Únor 2007

Mít tak svého Pinocheta

Luděk Frýbort

Augusto Pinochet, chilský generál a svého času diktátor, se desátého prosince 2006 ve věku jedenadevadesáti let odebral na onen svět. Vůbec mu poslední léta jeho života nezávidím. Snad ještě nikdo v modernějších dějinách nebyl vystaven pohrdání takového stupně, nebyl navzdory svému stáří a nemoci honěn po soudech s neúprosností, jaké se nedočkaly ani stvůry Pol Potova typu s miliony sadistických vražd na svědomí. Dozvěděl jsem se o jeho skonu z našich lokálních novin Hannoversche Allgemeine Zeitung; a třebaže se německý tisk zpravidla vyjadřuje méně emotivně než jeho český protějšek, něco tak třaslavě nenávistného jsem snad četl naposledy, když probíhal soud se Slánského klikou zrádců a sionistických zaprodanců. Ne nekrolog, ale prokletí; ne kritika, ale výlev jednostranné politické zášti a pěna u úst.

Dalo by se namítnout, že takto účtuje s diktátorem dějinná spravedlnost; ale jen během mého života se urodilo diktátorů jako kvítí, ale tak radikální odsudek nedoprovázel rakev žádného z nich. Zemřel diktátor Stalin a Západem provanul leda tichý vzdech úlevy; zemřel diktátor Brežněv, před úděsností jehož koncentráků bledl i sám Bergen-Belsen, a co mohlo být vyřčeno k jeho obžalobě, rozplynulo se v hymnách uvolňování napětí. Zemřel Mao Ce-tung, mimořádně nelítostný diktátor a masový vrah, jenž počtem svých obětí překonal i samotného Stalina, a pokroková mládež Západu se mohla uštkat zármutkem. A počkejme si, až osud dožene kubánského diktátora Castra; musel bych se moc mýlit, jestli i jeho nebudou vyprovázet na věčnost nářky a rukama lomení a v tisku jen velmi ohleduplná kritika, jelikož o mrtvém jen dobře. Proč zrovna na diktátora Pinocheta se ta zásada nevztahuje? Čím tak strašlivým se provinil, že není hoden ani toho kousku posmrtné úcty, jaké se dostalo výše jmenovaným zrůdám?

Odložme odpověď na tuto otázku a obraťme se o tři desítiletí zpátky do dějin. Kdo se do nich pozorně začte, může zjistit překvapující shody s českou historií, třebaže výsledek ... ale i to si nechme napotom. Nejdřív byly volby, demokratické nebo v českém podání aspoň napůl demokratické. Také chilský lid v nich na sebe svobodně a nikým nenucen zvolil ideologický nesmysl, jenž jej nemohl dovést jinam než do půlstoletého (nejméně) období materiální bídy a morálního rozkladu v moskevském područí. Také v Chile dělal tomu dění tragickou štafáž prohlášený demokrat a mezinárodně uznávaný státník, jenže se nejmenoval Edvard Beneš, nýbrž Salvador Allende. Jestli si od toho rovněž sliboval jakousi satisfakci nebo zchlazení žáhy na osobních protivnících, není známo. Také Chile bylo tehdy protkané sítěmi komunistické propagandy, sovětských i východoněmeckých (o československých nemluvě) agentů a poraděnků, i tam se organizovaly levicové militantní skupiny, shromažďovaly zbraně a připravovaly se na revoluční převzetí moci. Až potud spočíval jediný rozdíl v tom, že chilská demokratická opozice nepřihlížela tomu dění tak zhypnotizovaně jako u nás, nýbrž dávala průchod svému nesouhlasu v mohutných stávkách a demonstracích. Od jistého bodu se však chilské dějiny s českými radikálně rozešly, bohužel ne v náš prospěch. Neboť velitel chilských ozbrojených sil se nenazýval Ludvík Svoboda, nýbrž Augusto Pinochet.

Dne jedenáctého září 1973 chilská armáda pod velením generála Pinocheta překazila moskevský projekt zřízení druhé marxistické diktatury na americkém dvojkontinentu. Došlo při tom k bojům s levicovými militanty, v nichž zahynul Salvador Allende - údajně se sám zastřelil samopalem, který mu věnoval jeho drahý přítel Fidel Castro. Poté propukl, jak praví výše zmíněný německý list, bílý teror. Generál Pinochet rozbil levicové struktury, dal pozatýkat jejich vůdce, zřídil internační tábory pro osoby podezřelé z přípravy marxistické revoluce po kubánském vzoru, sovětští a jiní poraděnkové horempádem prchali ze země. Prolezlost revolučně komunistickým podhoubím se ovšem nedala vykořenit jen svržením adepta na castrovskou diktaturu a povrchním rozprášením jeho souputníků; skrytý i zjevný zápas pokračoval ještě dalších pět let a padlo mu za oběť kolem 2.800 přívrženců prosovětské levice, a to vesměs bez soudu a metodami ne zvlášť humánními. Kolem toho se později rozpoutala bouře nekompromisních obvinění, trochu připomínající tance kolem guantánamského vězení. Nelze totiž pochybovat o tom, že kdyby zvítězili chilští komunisté v jednom případě a bojovníci džihádu v druhém, byli by samý nestranný soud a samá humanita.

