Únor 2007

Opravdu Bůh léčí?

František Houdek, Eva Bobůrková

Jak přispívá modlitba k uzdravení. Účinkuje na lidi, kteří se modlí, i na ty, za které se modlí jiní. Na podstatu tohoto mechanismu se zaměřili v několika výzkumech i vědci. S výsledky rozporuplnými.

Není to hra se slovy, nazývám-li náboženství psychoterapeutickým systémem. To prohlásil před sedmdesáti lety Carl Gustav Jung v sérii přednášek k britským lékařům. A dodal: „Myslím, že je naprosto správné používat těchto terapeutických institucí, které nám dala historie.“ O slovech největšího znalce hlubin lidské duše asi nezapochybuje ani ten nejzavilejší ateista. Dnes už každý ví, že se pravidelné duševní uvolnění může promítat i do kondice tělesné. „Věda je skutečnost, ne domněnka, nelze o ní diskutovat. Víra je domněnka, ne skutečnost, lze o ní pouze diskutovat,“ napsal před několika lety významný vídeňský patolog Hans Bankl. I pod to se lze s klidným svědomím podepsat. Co se ale stane, když se tyto zcela mimoběžné světy zkříží a na víru se vytasí ostré zbraně vědy?

Modlitba nefunguje

Francis Galton, bratranec Charlese Darwina a všestranně vzdělaný antropolog, před více než sto lety vyvozoval, že je-li modlitba skutečně tak mocná, jak tvrdí řeholníci, měla by mít nějaký prokazatelný efekt na délku života. Prostudoval tehdejší tabulky pravděpodobné délky života a objevil, že členové královských rodin, za něž se denně modlí poddaní, se nijak zvlášť dlouhému životu netěší, a ani význační klerikové nežijí vzdor pohodlnému povolání v bázni Boží déle, naopak. Též misionáři nežijí tak dlouho jako jiní lidé a kostely bývají zasaženy bleskem či pobořeny zemětřesením stejně často jako jiné budovy srovnatelné velikosti.

Modlitba funguje na dálku...

Neobvyklá vědecká práce vyšla v říjnu 1999 v Archives of Internal Medicine. Pacienty koronární jednotky jedné americké nemocnice náhodně podle hodu mincí rozdělili na dvě skupiny - aktivní (466 lidí) a kontrolní (524 lidí). Pak skupina věřících (vesměs křesťanů) dostala k dispozici křestní jména příslušníků aktivní skupiny a 28 dní se intenzivně modlila „za jejich brzké uzdravení bez komplikací“. O tom, že a jaká studie probíhá, nevěděli ani pacienti, ani jejich lékaři. Kritériem „komplikovanosti uzdravování“ byla četnost výskytu různých událostí a léčebných zásahů, signalizující vážnost stavu pacientů. A výsledek? Pomiňme detaily použité statistiky; Omodlovaní se hojili ne sice nějak senzačně, nicméně přece jen o něco lépe.

... i přes propast času...

V prosinci 2001 otiskl British Medical Journal výsledky jiného výzkumu. Pořadatelé si z archivu vytáhli jména 3393 pacientů, kteří v letech 1990-96 leželi na jedné izraelské klinice s otravou krve. Generátor náhodných čísel pacienty rozdělil do dvou skupin. O zařazení do skupiny aktivní a kontrolní opět rozhodla mince. Jména členů aktivní skupiny (1691 lidí) dostala „způsobilá osoba“ a proslovila modlitbu za jejich uzdravení. Za 1702 pacientů druhé skupiny neorodoval nikdo.

Teprve potom prostudovali zdravotní záznamy zúčastněných. Výsledek? Úmrtnost v aktivní skupině byla o dvě procenta nižší, což nevybočuje z rozmezí chyby experimentu. Průběh choroby však byl u aktivní skupiny statisticky významně lehčí (zjednodušeně řečeno: oproti kontrolní skupině potřebovali jen necelých 90 procent nutných léčebných zásahů). Autor zdůvodnil účinek modlitby na pacienty stonající před čtyřmi až deseti lety: „Nelze předpokládat, že Bůh je na rozdíl od lidí omezován lineárním časem.“

Bůh do vědeckého experimentu nepatří

O léčivé síle modlitby jsme hovořili s Jaroslavem Maxem Kašparů, psychiatrem a teologem v jedné osobě. V Pelhřimově založil a vede psychoterapeutické a pastorační středisko Norbetinum, ordinaci má v objektu kostela. O své práci tak může říci doslova i obrazně: „Když křtím, vidím si do ordinace, když ordinuji, vidím do kostela.“

Pane doktore, jak působí čistě fyziologicky modlitba na modlícího se člověka?

To se dá snadno změřit. Během soustředné, koncentrované modlitby se sníží hladina „stresových hormonů“, uvolní se svalové i psychické napětí, čímž se rozšíří cévy. I když současně klesne krevní tlak a srdce „odpočívá“, tkáně se lépe prokrví, vyživí, zbavují se odpadu, mysl se koncentruje.

Toho lze dosáhnout i autogenním tréninkem. Kde je ten Bůh?

Abychom si rozuměli, když dva dělají totéž, není to totéž. V modlitbě, na rozdíl od autogenního tréninku, jsou zásadními akt víry a vědomí dialogu. Modlící se soustředí na Boha, ne na svaly a dech. Navíc, nikdy nelze dokázat, jak Bůh léčí. Co se ale dokázat dá, je, že modlitba či šířeji živá víra v Boha a život podle víry mají kladný vliv na zdraví věřících. Vědeckých prací, které to potvrzují, je řada. Nejčastěji je citována pět let stará americká, ve které autoři shromáždili výsledky stovek statistických výzkumů a zjistili, že podle naprosté většiny z nich religiózní lidé méně trpí úzkostmi a depresemi, jsou celkově šťastnější, vidí svůj život jako smysluplný, nepáchají tolik sebevražd, méně pijí a fetují, líp snášejí rány osudu, mají stabilnější manželství, dožívají se vyššího věku, dopouštějí se i menšího počtu trestných činů atd. atd.

