Únor 2007

Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků

František Chocholatý

(Text neprošel redakční úpravou CS-magazínu.)

ZÁVĚREČNÁ PRÁCE

Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové

Pedagogická fakulta

Ústav sociálních studií

Autor: František Chocholatý

studijní obor: Sociální patologie a prevence

530 02 Pardubice, Jiráskova 973

Vedení práce: JUDr. Jan Šulec

Oponent práce: Prof. PhDr. Václav Kováříček CSc

Ústav sociálních studií

Hradec Králové

1997

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a uvedl veškerou použitou literaturu.

V Pardubicích dne 3.5.1997

František Chocholatý

Anotace:

Z charakteru závěrečné práce vyplývá, že problematikou sudetoněmeckých otázek, které se dotýkají sudetských Němců, se velmi podrobně zabývají němečtí historici, právníci a politologové. Česká strana věnuje této otázce pozornost především po r. 1989.

Tato problematika je pojímána ze dvou pohledů, a to českého a německého.

Problematika je zde zpracována do čtyř historických celků v rámci aplikace výkladů předmětných otázek. Z použité právní literatury, a to jak české, tak také německé, vyplývá, že přes výchozí společný základ, dochází se následovnou interpretací k rozdílným stanoviskům, ze kterých se odvíjí další konstrukce.

Obsah:

Úvod 7

I. Česko - německé vztahy před rokem 1918 8

II. Československý stát - vztahy Čechů a Němců, 1918-1938. 14

1) Úvod 14

2) Hranice nového státu 14

3) Národnostní menšiny v ČSR a jejich ochrana 15

4) Němci a československý stát 17

4.1. Vznik provincií Deutschböhmen a Sudetenland, pokus Němců o řešení situace po r. 1918. 19

4.2. Postavení německé menšiny po r. 1919 20

4.3. Německá menšina a situace v Německu po r. 1933. 25

5) Právo na sebeurčení. 28

5.1. Sebeurčovací požadavky sudetských Němců. 30

III. Mnichovská dohoda a včlenění území Sudet do Německé říše 31

1) Úvod 31

2) Mnichovská dohoda 31

2.1. Právní význam Mnichovské dohody 32

3) Období Druhé Republiky a Protektorátu Čechy a Morava. 35

4) Teorie kontinuity státu 36

4.1. Kontinuita podle československého výkladu 36

4.2. Kontinuita podle německého výkladu 40

4.3. Kontinuita ve vztahu k mezinárodnímu právu 41

5) Dekrety presidenta Beneše 42

IV. Zpráva o berlínské konferenci tří velmocí (Postupimská dohoda) a otázky transferu 43

1) Úvod 43

2) Příprava odsunu, postoj domácího odboje a “londýnské” vlády 44

3) Vnitropolitické řešení německé otázky 45

4) Divoký odsun 46

5) Konference v Postupimi a článek XIII “Zprávy” 47

6) Realizace odsunu 49

7) Konfrontace stanovisek české a německé strany: Transfer nebo vyhnání? 50

Závěr 52

Seznam použité literatury a právních předpisů 54

Úvod

Současné česko - německé vztahy jsou historicky ovlivněné vývojem těchto vztahů v letech 1918 - 1946. Cílem této práce je podat historický obraz těchto vztahů, a to jak z hlediska českých, tak i německých pramenů a tyto vzájemné postoje porovnávat. Na základě těchto porovnání pak provést rozbor vlivů vedoucích až vyhnání obyvatel ČSR z důvodu příslušnosti k jinému etniku.

Po úvodní kapitole věnované vývoji česko německých vztahů před rokem 1918, je má pozornost soustředěná na vývoj těchto vztahů po r. 1918. Toto období je velmi důležité pro další vývoj, neboť zde došlo při vyhlášení státu k porušení sebeurčovacího práva, což podle mého názoru, který bych chtěl v této části doložit, vedlo k narušení česko - německých vztahů v novém československém národním státě.

Důsledkem porušení sebeurčovacího práva je pak nárůst nacionálních tendencí na straně domácích Němců, vedoucí až k Mnichovské dohodě. Tomuto tématu je věnována třetí část mé práce. Důležitou otázkou je zde kontinuita státu a její právní výklad. Jako již v předešlých částech jde mi o konfrontaci názoru obou stran, a to v porovnání s výkladem mezinárodního práva. S otázkou kontinuity přímo souvisí otázka tzv. Benešových dekretů.

Závěrečná kapitola je již věnována samotné otázce realizace tzv. Benešových dekretů, a to jak ve světle Zprávy o berlínské konferenci tří velmocí, tak také z hlediska výkladu jejich právní platnosti z pozice českých a německých právníků.

Otázkou kvalifikace realizace Benešových dekretů se pak zabývá poslední část této kapitoly. Jsou zde konfrontovány názory obou stran. Proti minulému období došlo k posunu názorů na kvalifikování aktů realizace dekretů z české strany k názorům blízkým německé straně (byl zaveden termín “vyhánění - Vertreibung a nucené vysídlení - zwangsweise Aussiedlung) a to včetně uznání pojmu “sudetští Němci” českou stranou, kterýž to pojem české právo doposud neznalo.

