Únor 2007

Co zbylo z Charty

Bohumil Doležal

Chartu77 jsem podepsal, dokonce mezi prvními 242 signatáři. Svůj podpis jsem za komunismu neodvolal, nebylo to možné ani slušné. Po převratu to už bylo zase zbytečné. Následující řádky nechť jsou chápány také jako výraz jakési sebekritiky.

Co zbylo dnes, po třiceti letech, z Charty 77? Rozhodně žádná ideologie. Nepolitická orientace, soustředění na dodržování paktů OSN o lidských právech, bylo do značné míry vynuceno okolnostmi, jakási z nouze ctnost. Havlova idea „nepolitické politiky“, která se na ně vázala, vzala za své záhy po převratu, v procesu budování demokratického politického systému. Ukázala se být nešikovnou. Navíc byla provázena krajně nevěcnou a politicky nešťastnou představou, že česká veřejnost zradila svou intelektuální elitu (totiž chartisty) a uzavřela jakousi nepsanou smlouvu s Husákovým režimem. Nechci dávat české veřejnosti jedničku za chování v době tzv. normalizace, ale stejně, ne-li více, jsou na vině intelektuální elity, které nebyly schopny pro ni vymyslet nějaký realistický program. Odtud pak pocit jakési mravní převahy chartistického Olympu nad obyčejným plebsem, který se zhmotnil jednak v manipulativním charakteru prvních polistopadových institucí (Občanské fórum, aparát bez členstva) a jednak v některých morálně problematických akcích (např. cílevědomá likvidace politické konkurence v rámci disentu nebo rozjetí „případu Bartončík“ těsně před volbami se zjevným cílem oslabit co nejvíc ČSL). Nakonec se prosadila Klausova koncepce „politické politiky“, postavené na tradičních politických stranách. Je třeba přiznat, že i ideologie ODS a jejího tvůrce měla své problémy: nevraživost k chartistické konkurenci se transformovala do odporu k „intelektuálům“: tuto ideologii vymyslil intelektuál Klaus, podobně jako kdysi „buržoa“ Marx vymyslil hysterickou kritiku „buržoazie“. To je příznačné: obrazně řečeno, myšlenku, že přílišné hloubání překáží a buranství je to pravé, musí vymyslit intelektuál – burani ji pak rádi vezmou za svou.

Mimo jiné i proto se čelní představitelé disentu z větší části odepsali brzy po převratu a odebrali se na lukrativní výminky v akademickém a diplomatickém světě. Jakýmsi luxusním výminkem se nakonec stal i pro Havla prezidentský úřad. Dnes v aktivní politice přežívají jen jednotlivci (Alexandr Vondra, Zdeněk Jičínský), a to ne právě na špici politického života. V tomto smyslu by se tedy dalo jen s lehkou nadsázkou říci, že Charta77 je dnes podobnou minulostí jako např. Omladina.

Existuje však jedna věc, v níž byla Charta77 – bohužel - velmi úspěšná a poznamenala osudově naši přítomnost. Souvisí to s tím, na základě čeho a jak vznikla. Podnět daly dva dokumenty OSN, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech. OSN je „otevřela k podpisu“ v roce 1966, československá vláda je podepsala v roce 1968, součástí čs. právního řádu se ovšem staly až v rámci „helsinského procesu“ v roce 1976. Vzhledem k tomu, že přijetí zásad zejména prvního z nich (obsahoval mj. základní občanská práva a svobody) by bylo ruské komunistické impérium v krátké době rozmetalo (tak, jako ho rozmetala o dvacet let později Gorbačovova „glasnosť“), jednalo se z hlediska čs. komunistického režimu o mimořádnou potěmkiniádu, postavenou na drzém kalkulu, že v situaci všeobecného útlaku si o uskutečnění formálně přijatých zásad stejně nikdo netroufne říci. Snaha utiskované opozice ruským satrapům tuto drzost nějakým způsobem zkomplikovat byla celkem pochopitelná a nasnadě. Pokus byl ovšem velmi ambiciózní a bez masové veřejné podpory neměl velkou naději na úspěch.

