Únor 2007

Moje láska k Česku je svíravá

Lucie Drahoňovská

Ze značky „magická Praha“ zbyl obchod s falešnými mýty, říká Peter Demetz, přední americký germanista. Jeden z předních amerických germanistů, emeritní profesor německé a srovnávací literatury na americké Yaleově univerzitě Peter Demetz, se narodil roku 1922 v Praze. Do místa svého rodiště, jež před více než šesti desetiletími opustil, se neustále navrací. „Mnozí mí evropští kolegové, kteří se rádi zabývají českou tematikou, jsou na tom podstatně lépe, neboť nejsou zatíženi vzpomínkami, které svírají srdce.“ Během své nedávné návštěvy představil sbírku deseti esejů Böhmen böhmisch (Čechy po česku), v níž se věnuje vzájemným vztahům politiky a literatury a kterou vydalo vídeňské nakladatelství Zolnay.

Co vám bylo popudem k napsání knihy o vztahu politiky a literatury v českých zemích?

Jednoduchá věc: můj stálý zájem o Čechy a českou a německou literaturu. Původně jsem o tématu hodlal napsat velké pojednání, ale poněvadž je to velice nelehký úkol, rozhodl jsem se raději zabývat se detaily v rámci jednotlivých esejů. Kromě toho téma vztahu politiky a literatury je jedno z těch, která jsem kvůli pracovním povinnostem po léta odkládal. Rozhodl jsem se, že svoje literárněhistorické dluhy budu postupně splácet.

Kniha Böhmen böhmisch obsahuje - podobně jako předchozí titul České slunce, moravský měsíc -četné reflexe z vašeho mládí. Chce tedy být i jakousi autobiografií?

Do určité míry. Osobní vzpomínky se mi do psaní neustále vnucovaly, i když jsem se je od vědeckých poznatků snažil oddělit. Ne vždy se to daří, poněvadž za textem stojí vypravěč, tedy já, a s tím i moje historická zkušenost, která se pak v textu přirozeně odráží.

K tomu je vaše historické zkušenost docela pestrá a vaše rodinné kořeny dost komplikované.

Ano, dost. Narodil jsem se ve smíšené rodině. Moje matka Anna pocházela z české židovské rodiny. Bydleli v Poděbradech a na tamním náměstí měli malý krámek s textilem. Kolem roku 1900, po hilsneriádě, jim rozbili výlohy a zdemolovali obchod. Rozhodli se tudíž, že v Praze to bude jistější. Podobně tehdy uvažovali mnozí židé z menších českých měst. V Praze si prarodiče otevřeli malý obchod a žili zde až do terezínské deportace. Ze strany mého otce je můj původ ještě komplikovanější. Můj otec Hans, což bylo jeho umělecké jméno, se vlastně jmenoval Fritz a byl německy hovořící emigrant z jižního Tyrolska. V Praze, kam se s rodiči přistěhovali v roce 1880, se asimilovali německy.

Takže němčinu i češtinu jste se naučil automaticky během dětství?

Oba jazyky jsem doma slyšel a naučil se je. Navíc jsem doma občas zaslechl i židovské výrazy a ladinštinu. Otcovi předkové byli tyrolští Ladinové. Žijí na jihu Tyrolska od 10. století. Hovoří jazykem, který je podobný staré provensálštině. Je to jakýsi rétorománský dialekt. Dodnes žije v Tyrolsku asi kolem třiceti až čtyřiceti tisíc Ladinů.

Kromě češtiny a němčiny mluvíte anglicky a italsky. Je vám některý z těchto jazyků nejbližší?

Ne. Vždy záleží na situaci. Pracoval jsem celá léta na americké univerzitě, a tak byla mým vyučovacím jazykem americká angličtina. S německými nakladateli se dorozumívám německy, s americkými anglicky. Mluvím-li americkou angličtinou, mám akcent, hovořím-li německy, je zase slyšet můj český přízvuk.

Jste uznávaným expertem na pražskou německou literaturu. Kdy jste se s ní setkal vůbec poprvé?

