Únor 2007

Svou nevraživostí pomohly světu

František Houdek

Rivalita dvou žen vědy možná zachránila Evropu před atomovou bombou. Irene Joliotová-Curieová a Lise Meitnerová se střetly na poli jaderné fyziky. Jejich vzájemná rivalita však měla spíše pozitivní dopad – Evropu za druhé světové války asi ušetřila atomové katastrofy.

V říjnu 1933 na kongresu v Bruselu přednášela Irene Joliotová-Curieová o svých experimentech v oblasti radioaktivity. V následné diskusi Lise Meitnerová prezentované výsledky označila za pochybné a omluvila to nezkušeností autorky, čímž z ní udělala amatéra. Epizoda nezůstala zapomenuta. Z nevypsané soutěže o první dámu radioaktivního výzkumu se mezi oběma vynikajícími vědkyněmi vyvinula osobní nevraživost. S dalekosáhlými následky.

Lise Meitnerové, která se narodila v roce 1878, vložily sudičky do vínku oduševnělou krásu, matematickou inteligenci a kromobyčejně plachou povahu. Životním štěstím však skrblily. Se značnými potížemi administrativní povahy obhájila v osmadvaceti doktorát z fyziky (vůbec první ženský na vídeňské univerzitě) a napřesrok odešla do Mekky tehdejší fyziky – Berlína. Tam se setkala se schopným a pohledným radiochemikem Otto Hahnem, stejně starým jako ona, a začala s ním spolupracovat. Zprvu neoficiálně – do poslucháren a laboratoří studentů nesměla ani vkročit a na toaletu musela chodit do kavárny v sousedním domě.

„Kosmické“, či „kosmetické“?

Lise a Otto si po pracovní stránce velmi rozuměli, ale mimo laboratoř se nestýkali. Hahn se po čase oženil. Lise se s žádným mužem důvěrně nesblížila, zůstala neprovdána. Celý její život vyplnila věda. Teprve lákavá nabídka, která přišla roku 1914 z Prahy, přiměla šéfy trochu jí vylepšit podmínky. O tři roky později se stala vedoucí fyzikálního oddělení říšského Chemického ústavu. Jako čtyřiačtyřicetiletá získala docenturu; uvedla se přednáškou „Význam radioaktivity pro kosmické pochody“. Noviny tehdy příznačně zkomolily slovo „kosmické“ na „kosmetické“. Roku 1926 se stala první vysokoškolskou profesorkou v Německu. Jen pro představu: stejně starý Hahn se habilitoval v devětadvaceti, profesuru získal dvaatřicetiletý. Koncem ledna 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. Lisino vydřené postavení v ústavu – tedy doslova všechno, co měla – se začalo bortit. Během krátké doby musela kvůli židovskému původu přestat vyučovat a na podzim téhož roku přišla ona nešťastná konfrontace s Irene Joliotovou.

Zářná kariéra sokyně

Irene Joliotovou té doby lze, najmě ve srovnání s osudem Lise Meitnerové, považovat za dítě štěstěny. Coby dceři legendární Marie Curieové se jí dostalo skvělého vzdělání i vědeckého školení. V matčině pařížském Ústavu pro výzkum radia ihned dostala badatelské místo a v roce 1934 se stala ředitelkou. Vzala si charismatického kolegu Fréderika Joliota, měla s ním dvě děti. Od počátku se pohybovala na výsluní světové vědy; objevy neutronu a pozitronu Joliotovým unikly o chlup, další šanci však už nepropásli – počátkem roku 1934 oznámili světu objev umělé radioaktivity, který mimo jiné znamenal i potvrzení výsledků, jež Lise předtím zpochybnila. Už koncem roku příštího si jeli pro Nobelovu cenu. Rok nato se Irene stala profesorkou. Vše před čtyřicítkou, věkem, v němž slečna Meitnerová sice spolu s Hahnem objevila prvek protaktinium, ale kdy pořád neměla žádnou pedagogickou hodnost. Vědecké prostředí je svět sám pro sebe, neosvětlují jej blesky paparazziů, emoce v něm nebunzírují tak okázale jako ve světě showbyznysu. A obě dámy byly příliš dobře vychované, než aby se nějak osobně napadaly. Napětí mezi nimi se však přeneslo i na kolegy. Výsledek: jeden tým podceňuje výsledky druhého. V říjnu 1934 Enrico Fermi objevil, že ozařování některých chemických prvků zpomalenými neutrony činí tyto elementy radioaktivními. Záchytem neutronu v atomovém jádře vždy vznikl prvek stejný, tedy izotop, avšak radioaktivní a o neutron těžší. To platilo pro všechny prvky, které se takto daly aktivovat – s jedinou výjimkou. U posledního přírodního prvku v periodické tabulce – uranu – vznikalo radioaktivních prvků hned několik najednou. Fyzikové je považovali za nestálé transurany (umělé prvky těžší než uran). Jenže: identifikovat produkty reakce uranu s neutrony byl tvrdý oříšek. Vznikaly totiž v pranepatrných množstvích, navíc se předpokládalo, že podléhají řadě radioaktivních přeměn v prvky jiné. Šanci na úspěch za těchto podmínek měly jen dva nejvyspělejší týmy: skupina chemického ústavu, navenek vedená Hahnem, fakticky Meitnerovou, a parta Irene Joliotové-Curieové. Po čase z Paříže začaly chodit nečekané výsledky. Zjednodušeně řečeno – v neutrony ozářeném uranu joliotovci nemohli najít to, co se očekávalo, a naopak nacházeli to, co tam podle předpokladů být nemělo – například radioaktivní prvky s atomovým jádrem zhruba polovičním oproti uranu. To byla sugestivní indicie, nicméně Irene ten rozhodující myšlenkový skok neudělala – možná i kvůli obavě z další kritiky berlínských. A Hahn s Meitnerovou? „Curieovy nikdy chemii pořádně neuměly, ani matka, ani dcera! To, co Irene od Marie přece pochytila, už je dneska zastaralé,“ soudili. Na mezinárodním kongresu v roce 1938 Otto Hahn dokonce jejich nálezy prohlásil v kuloárech za curiosum. To měla být hříčka ve smyslu: „kuriózní chemický prvek pojmenovaný po Curieových“. Sám se stejně jako Meitnerová domníval, že objevil rozpadové řady hned sedmi transuranů.

