Únor 2007

Proč se bojovat nemělo

Otto Drexler

Ač od těch smutných dnů uběhla již spousta času; je tomu již více jak 68 let, kdy první československé republice odbily poslední hodiny její existence, v české společnosti se stále vedou spory, zda se Československo mělo či nemělo postavit v zářijových dnech roku 1938 Německu. Tento článek je jakýmsi dalším příspěvkem do oné diskuse.

Jak nadpis napovídá, jsem přesvědčen, že se bojovat nemělo. Pokusím se vyvrátit bludy o tom, že Československo mělo sílu a možnosti na to, aby se ubránit Německu mohlo. Konečný úsudek o „Mnichovu“ však musí být ponechám na každém čtenáři; je tu totiž i hledisko subjektivní, které nelze vyvrátit. Záleží na hodnotovém žebříčku každého jednotlivce: je přednější zachování fyzické podstaty národa s nejistou budoucností, nebo je lepší čestná smrt? Je-li pro někoho cennější naděje, než-li smrt, měl by považovat československé rozhodnutí nebojovat za správné, je-li pro někoho cennější čest, měl by s oním rozhodnutím nesouhlasit.

Československo před rokem 1938

Nastoupením Adolfa Hitlera k moci v r. 1933 v Německu můžeme s určitostí říci, že neexistovala žádná správná čsl. zahraniční politika, která by mohla střetu s hitlerovským Německem zabránit. Pakliže nemělo ke konfliktu dojít, nesměl se stát Adolf Hitler vůdcem Německa. Že k znemožnění Hitlerova nástupu k moci čsl. zahraniční politika neudělala vše co mohla je evidentní, avšak po r. 1933 těžko šlo jakoukoliv správnou zahraniční politiku hledat, každá by nevedla do záhuby.

Na rozdíl od zahraniční politiky, v politice vnitřní můžeme sledovat závažné chyby, které měly zásadní vliv na osud první republiky. Laxní přístup čs. armády k německé hrozbě znemožnil včasnou přípravu na konflikt s Německem. Totiž, v r. 1932, na odzbrojovací konferenci v Ženevě si Německo vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení a ministr zahraničí Edvard Beneš pohotově hlásil velitelství československé armády: „Máme čtyři léta. Krize přijde nejpozději v roce 1937 a do té doby musí být republika vojensky plně připravena.“ Na jeho slova byl jen velmi vlažný ohlas. Nikdo nechtěl věřit tomu, že by snad Československo mohlo být napadeno; vládl mýtus o věčném míru. Edvard Beneš marně volal po uvolnění značných finančních prostředků na obranu státu. Mnohými politiky i finančníky byl tento plán zavrhován. Přece, kdyby náhodou chtělo Německo „zlobit“, máme tu Francii, která nás spasí, říkali si mnozí občané Československa. V české společnosti prostě panovalo přesvědčení, že samostatný stát je pěkná věc, ale nesmí mnoho stát. Proti nebezpečí ze strany Německa máme přece spojenecké smlouvy – tak na co platit, když za nás eventuální horké kaštany vytáhnou z ohně spojenci.

Další fatální chyba v československé vnitřní politice: místo toho, aby si Češi získali sudetské Němce na svou stranou, nechali je na pospas Hitlerovi, aby z nich udělal později oběť své propagandy. Tento případ svědčí o naprosté nepragmatičnosti čs. politické reprezentace. Neuvědomila si zcela logickou věc, totiž, že bude-li sudetské Němce aktivně zapojovat do vládnutí (viz ignorace výsledků parlamentních voleb v r. 1935), tak ani sudetští Němci se nebudou radikalizovat, jejich myšlenky se nebudou ubírat směrem „heim ins Reich“. Ovšem národnostně smířlivé vystupování všech českých politických stran, s výjimkou KSČ (bohužel), nebylo.

Nelze ovšem některým českým demokratickým politikům vytknout jejich smířlivý národnostní postoj, včetně T. G. Masaryka především; avšak on, ani nikdo jiný se energicky nesnažili o zásadní změnu v souvislosti s německy mluvícím obyvatelstvem v ČSR. České obyvatelstvo bylo ve výrazné většině šovinisticky smýšlející, německé spoluobčany nebralo za rovnocenné, nýbrž je jen trpělo. Čeští politici, slyšíce „hlas lidu“, následovali český lid a o systémové změny vůči německému obyvatelstvu se ani nepokusili.

