Únor 2007

Příběhy české justice (27). Z vůle, nebo zvůle moci?

Milan Hulík

I v demokracii může docházet k pěkným zmatkům, ostatně sestavování vlády od jara do zimy a možná do příštího jara, je toho důkazem. A co když jde ministr vnitra proti právu, policie proti bezúhonným lidem, ministr kultury proti historii a levicový aktivista se šlechtou? Nejen to, justice s nespravedlností proti pravdě.

Pachatelé

Policejní komisař Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování zahájil dne 12. 11. 2004 trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250, odst. 1, 4 tr. zákona proti Františku Oldřichu Kinskému, neboť je dostatečně odůvodněn závěr, že „od r. 2000 do současné doby se při podávání určovacích žalob po celém území ČR pokouší podvodně získat majetek, který mu byl účinností dekretů prezidenta republiky z r. 1945 konfiskován jako nepřátelský majetek. Ze shromážděných materiálů je prokázáno, že tento majetek splňoval před konfiskací znaky nepřátelského majetku. F. O. Kinský se majetek snažil získat zpochybněním podmínek konfiskace a to tím, že úmyslně zamlčuje podstatné skutečnosti, či je uvádí neúplně a to hlavně skutečnosti týkající se určení jeho národnosti a podmínek konfiskace předmětného majetku, což je při řízení o určení vlastnictví rozhodné. Z doposud nashromážděných materiálů vyplývá, že pokud rozhodování dle § 1 odst.4 dekretu č. 108/1945 Sb. odpovídalo objektivnímu skutkovému stavu, pak domáhání se majetku F. O.Kinským je v rozporu se zákonem. Orgány činné v trestním řízení musí vycházet dle § 9 tr. řádu z presumpce správnosti správních rozhodnutí, neboť jsou těmito vázány. Občanskoprávní soud může tyto otázky posoudit sám, bylo-li však příslušným orgánem vydáno rozhodnutí, pak soud z něho dle § 135 odst. 2 o.s.ř. vychází.“

Stejným úkonem zahájil trestní stíhání archivářky Jany Talmanové, která se měla podvodu dopustit tím, že „F. O.Kinskému vystavila doklad o státním občanství ČR bez dostatečného zjištění stavu věci, ačkoliv ze známých okolností bylo zřejmé, že o státním občanství F. O.Kinského existují důvodné pochybnosti.“

Dalším trestně stíhaným v téže věci byl Mgr. Jaroslav Čapek, proti němuž bylo stíhání zahájeno dílem pro pokus ze spáchání trestného činu podvodu a dílem i pro dokonaný trestný čin podvodu proto, že nároky svého klienta jako jeho právní zástupce u soudu uplatnil; a jak se v usnesení uvádí, „všechny uvedené osoby se společně snažily, dílem úspěšně, prostřednictvím žalob na určení vlastnictví k nemovitostem podaných v průběhu roku 2001 u okresních soudů v České Lípě, Děčíně, Hradci Králové, Chrudimi, Kladně, Litoměřicích, Pardubicích, Praze 1, Rakovníku a Ústí n/Orlicí podvodně získat majetek v hodnotě vyšší než 700.000.000.- Kč , který byl konfiskován Františku Oldřichu Kinskému po svět. válce na základě prezidentských dekretů (zákonů) č.12/1945 Sb. a č. 108/1945.“

Vyšetřování v této věci co do spotřeby papíru obnáší celkem 13 pořadačů, ve věci byla vedena korespondence s archivy a institucemi, byl vypracován znalecký posudek, shromážděny rozsáhlé materiály a podklady a dokonce na základě povolení soudkyně Okresního soudu Praha-východ byla provedena řada odposlechů telefonních hovorů, vedených ze všech telefonů právního zástupce F. O. Kinského.

Orgány trestního řízení vycházely z toho, že obviněné osoby při vědomí neoprávněnosti nároků F. O. Kinského, které musely mít, když měly k dispozici listinné důkazy, které prokazovaly, že F. O. Kinský byl ve smyslu shora uvedených zákonů osobou německé národnosti, z jeho majetku byla poskytována podpora německému vedení války a fašistickým či nacistickým účelům (sic!) a tudíž konfiskace majetku byla zákonná, se snažily tento majetek získat, jak shora uvedeno.