Cílem práce je konfrontovat názory obou účastných stran na vývoj česko - německých vztahů a zároveň upozornit na skutečnost, že tyto vztahy nebyly narušeny roky 1938 a 1945, ale že počátek krize souvisí s lety 1918 -1919, kdy nedošlo k realizaci práva sebeurčovacího.

I. Česko - německé vztahy před rokem 1918

Pro pochopení dalšího národnostního vývoje, ale také vztahu především západních velmocí k problematice českoněmecké, musím v úvodu upozornit na rozdílnost chápání pojmu národ a lid v středoevropském a západoevropském prostoru. V západoevropském prostoru je výraz natio jednoznačně spojován se samostatnou politickou aktivitou a teritoriálním státem, k tomuto pojetí směřovalo také nejen německé národní hnutí, ale velmi se k němu přibližoval ve smyslu historicko-geografického pojetí vlastenectví bohemismus (občanství v českém království bylo takto chápáno jako národ dvou jazykových kmenů). Rozdíl byl však v tom, že vznik národního státu byl v prostoru německy mluvicích obyvatel opožděn. Vzniklo tak pojetí kulturního národa - Kulturnation a nepolitického národa - Volk. Tradiční český pojem národ., který vznikl počátkem 19. stol. se nacházel někde mezi německými pojmy Nation a Volk. V českém prostředí se pak František Palacký a Jakub Malý pokusili definovat národ v politickém smyslu, bez ohledu na jazyk. Další vývoj národnostního chápání je v Čechách spojen s pěti různými národně politickými tendencemi a to: rakušanství, velkoněmectví, slovanství, bohemismus, češství. Dá se říci, že do r. 1848 byly pojmy vlast a vlastenectví rozšířený více než národ v teritoriálním či jazykovém pojmu. Po popředí byl vyzvedáván pojem společného ducha vlasti a bylo hovořeno o německy a česky hovořící části národa. Hovoří se o českém národu - böhmische Nation. K myšlence dvojjazyčného českého národa se Palacký vyslovil nejen v l. 1825 a 1826, a v obou případech pojem Nation vztahuje k veškerému obyvatelstvu Čech, ale tuto myšlenku opakuje 14.6.1867: Národ český.... jest již drahně času národem dvojjazykovým. Podle Palackého bylo důležité hájit zásadu, že politický národ český (böhmische Nation) zahrnuje také německy mluvící obyvatele Čech (Deutsch-Böhmen). Všechny politické deklarace české státoprávní opozice po r. 1867 potvrzovaly právní představu politického národa českého, který by měl být historicko - politickou obdobou národu uherskému. Oficiální rakouská statistika jazykové příslušnosti zjišťovala obcovací řeč česko-moravsko-slováckou (v církevní statistice se na Slezsku uvádí ještě řeč “quadicum” vedle “bohemicum” a “germanicum”) nikoliv etnicky českou (tschechisch). Diskuse kolem bohemismu, která se rozvinula zásluhou filosofů a politologů 20. stol. otevřela znovu otázku alternativy (bohemismu) proti jazykovému nacionalismu první pol. 19. stol. Tato snaha postavit proti sobě jazykovou koncepci proti představě B. Bolzana o harmonickém soužití české a německé části národa však není zcela v souladu s poměry 19. stol. Dochází zde ke snaze isolovat vývoj v zemích Koruny české (mimochodem značně rozličný v každé ze tří zemí) od vývoje v středoevropském prostoru. Dochází zde k opomenutí faktu, že vztahy Němců a Čechů značně ovlivňovala skutečnost, že prostor Koruny byl součásti Rakouského císařství a Německého spolku. Tyto dva fenomény značně ovlivňovaly vzájemné vztahy. Právě vnější vlivy mnohdy více ovlivňovaly tyto česko - německé vztahy než skutečné zájmy obou jazykových kmenů jednoho zemského (politického) národa. Za druhé byla přeceněna úloha jazyka, který byl sice důležitým faktorem komunikačním a symbolem národa, avšak nebyl příčinou národního rozrůznění uvnitř Koruny. K češství se hlásili lidé především středoškolského a vysokoškolského vzdělání, kteří se však po celý život vyjadřovali písemně lépe německy než česky. Rozhodující zde byla národně politická identita, role jazyka nebyla tou základní otázkou.

Reálnou alternativou proti jazykovému češství nebylo tedy pokojné soužití českého a německého jazykového kmene, ale zařazení českého etnika a jeho jazyka do širšího národně politického celku velkoněmeckého nebo rakousko - německého.

