Únor 2007

Byl únor 1948 nevyhnutelný?

Otto Drexler

O průběhu převzetí moci v únoru 1948 toho bylo napsáno již velmi mnoho, stejně tak o cestách k němu. Stále zajímavá však může být otázka nevyhnutelnosti nastolení komunistické diktatury v Československu. V počátečních letech po Únoru hledala československá emigrace viníka toho všeho – byl jím označen Edvard Beneš, muž, který měl svým rozhodnutím přijmout demisi odstoupivších nekomunistických ministrů a následně jmenováním „obrozené“ vlády Národní fronty nejen legalizovat, ale ba přímo umožnit existenci komunistického režimu.

V pozdějších letech, a především u nelevicově smýšlejících autorů, zase převážil názor, že vinou pozdějšího komunistického převratu bylo uzavření československo-sovětské smlouvy z r. 1943 a následné sbližování Československa se Sovětským svazem a že komunistická revoluce se ve skutečnosti neuskutečnila v r. 1948, nýbrž o necelé tři roky dříve, v květnových dnech r. 1945. Zatímco u prvního případu se věří, že odvrácení komunistické nadvlády bylo možné ještě v únoru 1948, v druhém případě panuje přesvědčení, že uzavřením československo-sovětské smlouvy byl osud nové republiky nevyhnutelný.

Zkomunizované země české

Nevěřím, že v oněch únorových dnech šlo komunistickou totalitu odvrátit. Veškeré soudy odsuzující činy Edvarda Beneše v tomto období, kterými měl umožnit komunistickou svévládu, jsou jen velice špatným zhodnocením únorové mocensko-politické situace, jsou zásadním nepochopením politického vývoje v ČSR, ale i ve světě v těchto letech. Částečně může za to i neznalost poměrů, jaké panovaly za dveřmi Pražského hradu a Strakovy akademie ve dnech únorové krize.

Edvard Beneš byl v r. 1948 člověkem, který neměl prakticky žádný politický vliv. Zatímco v r. 1938 byla jeho politická moc obrovská a neodpovídala postavení prezidenta v parlamentním systému, o deset let později tomu bylo přesně naopak, byl jen pouhým reprezentativním prezidentem, který svými podpisy jen potvrzoval rozhodnutí vůdčích politiků Národní fronty, skutečných vládců Československé republiky. Jakékoliv rozhodnutí Edvarda Beneše v únoru 1948 nemohlo závažněji ovlivnit chod věcí v Československu, skutečnou mocí disponovali jiní.

Tímto se dostáváme k základnímu problému: Byl Únor nevyhnutelný? Šlo mu předejít? Existovaly jiné cesty? Je to takový začarovaný kruh. Pakliže neměli komunisté obsadit ve vládě klíčová místa, jakož i křeslo předsedy vlády, což se stalo výtečným předpolím pro převzetí veškeré moci ve státě, tak nesměli komunisté zvítězit ve svobodných parlamentních volbách v r. 1946.

Komunisté však zvítězili drtivě, téměř s dvacetiprocentním náskokem za druhými národními socialisty. Nelze říci, že by i v jiných zemích nešel vývoj po válce do leva, dokonce i ve značně konzervativní Velké Británii zvítězila po válce levice, avšak vývoj v ostatním světě směřoval od kapitalismu k socialismu, v ČSR od demokracie k totalitarismu. V žádné jiné zemi střední Evropy, pouze v českých zemích vyhrála po 2. světové válce komunistická strana. Nejvíce hlasů dostala v Čechách, kde získala přes 43% hlasů, na Moravě to bylo o devět procent méně. Ač Slovensko mělo k Sovětskému svazu nejblíže, zůstalo jedinou zemí ČSR, kde komunisté nevyhráli.

Nutí nás to pak k přemýšlení, zda komunistickému vítězství šlo zabránit. Inu, dost těžko. Český národ se za války značně zkomunizoval. Cestu k tomu dal pověstný Mnichov. Víra v západní mocnosti se u Čechů ocitla na bodě nula a došlo k jejich přeorientování. Náhle se slovanství stalo velice populárním. Uměle byla vytvářena lidová kultura, která měla upozorňovat na slovanství národa. Češi se začali upínat k Sovětskému svazu, viděli v něm slovanského bratra, který se stane jejich spasitelem, pozdějším hlavním spojencem a ochráncem míru.

