Únor 2007

Z jiného úhlu o globalizaci

Luděk Frýbort

Požádali mě před nějakým časem holandští a belgičtí našinci, abych na jejich každoročním symposiu proslovil přednášku. Snad že jsem jim předloni přednášel o české povaze a jim se to zalíbilo, takže se teď domnívají, že rozumím všemu, ba i té globalizaci, co ji určili za téma letos. Přiznám se, že jsem zprvu nevěděl, co si mám s tou poctou počít. Nejsem, abych tak řekl, přes globalizaci expert a tuším, že by jiní tu úlohu zastali lépe. Ovšemže mi ten pojem není neznám; o globalizaci se mluví a píše, až zrak i sluch přechází a začínám mít dojem, že se z předmětu diskuse stává módní fráze. K tomu bych se nechtěl přidávat; proto jsem hned předem ohlásil, že globalizaci jakožto předmět protestního povykování či náhradu za vyčpělá hesla včerejška předem vylučuji a nemíním se o nich bavit. Ale co pak ještě zbývá? Mám říkat, co říkají a píší všichni? To bych se cítil na krajanském symposiu drahně zbytečný. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím načít téma z trochu jiné strany: od jeho příčin a kořenů. Než se do toho pustím, chci zdůraznit, že jde o mou dedukci a mé závěry, nikde jsem je nevyposlechl ani nevyčetl, a nevybízím nikoho, aby je převzal. Kritiku vítám; a došel-li někdo vlastní úvahou (opakuji: vlastní úvahou) k jinému závěru, rád se poučím.

Sám pro sebe bych za globalizaci označil postupné šíření společenských, politických, obchodních i jiných norem přes hranice úzce vymezených a vzájemně izolovaných společenství, v nichž vznikly, až se v současné době stávají normou pro celý svět. V tom smyslu není globalizace nová potopa světa, která se z ničeho nic přivalila na hříšné lidstvo, nýbrž trvalé dění, provázející nás po všechen čas, jenž je nám vymezen k existenci na této planetě. Nekončí dneškem, ale bude pokračovat, dokud budou žít na zemi lidé, třebaže ve formách, jež si dnes stěží dovedeme představit. Dnešek je v tom procesu významný leda tím, že si jej poprvé začínáme uvědomovat a jsme tak trochu vyplašení z jeho účinků.

Povězme si hned, že je to přirozený proces a přirozené jsou i jeho účinky. Otázku, který z právě probíhajících politických, společenských atd. pochodů je článek v nekonečném řetězu dějinného vývoje, a který vznikl uměle v něčí spasitelské hlavičce, poznáme snadno: co přetrvává a vyvíjí se, bývá přirozené. Co zazáří jako silvestrovská rachejtle, nadělá trochu rámusu a zase zapadne, byla zpravidla nějaká syntetika. Rovněž bych si dovolil odporovat všem, kteří chápajíce globalizaci jako pohromu, hledají jejího viníka a nacházejí jej s jakousi perverzní rozkoší sami v sobě, neznajíce většího potěšení než obviňovat ze všeho zla na povrchu zemském svou vlastní civilizaci. Ne, prosím. Globalizace neboli šíření společenských atd. norem není vykolejení ze správného chodu věcí, ale jak již řečeno, součást univerzálního procesu. Jeho jednotlivé projevy nemusí odpovídat naší představě ideálního světa, ale svět pravděpodobně nebyl stvořen proto, aby se nám líbil. Kdyby tomu tak bylo, asi bychom dnes nepořádali diskuse o globalizaci, nýbrž skákali z větve na větev. Nechci se nikomu vysmívat; snad i představa, že ten starý vrták Pánbůh udělal svět špatně a my jsme tu teď od toho, abychom jej po něm předělali na správno, má své místo ve vývojovém, nebo chceme-li, v globalizačním plánu. Zajisté že nemusíme trpně přijímat všechno, co se nám z vůle Osudu snese na hlavu; také snaha o nápravu negativních jevů je věc přirozená. Trocha obezřetné pokory by však byla na místě. Neboť není všechno negativní, co se nám tak jeví, a naopak není pozitivní všechno, co se nám před vypuštěním džina z lahvičky zdá být dobré a správné. Měřítkem pravdy je výsledek; a jak mimo jiné dokazuje naše nedávná minulost, i nejlépe míněné zásahy do přirozeného chodu věcí končívají vesměs špatně. Pročež dřív než se někdo začne obtáčet pláštěm reformátora, měl by se ujistit, nacházejí-li se jeho ideje ještě v mezích přirozeného řádu. Ne-li, jest zaděláno na malér. Jelikož však zmíněné meze leží v sférách lidskému chápání nedostupných, chci se omezit na konstatování, že se v hodnocení globalizace vždy z nějaké části mýlíme a mýlit budeme, a já nejsem takový domýšlivec, abych se z toho pravidla vyjímal. Tolik na úvod.

Máme dojem, že naší dobou vrcholí dějiny. Zdá se nám, že co se dělo dosud, byl ještě jakž takž spořádaný světa běh, avšak nyní se svět zbláznil a řítí se do globální katastrofy. Jak ovšem lze doložit z hieroglyfických nápisů, mívali týž pocit už lidé za starších dynastií egyptských; připusťme tedy, že neprožíváme žádný mimořádný úsek dějin ani jejich katastrofický konec, ale vcelku normální etapu, jakých byl bezpočet před námi a bude i po nás. Z toho hlediska je třeba chápat i jev zvaný globalizace. Máme-li se jeho analyzou dobrat něčeho víc než konvenčních povrchností, nezačínejme od prostředka, to jest ode dneška, ale ponořme se k jeho příčinám a kořenům. Nacházejí se tam, kde z potřeb a zkušeností pravěkého člověka vznikala dodnes platná pravidla společenského soužití. Vyjmenujme si některá.