V českém jazykovém prostoru pak jazykové ztotožnění se s národem nabývá stále většího důrazu. Zároveň se objevuje pojem českoslovanský, jako potřeba širšího pojmu pro slovanské obyvatelstvo Moravy a Slezska, kde slovo český mělo význam teritoriální. Vztahy česko - německé nabyly změn právě po březnu 1848 , můžeme-li ještě na schůzi ve Svatováclavských lázních pozorovat národní sounáležitost danou heslem “Čech a Němec jedno tělo”, pak brzy na to nasává obrat. Bratrské spojení mění se v rozvášněnou nacionální nenávist, která rozděluje obyvatele Čech do dvou nesmiřitelných táborů (jiný je vývoj na Moravě a především ve Slezsku, což se projevilo v přípravě voleb do Frankfurtského sněmu a ve volbách samých). V té době se začaly projevovat první náznaky velkoněmeckého cítění. Část německé a české inteligence si uvědomovala nedozírné následky rozkolu, avšak brzy dochází ke změnám postojů. Co k tomu vedlo? Hrálo zde velkou roli velkoněmecké hnutí, které mělo své základy v Liberci a Olomouci. Dále to byl jasně odmítavý postoj české strany k sjednocení s Německem. Palacký byl přesvědčen, že vytvoření jednotného Německa by vedlo ke zničení Rakouska. Rakousko bylo produktem sebezáchovy malých národů ve střední Evropě, izolované země by se pak mohly stát snadnou kořisti Ruska. Němci a Češi jsou v tomto kotli navzájem připoutáni. Sjezd Verein der Deutschen in Österreich v Teplicích (28.-31.8.1848) se jednoznačně vyslovil proti společnému životu s Čechy a proti tendencím obnovení Koruny. Východiskem z krize mělo být nové administrativní dělení Rakouska na národnostním principu a na sněmu v Kroměříži byl 23.1.1849 předložen Palackým návrh, obdobný návrhu poslance Löhnera, který počítal s připojením německé části Čech, Moravy a Slezska k zemi Německo-rakouské (v podstatě ve známých hranicích z roku 1938). Události z konce roku 1848 a počátku r. 1849 silně zapůsobily na mnohé německé politiky (Löhner, Zimmer, Meissner), kteří se pokoušeli najít řešení česko - německé otázky. Další vývoj ukázal, že bez vzájemných ústupků nelze dosáhnout česko - německého vyrovnání. Musím podotknout, ústupků bez podmínek a podezření. Jak se později ukázalo politická vedení obou národních skupin neměla mezi sebou takové vůdce, kteří by dovedli vést tyto skupiny k usmíření. V českém jazykovém prostoru nakonec zvítězilo češství, které znamenalo přeměnu etnicko - jazykové skupiny Čechů v moderní národ. Ten ještě před vznikem národního státu prokázal vysoký stupeň sociálněpolitické diferenciace. Nesmíme však opomenout, že také ostatní čtyři proudy ovlivnily vývoj českého národa v průběhu 19. a 20. století, rovněž jako realita rakouského státu, která značně působila na vytváření životního stylu a charakteru Čechů, který je dosti odlišuje od ostatních Slovanů. U německy mluvícího obyvatelstva nadále ovlivňovaly je cítění proudy velkoněmectví, rakušanství a tzv. zemského přináležení (které velmi ovlivňovala nářeční příslušnost k jednotlivým německým jazykovým skupinám), neboť Němcům scházelo přirozené centrum.

Mezi oběma národnostními skupinami hrál významnou roli výklad postavení jedné skupiny vůči druhé. Česká představa, že České království jako celek, je historicky vzniklým a přirozeným územím českého národa a německé obyvatelstvo se má chovat jako německy mluvící Češi a Moravané, byla pro německé politiky stejně nepřestavitelná jako německá představa, že Češi jsou tolerovanou etnicko - jazykovou skupinou uvnitř německého státního útvaru. Oba chtěli patřit k většině a nechtěli být menšinou. Česká politická elita po celé století nabízela Němcům v Čechách maximální zákonnou ochranu jejich národnosti, ale tím nikdy nemohla vyřešit klíčový problém menšinového postavení Němců v českém státě. Jakýkoliv návrh na smír, podaný jednou či druhou stranou, narážel vždy na otázku pocitu ohrožení menšiny. Tento pocit ohrožení vedl na obou stranách ke vzniku ochranářských jednot, které však situaci ještě více komplikovaly svou lokální politikou řízenou z centra. Zavedením rakouského sčítání lidu 30.11.1880 vycházející z tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache) se ještě více zaktivizovaly tyto ochranářské spolky. To sčítání však nevyjadřovalo příslušnost podle mateřského jazyka či subjektivně vyjádřenou národnostní příslušnost. Nutno znovu zdůraznit skutečnost, že příslušnost k národu je vždy subjektivním vyjádřením každého jedince a nesouvisí vůbec s místem narození, původem rodičů či mateřským jazykem jedince. Nelze ji tedy nadiktovat, jak se o to pokoušely ochranářské spolky. Jestliže do výše uvedeného data stála migrace českého obyvatelstva mimo pozornost německé a české národnostní politiky, po tomto datu nastaly významné změny. Sčítání lidu totiž ukázalo existenci národnostních menšin v jinak uzavřených jazykových celcích. Zvláště v německém jazykovém prostředí objevilo se strašidlo čechizace. Pro německou stranu se stává určujícím boj za Wahrung des nationalen Bezitzstandes. Boj za národní čistotu mnohdy otevřel cestu extremním silám. Také na české straně vznikly organizace, které měly zabraňovat asimilaci české menšiny v německém prostředí. Na poli školství to byla Ústřední matice školská (1880), v německém prostředí pak Deutscher Schulverein (1880). Obě organizace neužívaly při komentování situace vojenské terminologie.