Již pražská masová demonstrace 28. října 1939, která předznamenala studentskou demonstraci 17. listopadu, po níž došlo k uzavření českých vysokých škol, cosi napověděla o budoucím směřování země. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru ve SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej Slované, doložen je i zpěv Internacionály (tehdejší hymny SSSR).

Obdiv a přátelský vztah k SSSR se stupňoval. V měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Zatímco v r. 1938 měla KSČ jen něco přes 30 tisíc členů, o sedm let později, v r. 1945 se mohlo komunistickou legitimací pochlubit již na 1 milion občanů a počet neustále rostl. Je to neuvěřitelné, uvážíme-li, že všichni tito lidé vstupovali do KSČ zcela dobrovolně. Nikdo je k tomu nenutil, byla to jejich svobodná volba. A právě tohle je nezpochybnitelný fakt, který dokládá, že ne Stalin, ne Gottwald, ani svou politikou Beneš či Roosevelt, nýbrž sám český lid významně přispěl k tomu, že nastolení komunistické diktatury bylo tak lehké. Nemuselo být ani žádného Stalina, český lid by si totalitární režim vybudoval sám z vlastních zdrojů, nebyl by asi tak tvrdý, nebylo by třeba politických poprav, ale jeho nástup byl, s ohledem na duševní rozpoložení národa, takřka nevyhnutelný.

Přesto nás mohou napadnout možnosti, jak šlo eventuálnímu komunistickému vítězství předejít. Mnozí tvrdí, že komunistickým vítězstvím je vinen systém čtyř stran Národní fronty. Že kdyby v republice Národní fronta nevznikla a bylo obnoveno fungování agrární strany, mohlo vše dopadnout jinak. Ne, opravdu se nechci přít o to, zda to volby ovlivnit zásadně mohlo, či nikoliv. To jisté míry bezesporu, zda by tím komunisté přišli o své vítězství, to si tvrdit neodvážím. Podstatné je, že agrární strana nesměla být povolena, zejména proto, že nejvíce ze všech stran ctila soukromé vlastnictví a to se národně socialistickému poválečnému státu velmi nehodilo. Také proto, že komunisté by to nedovolili, poněvadž si byli dobře vědomi, že to je jediná skutečná politická síla, která by mohla ohrozit jejich postavení.

Obnovení agrární strany bylo navíc o to nemožnější, že Edvard Beneš nikdy nezapomněl na chvíle, kdy mu agrárníci za 1. republiky znepříjemňovali život a také se k jejímu obnovení stavěl záporně. Ostatní strany londýnské prozatímní vlády, národní socialisté, lidovci a sociální demokraté, si rovněž nepřáli její obnovení. V jejím případném obnovení totiž viděli ohrožení pozic svých v nové republice a slabší výsledky ve volbách. Že by existence agrární strany však mohla výrazně ztenčit volební výsledek komunistů, to si jaksi ve svém zmatení mysli vůbec neuvědomili. V dilematu o osud agrární strany vnímali jen své úzké stranické zájmy, k osudu československé demokracie byli zcela lhostejní.

Komunisté, jakož i všichni ostatní, odůvodňovali neobnovení agrární strany zradou na národě, spoluprací s Němci, snahou agrárníků o fašizaci národního života. To vše byla samozřejmě lež. Agrárnický politik, Oldřich Suchý, vylíčil svůj poválečný rozhovor s Antonínem Zápotockým následovně: „Antoníne, ty jsi nikdy v koncentráku neříkal, že moje strana byla zrádcovská, pověz mi doopravdy, proč nesmí Republikánská strana existovat? Tázaný ztichlým hlasem odpověděl: Pro negativní poměr k socialismu… Hájili jste soukromé vlastnictví k půdě a dělali byste to jistě i v budoucnosti. A to v době, kdy se má uskutečňovat socialismus, nemůžeme potřebovat.“ Dr. Suchý se také po válce osobně setkal s prezidentem Benešem. Návštěvu u hlavy státu popisuje ve svých pamětech následovně: „Byl jsem zklamán, že Beneš tak klidně bral na vědomí neexistenci politické strany zemědělců, ačkoliv pod jeho vedením se z Londýna její existence slibovala při obnově demokracie. Ale ještě více mě zklamalo, že i on připouštěl, že to byl tlak z Moskvy.“

