Únor 2007

Úředníky bych i mučil

Jana Bendová, Luděk Navara

Otakar Motejl lituje, že lidé píší stížnosti už jen na počítačích. Stížnosti na korupci nedostává. Začátek roku je pro něj dvojnásobně „nový“. Otakar Motejl do něj vstupuje také jako čerstvě (znovu)zvolený veřejný ochránce práv. Čeká ho dalších šest let ve funkci.

Dává si ombudsman novoroční předsevzetí?

Ale jistě! Celou řadu. Mým soukromým předsevzetím je zůstat ve slušné kondici a neměnit příliš životní styl. Zejména ne směrem, který by mohl být škodlivý. A pokud se týká profesionálních přání, jsem si vědom, že začínám druhé funkční období, a to nutně přinese změny.

Člověk by spíš řekl, že po šesti letech bitvy s úřady budete vyčerpaný, budete mít pocit bezmoci...

Opravdu někdy pocity bezmoci zažívám. Dokonce jsem tu a tam zalitoval, že jsem se nenarodil ve správném století a tělesné tresty pro nehodné úředníky už byly zrušeny.

Vy byste snad obnovil mučení?

S gustem bych obnovil přinejmenším nějaké to máčení ve Vltavě v koších, což byla záležitost někdejších živnostenských úřadů.

Vaše kompetence jsou přitom malé na zjednání nápravy, natož na trestání...

Máte pravdu, ale přece jen vždycky svitne naděje, že se najde nějaká instance nebo nadřízený úřad, který vezme rozum do hrsti a najde dobré řešení. Já sice skutečně disponuji malými kompetencemi, ale na druhé straně mám možnost věci fundovaně rozebrat a postavit zodpovědné úředníky před určitý soubor údajů a informací - a oni se jimi musí zabývat a přinejmenším písemně odpovědět!

A vyhoví obvykle vašim připomínkám, nebo spíš nevyhoví?

Není nijak výjimečné, když mi z nějakého úřadu napíší, že se mnou vůbec nesouhlasí, ale do posledního odstavce dopisu uvedou, že přese všechno ještě jednou daný případ prozkoumají. Já tomu rozumím takto: oni se obhájí, že vše udělali dobře, nicméně konstatují, že to příště udělají lépe. Nebo dokonce, že to příště udělají jinak.

Vraťme se ke košům pro nehodné úředníky. Kolik je takových, kteří by si máčení ve Vltavě zasloužili?

Nejsou jich žádné stovky, to rozhodně ne. Ale někdy se najdou. Je zajímavé, že jsou to většinou chlapi. Navzdory tomu, že byrokracie je feminizována.

Není to jen váš dojem?

Nevím, jestli to je problém mého subjektivního pohledu. I když ty lidi neznám, tak například některá křestní jména ve mně vyvolají určité asociace - čili když se někdo z úřadu jmenuje Svatava, tak si ani nedovedu představit, že bych jí mohl cokoli vyčítat. Zatímco toho chlapa by člověk...

Ještě k těm nehodným úředníkům, ubývá jich?

Já mám pocit, že neubývá. Samozřejmě, že člověk si je na mém místě tak trošičku vyhledává. Uvědomme si, že rozhodnutí úřadů, která spadají do mé působnosti, se ročně vydá tak dva až čtyři miliony! Ne všechna jsou dokonalá. Těch pět šest tisíc stížností na ně, které k ombudsmanovi dorazí, jsou zlomkem z obrovské agendy, jíž stát zasahuje do osobních věcí občanů. Nicméně i taková četnost stížností je významná.

Vidíte vůbec pokrok v tom, že by se zdejší společnost kultivovala?

Ale ano. Nesporně existuje kvalitativní skok ve státní správě i samosprávě, pokud to srovnám s minulým režimem, který se choval k lidem s vědomím skutečné totalitní moci. Ale i v tom šestiletém ombudsmanském období - tam, kde mám možnost systémově srovnávat - pokrok skutečně nastal. Snad maličko i zásluhou tohoto ombudsmanského úřadu. Přece jen se stal jakýmsi zrcadlem státním orgánům a ty pak občanům nabízely něco jiného, než byly předtím zvyklé.

Na co byly podle vás zvyklé?

Že je lidé pomlouvali nebo že o nich někdo v médiích něco ošklivého napsal. Od nás dostávaly zprávy, jak vidíme jejich činnost. A to skutečně zprávy poměrně podrobné, opřené o jejich vlastní skutky, dokumentované jejich rozhodnutími nebo výkazy jejich činnosti. Moje zkušenost je do jisté míry taková, že pokud někam přijdu, reakce je uvědomělá. Neříkám, že vždycky je spolupráce dostatečná a vlídná, trošku je v tom cítit určité napětí, ale i to nakonec patří k věci.

Od Nového roku se věci mají dělat nově. Nemáte však pocit, že úřady dělají některé věci pořád stejně? Jako kdysi, kdy byl úředník pánem?