Novým pokusem o vyrovnání byly tzv. vídeňské punktace, tedy dohodnuté zásady z jednání z 4. až 9.1.1890 . Sen Němců z r. 1848 byl splněn v 6. a 10. bodě punktací, které ve svém celku se staly krokem na cestě ke zřízení samostatné provincie německých Čech - Deutschböhmen. Hranice všech administrativních útvarů měly být upraveny tak, aby vyšší celky zahrnovaly jen obce jedné národnosti. Česká politika trvající na jednotě země Čechy a zavedení dvojjazyčností v úředním styku, směřovala k ochraně a posílení českých menšin. Obě nacionalistické strany žily v určitém druhu psychózy: německá se nemohla smířit se ztrátou německého uzavřeného prostoru a hrozila se počeštění Čech, česká se obávala germanizace české menšiny. Obě tedy v zájmu svých nacionalistických pozic zapomněly na právo jedince svobodně se rozhodnout pro svou příslušnost k jednomu z jazykových kmenů (národů) či setrvat na pozici böhmisch. Jednání o urovnání pokračovala, po vyhrocení česko - německého národnostního konfliktů v letech 1897 - 1899, který vedl k ohromení hospodářského života a k narušení zákonodárné činnosti, také v letech 1900 - 1914 s různými výsledky.

Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 vrcholí tendence vedoucí k rozdělení obou národů žijících na území Čech, Moravy a Slezska. Krize v monarchií dostoupila svého vrcholu a jejím výrazem je deklarace českých poslanců v Říšské radě a zemských sněmech proti postupu vlády při brestlitevském míru z 6.1.1918, tzv. Tříkrálová deklarace. Není zde jediné slovo o loajalitě, ani slovo o zájmech říše, ani slovo o dynastii, vůči Rakousku vznáší jen kritiku a odsudky. Od toho dne se česká politika odvolává jen na tuto deklaraci. Český radikalismus zvítězil. Cesta k národnímu smíření je definitivně uzavřená. Pro německou část obyvatel byla myšlenka národního státu Čechů cizí, jedinou formou pro ně mohl být stát národnostní se zajištěním práv národních pro druhou část obyvatel, která v Čechách činila 36,76 % obyvatel. K negativní reakci Němců přispěl také projekt K. Kramáře (Kramářova Ústava slovanské říše) a memorandum otištěné v knize Hanuše Kuffnera “Náš stát a světový mír”. Německá strana se ztrátě pozic stále více upínala k Vídni a v posledních letech pak k Německu. Myšlenka sudetského kmene vyslovena Franzem Jesserem nenalezla dosud své stoupence.

Česká strana se hlásila k doktríně českého historického práva a to určovalo rozsah hranic budoucího českého státu. Otázka, zda tento stát zahrne do svých hranic také německé okresy, se stala aktuální po prohlášení Českého svazu z 30.5.1917. Tříkrálová deklarace již byla jednoznačná - západní hranice nového státu bude totožná s hranicí zemskou. Německá reakce přišla brzy na to. Na schůzi Říšské rady dne 22. 1. 1918 odmítli poslanci R. Pacher, dr. Elvert, dr. Oberleither začlenění 3 227 214 Němců (1910) do českého státu a Tříkrálovou deklaraci považovali za pokus o zbavení je práva na sebeurčení. Byl vysloven požadavek na odtržení německy mluvících oblastí a vytvoření provincie Deutschböhmen. Více než padesátiletý spor mezi českým federalismem a rakouským centralismem vyvrcholil.

Po uznání Národní rady československé v průběhu června a září 1918 spojenci bylo jasné, že otázka budoucích hranic nového státu a také otázka, zda nový stát bude národnostní či čistě národní stává se pro německou menšinu životně důležitou. Rudolf Pacher předseda sdružení německých poslanců byl pověřen, aby vytvořil stálý výbor pro vybojování a plné uplatnění sebeurčovacích práv pro Deutschböhmen. Situaci již nemohl ovlivnit ani manifest císaře Karla z 16.10.1918. Němečtí poslanci ve Vídni ustanovili 21.10.1918 Provisorische Nationalversammlung für Deutsch-Ősterreich (Prozatimní Národní shromáždění pro Německé Rakousko) a opustili tím linii rakouskou a hlásili se k linii jednotného německého státu. Nový státní útvar měl zajišťovat práva a ochranu všech Němců.

Obě linie, česká a německá, vycházely při svých sebeurčovacích právech z prohlášení amerického presidenta W. Wilsona. Původní politikou Wilsona v průběhu I. světové války bylo, učinit základem nového uspořádání Evropy ideu “sebeurčení”, kterou dokumentoval také svým prohlášením ze 7.12.1917 v němž uvedl, že “Spojené státy si nepřejí Rakousko - uherskou říši nějak poškodit nebo přeskupit”. Dne 8.1.1918 President W. Wilson předložil veřejnosti svých 14. bodů, kde v bodě 10 bylo uvedeno: “Národům Rakouska - Uherska, jejichž místo mezi národy přejeme si míti zachováno a zajištěno, budiž dána co nevolnější možnost autonomního rozvoje” (The peoples of Austria-Hungary, whose place among the nations we wish to see safeguarded and assured, should be accorded the freest opportunity of autonomous development). To však není požadavek rozbití Rakouska-Uherska, je to spíše náčrt hlubokého reformního programu. Toto byl Wilsonům program, ale program vítězů to nebyl. Požadavkem nebyl rozpad monarchie, ale její reorganizace směrem k federalizaci. Britové považovali monarchii rozšířenou o území Polska za protiváhu Německa a nově vzniklého sovětského Ruska. Teprve po podrobení se císaře Karla Němcům ve Spa, vedlo Spojence k tomu, že se začali přiklánět k rozhodnutí uznat národní výbory exilových Čechů a jižních Slovanů.

