Únor 2007

Hamlet váhá v Kremlu

Jefim Fištejn

Celá ruská společnost - a svět s ní - čeká, jak se Vladimir Putin rozhodne: předá v roce 2008 moc, nebo se „najde řešení“?

Mumie Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce světového proletariátu, prochází nyní jednou z pravidelných renovací. Odborníci nanášejí štětečky rumělku na celuloidní líčka, nahrazují polystyrenem zbytky měkkých tkání. Ty tam jsou doby, kdy se Rusové vážně přeli o to, co s touhle namalovanou loutkou: pohřbít ji do země, jak se sluší na křesťanskou zemi, nebo dílo profesora Zbarského zachovat pro výstrahu příštím generacím? Dnes je jasné, že minimálně do roku 2008 může Iljič klidně spát. A s ním i celá země, která stále více připomíná jakousi úplnou sbírku mumií.

Mumifikované reformy - ať už zdravotní, důchodová, armádní nebo školská - spolu s nabalzamovanými „národními projekty“ čekají na rok 2008 jako Šípková Růženka na polibek bájného prince. K tomuto datu upíná Rusko své naděje a úzkosti, podobně jako kdysi Sovětský svaz čekal na příchod pohádkového roku 1980, kdy měl být slavnostně vyhlášen komunismus. Není to víc než soudobá forma víry v posmrtný život.

Líp je právě teď

Pokud Vladimír Putin navzdory logice a všeobecnému očekávání skutečně opustí Kreml v roce 2008, jako člověk a soukromá osoba tím asi jenom získá. Na špici možného blahobytu a stability bude osvobozen od břemene státnických starostí. Bude mu zaručen respekt a vděk Západu. Rub „ruského hospodářského zázraku“ v té době ještě nebude vyjeven. O nějakou chvíli později však nutně přejdou do akutního stadia chronické neduhy soudobého ruského státu - surovinová ekonomika a pod ní tikající demografická bomba. Bude-li Vladimir Putin v oné ošklivé době stále u kormidla, padne stigma na něj. Jinak má šanci zůstat v lidové paměti spojen s časem sytosti na ruské poměry věru nevídané.

Ale pro Putinovy dvořany bude znamenat vůdcův odchod pohromu. „Vzájemná nenávist kremelských klanů zdaleka převyšuje jejich nenávist vůči opozici. V případě Putinova odchodu se tyto skupiny nedohodnou na ničem a nikdy se neusmíří. Kromě osobnosti stávajícího prezidenta nemají zhola nic, co by je spojovalo. Jakmile si politická elita uvědomí, že Putin skutečně odchází, začnou se konkurenti ničit navzájem všemi myslitelnými a nemyslitelnými způsoby,“ popisuje problém dobře informovaný politolog Stanislav Bělkovskij.

Podstata konfliktu netkví v osobní nevraživosti Putinových služebníků. Za každým z politických klanů čnějí finanční zájmy. Jakékoli jméno z prezidentova okolí je značkou, za níž stojí novodobé oligarchické struktury jako Rosněfť, Surgutněftegaz a další. Těžko si vůbec představit skutečné měřítko majetkového přerozdělování, které propukne v okamžiku, až zmizí brzdící faktor v osobě Putinově.

Putin samozřejmě může před svým odchodem zavázat smečku konkurentů neformálním paktem o neútočení. Avšak kde jsou záruky, že později pakt bude respektován? Historie se hemží opačnými příklady, i ta nejnovější: cožpak si mohl Boris Berezovskij, pravý to vynálezce Putina-prezidenta, pomyslet v roce 1999, že bude tak „krutě podveden“?

Mráz přichází ze Západu

Je pozoruhodné, že otázka, která posledních několik let trápila lidi v Rusku a ve světě - tedy „Who is Mr. Putin?“ - byla v podstatě všude zodpovězena stejně: Putin je člověk, který ruské společnosti vtiskl značně autoritářské rysy, omezil svobodu tisku a projevu na neškodné minimum, zcela vykleštil politický proces a zbavil ho potenciálu alternace, vrátil zahraniční politice imperiální spády a tak dále. Avšak zatímco na Západě tyto tendence jsou vnímány jako záporné a hodné odsouzení, doma právě jim vděčí Putin za svou mimořádnou popularitu.