Zůstává stále ještě oblast, kde občan je ten „malý“, který něco žádá a nic nedostane: lidé jsou celkově odmítáni a ani já to nemohu ovlivnit. Je to klasický systém - když státní orgán nechce dotyčnému vyhovět, nevydává rozhodnutí. Ale to je horší než odmítnutí. Proti zamítavému rozhodnutí se totiž můžete odvolat. Toto se velmi často projevuje například i v banálních matrikových záležitostech, jako když někdo něco chce z matriky a jednoduše u okénka se mu řekne: „Nejde to.“ Ten člověk od toho okénka odchází s tím, že to opravdu nejde. My proto chceme, aby všichni lidé dostali rozhodnutí, kde by bylo výslovně uvedeno, že to nejde. A aby to i nadřízený posléze potvrdil. A případně se postaral, aby to příště šlo.

Když už jsme u těch změn: mění se nějak i způsob, jakým si lidé stěžují?

Především se vytratily psací stroje. Dominantní dnes jsou počítače a rok od roku skutečně ubývá rukopisných dokumentů, se kterými jsme začínali před šesti lety. Ale v něčem je to škoda. Rukopis vám totiž něco o tom člověku, který si stěžuje, vypoví, do jisté míry vás emocionálně ovlivní grafika rukopisu a někdy tím ti lidé získávají skutečně dobré body. Protože když vidím právě ten nedokonalý rukopis třeba i s pravopisnými chybami, vnímám ho jako zvoneček, který mě vede: „Postarej se! Tomu člověku skutečně něco chybí a sám si to nedokáže zařídit!“

Sociologové občas říkají, že při vyřizování věcí s úřadem a při kontaktu se státní správou pořád přetrvává systém sociálních vazeb. Tedy známosti, „kamarádšofty“, případně úplatky. Máte stejný pocit?

Začínám mít obavu, zda jsem dostatečně soudný. Já jsem se setkával s podobnými tvrzeními už jako předseda Nejvyššího soudu, potom jako ministr spravedlnosti. Přitom bych skutečně - i když to vypadá trošku nevěrohodně - rád uvítal zjištění o nějakém korupčním prostředí. Prostě se mi to nepodařilo.

Ani ombudsmanovi si lidé opravdu nestěžují na úplatky, korupci, známosti?

Na jedné straně tady existuje všeobecný pocit korupce a „rodinkářství“, ale na druhé straně se se stížnostmi, které obsahují podezření, či dokonce obvinění z korupce, setkávám v nepatrném procentu. A to tímto domem prošlo už pětatřicet tisíc stížností.

Nadával vám někdy nějaký nespokojený stěžovatel?

Takové případy se samozřejmě stanou. A dokonce, ale to je výjimečná věc, vám někdo vynadá právem.

O tom byste nám měl říci víc...

Nebylo to nic dramatického. V dokumentu, který jsme vyrobili a poslali oběma stranám, jsme se dopustili věcného omylu. Nějakému člověku jsme vysvětlili, že v jeho věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci, nic nemůžeme dělat. Jméno Olomouc se na prvé stránce vyskytlo asi čtyřikrát. Na druhé stránce, kde už ten dopis končil, se ale najednou Okresní soud v Olomouci změnil v Okresní soud v Kroměříži. Pochopitelně ten, kdo to zpracovával, se spletl, já to podepsal. Snažil jsem se pak tomu člověku vysvětlit, že to je omyl, za který se mu opravdu omlouvám, ale z kontextu je jasné, že tím se nemění podstata věci. Nicméně vzrušení toho člověka potom v hovoru postupně gradovalo, takže se objevily dotazy, jestli se své funkce vzdám, nebo nevzdám, jestli vyhodím příslušné spolupracovníky a podobně. Samozřejmě vždy záleží na letoře toho kterého člověka. Jeden nás na něco upozorní, jiný nám to vytkne včetně upozornění, že jsme za státní peníze povinni provádět lepší práci.

Mezi kritiky vašeho úřadu patřil i prezident Klaus. Už si s ním rozumíte víc?

My jsme vzájemně vždycky byli v podstatě korektní. Faktem je, že ODS důsledně a vlastně do dneška vyvolává vážné pochybnosti o smyslu této instituce. Ale to je legitimní - proč ne?

Kdybychom chtěli provokovat, zeptáme se: Nemají přece jen tak trochu pravdu?

Upřímně řečeno, já jsem si vědom, že by se chod věcí nezastavil, kdyby instituce veřejného ochránce práv nevznikla. Chleba by nebyl ani levnější, ani dražší. Ale zase tak úplně ji odmítat po těch šesti letech zkušeností? Jen z jakéhosi vnějškového hlediska můžeme říct, že tyto instituce má Evropa všude a jsou stále ještě módou i v těch zemích, které se do společenství moderních národů snaží dostat. Z těchto zemí je patrný zájem i o nás, o naši kancelář. Ptají se, chtějí od nás návody! I v těch postkomunistických státech vědí, že pokud mají být uznávané ve světě, musí mít ústavní soud a ombudsmana.

Už jste dostal nějakou stížnost, že nemáme definitivní vládu?

Nedostal. Jsou nějaké výkřiky v tomto smyslu, ale jsou to zhruba tři takové stížnosti.

A vám jako veřejnému ochránci práv překáží, že nemáme vládu?

Ano, překáží. Protože pro mne příslušný ministr je tím resortním partnerem na nejvyšší úrovni a já mám právo se na něj obracet. A často se na něj skutečně obracím. Ministerstva také všechno nezmohou, ale já od toho ministra alespoň chci, aby mi potvrdil, že se například tou a tou věcí bude zabývat.

(MFDNES)