Wilsonova koncepce uspořádání Evropy, postavená na ideji sebeurčení, se v průběhu roku 1918 několikrát proměnila. Byly to především závěry kongresu potlačovaných národů v dubnu 1918 v Římě, které ovlivnily stanoviska vlád Dohody, kde zejména vláda USA, ve svém prohlášení ze dne 26.6.1918, požadovala osvobození slovanských národů od rakouského jha. Rozhodujícím faktorem v boji o samostatný stát měl zahraniční odboj v jehož čele stál T.G. Masaryk. Jemu se podařilo přesvědčit velmoci o nutnosti začlenit československé zájmy do válečných cílů Dohody. Významným krokem byla pak podpora vlád velmocí, spočívající v uznání nároku českého a slovenského národa, na zřízení československého státu v historických hranicích a v uznání Národní rady za budoucí československou vládu. Události pak vrcholí dnem 28.10.1918, kdy dochází k vyhlášení Československého unitárního, nezávislého, národního státu.

České politické spektrum se tak dostává do role ve které byli Němci v minulém století, jak se postaví k právu na sebeurčení jiného národa. Tuto úlohu z pozice národního státu čeští politici nezvládli a ani nejevili zájmu k dialogu. Vžili se příliš do role vítězů, kterými zcela nebyli, neboť budoucnost státu závisela na postojích vítězných velmocí, na schopnosti Národní rady československé a na umění dr. Beneše především.

II. Československý stát - vztahy Čechů a Němců, 1918 - 1938

1. Úvod.

Rok 1918 v středoevropském prostoru byl největším národním převratem, při kterém dosud nerovnoprávné národy poprvé realizovaly své právo na “sebeurčení”. Na druhé straně ze své pozice “vítěze” odepíraly toto právo národním skupinám, které se dostaly do těchto nových států v rámci nového územního uspořádání. Všechny tyto nové národní státy v podstatě kopírovaly národnostní složení Rakouska - Uherska. Právě toto národnostní složení nových států a neschopnost jejich vlád řešit národnostní otázku se stalo příčinou pozdějších krizových jevů a vedlo k nestabilitě těchto států.

Situace poražených byla taková, že Maďaři nejen že nezachránili ani celé své národní území, ale velká část příslušníků tohoto národa se stála součásti nově vzniklých států, kde tvořila podstatnou národnostní menšinu (467 658 ob. v Jugoslávii, 8 % v Rumunsku, 5,6 % v ČSR). Také Němci přišli o část svého národního území, i když německý národní stát zůstal zachován.

Rok 1918 se stál zároveň dokladem toho, že česko - německé vyrovnání v rámci Rakouska - Uherska se nezdařilo, a že v podstatě ztroskotal pokus o vytvoření jednoho zemského národa dvou jazykových kmenů, o který se v průběhu 800 let snažila část intelektuální elity na obou stranách.

2) Hranice nového státu

Od poloviny prosince 1918, tedy tři týdny před zahájením pařížské mírové konference začala v ČSR systematická anexe všech těch území, které byly podle Beneše považovány za nezbytné pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Byly tak vytvářeny hotové skutečnosti a bylo doufáno, že se v budoucnu nepodaří již nikomu je změnit. Důvodem byla změna v postoji USA k otázce Deutschböhmen, které tuto otázku nepovažovaly za vyřešenou a chtěli ji řešit na mírové konferenci. Postoj Francie byl však vůči ČSR vstřícný, neboť tato považovala ČSR jako hráz proti budoucí německé rozpínavosti, maďarskému revisionismu a bolševickému nebezpečí. Tyto vnější účely byly rozhodující a zajistily stanovení jeho hranic, bez ohledu na národnostní poměry v dané oblasti. Beneš a jeho spolupracovníci k tomuto účelu připravili celkem 11 memorand, z nichž pro stanovení hranic a německou otázku byly rozhodující tyto: č. 2 Teritoriální požadavky československé republiky, č. 3 Problém Němců v Čechách, č. 10 týkající se problému hranic. Část z těchto 11. memorand lze bez nadsázky označit za snůšku polopravd. Především se to týká Memoranda č. 3 (Mémoire III), kde jsou záměrně upravená některá statistická fakta a to včetně přiložených map.

Hranice státu byly určovány postupně a vedeny podle přírodních reliéfů. Základem pro jejich určení byly staré historické hranice království českého, markrabství moravského, změn dosáhly jen ve vévodství slezském. Jako odůvodnění těchto hranic se v Memorandu č. 3 uvádí:

1) Přirozené hranice, které oddělují Čechy od Německa, jsou pro Čechy ze strategických důvodů nepostradatelné, to dějiny v hojné míře dokázaly.

2) Odtrhnou-li se tyto hranice od Čech, vystaví Čechy jako celek expanzívním choutkám Němců a připraví se nové pole působnosti politickému a hospodářskému imperialismu Germánů.

Mírová konference projevila při projednávání otázky minorit nového státu důvěru a historické hranice českého státu byly uznány zejména díky podpoře Francie. Vůči Německu stanovila státní hranice ČSR Versailleská mírová smlouva z 28.6.1919 a vůči Rakousku pak Saint-Germainská mírová smlouva z 10.9. 1919. Podepsání Saint-Germainské smlouvy (zákon č. 217/1921 Sb.), zpečetilo rozpad Rakouska - Uherska. Dne 24.9.1919 ruší Rakousko všechny oficiální úřady pro korunní země a tím také zanikají provincie Deutschböhmen a Sudetenland.