Krom toho vraždění a mučení neviňátek - kohopak by to zajímalo - postavil zlý diktátor Pinochet na nohy chilské hospodářství, rozvrácené allendovským pokusnictvím, s bezpříkladným úspěchem uvedl v skutek tržní teorie Miltona Friedmana, zastavil v pádu chilské peso a provedl i jiné zákroky, které inspirovaly britskou železnou dámu Margaret Thatcherovou k nápodobě, zato však mocně dožral levičáky všech zemí a odstínů. Že se Chile stalo nejstabilnější a hospodářsky nejvyspělejší zemí Jižní Ameriky, nebyl v jejich očích argument pro kapitalistické reformy, nýbrž důvod k zlobě; dobře si byli vědomi toho, že dostatkem a spokojeností upadá náchylnost lidu k marxistickým revolucím a tím i jejich šance stát se papaláši, neřku-li diktátory. Jest pláč nad Pinochetovou krutovládou z velké části pláčem nad vlastním uplavavším prádlem.

Vytkl jsem si svého času za cíl navštívit po řadě všechny prokletím stižené země světa: Jižní Afriku, Izrael, Chile, Tchaj-wan. Dvě první jsem ještě zavčas stihl, do Chile jsem se však dostavil s křížkem po funuse. Zlý tyran Pinochet mezitím uspořádal demokratické volby, a když v nich těsným rozdílem podlehl, vzal z věšáku svou generálskou čepici a poroučel se. Věru vzor uzurpátora! Já už jsem jen měl příležitost v debatách zjišťovat mínění běžného domorodce o tom odsouzeníhodném muži, které vyznívalo tak napůl: je dobře, že už zase máme demokracii, volby a takové věci, ale také je dobře, že se Pinochetovou zásluhou Chile nepotácí od úpadku k úpadku jako valný díl latinskoamerických států. A že mu touž zásluhou zůstal ušetřen osud Československa, pomyslel jsem si já, ale nevyslovil, protože moje chabá španělština na velké diskuse nestačila.

Zkusme si na závěr představit, co by následovalo, kdyby země česká bývala měla v únoru 1948 svého generála Pinocheta. Kdyby postaviv se do čela armády zabránil komunistickému puči, přičemž by se demokrat Gottwald zastřelil samopalem, darovaným mu jeho přítelem Stalinem. V krátkém boji by rozdrtil lidové milice, zničil by a rozprášil komunistické podhoubí, přičemž by přišlo o život 2.800 nevinných obětí bílého teroru včetně demokratů Kopeckého, Zápotockého, Nejedlého, Noska a Slánského, Anežky Hodinové-Spurné a snad i samotného Ludvíka Svobody. Skončila by moskevská kuratela, místo čtyřiceti temných let hmotného i mravního úpadku by se země česká, využivši svých přirozených zdrojů lidské tvořivosti a inteligence, stala malou, ale významnou hospodářskou velmocí na úrovni Švýcarska. Praha, jedno z nejkrásnějších měst světa, místo panelákové pochmurnosti obklopená zahradami a pěknými vilkami, by svůj půvab ještě zvýšila, přitom by se stala centrem financí a obchodu z nejvýznamnějších, zařadivši se tak k Ženevě, Londýnu a Luxemburgu. Nedošlo by k zrůdnosti zvané tržní kapitalismus sametového typu s jeho miliardovými loupežemi ... ale snad není třeba pokračovat dál. Je příliš truchlivé vypočítávat, co všechno nám po sobě mohl zanechat nějaký český Pinochet, ale nezanechal, protože jsme žádného neměli, jen smečku chytráků a zbabělců.

Není ovšem pochyb, že kdyby se český Pinochet dočkal těchto dnů, byl by stíhán nesmiřitelným hněvem liberálně-levicových kruhů celého světa. Nesměl by opustit hranice své země, aby ho někde nechytili a nepostavili před soud, jehož vodítkem by nebyla spravedlnost, nýbrž pomsta. A možná by se jej ve věku málem sta let dočkal i doma, protože tuzemská veřejnost, ukonejšená ve své svobodě a blahobytu, by si myslela kdoví oč nepřišla, když roznesl na kopytech komunistickou revoluci. Až by konečně ze-mřel, výskaly by v pražských ulicích radostí davy hlupáků, nedovedoucích si představit vlastní krk v bolševické oprátce. A intelektuální levice v čele s profesorem Kohákem by k tomu tančila čardáš.

Pinochet byl přesvědčen, že komunismus je největší zlo lidstva, napsal ve svém záštiplném nekrologu s výrazem pobouřeného nesouhlasu německý list. Aby tu ohavnost doložil a podtrhl, uvedl Pinochetův výrok: Byli jsme první, kteří zvítězili nad komunismem. To ovšem, chápejme, nemůže západní levičák ponechat bez vzpěněné odezvy. Vítězit nad komunismem! Neslýchané! Kde je demokracie? Kde tolerance? Kde jsou lidská práva? Je na nás, kteří jsme na rozdíl od autora zmíněného článku zažili vítězství pracujícího lidu i s jeho následky, abychom pozvedli hlas a pověděli bez stydlivého přešlapování - ne, prosím. Žvaníte, vážení mistři pera. Není jedna diktatura ospravedlnitelná tím, že je levicová, a druhá hodná odsouzení proto, že levicové receptury odmítá. Marxističtí revolucionáři, zahynuvší při svém pokusu o nastolení rudé totality, nikterak nejsou hodni větší úcty než lidé, kteří skončili svůj život v Stalinových či Maových koncentrácích. A může-li potřeštěná mládež hrdě nosit trička s vyobrazením komunistického kata Che Guevary, snad bychom si my z druhého konce názorového spektra mohli nechat natisknout trička s Pinochetem. Neboť po pinochetovském převratu následoval možná bílý teror, ale také hospodářský rozkvět a zachování morálních hodnot. Co zpravidla následuje po převratu marxistickém, netřeba snad dlouze dokládat. Jsou to dvě velmi nestejné zátěže na vážkách dějin a neměli bychom zlehčovat jednu a přidávat váhy druhé, třebaže je to právě pokryteckým příkazem doby.