Aniž si to uvědomujeme, přežívají v nás pradávné atavismy. Člověk je tvor smečkový; jako všem té kategorie, i jemu je dán pud k vzestupu do čela tlupy, aby si zajistil tím podmíněná privilegia. Dávno už neběháme s rukama u země raně čtvrtohorní lesostepí, ale nutkání proniknout o stupeň výš v smečkové hierarchii v nás zůstává a mění se za příhodných okolností v jinak nelogickou a nepotřebnou touhu po moci. Druhý je pud schraňovací. Náš chlupatý prapradědeček sháněl dost pracně své živobytí a byl nucen se zajistit pro období nouze; totéž činíme i my, ledaže už nezahrabáváme do skrýší oříšky a jedlé kořínky, ale ukládáme své přebytky do bank. Stejně jako paleolitický člověk jich nemáme nikdy dost; zajišťovací pud nezná svou mez. Dostane-li možnost, stává se samoúčelem a přerůstá vysoko nad hranici rozumné zajištěnosti. A je zde ovšem pud obranný. Už pravěká smečka hájila své loviště, značkovala jeho hranice (neuvědoměle tak činíme tak my mužští na různé stromečky a patníky podnes) a nebyla ochotná do něj vpustit příslušníky konkurenčních tlup. Dnešní západní civilizace tento pud poněkud ukrotila, čehož příkladem může být Evropská unie; ale poslouchejme, jak v nás protestuje pračlověk a vypráví nám cosi o identitě, suverenitě a takových věcech. „Pozor, našinci!“ můžeme si přeložit ty vznešené termíny do paleolitického jazyka, „chraňme si naše bobule a slimáky, nebo přijdou tamti a sežerou nám je!“ Pročež si nenamlouvejme, že atavistický obranný pud vymizel z našich duší definitivně, jelikož jsme lidé civilizovaní; při první vhodné nebo spíš nevhodné příležitosti můžeme upadnout do recidivy, že se nestačíme divit.

Zůstaňme při tomto přirovnání a představme si, že v místech, kde nyní žijeme, se někdy před statisíci let setkaly dvě sběračské tlupy. Až dosud žily odděleně, ale najednou zjistily, že se jim po revíru potlouká ještě někdo druhý, a rozhořčilo je to. Pokoušely se nějaký čas navzájem ze sporného území vyhnat nebo dočista vyhubit, až zjistily, že to nedokáží. Ukázalo se, že existence konkurenční tlupy je úkaz sice nemilý, ale nezměnitelný, a návrat k někdejší idylické izolovanosti nemožný, protože se tlupy rozrostly a nárazníková území mezi nimi se zúžila nebo zanikla. I sešli se náčelníci obou tlup a okukujíce se nedůvěřivě uzavřeli dohodu: na téhle straně potoka budeme sbírat bobule a slimáky my, na druhé zase vy. Moderněji řečeno přešli od konfrontace ke koexistenci. Tak globalizace vstoupila do své první fáze: dvě původně izolované společnosti, každá se svými specifiky, se nespojily, spojování je dlouhodobější záležitost. Jen se otevřely sousedovu vlivu a byly o něco připravenější se otvírat dál. Tomu však musely předcházet určité kroky.

Nejdřív přichází kontakt: skupina A je nucena vzít na vědomí, že se v její blízkosti objevila skupina B. Spontánní reakce na ten fakt je zpravidla nedůvěřivá až agresivní: člověk má tendenci spatřovat ve výskytu čehosi neznámého ohrožení a reagovat na ně obranou nebo preventivním útokem. Tak dochází k druhému globalizačnímu stupni, jímž je střet. Bývá to velmi dlouhodobý stav, během nějž se obě skupiny vzájemně perou a vymezují se proti sobě, ale také se poznávají, zjišťují, v čem se shodují a v čem se liší. Na jeho konci může, ale nemusí, stát stupeň třetí, jímž je vyrovnání, většinou nedobrovolné. Skupina A převládne nad skupinou B, vnutí jí svůj kulturní způsob a sama převezme některé obyčeje druhé strany, až se po nějakém čase vytratí vědomí rozlišnosti a svět je bohatší o nadskupinu AB. Nebo k vyrovnání nedochází a střet pokračuje až k zániku slabší skupiny. Načež se v dohledu objeví nadskupina CD, a vše se opakuje: kontakt, střet, splynutí či zánik a tak pořád dál, až je zde dnešní stav, nazvaný poněkud poplašně globalizací. Pračlověk v nás se mu brání a varuje před ním, ale jako obvykle neubrání.

Pověděli jsme si, jak a z jakých kořenů vyrůstal jev, jejž dnes poněkud povrchně nazýváme globalizací. Postupme dnes o schůdek dál a zkusme sledovat jeho další vývoj. Neboť miliardu let už trvá na této planetě život, a po celý ten čas se vyvíjí: od primitivního k složitějšímu, od nedokonalého k dokonalejšímu, z kteréžto zákonitosti nečiní globalizace žádnou výjimku.