Státní hranice vůči Maďarsku byla stanovena mírovou smlouvou trianonskou ze 4.6.1920 a hranice československo - polská byla určena větším počtem smluv, zejména pak smlouvou versailleskou a sevreskou z r. 1920.

3) Národnostní menšiny v ČSR a jejich ochrana

Německé obyvatelstvo bylo inkorporováno do československého státu. Avšak Masarykovo pojetí německé otázky, jíž na sklonku války věnoval zvýšenou pozornost, zejména ve své knize “Nová Evropa”, nebyla výlučně mocensky fundována, třebaže i on sám se při návratu domů nechal strhnout k opakování sloganu o Němcích jako kolonistech, což byla z jeho strany výjimka. Budeme-li však postoj české strany hodnotit z pozice Memoranda č. 3, pak Benešovo pojetí česko - německých vztahů je zásadně a hluboce protiněmecké. To, že Československo vzniklo jako antiněmecký útvar ve Střední Evropě pokládám za hlavní příčinu jeho tragédie. Tuto antiněmeckou polohu lze vyčíst také z Memoranda č. 2. Když Beneš přednášel 5.2.1919 osobně své Memorandum č. 3, bylo již patrno, že především anglosaští posluchači jsou znechuceni jeho způsoby. Účastníci pařížské konference byli velmi dobře informováni o skutečných poměrech v Československu.

Masaryk ve svém telegramu E. Benešovi z 29.10.1918 píše, že je nutno vyjednávat s Němci, aby přijali novou republiku, která “nemá být žádným národním státem, nýbrž státem moderním, pokrokovým a demokratickým”. Obdobně se k otázce Němců staví Memorandum č. 3 v kapitole VI.: “Shrnuto: Němci by měli v Čechách stejná práva jako Čechoslováci. Němčina by byla druhým zemským jazykem a nikdy by se proti německé části obyvatelstva nepoužívalo žádných potlačovacích prostředků. Režim by byl podobný režimu švýcarskému”. To však bylo napsáno před událostmi ze 4. března 1919.

V ČSR, jakkoli se koncipovala jako unitární stát, se s Němci počítalo. Smlouva ze St. Germain ze dne 10.9.1919, která byla uzavřena mezi Spojenci a Československem a která jako součást systému ochrany menšin se stala v období mezi válkami známá jako “Smlouva na ochranu menšin”, prohlašuje v preambuli, že Československo je vedeno přáním mít své státní zřízení v souladu se zásadami svobody a spravedlnosti a tyto zajistit pro všechny obyvatele území, na němž převzalo suverenitu.

V článku č. 57 uvedené smlouvy se praví: “Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládat za nutná k ochraně těch obyvatel Československa, kteří se od většiny liší rasou, jazykem nebo náboženství”. Mírovým smlouvám je vytýkáno, že plně neuplatnily demokratickou ideologii Spojených států - formulovanou ve známých 14. Wilsonových bodech - v otázce sebeurčení národů. K této skutečnosti E. Beneš uvedl: “Mírové smlouvy vytvořily prý řadu nových národních států se značnými národními minoritami a dopustily se tak nespravedlnosti a nedemokratické nedůslednosti ke státům poraženým. Je ovšem pravda, že byly těmto novým státům vnuceny smlouvy o respektování národnostních a náboženských práv menšin.... velmocem povinnosti ty uloženy nebyly a vedle toho státy menší smluv nerespektovaly... velmoci nebo Společnost národů, jejichž to byla povinnost a úkol nápravu zjednati nechtěly nebo nedovedly.”

Ochrana národnostních, náboženských a rasových menšin byla v ČSR realizována převzetím tzv. minoritní smlouvy uzavřené v Saint-Germain dne 10.9.1919, jejíž čl. 7 a 9 zařadila do VI. hlavy ústavy (Ústavní zákon č. 121/1920 Sb.). Ta výslovně zajišťovala zejména rovná občanská a politická práva, jakož i užívání jazyka v soukromém a obchodním styku všem občanům bez ohledu na rasu, jazyk a náboženství. Praxe byla poněkud jiná. Při důrazu na zajištění práv národnostních menšin česká politická reprezentace předpokládala, že československý stát “bude přirozeně mít národní ráz”. Pokud šlo o právo jazykové, odkazovala ústava na jazykový zákon (Ústavní zákon č. 122/1920 Sb.), který zaručoval v obcích a okresech se značným počtem občanů jiného jazyka, právo na veřejné vyučování ve školách v jejich mateřštině. Avšak žádný zákon již nedefinoval pojem “značného počtu”. Na druhé straně prováděcí nařízení k tomuto zákonu (ze dne 3.2.1926) dokazuje, že zde stojí jazykové právo státu proti jazykovému právu obyvatelstva, a je to samozřejmé, když byl přijat princip, že jedině český (československý) jazyk je státotvorný. Zásadou je, že státní úřady mluví jen česky. Jen za zvláštních podmínek smějí vedle češtiny mluvit i německy a opět jen “je-li to nezbytně nutno”. Aby se užívání německého jazyka co nejvíce omezilo, rozeznávají se dále státní úřady od státních podniků (dráhy, pošta), státní podniky mají jednat s Němci jen česky. V praxi se však deklarovaná práva obcházela mimo jiné tím, že němečtí úředníci byli posíláni do předčasné penze na základě jazykových zkoušek. Také rozvoj školství byl omezen tím, že pokud nedosahovaly německé třídy potřebného počtu dětí, byly zrušeny. Vzniklé skutečnosti se stávaly předmětem stížností u Národního shromáždění. V rámci hodnocení výše uvedené situace president Beneš připustil, že sudetští Němci obdrželi prostřednictvím smluv o menšinách minimum svých práv.