Byla přirozenou součástí našeho života. Můj otec byl literát, expresionistický básník, dramaturg a režisér v pražském Německém divadle. Svoje milostná vyznání, adresovaná mé budoucí matce, uveřejňoval formou básní v renomovaném německém deníku Prager Tagblatt. Kromě toho napsal Dějiny německého divadla v Praze, které můžete dosud nalézt v pražském Divadelním ústavu. A také můj strýc Leo Brod, matčin bratr, byl velký vlastenec a spisovatel, vášnivý stoupenec českožidovského hnutí. Ale já teprve po dvaceti třiceti letech pochopil, že šlo o významné osobnosti.

Zvolil jste si studium germanistiky a angličtiny na Karlově univerzitě, disertaci o Franzi Kafkovi jste psal roku 1947 při studijním pobytu v Londýně. Po únoru 1948 jste se rozhodl pro emigraci. Neměla se vaším domovem stát právě Anglie?

Do Anglie jsme s mojí milou Hanou chtěli odejít od začátku. Ale anglický konzulát v Mnichově nám nabízel pouze víza pro pomocné síly. A protože jsem nechtěl pracovat jako zahradník a Hanka se nechtěla stát pokojskou, hledali jsme štěstí jinde, v Americe. V New Yorku jsem začal pracovat jako liftboy a Hanka jako knihovnice v jedné pojišťovně. Její džob byl rozhodně lepší.

Ale to se nejprve musíme vrátit v čase. Po poměrně dramatickém přechodu státních hranic jste se ocitli v uprchlickém táboře v Bavorsku. Jak jste se dostal k práci redaktora v Rádiu Svobodná Evropa?

V Bad Aiblingu, kde jsme se s Hankou vzali, jsem rok vyučoval židovské, polské a ruské děti, které ve válce přišly o rodiče. Byly tu připravovány na adopci do Kanady, Ameriky a Austrálie. A když jednou přišla delegace z budoucí redakce Svobodné Evropy, přihlásil jsem se. Přijali mě. Odjeli jsme do Mnichova, kde jsem začal pracovat jako rozhlasový redaktor.

Co jste měl v rozhlase konkrétně na starosti?

Kulturní rubriku, psal jsem recenze a komentáře. Někdy mě Pavel Tigrid posílal do Hamburku nebo Londýna, abych napsal své dojmy z nových divadelních her. A pak jsem pracoval na našem věhlasném poetickém pořadu In the Mood. Vysílal se o půlnoci a trval hodinu. Jednalo se o pásmo složené z hudby a poezie. Já vybíral poezii a můj kolega, skladatel a hudebník Nelhýbl, ji prokládal hudbou. Oba nás bavila představa, že do světa vysíláme staromódní básnicko-muzikální pořad. I když ho ve skutečnosti asi vůbec nikdo neposlouchal.

Asi po roce a půl roce jste dostal americké vízum a Mnichov opustil. Jaké byly americké začátky?

Přišli jsme do Columbie, a protože mi tam můj doktorát nebyl moc platný, začal jsem studovat anglistiku a germanistiku. Později jsem se dostal na univerzitu Yale, kde jsem působil až do roku 1991. Tehdy tam pracoval dnes již legendární komparatista René Wellek, který měl - jako bývalý profesor na pražské univerzitě - maximální pochopení pro někoho, kdo se chtěl věnovat komparatistice, tedy srovnávací literatuře, nikoliv pouze národní literatuře. O německé židovské literáty neměl tehdy - na rozdíl od dneška - nikdo zájem. A tak mě přizval.

Vaše první disertace se týkala Franze Kafky, ale pro druhou jste si vybral marxistickou literární teorii. Proč?

V redakci Svobodné Evropy jsme na toto téma neustále vedli diskuse. A mě velmi zajímalo, co Marx a Engels napsali o literatuře a jak se z toho zrodila myšlenková tradice. Jinak jsem se ovšem v USA věnoval především německému, anglickému a americkému realismu. Potom jsem narazil na avantgardní směry, o nichž dosud přednáším na univerzitách v Brně a Ostravě.

Jednou z vašich nejúspěšnějších knih je Praha černá a zlatá. V této objemné biografii české metropole se odmítavě stavíte k obrazu „magické“ Prahy. Co vás na něm tak rozčiluje?