Prospěšná ztráta

Společenská propast mezi paní Irene a slečnou Lise se začala prohlubovat. První si doma spokojeně bádala, zatímco druhá přicházela o jednu životní oporu za druhou. Po anšlusu v březnu 1938 ji přestalo chránit rakouské občanství. Byla vyhozena z čela oddělení, hrozila jí deportace do koncentračního tábora. Vycestovat přitom nesměla: „Považuje se za nežádoucí, aby renomovaní židé odcházeli z Německa do zahraničí, aby tam podle svého vnitřního přesvědčení působili proti zájmům Německa, protože jsou představiteli německé vědy a mají jistou pověst a zkušenost.“ Jinak řečeno: Lise doma bádat nesměla, ven nemohla právě proto, že byla badatelka! V září 1938 šedesátiletá vědkyně, opakovaně nominovaná na Nobelovu cenu, utekla se dvěma narychlo sbalenými kufříky do Švédska. Tým ztratil intelektuálního vůdce, ale také hlavní zdroj nedůvěry vůči těm z Paříže. Sotva pak vyšla Irenina nová práce, asistent Fritz Strassmann ji šéfovi přinesl k přečtení. Hahn jako obvykle odmítl: „Co naše dáma zase napsala, mě nezajímá!“ Zoufalý posel tedy vychrlil její hlavní body. Zaujatý Hahn musel dát Ireně dát za pravdu. Stejně jako ona však s posledním krokem váhal, napsal o radu Lise. Ta zveřejnění doporučila. A tak ještě před Vánocemi 1938 odešla do tisku Hahnova a Strassmannova zpráva s opatrnickým závěrem (zjednodušeno): „Jako chemikové bychom zde měli hovořit o prvcích vznikajících puknutím atomového jádra uranu. Jako jaderní chemikové, kteří mají blízko k fyzice, se však ještě nemůžeme odhodlat ke skoku, jenž odporuje všem našim dosavadním zkušenostem. Možná, že celá řada podivuhodných náhod mohla naše výsledky zkreslit.“ Myšlenka štěpení uranu byla konečně na světě. K jejímu plnému uznání však chyběl ještě jeden krok. Udělala ho na dálku Lise, když v únoru 1939 spolu se svým synovcem, rovněž fyzikem, proces teoreticky vysvětlila a vypočítala, že se při něm uvolňuje obrovské množství energie. Vojáci hned zavětřili.

Bomba bez Meitnerové

„Jak jen jsme mohli být tak dlouho slepí!“ zvolal po přečtení Hahnovy publikace slavný dánský fyzik Niels Bohr. Vskutku, od Fermiho prvního ozařování uranu v roce 1934, při němž už ke štěpení nepochybně došlo, uplynulo přes čtyři roky. Zvláštní tím spíš, že roku 1934, publikovala německá chemička Ida Noddacková, objevitelka vzácného prvku rhenia, myšlenku, že „při ostřelování těžkých jader neutrony se tato jádra rozpadnou v několik fragmentů“. Nikdo ji však nebral vážně. Když se pak po napadení Pearl Harboru Japonci v prosinci 1941 rozběhl projekt Manhattan, USA do něj pozvaly všechny nejvýznamnější fyziky emigranty s výjimkou Alberta Einsteina, kterého pro jeho vyhlášený pacifismus nepovažovaly za spolehlivého. Z absolutní špičky odmítla účast jediná Meitnerová.

Epilog

Otto Hahn, který později podíl své druhdy nepostradatelné kolegyně a rádkyně Meitnerové zlehčoval, dostal za objev štěpení Nobelovu cenu. Sám. Lisin pracovní stůl, na kterém k měření radioaktivity sestavila aparaturu, jejíž pomocí Hahn se Strassmannem objevili štěpení, byl vystavován jako pracovní stůl Otto Hahna. U Irene Joliotové se počátkem 50. let rozvinula tuberkulóza. Po několika operacích zemřela devětapadesátiletá v březnu 1956 na leukemii. Zatímco osobní nevraživost mezi oběma ženami potvrdili dva věrohodní svědkové, Lise si zpětně žádné nebyla vědoma. Irenině památce věnovala krásný nekrolog. V roce 1960 se Lise přestěhovala ze švédského Stockholmu k příbuzným do anglického Cambridge, kde v říjnu 1968 zemřela. Bylo jí devadesát. Osudového muže svého života Otto Hahna přežila o dva měsíce.

(MFDNES)