Vlivem Rudé armády, která osvobodila až na západní Čechy celé Československo, byl všechen osud ČSR v rukou československých komunistů a Stalina. Kdyby komunisté chtěli, mohli hned v květnu 1945 nastolit komunistický režim se vším, co k tomu patří, nicméně zvolili jinou variantu.

Proč onu totalitu nenastolili hned v r. 1945, vysvětlují komunisté ve svém volebním programu z r. 1946: „Rozšiřují o nás, že chceme totalitu. Byl vydán plakát, na němž je přeškrtnuto slovo totalita a pod tím je napsáno demokracie. Kdo se to bojí totality? Snad my, komunisté, chceme totalitu zavádět? Kdybychom bývali totalitu chtěli, byli bychom ji zavedli hned 10. května. Tehdy měli všichni malou dušičku. My však jsme rozumní a nechceme nikoho potlačovat. Víme, že celý národ nesmýšlí komunisticky a my sami jsme se proto vyslovili pro čtyři strany.“ Taktéž: „My však jsme rozumní a nechceme nikoho potlačovat..“

Pravdivé to nebylo. Nenastolit hned po válce komunistickou diktaturu byl velmi chytrý tah, poněvadž tehdy by se jen těžko dal představit tak klidný průběh komunistického převratu, jako o tři roky později, kdy již měla komunistická strana i všechny domácí ozbrojené složky situaci pevně ve svých rukách. Dalším důvodem odložení převratu byly dozajista i mezinárodní důvody. V tuto dobu vztahy mezi SSSR a Západem byly přece jenom ještě přátelské a komunistický převrat v ČSR by dobré vztahy mohl značně ohrozit. Kromě také toho, že SSSR doufal v zisky z mírové konference a z reparací ze západních zón neb vlastní okupační zóna nestačila jeho hmotné válečné škody pokrýt.

Nicméně, nic to nemění na faktu, že uskutečnit komunistickou revoluci bylo cílem československých vysokých komunistických funkcionářů vždy a nebyla tedy pravda, co jejich propaganda v onom krátkém období 1945-1948 tvrdila. A také vlivem toho, že s Benešem a představiteli londýnské emigrace uzavřeli velice výhodný kompromis, dá-li se to kompromisem vůbec nazvat, neměli vážného důvodu riskovat, že by převrat před rokem 1948 nemusel vyjít. Proto si velmi chytře počkali necelé tři roky, až jejich moc bude natolik velká a mezinárodní situace natolik změněná, že neúspěch převratu bude takřka vyloučen.

Mnohdy se také říká, že kdyby nedošlo k odsunu sudetských Němců a byla jim přiznána všechna práva, včetně práva volit do zákonodárných sborů, nelze si vítězství komunistů v parlamentních volbách vůbec představit. K tomuto se dá říci, že to bylo prostě nereálné. Skutečnost, že by čeští Němci po válce v ČSR zůstali, by zfanatizované české obyvatelstvo nepřekouslo. Vyhnání sudetských Němců z republiky bylo tedy neodvratné. Nemuselo by k němu však dojít, pokud by alespoň české země byly osvobozeny západními armádami. To se nestalo, ČSR se ocitla v sovětské sféře a byla tak odtržena od západních velmocí, které jediné mohly případnému odsunu zabránit. Již před koncem války neexistoval jediný český politik, který by byl byť jen ochoten připustit jiné řešení. Z těchto důvodů bylo vyhnání sudetských Němců nevyhnutelné a zmiňované „kdyby“ bylo bohužel zcela nereálné.

