Únor 2007

Pomazánkový zajíc v pytli

Luděk Frýbort

Pěkně to zase schytala ta zlopověstná Evropská unie! Tentokrát z pera pana Martina Zvěřiny, jenž jí v jednom čísle prosincových Lidových novin dával co proto za tu neslýchanou mrzkost: považte, oni si ti evropští byrokraté dovolili sáhnout na naše české pomazánkové máslo! Že prý se v té krabičce žádné máslo nenalézá, říkají, takže si to označení račte upravit podle skutečnosti, milí výrobci. Drzost! Kasárenské manýry! Jako ne tak dávno s tím tuzemským rumem: ani ten se jim nezdál být dost dobrý a dožadovali se změny názvu. Přitom, to se ví, privilegovaným miláčkům ve starých unijních zemích se povolují extrabuřty. Bylť pan Zvěřina v Němcích a našel tam v krámě jakési Radlerské pivo. A ono, slyšte, to žádné poctivé pivo není, jen taková směs piva s limonádou! Jenže na Němce si Evropská unie nedoskočí, kdežto na nás ano. To snad aby se české regimenty chystaly vytrhnout zbrojně na Brusel, povím vám.

Nuže, měl bych k té patálii pár poznámek. Co se výše zmíněné pivní směsi týče, zjistil by pan Zvěřina bližším pohledem na etiketu, že na ní nestojí nápis Radler Bier, nýbrž prostě Radler. Což přeloženo do češtiny značí Cyklista. Asi jím má být naznačeno, že nápoj je vhodný pro tento druh sportujícího lidstva. Kdyby však k němu výrobce býval připojil substantivum Bier, dočkal by se ze strany Bruselu téže kasárenské šikany jako české pomazánkové máslo nebo tuzemáček. Tak prosté je to. Co se nalézá uvnitř obalu, budiž vyznačeno i na vinětě. A co je na ní vyznačeno, musí být i uvnitř. Ostatně se tím pravidlem museli řídit už trhovci na středověkých jarmarcích, aby je rychtář neodvedl do šatlavy.

Pamatuji se na svůj první čas po příchodu do exilu. Byl jsem tehdy konfrontován se stovkami mně neznámých produktů, a exaktní, hádanek prosté označení mi velmi ulehčilo orientaci. Brzy jsem věděl, nač se mohu spolehnout: že zní-li nápis například Jablečná šťáva, najdu v krabici stoprocentní šťávu z jablek a ne mrkvojablečnou směs s padesátiprocentní příměsí vody. I takové výrobky ovšem existují, ale nesou zpravidla nějaká k ničemu nezavazující, byť i reklamně působivá jména. Šťáva je však šťáva a nic jiného. Právě tak může být máslo slané nebo neslané (Švédové si například potrpí na slané), ale vždy se musí jednat o máslo a ne o hmotu, mající s máslem společné jen to, že se maže. Sám jsem byl poněkud překvapen, když jsem si v pražské sámošce poprvé vložil do vozíku krabičku s označením Pomazánkové máslo, abych pak doma zjistil, že se v ní nalézá jakási tvarohovitá substance s křenovou či pažitkovou příchutí. Dobrá jistě byla a dodnes ji rád kupuji; ale nápis je zavádějící. Což není smazáno tím, že každý domorodec beztak ví, co v krabičce je. Svět nesestává pouze z domorodců a přílišná volnost v označení zboží svádí k švindlům. Představme si ostatně, že by některá zahraniční palírna nadepsala svou kořalku Pravá moravská slivovice, a on by se ve flašce nalézal podřadný destilát z brambor. Možná by sám pan Zvěřina běžel do Bruselu se stížností na ten podvod.

Je ovšem mrzuté, že si čeští výrobci nechali potisknout miliony krabiček tím pomazánkovým máslem, a nyní aby si je dali za klobouk. To však není důvod k pokračování v etiketové libovůli. Spíš upozornění: označujte napříště své výrobky skutečným obsahem krabičky, a budete mít pokoj od bruselské byrokracie. Prodávat zajíce v pytli možná patřilo k obyčejům reálného socialismu, kdy byl každý rád, že vůbec něco sehnal a na přesnosti označení mu nezáleželo, je však hloupé trvat na reliktu těch časů i nyní. Západně od českých hranic i dost nepochopitelné.