Protože se vyšetřování týkalo celkem 143 žalob, bylo značně náročné a tomu odpovídal i obsah všech svazků. Ve věci byl v rámci mezinárodní spolupráce dotázán i Interpol a rakouské a německé orgány. Řada materiálů byla vyžádána i z různých archivů, např. Národního archivu, z archivu Ministerstva vnitra ČR a prezidentské kanceláře, např. i dopis Oldřicha Ferdinanda Kinského (otce obviněného) prezidentovi T.G.M. Orgány trestního řízení shromáždily i všechny podané žaloby, a co víc, i tři rozsudky Okresního soudu v Ústí n/Labem, ve kterých žalobce F. O. Kinský ve svých žalobách o vrácení majetku uspěl.

Jak kolaborují děti?

Nakolik byly nároky F. O. Kinského oprávněné, není předmětem tohoto článku. Přesto se o nich krátce zmiňme - pomohou k pochopení celé věci. Byly objektem dokazování v civilním, i trestním řízení, ve kterém mělo být zjištěno, že vlastníkem konfiskovaného majetku nebyl jeho otec, ale on sám, který jej získal jako dědic od svého dědečka, když tehdejší právo znalo instituci tzv. „fideikomisu“, na základě kterého mohl zdědit majetek ještě nenarozený potomek. Tak se to stalo i v tomto případě; vlastní dědické řízení skončilo v r. 1942 (obviněný – dědic se narodil v r. 1936), dosavadní držitel (nikoli majitel) - otec žalobce O. F. Kinský zemřel v prosinci 1938. Tvrzená kolaborace jeho otce tedy neměla být důvodem konfiskace, neboť není možno konfiskovat majetek někomu, kdo jej nevlastní. Dodal, že on sám ve věku 4-9 let samozřejmě kolaborovat nemohl, to mohl eventuelně jen jeho otec, ovšem jen po dobu několika měsíců, protože se příchodu Hitlera nedožil. Vzhledem k tomu, že soudy nemohou přezkoumávat samotné podmínky konfiskace a zda konfiskovaný byl zrádcem nebo nepřítelem republiky, ale jen formální správnost dekretů, byla otázka „spolupráce s nepřítelem“ irelevantní, pokud by otec O. F. Kinský opravdu kolaborantem a zrádcem byl. Rozhodující bylo, zdali konfiskace majetku osobě majetek nevlastnící byla vůbec možná, neboť soudy se mohly zabývat jen tím, zdali po stránce formálně procesní je konfiskační dekret v pořádku. V prvních třech případech rozhodl soud, že tomu tak nebylo a dal za pravdu žalobci.To však vyvolalo velkou pozornost a mediální odezvu, v důsledku které se do věci vložili i politici, mezi nimi i tehdejší ministr kultury Pavel Dostál a právní spor se zpolitizoval. Konec nárokům F. O. Kinského učinila stanoviska Nejvyššího a Ústavního soudu, podle kterých se není možno domáhat vydání či vrácení majetku konfiskovaného před r. 1948, či vyvlastněného po něm, mimo restituční zákony. Jejich platnost však v době podání žalob F. O. Kinského dávno skončila.

Jak již uvedeno, na kauzu knížete Kinského lze mít různý názor, odpůrci vracení majetku šlechtě, hrabatům a princátkům a vůbec cizákům, budou jistě proti. S těmi cizáky nebudou mít problém, „cizáctví“ Kinského je stvrzeno jeho rakouským, ale i argentinským občanstvím. Jeho dědeček jako rakouský vyslanec v Argentině si totiž vzal za manželku Argentinku a tak rod Kinských zapustil kořeny i v této zemi, kde kníže většinu času bydlí. Jen malým kazem na jeho cizáctví je fakt, že jako malý chlapec odjel z republiky i s čsl. občanstvím, které mu nikdy nikdo nevzal, takže mu shora uvedená (obviněná) archivářka Jana Talmanová mohla vydat osvědčení o jeho nepřerušené kontinuitě a tím si vykoledovat toto trestní stíhání pro napomáhání k podvodu.