Navíc zejména druhý z paktů na sebe vázal problémy, dotýkající se podstaty OSN. Ta fungovala (fakticky) jako komunikační platforma mezi nejrůznějšími (z nemalé části dosti odpudivými) státními útvary, což nebylo zcela v souladu s idealistickým projektem prezidenta Roosevelta na vytvoření svazku světových demokracií, vzešlého z války, vrcholící porážkou německého totalitního státu. Američané ovšem sledovali i své docela praktické politické zájmy a těžko se za to na ně zlobit: především formální zakotvení své vedoucí pozice v západním světě. Protože partnerem jim přitom byl SSSR, totalitní velmoc svou povahou nepříliš rozdílná od Hitlerovy Třetí říše, měl Rooseveltův idealismus přídech pokrytectví, který zatěžuje OSN dodnes.

Zejména druhý z paktů si kladl velmi ambiciózní a svým způsobem nenáležité cíle: např. „osvobození svobodné lidské bytosti od strachu a nouze“ (osvobodit se od strachu musí každý sám a osvobození od nouze se děje prací). Jeho mlhavé a dvojznačné formulace (právo na „spravedlivou mzdu“, „slušný život“. „dostatečnou výživu, šatstvo a byt“, „přiměřenou životní úroveň“, „právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví“) působily jako mocný podnět pro nejrůznější divoká emancipační hnutí, protože vzbuzovaly dojem, že ta nejchudší společenství mají nezadatelné právo mít se bez všeho dalšího stejně dobře jako ta nejbohatší. Přímo se nabízely k demagogickému zneužití. V podstatě šlo o kukaččí vejce, které do hnízda „lidských práv“ vložili ruští komunisté, aby je učinili zároveň vymahatelnými i neuskutečnitelnými.

Že zrovna pro tuhle problematičnost „lidských práv“ v pojetí OSN neměli signatáři Charty77 velké pochopení, není žádná náhoda. Stačí se jen podívat na jejich složení. Významnou skupinu tvořili reformně komunističtí spisovatelé, kteří svůj vztah ke komunistickému režimu postupně modifikovali. Modifikace komunismu a reflexe vlastní role při vytváření a upevňování komunistického režimu měly ovšem své velmi výrazné a charakteristické meze. Ludvík Vaculík např. ve svém slavném projevu na 4. sjezdu spisovatelů v létě 1967 prohlásil, že moc po únoru 1948 přitahovala jen zbabělce, hlupáky a darebáky - a kromě nich, říká, byli „na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly … přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já.“ Dalším uskupením byli nekomunističtí spisovatelé kolem Havla (mj. i část autorského okruhu Tváře). Pak intelektuálové vázaní na křesťanské církve, katolíci i evangelíci. A velmi významnou skupinu představovali i komunističtí aparátčíci, stržení v druhé polovině šedesátých let ideou stalinismu s lidskou tváří.

Všichni tito lidé byli v době tzv. normalizace pronásledováni a existenčně postiženi. Tupý tlak režimu je tlačil do jednoho houfu. Je přirozené, že hledali cestu k sobě navzájem a „společného jmenovatele“, na němž by se mohli shodnout. V zásadě tu byly dvě možnosti: založit jakési „odborové hnutí“ postižených bez ohledu na ideovou nebo politickou orientaci (to už tenkrát navrhovali jako alternativu někteří prozíravější – nekomunističtí – kritici Charty). Nebo zformulovat nějakou společnou ideovou, případně snad politickou základnu, což by bylo bývalo velmi náročné: mimo jiné proto, že významná část signatářů se kdysi horlivě zapojila do procesu bolševizace české společnosti a podílela se na brutálním prosazování komunistických pořádků. Sloužili režimu, importovanému z Ruska, a pomáhali likvidovat českou národní suverenitu. Tyto aktivity byly ve své podstatě zločinné. Tvrdost tohoto soudu je ovšem třeba zmírnit: ti lidé vesměs tvrdí, že to dělali z nejčistšího přesvědčení, a není důvodů jim nevěřit (současně nelze přehlížet, že to bylo přesvědčení, které se tehdy rentovalo). A za druhé, postupně nazřeli nelidskost režimu a snažili se ji zmírňovat – ovšemže v jeho rámci.