Ve vztahu k lidské společnosti se zákon vývoje projevuje sklonem k slučování do stále obsáhlejších celků. Člověk ovšem bývá zhusta jiného názoru než jeho Stvořitel; kdyby bylo po našem, nespěl by svět ke globalizaci, nýbrž by jeho pravidlem zůstávala izolace. Jak ostatně dokládá nejeden důmyslný státník (nechci na nikoho ukazovat prstem). Jest tomu tak, že pračlověk v nás netouží po vyšších vývojových stupních, nýbrž po zachování toho, co má a v čem umí chodit. Přírodním principem je věčný neklid; přáním člověka je klid, neměnnost, jistota; slibte lidem jistotu, a zvítězíte ve volbách. Vesmír se však nemíní řídit lidskými přáními a místo aby člověku nadělil věčný klid v izolované skupince, staví jej před nutnost vzájemné konkurence. Kdybychom se chtěli vyhnout značně mlhavému termínu globalizace, můžeme mnohem přesněji mluvit o zákonité, ze samé existenční podstaty vyplývající konkurenci lidských skupin, kdekoliv dojde k jejich kontaktu. Jako mnoho jiného, i konkurence v globalizačním smyslu funguje nezávisle na naší vůli. I kdybychom se ve vztahu k jiným kulturním či etnickým celkům zavázali a nejsvětějšími přísahami stvrdili, že si nebudeme vzájemně konkurovat, budeme přesto každým svým počinem vysílat konkurenční signály a budeme nuceni reagovat na konkurenční tlak druhé strany. Co je životnější, hodnotnější, dokonalejší, bude napodobováno a nakonec převzato; co se v konkurenci neosvědčí, zaniká. Je dětinské si představovat, že pravidlo páně Darwinovo se vztahuje na všechno od jednobuněčných organismů až po ty opice, ne však na extrabuřt tvorstva jménem Homo.

Vím ovšem, že jsem se právě prohřešil kacířstvím. Je neslýchané chápat vzájemný kontakt lidských kulturních způsobů jako konkurenci, v níž jeden obstojí, druhý podlehne. Flagelantský duch této doby si vymyslel jiný přístup a nazval jej politickou korektností. Politicky korektní duch káže nevidět přirozené rozdíly mezi lidmi a lidskými skupinami, předpokládaje místo toho naprostou rovnost nejen základních práv, nýbrž i nadání a schopností. A protože není, ba nesmí být nestejných schopností, nemůže být ani konkurence, v níž někdo vynikne, jiný zaostane. Zaostal-li přesto, není to vinou jeho nedostatečnosti v tom či onom ohledu, nýbrž vždy číchsi nekalých rejdů. Jelikož korektní myšlení vyloučilo konkurenci, vychází z toho i celá globalizace ne jako přirozený a logický proud, nýbrž jako útržkovitá skládanka negativních jevů, nad nimiž je možno se rozhořčovat a hledat zloducha, tahajícího ze zákulisí za nitky. Dřív, jak se ještě my starší pamatujeme, sloužíval k tahání zákulisních nitek zloduch žid. Asi že se vlivem jistých událostí stal v té roli nepoužitelným, nastoupil na jeho místo zloduch globalizátor. A protože je dnes vedoucí hospodářskou, politickou a tudíž i globalizační mocí světa Amerika, stalo se módou spatřovat výlupek všeho zlodušství v Američanovi. Zloduch je ten, kdo je úspěšný, zloduch je ten, komu se dá závidět. Dovolte mi, abych ve vší jemnosti, jíž je čeština schopna, označil vybírání rozinek špatnosti z globalizačního koláče za pitomost.

Ve skutečnosti je mezi lidskými skupinami, jak se vytvořily v dosavadním průběhu globalizace, velmi dobře možno zjistit nejeden rozdíl. Barva kůže, nejčastější to předmět výtek a diskriminačních obvinění, je ze všech ještě nejméně podstatná. Důležitější jsou, jak již řečeno, rozličná nadání a schopnosti, jimiž jedna civilizační skupina oplývá víc, druhá méně. Nepřilétly jim z nebes náhodou, nýbrž jsou výsledkem tisíciletého formování skupinového charakteru, vyplynuvšího z klimatických i jiných podmínek kmenového sídla. My například, ač o tom někteří neradi slyší, jsme příslušníky civilizačního okruhu, poněkud zkratkovitě zvaného Západ. Jsme a zůstaneme jimi, i kdybychom se rozhodli jimi nebýt nebo nad svou západní příslušností ohrnovali nosy, jak se také stalo velkou módou tohoto pokryteckého času. Etnickou přslušnost lze vyměnit, což nejlépe pozorujeme my emigranti. Můžeme být Češi a naši potomci mohou být Holanďané, Američané, Němci nebo Švýcaři, ale svou západní kůži nesvléknou ani oni, i kdyby se vystěhovali do nejtemnější Afriky, na to je příliš pevně přirostlá. Proč?

