Únor 2007

Had na tři

Bohumil Doležal

Je tomu už přes půl roku, co Mirek Topolánek zaměstnává českou laickou i odbornou veřejnost svými divokými eskapádami, připomínajícími lození Harolda Lloyda po newyorských mrakodrapech – ovšem s tím rozdílem, že Harolda Lloyda jsme měli příležitost posuzovat z pohodlného odstupu čalouněného křesla v biografu a s vědomím, že to při vší napínavosti stejně dopadne dobře. Tady jsme nedobrovolnými spoluúčastníky a tušíme katastrofu.

Nechtěl bych být k nynějšímu předsedovi ODS nespravedlivý: nelze upřít, že některé věci viděl správně: věděl, že se musí emancipovat od Klause a právem nedůvěřoval Paroubkovi, který ho během volební kampaně pronásledoval nechutnými sprosťárnami. To, co měl udělat, udělal většinou pozdě a polovičatě. Projekt trojkoalice s KDU-ČSL a zelenými opustil příliš brzy a vrátil se k němu příliš pozdě. Zdá se, že druhý pokus uzavře jeho působení v čelné stranické i vládní funkci. Možná, že je to pro českou společnost i pro českou politiku trošku škoda – zvlášť když vezmeme v úvahu, kdo bude nejspíš jeho nástupcem. Může se snadno stát, že na Topolánka budeme jednou vzpomínat s touž lehkou melancholií jako teď na Vladimíra Špidlu: jako na politického nešiku, který to nepochybně myslel dobře, i když svou roli nezvládl. Upřímně řečeno, vylámali by si na ní zuby i daleko zručnější machři.

I z nepatrného časového odstupu se ukazuje, o co vlastně šlo na nedávném kongresu ODS: efektní střetnutí mezi Topolánkem a stoupenci cesty k předčasným volbám přes třetí pokus poněkud zastínilo nástup Klausova korunního prince, primátora Béma. Zaujal výhodnou druhou stranickou pozici v situaci, kdy bylo jasné, že uspět v druhém pokuse bude pro Topolánka nadlidský úkol. Proto asi ho Klaus tou funkcí znovu pověřil. Pavel Bém je jakási elegantní obdoba Zdeňka Škromacha. Nikam se nehrne, čeká skromně a tiše na svou příležitost, a jakmile se objeví, zaútočí a kousne. Oběť obyčejně dřív nebo později ztratí nervy a uštknutí pak bývá smrtelné. V následujících řádcích vycházíme především z rozhovorů, které první místopředseda ODS poskytl 6. ledna Mladé frontě Dnes a Lidovým novinám. Nezůstaneme samozřejmě jen u nich,

Rozhodující událostí bylo dojednání trojkoaliční smlouvy. Kamenem úrazu se nestala parita v rozdělení resortů, ale skutečnost, že Topolánek z ministerstva financí vystrnadil Klausova hocha Tlustého (za tu cenu, že křeslo připadlo lidovcům) a že souhlasil s tím, aby v Černínském paláci usedl kandidát zelených Karel Schwarzenberg. Na Hradě a v podhradí vzniklo celkem pochopitelné podezření, že se Topolánek chce udělat sám pro sebe a neváhá se přitom opřít i o trosky tábora Pravdy a Lásky. V nastalé vřavě zůstal Bém v pozadí a nastrčil místo sebe místopředsedu pražské organizace ODS Janečka. K němu se připojili zástupci dalších regionů, kteří nesli nelibě především ztrátu ministerstva pro místní rozvoj. Zúčastňoval se trojkoaličních jednání, až před podpisem smlouvy se zašil na dovolenou a nechal to na Topolánkovi. Od složení vlády se distancoval pozoruhodným způsobem: za to, co bylo dojednáno, cítí samozřejmě „obrovskou zodpovědnost“ – totiž přesněji řečeno „například za obsah vyjednané programové části“. „Už daleko menší odpovědnost“ ovšem za personální otázky. Ve vyjednávacím týmu prý vždy loajálně podporoval Topolánkovy návrhy a kryl mu záda. Během celého druhého pokusu bude usilovat o to, aby vyšel, pokusí se získat „konstruktivní poslance“ (tj. přeběhlíky). Nynější Paroubkovy návrhy na obnovení „nárazníkové koalice“ považuje za předčasné, odmítá jeho chválu ohledně konstruktivní spolupráce v pražské radnici.

Po prvních signálech vzpoury v pražské organizaci se Topolánek poněkud neohrabaně pokusil o protiútok. Lidovým novinám 30. prosince řekl: „Postoj špiček pražské ODS není motivován politicky, ale především ekonomicky. Dlouhodobá spolupráce s Paroubkem na pražské radnici a velmi podivné praktiky je vedou i k prosazování modelu na celostátní úrovni.“ V úterním rozhovoru pro MfD doplnil ještě trefnou charakteristiku Klausova a Zahradilova vlastenčení a kritiku Vlastimila Tlustého. Následovalo zasedání výkonné rady a předseda ODS se musel Klausovi a jeho pretoriánům, především Bémovi, omluvit. Navíc se veřejně zavázal, že v případě neúspěchu v druhém pokuse „dá svou funkci (rozuměj stranickou) k dispozici“. Bém omluvu přijal a zároveň jemně upozornil, že funkci je třeba dát k dispozici i v případě, pokud by Topolánek uspěl, ale v průběhu vládnutí se mu nepodařilo prosadit některý z klíčových reformních zákonů (dá rozum, že by se některé nepovedlo prosadit ani politickému akrobatovi). Pavel Bém „cítí obrovskou zodpovědnost“ a je připraven ji převzít (všimněte si, zodpovědnost, ne snad moc, jak by mu někdo mohl zlomyslně podsouvat). Jeho strategie je rafinovaná: třetímu pokusu je zapotřebí za všech okolností předejít (i nemluvně předem ví, že se to nepovede). Pokud by se to snad nedej bože nepodařilo, je jedinou cestou hledat dohodu pro předčasné volby (každé soudnému člověku už došlo, že dohoda je nemožná a jedinou schůdnou cestou je neúspěšný třetí pokus). A když by náhodou – ta smůla! – ani dohoda nevyšla, jsou pak možná dvě řešení: katastrofální (Paroubkova menšinová vláda s podporou komunistů) a špatné, které pan Bém cudně nespecifikuje, ale každý si domyslí, že to je velká, případně „nárazníková“ koalice. Vida, jak decentně se dá říci to, co tak touží slyšet i pan prezident: jsem pro velkou koalici s ČSSD!

Nebožtík Josef Lux byl kdysi zlomyslnými žurnalisty označen hadem na tři. Nebylo to tak úplně od věci. Hadí trůn zůstal po jeho odchodu dlouho neobsazen. Teď, zdá se, je na obzoru nástupce, který zesnulého předsedu KDU-ČSL bez námahy strčí do kapsy.

(www.bohumildolezal.cz)