Intenzita protizápadní propagandy v současném Rusku je větší než v dobách zahnívání komunistického režimu. Neznamená to samozřejmě, že by Rusko umělo postavit proti demokratické ideologii ucelenou alternativu s vlastními propracovanými koncepty společenského uspořádání. Ideová pře se Západem se odehrává buďto v rámci tradičního sporu mezi zapadniky a slavjanofily, jako střet mezi kulturou a civilizací, anebo v podobě poněkud komického hledání specifických forem „ruské“ demokracie. Sem patří i koncepce suverénní demokracie, s níž přišel zástupce šéfa prezidentské kanceláře Vladislav Surkov.

Tady neúřaduje ďábel

Ruská společnost se zkrátka vyznačuje sníženou kulturní a psychologickou schopností žít v podmínkách demokracie. Není to nic ojedinělého - existují i jiní národové mající strach ze samostatného rozhodování a toužící po vládě pevné ruky. Výsledkem takové rozpolcenosti bývá systém osobní moci naoko imitující demokracii. Právě tohle se přihodilo Rusku, aniž u zrodu takového systému stál něčí ďábelský plán.

Při svém nástupu Putin zaručeně neměl v úmyslu zardousit demokratické svobody. Podle toho, jak průběžně řešil konkrétní problémy, mizely tyto svobody jakoby samy. Když likvidoval nezávislé sdělovací prostředky, určitě neměl v plánu omezit svobodu slova - chtěl pouze, aby televize nebyla zbraní v rukou oligarchů a nevysílala takové pořady, jako byly Loutky (v české verzi Gumáci), které znevažovaly a ponižovaly politiky, prezidenta nevyjímaje. A už vůbec nechtěl fakticky zlikvidovat federalismus, chtěl pouze odstranit neblahý stav, kdy neschopný člověk, někdy dokonce se zločineckými sklony, mohl být zvolen gubernátorem navzdory prezidentské vůli. Putin netoužil po tom, aby vytvořil neprávní prostředí a nevlídné investiční klima pro podnikání - pouze chtěl klepnout přes prsty namyšlené oligarchické pleticháře typu Chodorkovského, kteří zastávají zcela odlišnou představu o potřebných reformách, a patří tudíž za katr. Neusiloval o faktickou likvidaci parlamentarismu - snažil se jen o to, aby mu strany a parlament neházely klacky pod nohy, nýbrž pomáhaly v těžkém úkolu „obrody Ruska a zdvojnásobení HDP“. Jsou to vcelku pochopitelná lidská přání, k nimž se samozřejmě může občas přimíchat i nějaký ten zcela osobní kořistný motiv.

Stejně tak i celý obrovský aparát obsluhující Putina nemá za vyhlášený cíl odstranění demokracie. Každý gubernátor chce jen, aby si jeho gubernie neutržila ostudu a nehlasovala ve volbách pro nějaké demagogy a prezidentovy nepřátele. A tak dále až k základům vertikály moci.

Cesta vpřed po kruhu

V situaci, kdy společnost není schopna demokratické sebeorganizace, kdy děsivou a revoluční se zdá už myšlenka, že za prezidenta lze volit nejen toho, kdo prezidentem už je, nebo toho, na koho prezident ukázal prstem - v takové situaci každé rozhodnutí v každé konkrétní věci, které činil Putin a jeho důvěrníci, takřka automaticky vzdalovalo Rusko ideálu demokracie a vedlo ke vzniku politického systému, jenž v základních rysech navázal na systém sovětský.