Má-li – nemá-li F. O. Kinský nárok na vydání majetku, zůstalo, až na tři pozitivní rozsudky soudu, nerozhodnuto. Nakonec i tyto tři spory, jakož i všechny ostatní, se staly podle ústavy v právním státě takovým politickým horkým bramborem, že musel zasáhnout Nejvyšší i Ústavní soud.

Neuvěřitelné, leč pravdivé.

Zasáhl ale i někdo jiný. Vlastně jen napsal. Někdo, od koho by to nikdo nikdy nečekal. Známý odpůrce restitucí a vracení majetku vůbec, levicový aktivista a levičák taky vůbec, bývalý trockista a disident – Petr Uhl. Ve svém otevřeném dopise ministrovi Pavlovi Dostálovi napsal: „Chci, abys pouze uznal, že každý, i František Kinský, jemuž byl jako devítiletému konfiskován majetek (a ne jeho už léta mrtvému otci nebo jeho matce žádné nemovitosti nikdy nevlastnící), má právo na soudní přezkum, zda při konfiskaci jeho majetku tehdejší úřady podle dekretů postupovaly… Moje postoje k věci Kinský vyplývají i z vědomí, že právní poměry musejí dnešní soudy posuzovat podle tehdejších právních předpisů; a to případně i těch, které byly zrušeny. Pohoršení jednoho politika (ne Tvoje), že se přeci nebudeme řídit nějakým zákonem ,z doby Napoleona´, ukázalo na společensky nebezpečný právní nihilismus místních národovců. Dnešní a budoucí soudy české i evropské budou ale vždy (pokud politická svévole nenahradí právní stát) posuzovat právnost majetkových poměrů do r. 1950 také podle rakouského občanského zákoníku z r. 1811, tedy ,z doby Napoleona´, a ovšem i podle jeho prvorepublikových novelizací. Byl to mimochodem první zákoník značně ovlivněný francouzským revolučně buržoasně a napoleonským právem. Teprve v r. 1950 byl totiž rakouský občanský zákoník, tento základ i dnešního českého občanského práva, zrušen - a zrušen pochopitelně s účinností ode dne tohoto zrušení… Profesorka obojího práva Marie Kalenská klame veřejnost, že ,restituční zákony´ jako speciální zákony vylučují prý použití občanského zákona jako normy obecné. Když to tvrdí profesorka práva, je to profesionální selhání. Když to ale tvrdí ministr kultury, ohrožuje to demokracii. Nelze to vykládat jinak, než jako zřejmý ministrův nátlak na soudy, jak mají zákony vykládat. K meritu sporu jen poznamenávám, že aby tvrzení profesorky Kalenské platilo, musela by být nepoužitelnost občanského zákona pro jisté případy a jistá období přímo v občanském zákonu zvláště uvedena. Restituční zákony jsou ale navíc koncipovány tak, že i takový výslovný odkaz by nebyl bez porušení ústavních zásad možný… Jen jedné skupině lidí je komentování soudních rozhodnutí a hledání cest, jak je obejít, v právním státě zakázáno – vládě… To jen vláda a její ministr nemohou hořekovat nad počínáním soudů a vytvářet dojem, že se nějak s nimi chystají zatočit. Argumentovat tím, že tu byla ,politická dohoda´, že se nepůjde za hranici 25. února 1948, je skutečné pohrdání soudy a jejich nepřípustné ovlivňování. Moc Tě prosím - nestraš lidi, že rozhodnutím českých soudů přijdou o majetek, a nech soudy soudit. A až třeba nebudeš ministrem, kritizuj je, ale ne za to, že nedodržují politické ,dohody´“.

Všichni shora uvedení obvinění nevěděli, že jsou stíháni jako podvodníci, žádný z orgánů trestního řízení je neinformoval a teprve při jednom jednání soudu, který projednával žalobu na vydání majetku, se to z poznámky zástupce žalovaného dozvěděli. Od té doby si také pan kníže se svými nároky, lidově řečeno, ani neškrtl.

