Únor 2007

Válečný hrdina bývá v Česku někdy i „vězněm“

Jan Gazdík

Oprášit, vyznamenat, potřást rukou a opět honem do futrálu. Pokud nevíte, o kom je řeč, tak o českých válečných veteránech, kteří 11. listopadu slaví svůj den. A někteří úředníci ministerstva obrany si v tomto „etickém kodexu“ chování přímo lebedí. Je pro ně pohodlnější vysloužilce jen „oprašovat“ než pro ně dělat to, co Britové - včleňovat veterány do normálního života.

Chcete například hovořit s válečným hrdinou z karlovarského Domova veteránů? Pak se od jeho ředitele Pavla Macka dozvíte, že bez povolení z Prahy to nejde. A pokud ho získáte, tak se rozhovor neobejde bez přítomnosti „pražského cenzora“, který pěkně dohlédne na to, co vám hrdina říká a jestli si náhodou nepustil ústa až moc na špacír.

Někdy je opravdu těžké uhádnout, jak to vlastně stát s válečnými veterány doopravdy myslí. Jan Horal ze Svazu letců, vyznamenaný za odvahu Řádem britského impéria, v tom má jasno: „Jestli se mi to nezdá, tak i vězni mají větší lidská práva než veteráni v českých penzionech.“

(MFDNES)