Únor 2007

Nenásledovat lumíky

Luděk Frýbort

Snad si ještě aspoň někdo vzpomene: před několika měsíci rozvířil mediální hladinu případ jistého Abd-ul-Rahmána, takto řádného občana Afghánistánu, kterého však postihla ta nehoda, že pobyl nějaký rok v Německu a přestoupil tam na křesťanství. Spáchal pak i druhý nerozum, když se do své ortodoxně muslimské domoviny vrátil, ačkoli mohl vědět, co tam na něj čeká: byl krátce po návratu zatčen, obviněn ze smrtelného zločinu konverze a bezmála už popraven ukamenováním, kdyby nebylo toho, že je afghánská vláda akutně závislá na dobré vůli USA, bez níž by si nebyli jisti krkem ani sami soudcové. Úplně nedbat zákonů islámu ovšem nemohli, ale zkoumali tu patálii ze všech stran, až našli východisko, s nímž mohl být spokojen jak Alláh, tak i bezvěrecký Západ. Pochopitelně je odpadlictví od víry Prorokovy i nadále trestáno smrtí, z té právní zásady neslevili pánové v turbanech nic; jest však nasnadě, že se takového činu může někdo dopustit jen v pominutí smyslů, a blázna, pěkně prosím, nelze trestat. Usoudili ostatně moudře, že není třeba si rozlévat ocet u amerického spojence nějakým kamenováním, když toho odpadlíka a Satanova zplozence beztak některý věrný muslim co nevidět podřeže či utluče. Asi by se to bývalo také stalo, když vtom do věci zasáhl italský premiér Berlusconi, nabídl zhřešilci azyl ve své zemi, ten jej vděčně přijal, čímž bylo aspoň prozatím celé pozdvižení u konce. A snad by už upadlo i v zapomnění, kdyby strom islámské spravedlnosti nerozkvetl novým poupětem, tentokrát v Ázerbájdžánu.

Nyní to byl novinář a spisovatel Ráfik Tagí, jenž se provinil proti islámu. Co učinil ten zlořečený muž, tážete se? Ach, kdyby jen odpadl od pravé víry. Ale on se jí nevýslovně zarouhal svým článkem nazvaným »Evropa a my«,v němž vyřkl tyto hrozné věty: „...islám brání rozvoji lidstva ... pro východní země se působení proroka Muhammada stalo pohromou ... islám je falešné náboženstsví, které rdousí lidi a odvrací je od svobody...“ No řekněte, co s takovým? Však na něj tabríský ajatolláh Lankárání nejen vyhlásil obligátní fatvu, nýbrž docela nabídl, že daruje vlastní dům tomu, kdo zrádce islámu zabije. Ázerbájdžanská spravedlnost se pak jala stíhat páně Tagího neznabožský list Senet jednak pro urážku islámu a proroka Muhammada (to pro domácí publikum), jakož i pro podněcování etnické nenávisti (to pro bláznivý Západ, který si na takové věci potrpí). Také už se iniciativně přihlásilo mnoho soukromých mstitelů, hodlajících tu pohanu smazat krví neznaboha, i jest silně nejisté, jak pan Tagí dopadne, když signor Berlusconi mezitím dopremiéroval a nezdá se, že by někdo jiný měl kuráž opakovat jeho skutek. Je totiž nesporné, že poskytnutí azylu odpadlíkovi velmi uráží muslimský jemnocit, a běžný západní státník tohoto času si dvakrát rozmyslí poskvrnit své politicky korektní roucho něčím takovým.

Opusťme nyní na chvíli kraje islámského Orientu a pohleďme, co se v punktu dobrého náboženského soužití právě děje v naší demokratické Evropě. Třeba ... hned tadyhle v Anglii. Jak se dozvídáme z tisku, zapovědělo vedení převážné části britských firem pořádání vánočních oslav ve svých podnicích včetně stromečků, svíček, hudby a vůbec všeho, čím by se mohl cítit uražen pravověrný muslim. Rovněž mnohý britský magistrát zakázal z ohledu na muslimské city vánoční dekoraci v městských ulicích, až to přišlo divné i samotným muslimům. »Vždyť přece i my v našich rodinách slavíme Vánoce a dopřáváme si vánočních hodů,« namítl k té horlivosti představitel muslimské rady Záhid Hussain. Marně. Proslulou západní předpokakanost snad by neukonejšil ani Prorok sám.