Jedinou nadějí pro ČSR ve třicátých létech byla protihitlerovská osa Paříž – Praha – Moskva, vzniklá francouzsko-sovětskou a československo-sovětskou smlouvou z r. 1935, navazující na československo-francouzskou smlouvu z r. 1924. Francii šlo tehdy v podstatě jen o dojem, jaký vrhne na Německo. Že by došlo ze strany Francie k praktické realizaci závazků, bylo nepravděpodobné hned v r. 1935. A sovětským vůdcům šlo vždy jen o to, jak získat nadvládu nad Evropou. Nakonec došli k závěru, že okamžité zapojení SSSR do případné války by bylo nežádoucí s výmluvou, že jde o válku reakčních států, s nimiž SSSR nemá nic společného. Je tak zřejmé, že při eventuálním československo-německém konfliktu se Československo nemohlo na nikoho spolehnout – pouze na sebe, na vlastní sílu; nikoho, kdo by mu přišel na pomoc, nemělo, a ani mít nemohlo

Na vlastní obranu Československa se spoléhat nedalo, neboť:

a) valy pevností byly v r. 1938 většinou nedokončené, daly se obejít a pevnosti byly z naprosté většiny nevyzbrojené. Měly dostat děla až v roce 1939, výstavba opevnění měla skončit v roce 1948 (!)

b) akceschopnost případné strategie obrany zčásti znemožňovaly kritické vztahy se sudetskými Němci - první, hraniční pás pevností se nacházel de facto v nepřátelském území - jakož i se Slováky, kteří by mohli přispívat k destrukci obrany

c) absence moderní výzbroje - letadel, protiletadlového dělostřelectva i motorizovaných pancéřovaných vojsk

d) ani nejdokonaleji vybavená československá armáda by neměla šanci se ubránit, protože délka obranné linie proti Německu po anšlusu Rakouska přesahovala lidské a hmotné zdroje československého státu – prostě nebylo dost vojáků na pouhé její obsazení. To dosvědčil mimoděk náčelník generálního štábu generál Krejčí: „Nepodaří-li se diplomaticky neutralizovat alespoň Polsko, nelze počítat ani s relativním úspěchem obrany.” Tím tedy naplno řekl, že za oněch podmínek byla ČSR nehajitelná. Abychom nezapomněli, Maďarsko by zřejmě také okupovalo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus..

Je prokazatelnou pravdou, že takřka každý český muž měl obrovskou chuť jít bránit se zbraní ruce československou vlast, ovšem, aniž si přitom uvědomoval všechny možné neblahé důsledky pro čs. stát. Bylo by však nefér, vyčítat to prostým českým mužům. Takové věci se musejí vyčítat politikům, kteří za blaho státu jsou přímo odpovědni. Bohužel, takřka žádný čs. politik se odpovědně nechoval. Téměř všichni tehdejší politici byli ražením a přehledem zcela provinčními, světové politice vůbec nerozuměli, viděli Československo jako středobod světa a vycházeli z iluzorních představ. Vedli Československo k jisté záhubě. Jen několik výjimek se tomuto trendu, kromě světové politiky znalého státníka Edvarda Beneše, vymykalo: Milan Hodža, jehož nejupřímnějším zájmem bylo vytvořit zcela rovnoprávný stát několika národností a podunajskou federaci, a trojice diplomatů v zahraničí: Štefan Osuský ve Francii, Jan Masaryk v Anglii a Vojtěch Mastný v Berlíně. Ostatní čs. politici byli jen regionalističtí politikáři, kteří se v situaci vůbec nevyznali, a byli tak vůči občanům nanejvýš nezodpovědní.

Politici, a zvláště pak ti čeští, dělali politiku, která hnala ČSR do pekel; nesnažili se o uspokojivé vyřešení slovenské otázky, jakož i otázky sudetoněmecké, celkově tak dělali špatnou politiku vůči západním zemím (zejména Francii a Velké Británii), které by s radostí uvítaly jakýkoli posun v národnostní otázce. Neřešením této otázky, jakož i z dalších důvodů, bylo Československo viděno v očích Západu stále záporněji, zatímco SdP a Maďarsko stále pozitivněji..

Československo a jeho obrana v r. 1938

Hitler měl vcelku volnost, odkud na Československo zaútočí. Mohl si vybírat překročení hranic od Ostravy na západ a pak zpět po jižní hranici až po Břeclav. Báječné pevnosti měly většinou jako jedinou výzbroj lehký kulomet vzor 26, určený k podpoře pěchoty při útoku. Tato zbraň nesplňovala požadavek delší nepřetržité palby, po vystřílení tří zásobníků po 25 ranách se musela opotřebovaná hlaveň odmontovat, zahodit a namontovat nová. Všechny čs. pevnosti se daly lehce obejít.