Existuje něco jako genetika. Mudrcové marxismu by měli rádi člověka jako beztvarý materiál, jejž mohou dle libosti a svých ideologických představ formovat, ale jak lze z konců takových snah usoudit, ten recept nefunguje. Jsme nejméně ze tří čtvrtin tím, co do nás zaseli pradědečkové tak dávní, že nejstarší klínopisné tabulky jsou proti tomu ještě hotová avantgarda. Stalo se zhruba po skončení poslední ledové doby, že do středo- severo- a západoevropského prostoru pronikly odkudsi od jihovýchodu tlupy dnes už nevystopovatelného etnického původu. Neznámo proč se rozhodly v této krajině, poznamenané výraznými výkyvy ročních dob, neživit ani sběračstvím, ani lovem, ani nomádským pastevectvím, nýbrž primitivním zemědělstvím. Bylo to rozhodnutí, jež nás poznamenává dodnes. Neboť lovec či pastýř svou obživu nezasévá s vyhlídkou na sklizeň, nýbrž využívá darů přírody, jak se mu naskytnou; když je spotřebuje, táhne jinam. Neolitický zemědělec chladné klimatické oblasti však musel své živobytí organizovat. Nepostaral-li se včas o zásobu potravin, píce, paliva a jiných potřeb, nepřežil zimu. Byl to krutý přírodní výběr, jehož jsme poněkud zhýčkanými dědici. Západní člověk naprosto není vší dokonalosti výlupek, jsou tu jiní, kteří ho předčí v tělesné zdatnosti, v schopnosti vytrvalé, svědomité práce, ba v inteligenci. Ale svým nadáním prozíravé organizace ovládl svět, nebo mu přinejmenším vtiskl materiální stránku svého civilizačního způsobu. I ti, kteří v něm vidí křižáckého satana a hodlají ho všemi prostředky zničit, si za tím účelem nerozpakují posloužit západními počítačovými systémy, západními zbraněmi, západní dopravní a jinou technikou, již sice dovedou převzít či napodobit, ne však vytvořit. Naproti tomu duchovní výbava Západu (demokracie například, smysl pro svobodu, tvořivost a zvídavost) už tak snadno přenosná není, což je příčinou nezdaru mnoha dobře míněných projektů. V porovnání s tím zemědělství teplých oblastí Země žádnou genetickou globalizaci nenastartovalo, a my můžeme pochopit proč: celoročně vlídné klima, jehož jedinou nepravidelností je, že jednou prší víc a podruhé méně, nenutí k organizaci času a práce, nenutí k myšlení na zítřek.

Všimněme si však, že existuje ještě jedna oblast životního způsobu, vyrostlého z týchž kořenů: z potřeb a nutností zemědělce v chladném klimatickém pásmu. Je to okruh zemí severovýchodní Asie, Japonsko, Korea, snad i Čína (ale s ní jsem zatím neudělal osobní zkušenost). Je to nám velmi cizí, těžko pochopitelný svět, ale příbuzný v druhu myšlení, jehož ohniskem je péče o budoucnost. Což pochopí velmi rychle každý, když navštíví dejme tomu Malajsii a dá se do vyjednávání jednou s Číňanem, podruhé s Malajcem. Ano pane, jděte rovně asi pět minut, pak zahněte doleva, tam najdete co hledáte, poví vám věcně Číňan, a ono to tam opravdu je. Malajci naproti je věcnost vzdálena; bude zkoumat, jaká odpověď by vám asi nejlépe líbila – bývá to človíček zdvořilý a přejícný – takže si vymyslí nějakou báchorku, jen aby vám udělal radost; i jdete podle jeho údajů a najdete houby. Je prostě svět skutečnosti a svět snů, a mnozí národové Jihu tyto dva fenomény buď od sebe nedovedou rozlišit, nebo jim to nepřipadá důležité.

A příbuzný nám je svět severovýchodní Asie i ve výsledcích, k nimž se dopracoval. Je tomu tak s lidskými kulturami, že některé se starají, co bude zítra. Jiné žijí dneškem, a co bude zítra, nad tím začnou přemýšlet také až zítra, jak mi sdělil jeden snědý pán na šťastných ostrovech tahitských. A jsou i takové, které ani to nesvedou, hledajíce životní návod v dávno vyčpělé minulosti. Mohou se svou útočností mocensky prosadit, mohou svou rozplozovací zdatností ovládnout v tomto ohledu línější Západ, jen jedno jim není a nebude dopřáno: postavit rozvinutější existenci na plodech vlastní tvořivé invence. Ale to už jsem se, tuším, příliš odchýlil od tématu globalizace.

That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that which is. To, co by mělo být, je věčnou překážkou v objevení toho, co je. Napsal to už skoro před dvěma sty lety skotský publicista John Ramsay MacCulloch, a málokdy byla vyřčena pravdivější věta. Zajisté: vynalézání nových, lepších světů je odedávna oblíbenou zábavou mudrlantů, a jen zřídka, pakli vůbec, si někdo položí otázku, proč je svět takový, jaký je. Dnes ovšem víme, že z nových, lepších světů obvykle nebývá víc než kataklysmatický průšvih, pročež jsou i nejrozjásanější vizionáři s jejich zvěstováním opatrní. Místo toho se stalo intelektuálním příkazem doby zachmuřené poukazování na to, co by mělo nebýt. Stačí několik dní číst poučně-populární přílohy novin, a najdeme výstražného kývání prstem houf, obvykle bez návodu, jak tedy, když ne takto. Nebo s návodem tak dětinským, až to popouzí k trpkému smíchu.

Celé legie filozofů, reformátorů, buditelů a vůbec mudrlantů amatérských i z povolání si lámou hlavy nad tím, co by ve vztahu k světu a lidstvu správně mělo být a co nebýt, a téměř žádného nezajímá, co a proč je. Největší výběr toho, co by mělo nebýt, se pak za dnešního stavu věcí nalézá na poli ekologickém. Ekonomický růst ohrožuje životní prostředí a globalizace roznáší tento mor po celém světě, dozvídáme se přečasto. Dovolím si zapochybovat, je-li výstražným prstem kýváno do správného směru a není-li příčinou těch tvrzení spíš podivná záliba přesyceného Západu v sebeobviňování.