Proč?

Pokud jde o zdraví, má modlitba psychoterapeutický účinek. Ale jako věřící vím, že má i účinek duchovní. Kdybych to měl hodně, hodně zjednodušit, tak modlitba je jakýmsi psycho-spirituálním aktem spojení člověka a Tvůrce přírody, což přispívá k řešení jinak palčivých otázek smyslu života a strachu ze smrti. Výsledkem je obecně vyšší motivace k životu. A akty modlitby, ale i zpovědi, celý ten systém práce s vinou, svědomím, je jakousi vnitřní ekologií člověka.

Mohou hledat podobný lék i nevěřící?

Jak říká Tomáš Halík, náboženské cítění je antropologickou konstantou. Člověk je nenapravitelně náboženskou bytostí. Všichni lidé mohou uznat cosi, co je nad člověkem, co dává životu nejen původ, ale i smysl – uznat takové sebepřesažné věci, povznést se a otevřít se něčemu takovému. Při další duchovní cestě i Někomu, v tomto případě osobnímu Bohu. To je to pozitivní, co je i v modlitbách.

Existuje dokonce práce o tom, že zbožnost a s ní spojené úkony zpomalují průběh Alzheimerovy nemoci... Ale jak to, že v USA (kde je procento věřících jedno z nejvyšších) trpí lidé depresemi daleko více než my (z valné části neznabozi)?

Takové statistiky a experimenty mne nechávají chladným. Chci-li něco statisticky dokázat, dokáži to. Jde kromě statistiky také o to, co je to náboženská víra. Existuje co do obsahu více věr. I pro zdraví člověka nebezpečná pověra je víra. Nebo víra formální, tedy bez niterné účasti, což zdraví člověka moc neovlivní, to dá rozum. Já se v ordinaci setkávám s lidmi hluboce věřícími, ale zase plnými úzkosti, napětí, depresí. Ti jsou svým způsobem vírou postiženi. Příklad: vyrůstáte v rodině, kde všechno je smrtelný hřích, za všechno půjdete do pekla. Ale víra, která budí strach, která člověku sužuje svědomí a napomáhá k dezintegraci osobnosti, to je patologická víra. Naproti tomu víra, která vede k celistvosti, rozvoji osobnosti, k přiměřenému sebevědomí – to je víra zdravá.

Co si myslíte o účinku modlitby na dálku, bez vědomí cílového subjektu, či dokonce o jejím působení do minulosti?

V tom vidím nejmíň jedno principiální úskalí. Boha, který je ze své podstaty nedefinovatelný a neexaktní, nemůžeme vkládat jako nějaký parametr do vědeckého experimentu! Strkat ho do statistiky jako osla do chomoutu! Pokud tohle uděláme, tak se z hlediska křesťanství dopouštíme velikého hříchu, totiž magie. Člověk provede nějaký úkon, modlitební říkačku, rituál, kterým si nakloní božstvo a manipuluje jím ve svůj prospěch. Čili výzkum typu „támhle za toho se modlete a za tamtoho se stejnou diagnózou ne, a vidíte, ten, za koho jste se modlili, je „zdravější“, to je z mého pohledu čirá pohanská magie.

Ale podle některých prací to funguje.

Neznám detaily těch výzkumů, možná by se tam našly účelové metodické chyby, ale jsem přesvědčen, že v druhém, třetím a dalších podobných pokusech by vyšly – za seriózních podmínek – jiné výsledky.

A kladné ovlivňování růstu mikrobů či uzdravovaní zraněných myší modlitbou, jak tvrdí některé publikace?

To už mi připadá jako vyložený „atentát na Boha“! Nebo se tu skrývá čísi zájem. Jak nabádá doktor Grygar nad takovými výzkumy: „Ptát se, kdo ho financuje, který časopis ho otiskl a která vědecká kapacita ho garantuje.“ Rázem se dostaneme mimo seriózní teologii i seriózní biologii i medicínu.

Ale účinek modlitby na dálku uznáváte?

Jistě. Jen odmítám, že Bůh, ať si pod ním představujeme cokoliv, se řídí statistikou. To by totiž znamenalo, že jeho činy jsou ovlivňovatelné, dokonce s jistou pravděpodobností předvídatelné! Bůh pomáhá v průměru z deseti procent. A teď si představte protichůdná přání. Budou jednotlivci či týmy modličů a orodantů navzájem soutěžit? To je přece absurdní!

Máte s účinkem modlitby na dálku nějaké zkušenosti ze své odborné praxe?

Jistě, dokonce z první ruky. Léta jsem trpěl závislostí na nikotinu, kouřil jsem od puberty, časem až čtyřicet denně, a přestože jsem dlouho moc chtěl, ne a ne se toho zbavit. Třeba jsem i přestal, a potom jsem v noci chodil škemrat k sousedovi o cigaretu. Zkoušel jsem všechno možné, nic nepomohlo. Tak jsem poprosil skupinu kněží, aby se nade mnou modlila za osvobození. Od té chvíle jsem si nezapálil, a je to už šestnáct let. Vím, řeknete autosugesce, odblokování podvědomí, vytáhnete Freuda, Adlera, Junga, Frankla... Ano. Všechno, co se děje v duchovním životě, se dá vyložit i z pohledu psychologie. Ale pro mne osobně to byl zázrak způsobený modlitbou. Nikdy ale tento ryze individuální akt milosti nebudu cpát do statistiky a posílat ho do vědeckého časopisu.

(MFDNES)