Jak se úřady obsazovaly

Vítězství komunistů ve volbách v r. 1946 se tak zabránit nedalo, i kdybychom se mohli vrátit o pár let nazpátek a něco udělat jinak. Pravda, Beneš nemusel uzavírat československo-sovětskou smlouvu, jeho vláda nemusela učinit neslýchaný kompromis s komunisty, avšak za takovýchto okolností se těžko dá představit, že by Stalin uznal londýnskou vládu a byl by ji ochoten vpustit na československé území. V takovém případě by se s největší pravděpodobností nastala analogická situace s Polskem, kdy polská londýnská vláda nebyla Sověty uznána a místo toho byla ustavena komunisty exilová vláda v Lublani, která se nakonec stala vládou oficiální představitelkou polského státu. To vše jen dokládají slova dosazeného komunistické primátora v Praze Václava Vacka, který ještě v květnu 1945 hlásal, že pokud se nevrátí Beneš do vlasti přes Moskvu, nebude vůbec vpuštěn na československé území. Vacek je pak příkladem, jak zkomunizovaný domácí odboj dosazoval do všech úřadů komunisty a jejich přisluhovače, mnohdy i bez toho, že by měli potřebnou kvalifikaci.

Ostatně, jak se v revolučních dnech roku 1945 obsazovaly české úřady, o tom napsal Otakar Machotka, místopředseda revoluční České národní rady, (dále jen ČNR) jedné z mála odbojových organizací, v níž byli zastoupeni i nekomunisté: „Již 5. května jsme dosadili zmocněnce do všech ústředních úřadů, aby je prozatím vedli místo protektorátních ministrů a německých presidentů. Smrkovský“ (1. místopředseda ČNR, komunista) „měl již předem vyhotovený seznam osob, který nám předložil. My jsme na to ovšem nebyli připraveni a neměli jsme svoje vlastní návrhy. Také jsme většinu osob, Smrkovským navržených, neznali a nemohli jsme k jeho návrhu nic říci. A to se Smrkovskému náramně hodilo. Téměř všichni navržení byli komunisté. Výjimkou byli dr. Kotrlý, jmenovaný jako zmocněnec ČNR do ministerstva spravedlnosti, a dr. Nebesář, delegovaný do Národní banky. Já jsem byl jediný, který kromě těchto dvou jednoho z navržených znal. Byl to ideový komunista dr. Fajtr ze Státního úřadu statistického. Dal jsem protinávrh na národního socialistu dr. Václava Sekeru. Ovšem při tehdejším složení Rady můj návrh neměl nejmenší šance a také nebyl přijat (…) Tak komunisté připravovali převrat. Také zřízení dělnických milic v továrnách bylo přípravou pro převrat. Ve skutečnosti jej také v roce 1948 dělnické milice provedly zčásti se zbraněmi, které si ponechaly z doby povstání."

Nařízením československé vlády byl sice Václav Vacek zbaven v srpnu 1945 funkce primátora a byl do něj dosazen předválečný primátor, tehdy již předseda národních socialistů Petr Zenkl, nicméně po volbách v r. 1946 se stal na dalších sedm let primátor opět Vacek, po němž ho vystřídala řada dalších komunistických politiků.

Co nám z toho vyplývá? Že odsun Němců, ani zákaz agrární strany a dalších politických stran nebyly hlavními příčinami komunistického vítězství ve volbách a následného snadného převratu v únoru 1948. Jiné řešení nepřicházelo v úvahu, nebylo neslučitelné s realitou. Poslední nadějí pro Československo bylo případné osvobození podstatné části území americkou armádou. Když se ani to nestalo, osud Československa byl zpečetěn.

Edvard Beneš a jeho politika za 2. světové války

Je snad opravdu tím hlavním viníkem československého neštěstí Edvard Beneš a jeho londýnští ministři se svou prosovětskou a prokomunistickou politikou? Mnoho současných historiků a publicistů, ale i obyčejných laiků tomu přitakává. Já si však myslím, že je to poněkud lehká odpověď na složitou otázku. Můžeme si totiž položit otázku, zda chybuje ten politik, který se rozhodne realizovat špatné řešení, byť jediné možné realizovatelné ze všech špatných i dobrých.