Ze Švýcar se mi zase hlásí můj pravidelný dopisovatel s jinou zvěstí: tam teď budou mít utrum s křesťanskými obyčeji i školní dítka. Radikálně muslimští rodičové se cítí stromečky a koledami, jak jinak, velmi uraženi, a prezident svazu švýcarských učitelů Beat W. Zemp jim dal zapravdu. Jest neetické, ba jest přímo výrazem křižácké povýšenosti urážet muslimský dorost pohledem na vánoční stromky, adventní věnce i jiné předměty toho druhu. »Takové věci nemají v budovách školních co hledat,« rozhodl. »Vánoce patří domů a do rodin.« Tak, tak. A ani v těch rodinách nevyzpěvovat moc nahlas koledy, protože co kdyby šel náhodou kolem okna muslim a urazil se, že ano, trubači náboženského smíru.

A tak vám nevím: neblbneme už trochu moc, milí křesťané věřící i matrikoví, milí bezvěrci i všichni ostatní, kteří se dosud hlásíme k civilizační oblasti zvané Západ? Nepřeháníme to s ohleduplností vůči našemu - přinejmenším - konkurentovi, jímž islám bezesporu je? Vstřícnost je dobrá, ušlechtilá věc, ale jen tam, kde je k ní ochotná i druhá strana; nehazardujeme tak trochu s vlastní existencí, plýtváme-li vstřícností na někoho, kdo sám žádnou nenabízí a ani neuznává? Kdo nezná kompromis a dohodu, leda jako taktické přestávky nesmlouvavého pochodu za konečným vítězstvím? Kdo klade ultimativní požadavky, jež by sám s nejvyšším pobouřením odmítl? Není zatím jisté, lze-li už současný stav nazvat střetem civilizací, ale konkurencí civilizačních způsobů určitě. Zatím v ní ustupujeme, dokonce ještě dřív, než je to na nás žádáno, jak ukazuje údiv pana Záhida Hussaina. Cosi se dnes v Evropě děje; a cokoliv se děje, bude mít svůj důsledek za dvacet, za padesát let. Opravdu si myslíte, ušlechtilí duchové, že vás vaši vnuci, ne-li už synové, za vaši ohleduplnou ústupnost pochválí? Ledaže žádné potomky nemáte a ani mít nechcete, nu, je dnes v lepších intelektuálních kruzích takový mrav. Nabízí se ale otázka, jste-li to zrovna vy, lumíci na pochodu k vodám zkázy, kdo má oprávnění mluvit do věcí, od nichž závisí budoucnost naší civilizace. Jsou totiž lidé, jimž na ní - na rozdíl od vás - dosud záleží.

Je už možná pozdě říkat evropským muslimům - přišli jste k nám jako hosté, chovejte se tedy jako hosté. To jsme jim měli se vší důtklivostí doporučit hned, když začali přicházet, hlavy plné jednak touhy po účasti na západním blahobytu, jednak destruktivních idejí islámu, nechápajíce, že obojí nejde dohromady. Dnes nám odpovědí - jací hosté? My jsme se přece už v téhle zemi narodili, jsme tu doma! A asi opravdu jsou. Vyklidili jsme pro ně komůrku našeho domu, oni se v ní zabydleli a říkají nám - co je v naší komůrce, do toho vám nic není. Co ale je u vás, do toho máme právo nahlížet a urážet se, když to odporuje našim zásadám. Nebo to aspoň říkají muslimští radikálové, podporovaní úslužným přitakáním té části západních myslitelů, jíž je jedno, jak dopadne jejich civilizace. Ovšemže jde v obojím případě o menšinu, bohužel o menšinu velmi hlučnou, s rozhodujícím vlivem na chování většiny. Muslimům snad můžeme jenom doporučit - neposlouchejte svou radikální menšinu, která vás vede do zhouby; jste možná schopní početně převýšit původní obyvatelstvo vašich hostitelských zemí, ale nejste schopni je nahradit. Jste a zůstanete závislí na organizačních, technických i jiných schopnostech západního člověka, ponecháni sami sobě klesnete do bídy, před níž jste utíkali z vašich rozvrácených domovů, a pravděpodobně ještě hloub.