Zatímco Němci měli 3200 středních a lehkých tanků, Československo jen 418 lehkých. Přibližně 4000 německých letadel stálo proti 1300 československým, z nichž jen několik kovových dolnoplošníků koupených narychlo v SSSR bylo jakž takž schopno čelit německým. Jak kvalitní zbraně to československá armáda měla, o tom svědčí i následující fakta. Z celé čs. výzbroje si německá branná moc ponechala pouze pušky (včetně četnických karabin vzor 32), kulomet vzor 26, u kterého se zcela překonstruovala hlaveň, některá letadla, jakožto školní a dunajskou flotilu. Zbytek byl Německem buďto darován „spojeneckému“ Slovensku nebo balkánským státům, nebo rovnou poslán do šrotu. Z tanků se využily podvozky pro děla.

Stanoviště hlavního velitele československých branných sil bylo v Račicích u Vyškova, ležících pouhých 70 km od dosahu Německa. Bylo chráněno jen třemi protileteckými bateriemi (podle některých svědectví jen jednou jedinou), protiletecký kryt pro armádní velení byl pouhý rozměrnější sklep, který by náletu jen stěží odolal. A Němci měli výsadkářské vojsko, takže osud armádního velení byl by býval v několika hodinách po začátku války asi zpečetěn.

Možná strategie obrany je doložena jen jedna. Hned v prvních dnech česko-německé války se měla většina čs. armády přemístit na Slovensko, přičemž druhá, menší část armády, měla tento ústup po několik dní krýt na západních hranicích, kde byla jen lehčí opevnění. Těžká opevnění na hranicích se Slezskem pak měla zadržet nepřítele po několik týdnů. Ale i ta se dala obejít. Ze Slovenska měla čs. armáda počkat, až se do války zapojí spojenci, pak vyrazit a svést na území Čech rozhodující bitvu, přičemž ze západu již měli tlačit Němce Francouzi, a na východě měla pomáhat čs. vojskům Rudá armáda. Tento plán, byl středem republiky přes Českomoravskou vysočinu, která by umožnila rychlý a přímý přesun středem republiky na Slovensko. Jediný výkonný železniční spoj z Čech na Slovensko vedl přes Bohumín a byl v dosahu útoku Wehrmacht ze Slezska. Další faktor, který by se musel vzít v úvahu, bylo nepřátelské zaměření slovenského obyvatelstva proti Čechům. To by při ústupu vlivem odporu obyvatelstva a dezercí slovenských vojáků vedlo zřejmě ke stovkám mrtvých...

Plán byl zřejmě natolik nerealistický, že si to v září 1938 uvědomovalo samo vedení čs. armády, když nezvolilo tuto strategii obrany, nýbrž zvolilo variantu, kdy se maximum vojáků přesunulo na západní hranici, a tím se znemožnila varianta ústupu na Slovensko. Němci o československých záměrech ústupu na Slovensko dobře věděli, a byli odhodláni si vynutit boj v české kotlině.

Je nutné rovněž vzít v úvahu, přemýšlíme-li nad případným československo-německým konfliktem, situaci mezinárodní. A ta byla Československu krajně nenakloněna. Představitelé Velké Británie nijak neskrývali, že jim vadí československá národnostní politika. Československo bylo v jejich očích tím, kdo narušuje klid a mír v Evropě, kdo utlačuje občany jiné národnosti.. Byl jim bližší Henlein a jeho hnutí, než pražská vláda. ČSR v očích Západu byla také bolševickým nebezpečím, nástupní zemí bolševismu do Evropy. A bylo by dopředu jedno jasné: ať by československo-německý konflikt dopadl jakkoliv, Československo by bylo viníkem války..

Závěrečné konstatování

Rozhodnutí Edvarda Beneše podstoupit sudetoněmecké území Německu bylo velmi racionální. Beneš dobře věděl, že za takovéto situace je obrana Československa nemožná, volil mezi dvěma variantami: je přednější zachování fyzické podstaty národa za cenu příkoří, poroby a mnohých obětí (kterou Beneš zvolil), nebo národní čest a hrdost, důstojnost, obrana vlasti do posledního muže (ke které se přikláněli kupříkladu Ladislav Rašín, Petr Zenkl nebo Klement Gottwald) . Benešovo rozhodnutí vedlo sice ke značné demoralizaci národa a k odklonu Čechů od demokracie, což se nejdříve projevilo vytvořením xenofóbního pravicového autoritativního státu, jehož přeměně ve stát totalitní zabránil jen zásah Adolfa Hitlera, a poté za protektorátu samovolnou komunizací českého lidu, po válce vytvořením národně socialistického státu, který se zásahem Stalina přeměnil ve stát bolševický. Avšak i přesto je očividné, že český národ Benešovým rozhodnutím nebojovat více získal, než ztratil. Plody toho hledejme především v dnešní době.

Literatura:

Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Praha. Naše vojsko, 2003

Beneš, Edvard: Německo a Československo. Praha, Masarykův ústav AV ČR, 2005

Lvová, Míla: Mnichov a Edvard Beneš. Praha, Svoboda, 1968

Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha, Prostor, 2000