Putin si přitom mohl upřímně myslet, že nečiní nic jiného, než že buduje demokracii v konkrétních ruských podmínkách, v nichž západní standardy nejsou použitelné, alespoň prozatím. Je to jako pohyb ve velkém kruhu: jeden má pocit, že kráčí stále vpřed, ale po nějaké době s překvapením zjišťuje, že přes veškeré útrapy a námahu stojí skoro ve stejném bodě, z něhož vykročil. Putin a s ním i celé Rusko nyní již mají prakticky celou cestu za sebou. Zbývá nanejvýš pár kroků a budou v cíli, ze kterého startovali. Zbývá odstranit ústavní omezení prezidentského funkčního období na dva termíny. Je to úkol vyplývající ze systému, nikoli z nějaké zvláštní mocichtivosti současné hlavy ruského státu. Proč by měl - zní obecně ruské otázky - populární prezident v rozpuku sil křečovitě hledat nějakého nástupce? A kdo zaručí, že bude ten pravý? Proč by takový „gospodin“ měl shánět pro sebe jiné zaměstnání? Jen proto, že když jeho předchůdce smolil novou ústavu, všem se zdálo, že osm let je doba skoro nekonečná? Proč by měl, jak se tak hezky říká, odcházet od rozdělané práce a nechat jiného slíznout smetanu?

Ani ruská veřejnost si nepřeje Putinův odchod a je to dnes už skoro jediný bod, v němž smí hlasitě vyjadřovat nespokojenost s rozhodnutím svého prezidenta.

To snad nemyslí vážně?!

Do logického konce je nutno dotáhnout stavbu nového ruského politického systému. Něco málo bezvýhradně proprezidentských stran se v něm bude střídat u moci, aniž bude porušen princip „bezalternativnosti“. Politický život se má stát zápasem „dobrého s ještě lepším“, což byl známý kánon socialistického realismu. Řešení tohoto úkolu vytvoří dodatečné mocenské páky, umožní vymezit okruh loajálních a věci oddaných kádrů, zabránit nesmyslnému plýtvání lidskou energií na vzájemné soutěžení. Volby, které nyní nezřídka připomínají záchvat ošklivé horečnaté nemoci, se znovu stanou manifestačním aktem společenské uvědomělosti. Tento úkol je nejenže řešitelný, nýbrž v podstatě skoro již vyřešený: různé kvóty, registrační parametry a vstupní prahy jsou nastaveny tak, že dostat se do areopagu ruské moci mohou výhradně pozvané strany.

Jak řečeno, budova nové ruské státnosti je takřka před kolaudací. Putin osobně prováděl stavební dozor. Zbývá pár drobných úprav. A při těchto dokončovacích pracích náhle vzniká nepochopitelný zmatek. Moc se chová nesrozumitelně, a to ohrožuje stabilitu celé konstrukce. Nejde pouze o Putinova prohlášení, že ústava se měnit nebude a on sám že v roce 2008 jistojistě opustí Kreml. Takováto prohlášení patří k bontonu, jsou součástí kurtoazních konverzací. Je to, jako když se herec při děkovačkách dožaduje bouřlivějšího potlesku, než vystoupí před oponu. Pěkně poproste, panáčkové! Mnozí tak Putinovo chování chápali a mnozí stále ještě chápou. Avšak čas utíká a sílí dojem, že jeho odhodlání odejít je neměnné. Proč? To nikdo neumí vysvětlit.

Politické strany založené se souhlasem nejvyšších míst se najednou začínají chovat, jako by jim šlo o moc. Nejde jen o jejich počet a o to, že se množí dělením. I u nás v Národní frontě jich bylo několik, jedna oddanější komunismu než druhá. Avšak bereme-li Putinovo rozhodnutí vážně, musíme uznat, že na Rusko čeká neklidná doba. Každý v duchu přemítá, kdo bude jeho nástupcem. Má smysl pohlížet na něho jako na „opravdového pána v domě“, anebo pánem tak nějak zůstane Putin? Jak zjistit názor Kremlu na to, pro kterou z proputinovských stran je třeba manifestačně hlasovat ve volbách?