My sami bychom o sobě ale rozhodovat měli a mohli. Nesvěřovat soudy o tom, co je správné, etické, politicky korektní atd. do rukou těch, kteří svou vlastní civilizaci alergicky nesnášejí a drží palečky všemu možnému, jen ne jí. Jsou to tytéž výřečné figury, jimž se před sedmnácti lety zhroutil jejich vysněný marxistický svět, a ony se teď Západu mstí antiamerikanismem, antiglobalismem a jinými antiismy, podobny v tom muslimům, kteří také dovedou být velmi bouřlivě proti něčemu, méně už něco pozitivního vytvořit.

Naděje evropských muslimů, je-li jaká, spočívá v přizpůsobení se společenské normě zemí, v nichž se rozhodli žít, aby se jim stali přínosem, ne překážkou. V rozvinutí přirozených schopností, jež jistě mají, ale jsou udušeny pod příkrovem nehybného, vývoje neschopného a vývoj si zakazujícího islámu. Neboť věru že je islám falešné náboženstsví, jež rdousí lidi a odvrací je od svobody, přesně jak to formuloval odpadlík a kacíř Ráfik Tagí. Je nesmyslné si tu skutečnost ze samé korektnosti zastírat, stačí zběžný pohled do koránu, abychom pochopili příčinu islámského zaostání, z něj pramenícího pocitu křivdy a výsledné záštiplnosti. Ale to není naše věc, s ní si musí poradit muslimové, dokáží-li to. Nám by stačilo ... nenásledovat naše lumíky na jejich pochodu k záhubě. Nenaslouchat jejich skvěle formulovanému, nicméně naprosto scestnému mudrosloví, s nímž už tolikrát spadli na nos, ale vždy znovu povstali a jali se kázat nepochybné, ba povinné pravdy lidstva. Říci jim - zmlkněte, pánové, a nechte si své rady, jelikož jste se co proroci nových světů neosvědčili a nelze od vás čekat nic lepšího ani do budoucnosti. Je možná cosi, co lze zvát spravedlností, ale ta nezáleží v podlézavých kotrmelcích, nýbrž v zásadě, že co je dovoleno jednomu, budiž i právem druhého. Mohou-li neústupně trvat na svých hodnotách muslimové, nemusíme snad z nich s takovou ponížeností slevovat ani my. Cítí-li se být uraženi vánočním stromečkem, můžeme snad i my projevit určitou nevůli nad jejich zvláštnůstkami, neboť nám věru nemusí jít pod nos zapytlované ženské v našich ulicích i ledacos jiného. Můžeme-li být shovívaví k odpadlíkům od křesťanské kultury my a nevyhrožovat jim kamenováním, žádejme totéž i od islámských režimů, nebo alespoň zadržme svou ruku s podporami. A tak dále a podobně, dalšího výčtu netřeba.

Ale to, mínil bych, je zatím vedlejší. Říkám zatím, protože snadno přijde čas, kdy se vážky dějin převrátí a my nepostačíme koukat, zač je islámské korektnosti loket. Ještě můžeme ukázat náboženským radikálům tvrdost, jíž se zaleknou a přestanou hledat skuliny k snadnému proniknutí do naší obrany. S muslimskou většinou, zbavenou svých podněcovatelů nenávisti, bychom už - doufejme - našli nějaký způsob vzájemného respektu a spolužití. S kým však žádný společný způsob nenajdeme a ani najít nesmíme, jsou naši mnohomluvní lumíci. Od těch nezbývá než se oddělit. Nechat je, ať pochodují k zániku, ať se nad nimi zavře hlubina temných vod. Škoda by jich, tuším, velká nebyla. Nedokážeme-li to, strhnou nás s sebou, ti majitelé povinných pravd, kteří to s nimi dosud vždy přivedli do katastrofy a přivedou i tentokrát, nepostavíme-li se jim na odpor. Ledaže do katastrofy finální, z níž už nebude návratu.