Mnohdy je Benešovi a londýnské vládě vyčítáno, že neměli ke svým krokům žádný mandát. Inu, mandát v pravém smyslu slova skutečně neměli a tedy jejich chování bylo protiprávní, nemělo žádnou faktickou oporu v ústavě. Celá věc má však má i druhou stránku, kterou si jen málokdo uvědomuje, a která je – alespoň podle mne - ještě důležitější. A to, že primárním iniciátorem odsunu sudetských Němců, slovanské a prosovětské politiky není Edvard Beneš.

Mnoho lidí se domnívá, že Edvard Beneš Němce přímo nesnášel, že proti nim měl celoživotní předsudek. Nechci tento názor někomu převracet. Neuškodí si však uvědomit, že to byl Beneš, který v r. 1940 vystoupil s plánem a prosazoval jej až do poloviny r. 1941, ve kterém se počítalo s postoupením části příhraničních území Německu a zároveň vytvořením tří německých žup na československém území a s poskytnutím jim autonomie. To navrhoval ten samý člověk, který Stalina v r. 1943 jak fanatický nacionalista přímo prosil, aby souhlasil s odsunem sudetských Němců z Československa.

Klíčové jsou okolnosti, které vedly Beneše k zásadnímu obratu ve své politice. Ve skutečnosti je to prostší, než se vůbec myslí. Byl to český lid, který asi jako jediný národ na světě házel všechny Němce do jednoho pytle, což je paradox především proto, že české země nepatřily za 2. světové války mezi největší oběti nacistického řádění, ani se nikdy nestaly přímým válečným bojištěm. Byl to český lid, který doslova přinutil Beneše, aby převrátil svou dosavadní politiku a vyvinul veškerou svou energii k uskutečnění odsunu sudetských Němců.

Edvard Beneš byl sice fakticky tím, kdo zcela významně přispěl k plošnému vyhnání Němců, mějme však na paměti, že když tak činil, jen vyslyšel přání českého lidu. To přání vyslyšet nemusel a mohl si dnes od nás vysloužit hluboké uznání. Takové rozhodnutí by však znamenalo, že by se po válce nestal prezidentem. Poválečná propaganda v čele s komunisty, by jistě převzala rétoriku protektorátní vlády a označila by Edvarda Beneše za nepřítele českého národa č. 1. Stal by se navždy proklínaným, jen hrstka „odpadlíků” českého národa by si Beneše vážila. Nicméně Benešovo rozhodnutí nevyslyšet přání českého národa by rozhodně neznamenalo, že by sudetští Němci nebyli v nějaké formě Čechy vyháněni. Vzhledem k tomu, že až na západní Čechy osvobodila celou ČSR Rudá armáda, mohl se Němci ihned po skončení války začít vyhánět do sovětské zóny v Německu bez jakéhokoliv souhlasu západních velmocí (posléze s jejich svolením z Postupimské konference).

O nekomunistických stranách

Politické strany v Národní frontě přijaly komunistická řešení problémů státu a jako jedna rodina schvalovaly a podporovaly maximální orientaci Československa k Sovětskému svazu, aniž si přitom vůbec uvědomily, že Stalin je ochoten podporovat jen jednu jedinou stranu, a to komunistickou. Od komunistů se tak národní socialisté, lidovci a sociální demokraté lišili pouze tím, že zdůrazňovali navázání na odkaz Masaryka a Beneše, pokračování demokracie a humanity, přičemž si neuvědomovali, že demokracii zavedením systému Národní fronty de facto zlikvidovali. Žádná strana NF nemohla přejít do opozice (byla by podle zákonných předpisů rozpuštěna), ani žádná nová opoziční strana nemohla vzniknout (NF by ji neschválila a ministr vnitra by ji bez tohoto schválení nesměl připustit). Žádná strana alternativu k těsnému sepětí se Sovětským svazem a k tvrdé socializaci nenabídla.

Akcent na národní zájmy rozlišoval národní socialisty a komunisty, jinak v socialistickém programu byli v podstatě za jedno. Ovšem, komunisté ve značné míře za třetí republiky popřeli svůj internacionalismus a hráli na národní strunu.