Práva národnostních menšin byla koncipována jako demokratická práva individua, včetně práva jazykového. Na základě § 129 Ústavní listiny byl vydán zákon ze dne 29.2.1920, týkající se určení zásad práva na jazyk. Vedle úředního jazyka jsou stanoveny směrnice o veřejném používání menšinového jazyka. Všechny tyto směrnice, včetně ústavy, byly sestaveny bez spoluúčasti sudetských Němců. Současně měla být zaručena rovnoprávnost menšin uplatněním všeobecného, rovného hlasovacího práva s poměrným zastoupením. Na druhé straně novým administrativními opatřeními, např. vznikem země Moravskoslezské, došlo k “rozpuštění německé většiny” v české většině. Slabinou bylo, že menšinám nebyla přiznána práva kolektivní a že nebyla kodifikována jejich ochrana proti majorizaci v národnostních záležitostech.

Česká politika se přesouvá na Masarykem koncipovanou platformu vlastního státu, tedy ke středoevropskému řešení v podobě malých národních států. Tato nová orientace je vlastně vynucena (výsledek mírových jednání v St. Germain a Versailles), neboť státům Dohody měly nově vzniklé státy sloužit jako zabezpečení střední Evropy před opětovným zesílením Německa a revolučností bolševického Ruska. Tak vzniká Československá republika nesoucí v sobě dědictví mnohonárodního Rakousko - Uherska. Nový stát spojil své zájmy se zájmy Dohody v středoevropském prostoru a tomu podřídil také řešení národnostních poměru ve svém státě.

4. Němci a československý stát

V roce 1918 část české politické elity byla ochotná budovat nový stát společně s Němci, na druhé straně zde byla dosti silná skupina reprezentována Kramářem, která se k této spolupráci stavěla záporně a propagovala čistě národní stát. Postoj tehdejší politické representace vedené Masarykem lze charakterizovat jeho slovy z poselství “národu československému”: “Opakuji: my jsme vytvořili náš stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců”. Dívejte se na tento výklad z jakékoliv strany, má jediný smysl: Němci nejsou autonomní ve svém rozhodování, nemají příležitost vyložit své podmínky pro stavbu státu. I když dodává: “Přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi”. Německé politické strany, především sociální demokracii stojící na čele německorakouské politiky, a parlament Deutsch-Österreich byli proti jakékoliv dohodě s Čechy. Přestože historie nezná slovo kdyby, snaží se Emil Franzel hodnotit v roce 1938 situaci roku 1918: “Němci se mohli v roce 1918 stát spoluzakladateli státu a byli by se stali státní národností, rovnocennou s Čechy”. Také na české straně byly snahy nabídnou místo Němcům v českém Národním výboru. Otázkou je, do jaké míry byly tyto snahy ovlivněny vnějšími tlaky vlád Dohody a to především Angličanů a Američanů, jak píše Masaryk: ...ale vždycky otázka našich Němců byla vážná. Američané a Angličané, stáli na abstraktní formulaci práva sebeurčovacího”.

Všem bylo jasné, nebude-li otázka Němců přijatelně vyřešená, nemusí dojít k uznání státu v jeho historických hranicích. Postoj USA z 15.1.1919 byl v této věci znám. Vědělo o snaze USA provést v německý mluvících oblastech nové sčítání lidu. S českými Němci vedl jednání Wilsonův poradce Archibald Coolidge, ze zprávy v Neue Zürcher Zeitung (28.2.1919) vyplývalo, že USA se kladně staví k otázce referenda a obsazení pohraničních území americkým a britským vojskem. Proto mění česká strana taktiku při mírových jednáních, aby zvrátila postoje spojenců. tato situace rovněž svým způsobem podporovala neústupnost a radikální smýšlení Němců.

V době vzniku nového československého státu se o jeho území hovořilo, jak mezi českými, tak i německými politiky, jako o druhém Švýcarsku, případně se objevovaly myšlenky na federalizaci. Nic takového se však neuskutečnilo. Jak píše přední právník první republiky J. Hoetzel ve svém výkladu Ústavní listiny: “Povinnost k naší státní samostatnosti nás kategoricky nutí trvat na tom, že naše republika může být jen státem jediným, nedílným”. Nová republika byla mnohonárodním státem, který byl ze strany Čechů , podotýkám ze strany toliko Čechů, považován za stát národní, náležející pouze Čechoslovákům.

Z uvedeného vyplývá, že koncepce československého státu byla centralistická, unitaristická (autonomie či federalizace se nepředpokládala, a to přes sliby dané při pařížských mírových konferencích), neboť toto kompromisní řešení bylo nutné k tomu, aby nově vzniklý stát hned v začátku nerozpadl. To však neznamenalo, že by se tato situace nemohla stát základnou, z níž by se nemohla vyjít k pozdějšímu česko - německému vyrovnání v rámci ČR.