Přinejmenším moje osobní zkušenost se s nimi nerýmuje: kamkoli jsem na světě přišel, nacházel jsem čistý vzduch, vodstva ve stavu aspoň průhledném, když ne křišťálovém, krajinu pokrytou lesy a v nich rozličnou zvěř a ptactvo nebeské, vesměs v končinách na vysokém stupni ekonomického vývoje. Kdo by naproti tomu byl lačen výfukové nedýchatelnosti, tomu doporučuji například Bombaj nebo Guatemala City, čímž neříkám, že nejsou i horší. Kdo by chtěl vzhlížet k obloze permanentně zatažené mlžným oparem, jímž v noci nepronikne hvězdička, nuže, nechť navštíví jižnější Mexiko, čímž nepravím, že je jediné. Kdo se chce kochat pohledem na krajinu pokrytou jednolitou a rychle kypící vrstvou odpadků, může se vydat vcelku kamkoli mimo oblast západní civilizace. Kdo by měl touhu stát v polotmě uprostřed černého dýmu jako v den posledního soudu a s trnutím pozorovat postupující stěnu požárů, poskytne mu tu podívanou kterákoliv země nerozvinutého Jihu, kde vládne obyčej každoročně v bezdeštném období vypalovat suché porosty. Kdo ještě neviděl řeku, v níž neplyne voda, ale jakási hnědavá marmeládovitá břečka, z níž vyčnívají hrdla plastikových lahví, nechť zavítá k barmské Ayerawady. Podobně je tomu s devastací půdy, lesů, vodních zdrojů i jiných základů lidské existence. Ekonomicky nerozvinuté země nejsou ekologickým rájem, jak by mělo vyplývat z antiglobalistických pouček, nýbrž spíš ekologickým krchovem. Co je toho příčinou… řekl bych, že spíš než existence aut, továren a jiných výdobytků průmyslového věku je to neumění s nimi zodpovědně zacházet. Lhostejnost, vyplývající z názoru, že žijeme dnes, a se zničeným životním prostředím ať se peklují dětičky. Vykonavatelé vládní moci, nechápající své pověření jako svědomitou péči o svěřenou zemi, nýbrž jako zajištění luxusního živobytí pro sebe a svůj rozsáhlý klan (kdyby někdo shledával určitou podobnost, podotýkám, že mluvím o třetím světě). Na státní systém povýšená korupce, v zárodku dusící jakýkoli pokus o nápravu. Spoléhání na bohatého strýčka: ať přijede nějaký Američan, Švýcar nebo Japonec s rozvojovou pomocí a postará se. Prestižní pachtění, velící vlastnit sto na kost vyhublých dobytčat, třebaže by k lepší obživě stačila čtyři dobře živená. A ovšem děsivé přelidňování. Západ možná produkuje to množství skleníkových plynů, jež je mu vytýkáno, i když bych umělé požáry a miliardy domácích ohníčků, živených dřevem, suchou trávou a kravským hnojem, také nepodceňoval. Ale aspoň se nepodílí na přecpávání planety novými a novými miliardami duší, na něž nemůže čekat nic dobrého. Četl jsem odhad, podle nějž v roce 2050 bude mít Uganda 160 milionů obyvatel. Niger 57 milionů. Indie 2 miliardy. Prostý rozum napovídá, že jich tyto země tolik mít nemohou ani nebudou, spíš dospějí ještě předtím k příšerné katastrofě v důsledku vyčerpání či zničení všech existenčních zdrojů. Vcelku shrnuto: ne přebytek globalizace, ale její nedostatek je příčinou ekologického božího dopuštění v mnoha zemích světa. Kéž by jim Pámbíček kromě těch triček, plastikových sáčků a kalašnikovů ještě i kousek západního myšlení naděliti ráčil… Ale toho, jest se obávati, nejspíš nebude.

Jelikož rád cestuji, nedá mi, abych se v té souvislosti neotřel o turismus, jemuž bývá přičítána vina za ekologické, kulturní i jiné zkázy. Nuže, spatříme-li někde v nerozvinutém světě kousek země pěkně upravené, zbavené odpadků, bývá to kvůli těm bláznivým cizákům, kteří si kdoví proč na takové věci potrpí. Můžeme-li dosud někde v tropickém moři pozorovat nezničené korálové zahrady s dechem beroucí pestrostí rybího a jiného života, je to tam, kde bylo domorodcům zabráněno rybařit pomocí dynamitu, vylovit hustými sítěmi všechno jedlé nad velikost sirky, vypouštět do mělké laguny domácí i jiné odpady, a v jiných takových zvycích. Jestli jsme ještě někde svědkem tradiční výroby, kmenových tanců a ostatních pradávných obyčejů, je to kvůli turistům; sami pro sebe by se domorodci nenamáhali vyřezávat dřevěné masky nebo pálit keramiku s tradičními vzory, když si mohou lacino koupit plastikový kbelík čínské výroby. Místo malebného tance v řasnaté suknici jim pak postačí si zatrsat při zvucích rockové muziky z naplno roztočeného rádia; je pozoruhodné, jakou zálibu v rámusu si vytvořil třetí svět. A je-li kdo jakž takž ochoten otočit knoflíkem zase o dílek zpátky, tedy opět jen k vůli turistům, kteří si z nepochopitelných důvodů libují v klidu. Jen houšť té turistické globalizace, řekl bych, když už ne k udržení živé zvykové kultury, tedy aspoň její muzeální náhražky.