Představit si tedy jiné východisko poválečné situace, nežli nastolení komunistické totality, jeví se jako nemožné. Čím více vím o postojích nekomunistických stran za třetí republiky, tím spíše docházím k přesvědčení, že i nebýt velkého vlivu SSSR na československou politiku, totalitní stát by byl stejně nevyhnutelný.. Především udivuje naprostá neschopnost a neakceschopnost nekomunistických stran ve srovnání s KSČ.. Ukázaly se jako neschopné vést demokratické síly v zemi, spíše naopak je uváděly ve zmatek.

Jako neuvěřitelné se kupříkladu jeví vydání národně socialistického Svobodného slova z 23. února, což bylo úplně poslední vydání tohoto deníku. Na první stránce listu, v době, kdy vrcholila vládní krize, místo toho, aby vedení národních socialistů vyzvalo k mobilizaci všech demokratických sil a k podpoře odstoupivších ministrů, byl naopak národ vybízen ke klidu a pořádku a bylo tvrzeno, že vše vyřeší politická jednání stran Národní fronty. A aby toho nebylo málo, pod výzvou ke klidu a pořádku se objevil článek s tučným titulkem: Československo-sovětské věrné přátelství. A s podtitulkem: Velká manifestace slovanské družby v Národním divadle – Nová organizační základna: Svaz čs.-sovětského přátelství. Obsah článku je pak fanatickým obdivem Sovětského svazu, dovídáme se tam také, že zasedání řídil národní socialista Josef David (tehdejší předseda parlamentu). Neuvěřitelné, jaké starosti měli národní socialisté v době, kdy šlo o všechno. Když pak jejich vrcholní představitelé, láska neláska k Sovětskému svazu, utekli do exilu, označili za hlavního viníka Února prezidenta Beneše. Už z této malé ukázky je však vidět, že tomu bylo jinak.

Závěrečné konstatování

Za příčiny nastolení komunistické diktatury tak nelze považovat rozhodnutí Edvarda Beneše, které učinil v průběhu únorové krize 1948, ty na průběh věcí neměly v podstatě žádný vliv. Nekomunistické strany sice tehdy pokazily, co mohly, a jejich politika je nanejvýš zavrženíhodná, nicméně jejich vina na Únoru je pouze sekundární. Za skutečné příčiny nelze označit ani politiku londýnského exilu za 2. světové války. Mnohé její kroky sice směřovaly k sovětizaci vlasti a k vzrůstu komunistů v ní, ale okolnosti byly tak nastaveny, nešlo jednat jinak, pakliže nechtěl londýnský exil být odstaven od podílu na vládnutí v osvobozeném Československu.

Hlavní a rozhodující příčinou převzetí moci v únoru 1948 byl zfanatizovaný český lid bez rozdílu, který se odvrátil po mnichovských událostech od západních mocností a uchýlil se podle návodu obrozenců přežívajícího v povědomí lidí pod dubisko slovanského Ruska, přičemž mu zcela uniklo, že tím vstřebá též komunistické vidění světa. Češi měli k němu vždy blízko, protože převzali mýtus o prostých chaloupkách, ze kterých prý pocházejí, což v nich vypěstovalo rovnostářství, tedy i sklon k extrémní levici, k závisti a také k udávání. Obrozenecký blud o věčné bojechtivosti Němců (Germánů), o holubičí povaze Čechů (Slovanů), o výjimečnosti českého národa v Evropě, národní ponížení po Mnichovu a vznikem protektorátu byly zase základem pro vyhnání německých spoluobčanů. Pokračujeme-li v analýze dále, dojdeme k výsledku, že se podstatnou měrou na zřízení nacionálně socialistického a od roku 1948 komunistického československého státu podílely více či méně transformované bludy a lži českých obrozenců v českých myslích.

Literatura:

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Dostál, Vladimír: Agrární strana. Atlantis, Brno 1998

Kosatík, Pavel. Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938-1978). Paseka, Praha-Litomyšl 2000

Machotka, Otakar: Mezi domovem a exilem. Maroli, Praha 2001

Machotka, Otakar: Pražské povstání 1945. Praha 1995

Novotný, Karel: Člověk Edvard Beneš. Dita, Praha 2006

Totalita.cz – (výňatky z volebního programu KSČ v r. 1946)