Soud s obviněným F. O. Kinským a spol. se nakonec nekonal. Vyšetřování bylo po dvou letech skončeno s kuriózním odůvodněním: „odkládám věc týkající se podezření ze spáchání trestného činu podvodu…“ Nebylo tedy odloženo trestní oznámení, ale „věc. podezření“. Z celého spisu není patrné, kdo byl oznamovatelem „podezření ze spáchání trestného činu“. V paměti zůstává jen výzva ministra vnitra Stanislava Grosse k prošetření všech podezřelých žalob o vrácení majetku aristokratům, zrádcům a podobným elementům.

Příznačný je jazyk těchto dokumentů. Tolik připomíná jazyk jiných usnesení a rozhodnutí vydaných v době socialistické zákonnosti: „byla poskytována podpora německému vedení války a fašistickým účelům“. Celé vyšetřování skončilo objevem hodným titulu vyšetřovatele–inženýra. Je to neuvěřitelné, ale toto je odůvodnění usnesení Policie ČR správy Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality v Praze 5 ze dne 28. 4. 2006: „po zvážení všech skutečností s přihlédnutím k samotnému znění i odborným výkladům občanského soudního řádu a dalších právních předpisů však je nutné konstatovat, že vzhledem k platné právní úpravě občanského soudního řízení uvedený způsob jednání právního zástupce je dovolený a nelze jej spojovat s nezákonným způsobem ovlivňování rozhodování soudů uváděním v omyl v úmyslu získat majetkový prospěch. Občanský soudní řád neukládá povinnost účastníků úplně vylíčit všechny skutečnosti, nýbrž pouze skutečnosti potřebné, žalobce tedy nemá povinnost soudu navrhovat pro něj důkazy nepotřebné, tedy takové, které odporují jeho tvrzení.“ K této právní notorietě známé každému studentovi právnické fakulty dospěla policie po dvou letech vyšetřování a po vynaložení značných finančních prostředků zaplacených daňovými poplatníky!

Kde už takové trestní stíhání bylo? Ve filmu Skřivánci na niti přece říká v 50. letech zavřený pan prokurátor, že jej soudruh prokurátor nechal odsoudit za to, že popíral, že obhajoba má být součást obžaloby! Dnes tedy její součástí měla být dokonce i civilní žaloba.

Ze strany policie a ideového oznamovatele jde v r. 2006 o významný příspěvek k právní vědě, zejména teorii procesního práva, upravený již v § 266 Civilního řádu soudního ze dne 1. srpna 1895 č. 113 říšského zákoníku a jej předcházející jurisdikční normě vydané ve formě císařského patentu ze dne 20. listopadu 1852 č. 251 říšského zákoníku. A pak že Policie ČR a Státní zastupitelství nedodržují zákony. Dodržují, dokonce i ty císařské, vydané za královny české a uherské, rakouské arcivévodkyně a císařovny římské, Marie Terezie.

A perlička na závěr

Jak zjistil právní zástupce F. O. Kinského, konfiskační vyhláška, kterou podle prezidentského dekretu č. 12/1945 Sb. vydal Okresní národní výbor v Hlinsku dne 26. 12. 1946 byla vydána v době, kdy tento národní výbor ještě neexistoval, neboť jak vyplynulo z šetření policie z podnětu trestního oznámení Mgr. Čapka na neznámého pachatele, „byl tento národní výbor zřízen zákonem č. 3/1949 z 18. 1. 1949, když jeho ustavující zasedání se uskutečnilo dne 30. 1. 1949. Z uvedeného plyne, že předmětnou vyhlášku č.j. R-7/1946 vydat nemohl.“

Trestní oznámení právního zástupce bylo ale odloženo, „neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání.“ Podle závěru znaleckého posudku z oboru kriminalistické expertizy – technického zkoumání dokumentu a ručního i strojového písma: „nelze vyloučit antidatování sporné vyhlášky z důvodu nemožnosti využití destruktivních metod zkoumání originálu vyhlášky, kdy Státní okresní archiv v Chrudimi nedal souhlas s využitím těchto metod.“

Jak je tomu v právním státě obvyklé, zvítězila zase a jak jinak, spravedlnost.