Jest globalizaci přičítána k vině kulturní unifikace a zánik diverzity. Na tom může něco být: kdyby býval nepřišel bílý muž s jeho raketami a kulomety, vraždili by se národové Jihu dodnes mnohem humánněji lukem a šípy, případně si podřezávali krky obsidiánovými noži. Rovněž mnohá jiná kulturní diverzita by bezpochyby zůstala zachována. Jenomže: je to možné? Můžeme se my, příslušníci západní civilizace, zavřít do ohrady a ani krůčkem se nepřiblížit k lidem jiných civilizačních okruhů, abychom je nějak negativně neovlivnili? A kdybychom to i udělali; chtěli by to vůbec? Nespatřovali by v tom další důkaz bílé povýšenosti? Myslím, že odpověď nevězí v jednostranném sebemrskačství. Není bílý viník a jeho tmavší oběť, nýbrž zodpovědnost rozdělená na obě strany. Ve věčném konkurenčním střetání někdo vždy předává svůj způsob a druhý jej přijímá; ale nepřijal by jej, kdyby v tom pro sebe neviděl výhodu.

Sypání popele na vlastní hlavu je nejoblíbenějším intelektuálním sportem tohoto času a této civilizace. Není však pytle tak objemného, aby z něj mohlo být nasypáno dostatek popele za hřích kolonialismu. Už samotné zámořské objevy skýtají radikálním kazatelům vítanou příležitost k bičování vlastních hřbetů… nu, může být zábavné si představit například kastilského krále Fernanda, kterak říká – Kolumbe, Kolumbe, neplav se do té Ameriky, protože bys ji mohl objevit a způsobit těm hodným lidem tam všelijakou újmu. Újmy se staly, a nemalé; a žádosti omluv a odškodnění se na dědice někdejších objevitelů jen tak hrnou. Kdo by také nechtěl peníze, když se rozdávají. Jenže co by asi řekl rudý gentleman, jak jsem ho tak měl příležitost pozorovat od Kanady k Chile, vyslechnuv nabídku – ano, dobrý muži, poškodili jsme tě a ukradli jsme ti tvá loviště, pohleď: tady je máš zpátky, a živ se na nich jako tví hrdí předkové, bez auta, bez dolarů, bez fast foodu… Nemám po ruce křišťálovou kouli, ale tušil bych, že by rudý muž takovou nabídku co nejrázněji odmítl, neboť život dědů byl možná svobodný a hrdý, ale nepředstavitelně nuzný. Rudý gentleman nestojí o loviště, nýbrž o finanční náhradu, aby mohl dál vést spotřební způsob života, ale na vyšší úrovni. Ostatně spotřební způsob života, konzumní společnost, i to jsou takové hladké frázičky k vyplachování hubiček, o nichž vlastně nikdo neví, co přesně znamenají.

Není ale nad kolonialismus. Rozvrat a bída zejména afrických zemí bývá paušálně přičítána tomuto vyhlášenému zlu, nu, není bez zajímavosti, že k nějbědnějším zemím třetího světa náleží například Etiopie, která až na kratičké italské intermezzo nikdy kolonií nebyla, kdežto někdejší britská kolonie Singapur je nedostižným vzorem pořádku a prosperity. Asi je to zase celé trochu jinak. Koloniální epocha, jako i všechna ostatní globalizace, byla především příležitostí. Potlačila sice domácí vládní systémy kmenových náčelníků a čarodějů – s jistou kritickou skepsí a trochou znalosti předkoloniálních dějin se můžeme odvážit výroku, že jich nebyla žádná škoda – zato se koloniím dostalo fungující veřejné správy, dopravní a jiné struktury, ukončilo se věčné krvavé válčení, hony na otroky, které také nevymyslel až bílý muž, a i jiné výsledky se daly vidět. Ovšem pod cizí nadvládou. Domorodým lidem se nevedlo nejhůř, zpravidla lépe než za dnešní svobody a nezávislosti, ale… a na tom ztroskotává obhajoba koloniální globalizace, i kdyby se jí někdo odvážil – bílému muži se vedlo lépe než tmavému. Dnešek je stižen představou rovnosti jakožto ideálního stavu. Mají-li se všichni bídně, je to přijatelnější, než má-li se jeden slušně a druhý ještě lépe. Koloniální hřích, smím-li se tak opovážlivě vyjádřit, spočívá v něčem jiném: ne ani tak v tom, že evropské mocnosti ty vzdálené kraje obsadily, jako že je před půl stoletím horempádem a dosti bezohledně opustily. Evropská demokracie, evropský správní systém, evropské dráhy a silnice, dokonce i evropské pojetí svobody… pravda, nechce to jaksi fungovat pod praporem nezávislosti. Dost pozdě a neradi přicházíme k poznání, že se té jablůňce nejlíp daří v půdě, z níž vzešla, že přesazena do afrického buše vydá jen zplanělý plod. Jinak by snad lidé těch osvobozených končin na sebe nebrali ten kříž, aby po měsících útrap a nebezpečí zůstali viset v drátech před Ceutou. Úsek globalizace, zvaný kolonialismem, se v dějinách opravdu vyjímá podivně. Ne pro svůj průběh, jako spíš pro své konce.