Že neodpovídá skutečnosti: Praha je sice magická a erotická, zároveň však i velmi všední. Takzvaná italská Praga Magica, vykreslená slavistou A. M. Rippelinem, byla v módě zejména v 70. a 80. letech coby jakási negace tehdejšího všudypřítomného realismu. Kupodivu však tato účelová a zkreslená představa přetrvala dodnes. Ztratila svoji dřívější ochrannou funkci a stala se pouhým zúženým obrazem toho, co se zde ve skutečnosti děje. Zbyla z ní turistická atrakce, obchod s falešnými mýty.

Jde s tím zkresleným obrazem Prahy něco dělat?

Nejde. Nezbývá než jej ignorovat. Vždy se musím smát, když jdu okolo jedné turistické kanceláře, která se jmenuje právě Praga Magica.

Během života jste poznal řadu významných osobností, mimo jiné nestora pražských germanistů, pozdějšího emigranta Eduarda Goldstückera, přátelil jste se s pražským německým spisovatelem, v USA usazeným Johannesem Urzidilem, seznámil jste se s proslulým americkým básníkem Ezrou Poundem. Jak na tyhle tvůrce vzpomínáte?

Goldstückera jsem poznal po příjezdu do Anglie na českém zastupitelství, kde tehdy pracoval. Naše setkání proběhlo poněkud rozpačitě, Goldstücker zřejmě nevěděl, co si má se mnou počít, nicméně byl ke mně milý. Později, v šedesátých letech, jsme se setkali na jedné konferenci v Berlíně, kde se vzrušeně diskutovalo o politických událostech a o Kafkovi. To už jsem do Berlína přijel z Ameriky, zatímco on z Prahy. Byli jsme k sobě sice velmi zdvořilí, o srdečnosti však nemohla být řeč. Do třetice jsem jej potkal na kafkovské konferenci v Československu. To už jsme zastávali zcela protikladná stanoviska. Přesto jsme oba nezapomněli na pravidla slušnosti.

A co americký básník Ezra Pound, odsouzený v USA za podporu fašismu?

Zajel jsem za ním do psychiatrické léčebny, kam jej na dvacet let „pro jistotu“ zavřeli. Ještě dnes jej vidím, jak sedí na zahradě toho blázince v kroužku svých italských obdivovatelů, na hlavě má jako korunu nasazený starý popraskaný kšilt jako ochranu před sluncem a přednáší. Byl velký básník, ale do konce života zůstal nekajícným fašistou.

Johannesu Urzidilovi se mimo jiné věnujete ve sbírce esejů Böhmen böhmisch, kterou jste uvedl v Praze. Co vás vázalo k autorovi Pražského triptychu a dalších děl?

Především rodinná záležitost. Říkali jsme mu doma Uřídil, což nerad slyšel. Byl velkým ctitelem mé tety, herečky Fritty Brodové. Poněvadž měla Fritta dost jiných obdivovatelů, Uřídil u ní nepochodil. A tak se pro změnu zaměřil na moji matku. Ale ta nechtěla o expresionistické poezii nic slyšet, měla jí víc než dost od mého otce. Urzidil zůstal přesto všechno stále milý. Když jsem jej v padesátých letech navštívil v jeho newyorském bytě, ještě stále mi říkal, že bych mohl být jeho synem. Jeho láska k Praze byla velmi tragická, neboť celý život doufal, že se sem vrátí.

Narodil jste se v Praze, žil v Německu a nyní už více než půlstoletí sídlíte v USA. Považujete se za světoobčana?

Rozhodně ne. Všude se cítím trochu stísněně, i když se všude cítím dobře. Vždy mi něco schází. Je to jakýsi stálý odstup. Nejlépe by se to asi dalo vyjádřit tak, že jsem v Americe Evropanem a v Evropě Američanem. Možná to zní přehnaně, ale souvisí to s mým citovým založením.

Peter Demetz česky:

René. Pražská léta Rainera Marii Rilkeho (Aula, 1998) Monografie spisovatele R. M. Rilkeho přihlížející k juvenilnímu pražskému období 1875-1895.

Praha černá a zlatá. Výjevy ze života jednoho evropského města (Prostor, 1998 a 2004)

1909: Aeroplány nad Bresciou (Prostor, 2003) Literárněhistorický výlet na letecké dny v italské Brescii, při nichž se mezi tisíci diváků pohybovali i někteří velcí literáti včetně Franze Kafky.

(MFDNES)