Únor 2007

Trautenberk ministrem zahraničí? Nikdy!

Bohumil Doležal

Prezident Klaus považoval za nutné obhájit v MfD 28. 12 („Senátor Schwarzenberg sedí na dvou židlích“) své výhrady k tomu, že Topolánek navrhl senátora Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí. Následující řádky neřeší otázku, zda pan Schwarzenberg je nebo není vhodným šéfem české diplomacie. Zabývají se způsobem prezidentovy argumentace, protože Klaus se zabývá nejen tím, proč by Schwarzenberg tu funkci vykonávat neměl, ale taky tím, jak má vypadat správný reprezentant České republiky ve vysoké státní funkci. A současně s kádrovým profilem navrhovaného (skoro se mi chce napsat „delikventa“) podává bezděčně i jakýsi autoportrét. Pan prezident si žádá „věcnou diskusi“: vzhledem k tomu, že se u nás s výjimkou Karla Steigerwalda sotva najde někdo, kdo by mohl jeho nárokům vyhovět, nebudu si brát zbytečné servítky.

Jaký je „věcný obsah“ prezidentových výhrad? Podstatné pro něj je, že to nejsou jen výhrady jeho. „Možná jsem ve své rodině, v Kanceláři prezidenta republiky a mezi svými přáteli různých občanských profesí a intelektuálního zázemí obklopen jen a jedině přitakávači“, praví hlava státu, a člověk by přivítal, kdyby v tom byl třeba jen stín jakési nejistoty. Leč není. Výhrady jeho nejužšího okolí sdílí totiž „i značná část naší veřejnosti“ (řekl bych, že kromě výše jmenovaných především komunisté a někteří sociální demokraté). Dřív se říkávalo „drtivá většina našich pracujících“. Dnešní politik by si měl umět představit, že si aspoň někdy stojí na svém i tenkrát, když jeho okolí a značná část veřejnosti má jiný názor. Tj. měl by dokázat nebýt programově populistou. Argumentace „drtivou většinou našich pracujících“ by pak ovšem ztratila značnou část svého kouzla. Prezident zdůrazňuje, že nemá výhrady k Schwarzenbergově účasti ve vládě, ale jen k jeho nominaci do funkce ministra zahraničí (jako ministra kultury by ho tedy asi snesl). Jaké jsou tedy vlastnosti či okolnosti, které se snesou u „řadového“ ministra, ale ministr zahraničí by je mít neměl?

Karel Schwarzenberg je podle Klause s naší zemí spojen pouze menší částí svého života, a co víc, i majetku. Prezident sice shovívavě dodává, že za to nemůže, ale to na podstatě věci nic nemění. Je zajímavé, že „majetek“ tu má dvojí vazbu: je jednak osobní (Schwarzenbergův) a jednak „cizí“ , tj. nikoli náš, národní; má se tomu rozumět tak, že jsme na Schwarzenberga krátcí, protože mu ho v případě nutnosti nemůžeme, jak u nás bylo zvykem, sebrat? V každém případě je tohle pojetí od liberálního ekonoma pozoruhodná inovace. Schwarzenberg je dále vůči zahraničí vázán i řadou dalších loajalit, s normálním životem občanů této země přišel do styku pouze částečně a okrajově. Jak se pozná, zda člověk přišel do styku s normálním životem občanů této země? Jak se liší normální život občanů této země od (zřejmě) jejich života nenormálního? Kdo rozhoduje, co je normální a co ne? Máme co dělat s nacionalistickou mystikou. Kádrové hodnocení zní: cizák a odrodilec, neví nic o životě našeho lidu.

Problém není jen v cizině jako takové, alem o jakou cizinu konkrétně jde. V případě USA nebo Číny by se to možná ještě sneslo, ale ve hře je Rakousko, kde delikvent prožil daleko větší část svého života než u nás (možná, že kdyby se u nás ve zdraví dožil devadesátky, mohl by pak dostat šanci) a tato země je pro něho druhým domovem. Je nebezpečí, že by při řešení sporných otázek mezi Rakouskem a ČR (jde samozřejmě o Benešovy dekrety a o Temelín) mohlo dojít k „zamlžení a smíchání rakouských a českých pozic“, jak to plyne ze zmíněné „dvojí loajality“. Tím je řečeno, jak reprezentant a tvůrce české zahraniční politiky vypadat nemá. Totiž jako Karel Schwarzenberg. Následuje pozitivní cizákův protipól: není žádný „euroobčan“, ale „reprezentant, který žije životem země, již reprezentuje, chápe zájem, potřeby a názory jejích občanů“ a sdílí je. Co to proboha znamená, „žít životem země“? Kdo to posoudí? Kdo posoudí, co jsou potřeby občanů? Opět nacionalistická mystika. Že Klausova terminologie trochu připomíná tu Husákovu, není žádná náhoda.

Další požadavek je, že „reprezentant“ nesmí pocházet z „okraje politické scény“ a „reprezentovat její menšinovou část“. Celá vláda, a taky ministr zahraničí, je vázána vládním programem a všechny podstatné záležitosti zahraniční politiky musí taky vláda jako celek odsouhlasit. Většinové podpoře ve společnosti se vláda těší mj. díky tomu, že k ní svými hlasy přispívají voliči zelených, bez nich by tu žádná většina nebyla. Pro Klause jsou ovšem „stranou s výrazně menšinovými, v mnoha oblastech extrémními názory“. Samozřejmě, slovo „extremistické“ nepadlo. Ale nejsme od něho zase natolik daleko. Pokud se Klausovi nelíbí zelení ve vládě, může samozřejmě odstoupit. Klaus navíc mluví o šesti poslancích Strany zelených, a to bych na jeho místě nedělal, protože jim je kdysi zařídil on spolu se Zemanem absurdní novelou volebního zákona, z níž pak Ústavní soud dokázal vyškrtat jen největší nehoráznosti. Jinak by jich měli jedenáct. Jaké jsou většinové a neextrémní názory, to Klaus svou polemikou předvádí. Odpovědný politik ve vysoké státní funkci musí být jadrný našinec, který splývá s životem lidu. Zbývá mu jen dodat: jako jsem např. já.

Věcná diskuse by se ovšem měla vést: a to o postulátech, které Klaus ve svém článku vytyčil jako normu. Když je přijmeme, octneme se ve světě pohádek o Rumcajzovi, případně o Krakonoši a Trautenberkovi. Jsou docela falešné a navíc nám jimi pan prezident dělá ve světě ostudu. Asi takovou, jako když se dokonale vyhlížející a perfektně oblečený gentleman na obědě u britské královny vysmrká do rukávu a začne se šťourat vidličkou v zubech. Neoliberalismus evropského střihu by se neměl křížit s primitivním šovinismem, importovaným do Evropy z pomyslných středoevropských pralesů.

(www.bohumildolezal.cz)