Kočárek a kulomet

Ideologie „suverénní demokracie“, vzniklá v lůně prezidentské kanceláře, je šita současnému Rusku na míru. Zcela věcně měřeno, neznamená nic. „Jen“ naznačuje nepopsatelnou ruskou rázovitost a je ozvěnou takových pojmů komunistické éry jako demokracie „lidová“, „socialistická“ a další jim podobné. Hle, jak Vladislav Surkov, autor termínu „suverénní demokracie“, vědecky upřesňuje podstatu tohoto sousloví v jednom ze svých posledních článků: „Synergie kreativních občanských skupin (podnikatelských, vědeckých, kulturologických, politických) uskutečněná ve společném (a tudíž národním) zájmu je pozitivní alternativou samozvanství offshore aristokracie s její defétistickou psychologií.“ Slyšíme pokroucený jazyk samolibého puberťáka, který se snaží udělat dojem na dospělou společnost množstvím použitých cizích slov. Surkovův článek se jmenuje Znárodnění budoucnosti a má znamenat asi tolik, že budoucnost ruského státu bude utvořena v souladu se „svérázem národního lovu“.

Ale najednou pán Kremlu, vlastní Surkovův nadřízený, „okřikuje“ vynálezce „suverénní demokracie“ poněkud posměšným podotknutím, že demokracie buďto je, anebo není. Co to má znamenat?! Citlivost k západním námitkám? Při dnešní poptávce po energetických surovinách Rusko nabylo dojmu, že spíše Západ je závislý na něm, nikoliv naopak. Vysvětlení může být tak trochu z oblasti psychologie. V zápalu budování nové ruské státnosti nikdo nemyslel na to, jaká bude definitivní podoba velestavby. Denní úkoly byly vždy dílčí, podle toho, co bylo třeba udělat okamžitě. Nyní je však před kolaudací a nelze nevidět celkový obrys budovy - na demokracii vyhlášenou počátkem 90. let to zvenčí příliš nevyhlíží. Zato konstrukce nápadně připomíná sovětský společenský řád. Jak kdysi trefně řekl někdejší ruský premiér Viktor Černomyrdin: „U nás ať děláš, co děláš, každá strana nakonec vypadá jako KSSS.“ Anebo jak vtipkoval ruský lid v dobách konverze obranného průmyslu na civilní: „Ze starých dílů můžeš montovat třeba dětský kočárek, a stejně ti nakonec z toho vyjde kulomet.“

Před posledním krokem

Dokončovací práce v Rusku už nemohou být prováděny ve spěchu a nevědomky. Je zřejmé, ve kterém bodě se společnost nachází, kam až došla. Je třeba buďto si přiznat, že došla někam úplně jinam, než chtěla, anebo se tvářit, že právě toto bylo původním cílem a že velkolepá „zemljanka“ má nenapodobitelně národní formy, zásadně jiné než západní. To však vyžaduje fundamentálně nová slova. Kde však brát a nekrást? Není náhoda, že Putin tak často - vhodně i nevhodně - cituje komunisty zapuzeného, do emigrace vyhnaného filozofa Ivana Iljina (1883-1954), který tvrdil, že po pádu komunismu bude Rusko potřebovat „křesťanského diktátora“.

Tento poslední krok vyžaduje velké odhodlání a Vladimir Putin se jej bojí učinit. Není to strach z odsudku Západu, z vlastního lidu nebo z opozice. Je to strach z uvědomění si, že se celá cesta točila v bludném kruhu. Vzniká dojem, že ruský prezident již zvedl nohu pro tento poslední krok a v tomto čapím postoji propadl chmurným pochybnostem. Hamlet spatřil stín otce a neví, zda být, či nebýt. Celá ruská společnost čeká, jak se Hamlet v Kremlu rozhodne. Sama už dávno nerozhoduje o ničem. Avšak hodinky neúprosně tikají...

(MFDNES)