A když už jsme se dali do obracení globalizačních pověr naruby, zmiňme se ještě o oblíbeném předmětu hněvu a kritiky, kterýž sluje rozvírání nůžek mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Západu je vyčítáno – nebo spíš sami sobě se zalíbením vyčítáme - že neděláme dost pro odstranění světové chudoby, a notný díl výprasku opět schytává globalizace. Bylo by v tom ohledu zajímavé znát sumu rozvojové pomoci, co jí bylo za poslední půlstoletí rozdáno. Bylo by též zajímavé vědět, proč, jak se zdá, tím chudoba světa nikterak nepolevila, spíš jako by jí přibývalo. Máme příklady zemí – nejen rozvojových – jimž nevelká finanční pobídka pomohla k nastartování hospodářského rozkvětu; máme mnohem hojnější příklady těch, do kterých kdybys miliony horem dolem sypal, z bídy je to nevytrhne, leda že si páni generálové nakoupí stíhaček a zlatých prýmků na čepici. Pravděpodobně proto, že nefunguje sám princip almužny. Ve všech velkých náboženstvích je zakotven příkaz pomoci chudým; kdyby se spočítaly veškeré almužny a milosrdné dárky od počátku psaných dějin, dala by se za ně veškerá Země pokrýt zlatem do výše lokte. Přesto je chudoba úkaz trvanlivější než helvétská víra. Naskýtá se otázka, zda vůbec může někomu být pomoženo zvenčí; nemusí-li každá pomoc vzejít z vlastní snahy a schopnosti. Což už dnes zčásti víme a říkáme, že lepší než dát chudému rybu je naučit ho ryby lovit. Bohužel i to je sotva půl pravdy; ta druhá a truchlivější půle zní, že kdo je schopen lovit ryby, není třeba ho to učit, protože to už většinou umí dávno sám. Musíme si asi zvykat na pomyšlení, že nůžky chudoby se nerozvírají ani náhodou, ani čísi záludnou lstí, ale opravdu v důsledku globalizace, jejímž stěžejním zákonem je konkurence životních způsobů. Byl bych velmi rád, kdyby mě budoucnost usvědčila z omylu, ale bojím se, že neusvědčí.

Mohutného lání se z úst kritiků dostává nadnárodním korporacím s neustále rostoucí globální mocí, jak to definuje jeden moudrý článek, co ho mám právě při ruce. Zatlačování společnosti do stavu, kdy bude ovládána institucemi, tvrdí se v něm také. Rovněž že globalizace je nedemokratická, protože si její grémia nevolíme. Nu, zkouším si zrníčko těch idejí rozkousat, a abych tak řekl, nechutná mi nejhůř. Čítám české noviny, pozoruji ten bohapustý galimatyáš v mé staré vlasti, a říkám si, jestli by se opravdu stala taková škoda, kdyby místo vlády-nevlády pánů Paroubka či Topolánka vkročili hlavním vchodem do Strakovy akademie třeba zástupci nadnárodního koncernu Shell. Aspoň by se chovali hospodárně a ne jako z řetězu utržený rozmařilec, o temnějších hříších nemluvě. Globalizátorská grémia si sice nevolíme, pravda, ale abych zahovořil jako za sovětských časů, takich priměrov v prirodě mnogo: počasí například si také demokraticky nevolíme, třebaže jsme kdysi hodlávali poroučet větru dešti. Stejně jako vítr a déšť, i globalizace je jev přírodní, jemuž jest těžko poroučeti. Raději se starejme, aby nám fungoval ten díl demokracie, na niž máme svůj občanský vliv; to bude užitečnější než se rozhořčovat nad volitelností pánů od Shellu. S tím též souvisí nářky nad poklesem významu národního státu, jak je můžeme slyšet nejen od odpůrců globalizace, ale například i od našeho drahého prezidenta Klause. Věru že jim rozumím: za ohrádkou zposvátnělého státu se dá provádět ledacos, co by nesneslo světlo zglobalizovaného světa. Jsemť toho náhledu, že bez velmi mnoha států by se lidstvo dobře obešlo, jiných by byla jen malá škoda, a těm, jichž by škoda byla, žádná globalizace na úctě ani prosperitě neubere.

A mohl bych takto a podobně ještě nějakou chvíli pokračovat, ale už toho nechám, protože špatností globalizace je velká hromada a všechny bych na vymezeném prostoru probrat nestačil. Takže, abych udělal předběžné shrnutí: víme už, co všechno je globalizaci vytýkáno a co všechno by mělo nebýt. Otázka zní, co by tedy dle náhledu osvícených hlav býti mělo. Jeden návrh mám před sebou na papíře a jeho jméno zní deglobalizace. Z čeho by měla pozůstávat… inu, z nejrozličnějších dobrovolných uskrovnění, jakož i ze zpětného rozkouskování světa na vzájemně se nedotýkající a neovlivňující se útržky, jak tomu bylo v blažené minulosti lidstva. Blažená minulost, vězme, je rovněž jednou z oblíbených filozofických chimér, jejíž přijetí vyžaduje značné neznalosti dějepisu.

Ale vraťme se k věci a čtěme, co doporučuje mudrc. Tak například produkci a spotřebu je dlužno soustředit do nevelkých regionů, aby se třeba máslo nevozilo z jednoho konce Evropy na druhý, když stačí produkt místních kraviček. Veškerý vývoz se má omezit, ne-li potlačit. Jak toho má být v praxi dosaženo… stojí za to ocitovat příslušnou pasáž: „ekonomický regionalismus nesmí být poháněn zákonitostmi volného trhu, ale vyžaduje polouzavřené a tedy chráněné místní trhy.“ Co míní tou polouzavřeností, autor neupřesňuje.