Jakákoli spolupráce s těmito lidmi by byla od nekomunistů vyžadovala trvat na tom, aby se napřed vyjasnily otázky minulosti, související s propastí, která se v české společnosti po roce 1945 postupně otevřela. Byl to samozřejmě i morální problém. Ne snad v tom smyslu, že by se od lidí namočených v komunistickém násilí měla požadovat nějaká teatrální ponižující gesta. Šlo jen o společné a pokud možno věcné pojmenování toho, co se v naší zemi v minulosti stalo (a to by se nebylo obešlo bez jakéhosi výrazu lítosti ze strany těch, kteří za to nesli odpovědnost). Bylo by to ostatně prospělo i věcnějšímu pohledu na úlohu nekomunistů v přípravě půdy pro únorový puč: i oni měli dosti velkou hroudu másla na hlavě. Přispěli k pádu do totality jednak projektem jakési syntézy mezi liberální demokracií středoevropského ražení a ruskou komunistickou despocií, jednak účastí na brutálním teroru proti německému a maďarskému obyvatelstvu ČSR. Stejný teror pak po únoru 1948 postihl paradoxně i je samé.

Místo toho vzalo pestré společenství sdružené kolem Charty 77 za svou v mnoha ohledech problematickou formulaci „lidských práv“, jak vznikla v orgánech OSN při přetahování mezi demokraty, komunisty a lidožrouty nejrůznějšího ražení, formulaci utrženou od svých přirozených základů – od křesťanské víry v rovnost lidí před Bohem a v nekonečnou hodnotu individuálního lidského života a od konkrétních zájmů jednotlivých společenství, kterým měla takto pojatá práva sloužit (odtud se pak odvinuly příšerné zásady tzv. politické korektnosti). Vznikl falešný historický kompromis, který propast mezi demokracií a totalitou přemostil jen zdánlivě. Fikce, že ač jsme nejrůznějších názorů, jde nám vlastně už od počátku v podstatě o jedno a totéž, totiž o lidská práva, v sobě zahrnovala jako podstatnou složku vydání hromadných odpustků za minulost. Všechny následné problémy ohledně „vyrovnání se s minulostí“ mají u nás svůj původ v tomto falešném kompromisu, který zcela podstatně ovlivnil celý polistopadový vývoj, od Havla přes Klause po Zemana a Paroubka.

Zatímco mocenské ambice Charty77 zůstaly po převratu nakonec nenaplněny, rozlili se exkomunisté po nejrůznějších institucích v oblasti humanitních věd, např. po oboru historie, tak důležitém pro formování národního vědomí – a to, což je podstatné, aniž by se museli nějak třeba jen sami pro sebe vypořádat se svou pochybnou minulostí. Byli přece Chartou vyviněni. I když necháme stranou poměrně značnou hustotu bývalých agentů StB mezi staršími historiky (bylo to snad součástí kvalifikace?), nelze přehlédnout, že zde – a samozřejmě nejen zde! - zavládla jakási kolektivní amnézie a normou se stala všeobecná nestydatost: „Nemáme se za co stydět“ (správné by bylo říci „neumíme to“). Teorie o škodlivosti tzv. prézentismu (posuzování minulosti na základě dnešních hodnotových kritérií) byla sice původně českými historickými alibisty vymyšlena k ospravedlnění deportací německého obyvatelstva po roce 1945, ale hodí se i pro ospravedlnění exkomunistů: byli kdysi komunisty, dnes jsou demokraty, mysleli to tenkrát stejně upřímně, jako to myslí dnes, a nechápou, jak jim to může někdo vyčítat. Vždyť to tenkrát dělali všichni (nebo aspoň skoro všichni). Tento morální marasmus, odrážející se mj. i v přístupu k problému archivů StB, má své kořeny ve falešném smíření, nastoleném Chartou 77.

Dějiny ovšem – a české dějiny posledních desetiletí zvlášť – nejsou jen sledem zajímavých a leckdy kuriózních událostí, a úkolem historika není pečovat pouze o to, aby zůstala zachována jejich pestrost. Dějepisectví je soudem nad minulostí. Je to obdoba posledního soudu, ovšemže nedokonalá, a proto vyžadující neustálé revize. Revidovat je třeba i historii Charty 77, zejména pokud jde o neblahý historický kompromis, jehož následky poneseme nejspíš ještě po pár generací.

(www.bohumildolezal.cz)