Únor 2007

Banka

Tereza Brdečková

Pokud nejste bankéři, máte možná stejně jako já k bankám spletitý a nerovnoprávný vztah, který by zasloužil psychoanalýzu. Můj poměr k bance se podobá vztahu k rodičům či partnerovi: je definován skrze pocity strachu a viny. Někdy se mi zdá, že moje banka nejedná spravedlivě. Ale přesto si myslím, že za divné srážky z mých účtů za jejich vedení, převedení anebo za zcela nesrozumitelné úkony si mohu sama. Sice nechápu, za co si ty peníze berou, ale moje chyba, neměla jsem podepisovat smlouvu. Jenže právě to je stejné jako s rodiči: někomu jsme se museli narodit a nějakou banku mít musíme. Dá se namítnout, že banku si můžeme vybrat. Ale přiznejme si, že na úrovni středních příjmů v jejich přístupu velký rozdíl není.

Jako mnoho lidí jsem proto zůstala u České spořitelny, k níž mě váží vzpomínky z dětství a tedy i citová pouta. Dlouhá odpoledne ve špatně osvětlených halách, klapot psacích strojů, upocené fronty, otrávené úřednice a dlouhé šuplíky s kartami. Vkladní a výherní knížky. Ohmatané peníze. A pak dál: porevoluční fronty u přepážek před zavedením platebních karet. Mladý úředník na Perštýně, který mě znal, ale setrvale mi odmítal vydat peníze, protože mu byl podezřelý můj podpis. A konečně Česká spořitelna jako součást Erste: hustá síť, slušné zacházení, dynamický personál. Zkušené a chytré paní v mé pobočce, k nimž chovám bezmeznou důvěru.

Před pár lety mi byl přidělen osobní asistent. Která žena by to nepřijala s radostí? Ukázalo se ale, že jeho úkolem bylo hlavně informovat zákazníky o nových a dost jednostranně výhodných produktech. A tím se dostávám k jádru věci: já samozřejmě vím, že banka není dobročinná organizace a že si své vřelé city vůči ní mám strčit za klobouk, ale přesto je mi líto, když mi nabízí, že mě jen tak připraví o prachy.

Asi před rokem jsme chtěli z Febiofestu poslat peníze filmařům do Bangladéše. Česká spořitelna peníze přijala, nicméně ten úkol nezvládla. Za neuskutečněnou transakci si posléze zaúčtovala tisíc korun. Poslat peníze ze zemí EU k nám trvá pár hodin. Poslat je z české banky jinam do EU je tak šíleně drahé a pomalé, že se vám vyplatí směnit si eura na ulici a dovézt si je tam ručně. Což činím pravidelně, ovšem s balíčkem eur v kapse si připadám jako Borat.

Jeden holandský bankovní manažer mi svěřil, že o převodu peněz z Česka do zahraničí vtipkuje s kolegy: zatímco jinde lidé vykrádají banky, zůstává Česká republika zemí, kde banka okrádá své klienty. Zasmála jsem se. Ano, je to hanba. Nikdo nečeká, že mu na sporožiru či běžném účtu peníze jen tak naskáčou, ale musejí vážně tak záhadně mizet? Ovšem stejně si někde v koutku duše říkám: nejsem já k té své spořitelně nespravedlivá? Neprovedla jsem snad v životě dost zlého a nezasloužím si trest? Aspoň od banky?

Až budu velká, možná mi dojde, že ten trest si zaslouží někdo jiný. Už abychom vyrostli všichn

(Respekt, www.respekt.cz)

Tereza Brdečková

Pokud nejste bankéři, máte možná stejně jako já k bankám spletitý a nerovnoprávný vztah, který by zasloužil psychoanalýzu. Můj poměr k bance se podobá vztahu k rodičům či partnerovi: je definován skrze pocity strachu a viny. Někdy se mi zdá, že moje banka nejedná spravedlivě. Ale přesto si myslím, že za divné srážky z mých účtů za jejich vedení, převedení anebo za zcela nesrozumitelné úkony si mohu sama. Sice nechápu, za co si ty peníze berou, ale moje chyba, neměla jsem podepisovat smlouvu. Jenže právě to je stejné jako s rodiči: někomu jsme se museli narodit a nějakou banku mít musíme. Dá se namítnout, že banku si můžeme vybrat. Ale přiznejme si, že na úrovni středních příjmů v jejich přístupu velký rozdíl není.

Jako mnoho lidí jsem proto zůstala u České spořitelny, k níž mě váží vzpomínky z dětství a tedy i citová pouta. Dlouhá odpoledne ve špatně osvětlených halách, klapot psacích strojů, upocené fronty, otrávené úřednice a dlouhé šuplíky s kartami. Vkladní a výherní knížky. Ohmatané peníze. A pak dál: porevoluční fronty u přepážek před zavedením platebních karet. Mladý úředník na Perštýně, který mě znal, ale setrvale mi odmítal vydat peníze, protože mu byl podezřelý můj podpis. A konečně Česká spořitelna jako součást Erste: hustá síť, slušné zacházení, dynamický personál. Zkušené a chytré paní v mé pobočce, k nimž chovám bezmeznou důvěru.

Před pár lety mi byl přidělen osobní asistent. Která žena by to nepřijala s radostí? Ukázalo se ale, že jeho úkolem bylo hlavně informovat zákazníky o nových a dost jednostranně výhodných produktech. A tím se dostávám k jádru věci: já samozřejmě vím, že banka není dobročinná organizace a že si své vřelé city vůči ní mám strčit za klobouk, ale přesto je mi líto, když mi nabízí, že mě jen tak připraví o prachy.

Asi před rokem jsme chtěli z Febiofestu poslat peníze filmařům do Bangladéše. Česká spořitelna peníze přijala, nicméně ten úkol nezvládla. Za neuskutečněnou transakci si posléze zaúčtovala tisíc korun. Poslat peníze ze zemí EU k nám trvá pár hodin. Poslat je z české banky jinam do EU je tak šíleně drahé a pomalé, že se vám vyplatí směnit si eura na ulici a dovézt si je tam ručně. Což činím pravidelně, ovšem s balíčkem eur v kapse si připadám jako Borat.

Jeden holandský bankovní manažer mi svěřil, že o převodu peněz z Česka do zahraničí vtipkuje s kolegy: zatímco jinde lidé vykrádají banky, zůstává Česká republika zemí, kde banka okrádá své klienty. Zasmála jsem se. Ano, je to hanba. Nikdo nečeká, že mu na sporožiru či běžném účtu peníze jen tak naskáčou, ale musejí vážně tak záhadně mizet? Ovšem stejně si někde v koutku duše říkám: nejsem já k té své spořitelně nespravedlivá? Neprovedla jsem snad v životě dost zlého a nezasloužím si trest? Aspoň od banky?

Až budu velká, možná mi dojde, že ten trest si zaslouží někdo jiný. Už abychom vyrostli všichn

(Respekt, www.respekt.cz)