Což snad stačí jako ilustrace. Nic nového pod sluncem, ani recept na deglobalizaci nezná v zásadě jinou prováděcí metodu, než jakou nám nabízeli i jiní proroci světlých zítřků a pokaždé z ní vyčuhuje totéž: štěstí na komando, idyla pod erárním dohledem, a kdyby se někomu zachtělo z ní vybočit, tumáš po palici, aby sis nevyskakoval. Jelikož se i velké a slavné ideje rodí z osobních a často egoistických hnutí mozku, můžeme uhodnout, oč jde hlasatelům deglobalizace: o nadvládu. O moc nad námi hříšnými, aby nás mohli komandovat, tohleto spotřebovávat budeš, tamto nebudeš. Lidé prý jsou v takové malé, do sebe uzavřené regionální společnosti k sobě pozornější a solidárnější, ale ani s tím se mi nechce souhlasit. Mám svou zkušenost s erárně stanoveným uskrovněním, a ta mi říká, že spíš než pozornost a solidaritu plodí závist. A papalášskou kastu vyvolených, jichž se ovšem žádná omezení netýkají. Jiná zkušenost praví, že umělý nedostatek nevede k šetrnému nakládání životními zdroji, nýbrž k plýtvání, jelikož každý maže si z nedostatkového koláče pro sebe urvat co nejvíc, než ho předběhnou ostatní. Ale to by asi kazatelé takových představ museli nějaký čas žít v jejich uskutečněném ideálu.

Asi nepochybím, prohlásím-li, že veškerá deglobalizace je produkt umělý, z poblouzněného mesiášství vzešlý, a nemající proto nejmenší vyhlídky na zdárné uskutečnění, leda na kolosální průšvih, kdyby se to s ní z dopuštění božího zkusilo. Mám ale obavu, neexistuje-li něco mnohem reálnějšího, protože bohužel přirozeného, jiný a daleko ne tak hypotetický proces. Ten, nad nímž se rozohňují kritici globalizace, vede od izolovaných útržků hospodářského, společenského a jiného způsobu k slučování do stále se rozšiřujících celků. Druhý a už dost daleko pokročivší, jejž nazvěme rovněž po latinsku deliberalizace, vede od svobodného jednotlivce k ovládané mase, přičemž můžeme pozorovat jistou personální rovnováhu: kdo se může pominout nad špatnostmi globalizace, bývá nevědomým či vědomým šířitelem deliberalizace. Nikoliv. Spíš než rozmachem nadnárodních koncernů bych byl znepokojen úpadkem demokracie, která už málokde odpovídá tomu, co naznačuje význam onoho z řečtiny pocházejícího slova. Bylo by mi svědivo při pohledu na občanskou společnost, ochotně se proměňující z množiny lidí, schopných a ochotných spolurozhodovat o zdaru obce, v poslušné stádo, hrnoucí se za tím, kdo mu co nejvelkohuběji slíbí bezmyšlenkovité zaopatření. Zapochyboval bych o existenčním oprávnění partají, jimž z celého spektra názorové nabídky už zbylo jen rozdílení vlivu, moci a výnosných prebend mezi úzký hlouček zasvěcenců. Ale to už zase jsem se odchýlil od tématu, promiňte.

Ono je nakonec všechno velice lidské. Páku k vychýlení zemské osy, platný návod k předělání přírodních mechanismů ještě nevynalezl žádný reformátor, můžeme jen konat v souzvuku s tím, co vznikalo miliony let, nebo ztroskotat. Dějiny nás zavedly do etapy, jíž bylo dáno jméno globalizace. Je v ní skryta, jako ostatně ve všech etapách předchozích a pravděpodobně i následujících, nejedna obtíž a patálie, lecjaký rébus k nesnadnému rozluštění, jakož i mnohý bolestivý zvrat a v našem lidském pojetí nespravedlnost. Můžeme se pokoušet o jejich zmírnění, protože odstranění není v naší moci. Chceme-li dosáhnout něčeho víc než hlučného plesknutí do vody, vězme, že cesta vede vždy jen rozvíjením toho, k čemu už vývoj dospěl; nestalo se to nazdařbůh ani omylem, ale vnitřní nesmírně komplikovanou logikou. Můžeme zdokonalovat, neúsporné nahradit úspornějším, nevýkonné výkonnějším, nesnesitelné snesitelnějším. Cest zpátky do idyly ale není. Ani idyl není a nikdy nebylo. Co se nespravedlivostí a nerovností světa týče, můžeme se snažit o jejich zmírnění, pokud nám síly a prostředky stačí. Ale musíme vědět, že nejsou neomezené a že jim jsou dány hranice, překročitelné jen za předpokladu vyřazení z funkce zákonů přírody a vesmíru.

Ukončuji tuto úvahu s vědomím, že jsem dost možná ve všem nevyhověl čtenářovu očekávání, a ani já jsem nevyslovil všechno, co a jak bych chtěl. Tuším, že se mnou mnohý bude ze srdce nesouhlasit, mnohého jsem asi svými vývody naštval či pobouřil. Počítal jsem s tím; kdybych měl psát jen to, s čím každý souhlasí, nemohl bych nabídnout víc než sbírku povrchností. Jsem hotov přijmout nesouhlasný názor a poučit se z něj; jsem vděčen za každý podnět z úhlu, z nějž mě ještě nenapadlo na věc pohledět. Jen prosím, jestli se spolu budeme hádat: vynechme z diskuse fráze. Povinné plytkosti, jak je vyžaduje konvence této doby, davší si do štítu politickou korektnost. Pamatujeme všichni čas, který se bez ní obešel, a přijde čas, který ji odvane. Věčné pravdy zavánějí směšností.