Únor 2007

Peníze na dřevo, soudruzi

Alexandre Gajdamacký

Novoroční energetické vydírání Moskvy tentokrát postihlo Lukašenkovo Bělorusko. Přišla zima, přišel „generál Mráz“ a s tímto spojencem má Kreml bohaté zkušenosti. I letos Evropa s napětím očekává rozuzlení energetické krize na Východě. I letos chce Moskva za své uhlovodíkové suroviny více peněz a práv k ovládání distribučních sítí. A oběť – po loňské reformní Ukrajině následuje Lukašenkovo Bělorusko – je jen zdánlivě překvapivá.

Minsk má s dohodou s Gazpromem problémy setrvale. Podivné spojenectví s Moskvou je křehké a sliby o plnohodnotném svazu Běloruska a Ruska jsou jen pohádkou diktátora Lukašenka. Pragmatický Putin je čím dál méně ochoten poskytovat autoritářskému Minsku tučné finanční výhody výměnou za přísahu věrnosti a hlučnou protiamerickou rétoriku.

Odpojíte plyn? My vaši televizi

Již loni na jaře Gazprom Bělorusům řekl, že levný plyn brzy skončí: od ledna 2007 nebudou platit za tisíc metrů krychlových 46,68 dolaru jako dosud, ale až 200 USD. Anebo o něco méně, prodají-li Gazpromu polovinu akcií státního podniku Beltransgaz. Lukašenko jako čerstvě znovuzvolený prezident „drzé návrhy“ odmítl a naopak pohrozil, že zvedne cenu za tranzit ruského plynu do Evropy. Gazprom odpověděl promptně: nebude-li cenová dohoda podepsána včas, 1. ledna 2007 v 10.00 moskevského času uzavře „běloruský kohoutek“.

Pak ovšem Rusové trochu povolili a snížili cenu na 110 dolarů, poté na 105 a v poslední době se hovoří dokonce o 80 dolarech – prodá-li Bělorusko rychle polovinu Beltransgazu. Pozorní čtenáři si pamatují, že stejně přísné ultimátum vyhlásil Bělorusku tentýž šéf Gazpromu Alexej Miller již před třemi lety. V prosinci 2003 nabídl Lukašenkovi plyn za 50 dolarů namísto dosavadních 30 USD. Nakonec dohoda včas podepsána nebyla, Rusové na 18 hodin přerušili tok plynu a pak několikrát omezili objem dodávek.

Politika Kremlu je vcelku logická a pochopitelná. V roce 2002 Moskva a Minsk podepsaly dohodu o vytvoření rovných podmínek v cenové sféře a rozšíření spolupráce. Rusové se v podstatě chovali fér, dohodu plnili a Bělorusům dodávali plyn v rámci tzv. pátého cenového pásma Ruské federace. Minsk ale dodnes nesplnil hlavní podmínku, na níž se zakládá ruská velkorysost – nevytvořil společný distribuční podnik s Gazpromem. Lukašenko se tomu již přes čtyři roky brání, protahuje čas a neustále mění podmínky, leč i v těchto činech diktátora je přítomna logika. Beltransgaz je pilířem jeho centralizované ekonomiky. Jakmile se ho vzdá, ztratí páku vůči Moskvě.

Když vázla dohoda před třemi roky, běloruské energetické podniky dostaly rozkaz používat místo plynu jako „havarijní palivo“ mazut. Stejná opatření se chystají i teď. Mazutu je prý nadbytek až 400 tisíc tun, což prý stačí na dva týdny „válečného vyjednávání“ s Rusy.

Ruský list Izvestija to komentuje titulky typu „Prezident Běloruska vyhlásil studenou válku svému lidu“. Lukašenko prý slibuje občanům, že plyn bude stůj co stůj, třeba i z tranzitního potrubí na účet evropských zákazníků. Naproti tomu Moskva je pro případ běloruských průtahů odhodlána šroubovat cenu až na 260 USD tím, že stanoví na plyn zvláštní celní poplatek.

Rusko nyní počítá, kolik peněz – půjčkami či dotovanými cenami – již napumpovalo do Lukašenkova „ekonomického zázraku“. Podle vlády v Moskvě činí tyto výsady v úhrnu pět miliard dolarů ročně, což je čtvrtina běloruského HDP. To je cena za „národní důvěru pro oblíbeného lídra“, z níž se odvíjejí příjmy občanů skoro jako v Rusku, vysoké důchody, sociální podpory. Lukašenko si penězovodu cení natolik, že pro případ uzavření ruského plynového kohoutu vyhrožuje: od 1. ledna je prý připraven blokovat vysílání ruských televizních stanic na svém území a zakázat distribuci ruských novin.

Beltransgaz a režim k tomu

Sečteno a podtrženo: Bělorusko je odhodláno krást jím procházející vývozní plyn, Rusko zase úplně uzavřít kohoutek. Gazprom již informoval své litevské, polské a německé partnery o možných komplikacích.

Přesto Moskva Evropu ujišťuje, že v „problematickém období“ zajistí pro spotřebitele nádrže v Německu a Velké Británii. Další pojistkou Gazpromu je jeho vlastní potrubí Jamal–Evropa přes území Běloruska. To dodává 30 miliard kubíků, zatímco sporný Beltransgaz jen 14,5 miliardy. Navíc 70 až 80 % celkového ruského plynu jde do Evropy přes Ukrajinu, s níž je smlouva již podepsána.

Jeden z běloruských opozičníků, mezinárodní koordinátor Charty 97 a bývalý náměstek ministra zahraničí Andrej Sannikov, považuje krizi za ukázku neúspěchu politiky Moskvy vůči Minsku. Lukašenko a jeho suita roky zneužívali ekonomické možnosti mocného souseda. Že by se kontroly nad touto prebendou tak lehce vzdali? Nepředvídatelný diktátor vysál z Ruska miliardy dolarů a teď ho ještě drží jako rukojmí: chce-li si Moskva uchovat renomé spolehlivého dodavatele plynu, musí se s Minskem domluvit za jakoukoliv cenu.

Jinak jsou ale opoziční názory dosti rozporné. Ales Strelcov-Korvacký, místopředseda zahraničního výboru pravicové Běloruské lidové fronty, označuje svou zemi i Evropu za „oběti ruského plynového vydírání“. Konflikt prý přinese následky hlavně v sociální sféře. Jenže už nedodá, že ty by stejně přišly s liberalizací hospodářství, která je součástí programu každé pravicové strany.

Ekonom Michail Zalesský nabízí i řešení: „Především je nutné definovat náš geopolitický status – buď jsme součástí Ruska, anebo střední Evropy. Poté uskutečnit tržní reformy, které stabilizují běloruskou ekonomiku. A pak už by bylo možné vytvářet plynové tranzitní konsorcium na základě Beltransgazu a jeho protějšků z Polska, Slovenska a Ukrajiny.“

Opozice se shoduje na tom, že zvýšení cen za plyn je dříve či později nevyhnutelné. Rusku se tak nabízejí dvě mouchy jednou ranou – získat kontrolu nad Beltransgazem i Lukašenkovým režimem.

(Respekt, www.respekt.cz)