4.1. Vznik provincií Deutschböhmen a Sudetenland, pokus Němců o řešení situace po r. 1918

Po vyhlášení československého státu dne 28.10.1918 se dne 29.10.1918 sešli němečtí poslanci v budově dolnorakouského sněmu a rokovali o vzniklé situaci. Dr. Rudolf Lodgman von Auen oznamuje vytvoření böhmische Provinzen německého Rakouska a přečetl deklaraci, která bude odeslána do Prahy, Paříže a prezidentu W. Wilsonovi. V ni se mimo jiné praví: ”My poslanci zvolení německým národem v Čechách na základě všeobecného a rovného práva hlasovacího sjednotili jsme se... abychom na základě obecně uznaného sebeurčovacího práva národů a na základě usnesení německo - rakouského národního shromáždění zřídili ve svých obvodech řádnou správu a tím svůj národ uchránili před cizí vládou a hospodářskou bídou....Deutschböhmen jsou svéprávnou provincií státu Deutsch-Österreich“, a je ustanoveno Zemské shromáždění (Landesversammlung Deutschböhmen) a úkoly a pozice zemské vlády a zemského hejtmana. Následujícího dne je vyhlášena provincie Sudetenland jako svéprávná provincie státu Deutschösterreich. Obdobně jsou ustanoveny orgány státní správy a samosprávy jako u předešlé provincie. Existence provincií je skutečností, se kterou se musí česká politická representace nějak vyrovnat. Uvědomuje si, že vznik provincií komplikuje situaci kolem uznání hranic budoucího státu. Také na německé straně rostou snahy o organizaci správy a vojenské zabezpečení provincií. Dne 6.11.1918 jsou německy osídlené oblasti jižní Moravy a jižních Čech připojeny k sousedním zemím Niederösterreich a Oberösterreich pod označením Kreis Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau.

Provincii Deutschböhmen (sídlo Liberec) tvoří okresy severních a západních Čech od Broumovského výběžku až po Domažlice,

provincii Sudetenland (sídlo Opava) tvoří okresy Schönhengstgau, severní Moravy a západního Slezska.

Při jejich vyhlášení se němečtí poslanci dovolávali práva na sebeurčení obsaženého ve Wilsonových 14 bodech. Sociálně demokratický předák Josef Selinger se snažil získat v Národním shromáždění dne 4.11.1919 pomoc při řešení různých hospodářských především zásobovacích potíží. Obvinil Prahu, že chce nechat Němce dohnat k povolnosti vyhladověním. Možnost jednání z české strany odmítl A. Rašín slovy : S rebely se nevyjednává. Bylo jasné, že o osudu provincií bude rozhodnuto vojenskou silou. Postup českého vojska vede k posilnění české menšiny v daných oblastech. Vláda Deutsch-Österreich protestuje 25.11.1918 proti obsazování pohraničí nejen u československé vlády, ale obdobnou notu předává představitelům Spojenců. Ti zahajují jednání s českými Němci s cílem poznat danou situaci. Dne 28.12.1918 vydává tato vláda další prohlášení k situaci na českým vojskem obsazeném území, zároveň reaguje na známé prohlášení prezidenta T. G. Masaryka z 23.12.1918. S novým rokem znovu propukly nepokoje, způsobené především zásobovacími potížemi a necitelnými zásahy proti národnímu cítění a to především ze strany Sokola a legionářů. Neklid vrcholí s datem konání voleb do německorakouského Národního shromáždění, kterého se chtějí zúčastnit také obyvatelé německých okresů. Zemský výbor německé sociální demokracie se rozhodl uspořádat při příležitosti voleb dne 4.3.1919 demonstrace. Proti demonstrantům zasahuje české vojsko. Výstřely zanechaly na dlažbě ulic 54 mrtvých. E. Beneš se pokouší ve své notě z 8.3.1919 francouzskému ministerskému předsedovi dát vinu za to bolševikům a využit těchto události k agitaci proti Němcům. Tento konflikt se stál bodem prohlubujícím rozpory mezi oběma národy. Archibald Coolidge hodnotil ve své zprávě z 10. 3. 1919 situaci česko - německou takto: “Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka -, že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela.” Pro obyvatele obou provincií jsou poslední naději mírové konference. Zvítězily však velmocenské ambice Francie, osudy národů ji byly cizí. Na zasedání rakouského parlamentu 24.9.1919 řekl Lodgman: ”Nikdy se nevzdá náš národ nároku na právo sebeurčení, nikdy neuzná znásilnění za právní stav... je nutno vést boj za přeměnu ČSR v stát národnostní”. Před oběma národy stojí dvacetileté období hledání cesty k společnému státu.

4.2. Postavení německé menšiny po r. 1919

Následkem výše uvedených aktivit bylo vyhraněnější české cítění, nedůvěra k Němcům a k možnému přijetí sudetoněmeckého plánu k federalizaci či autonomii. Nová ústava byla schválena bez sudetských Němců. Uvedené situace bylo využito sudetskými Němci, kteří přes sílu své menšiny - přes 3 milióny obyvatel - neobdrželi na rozdíl od 360 000 zakarpatských Rusínů žádnou správní a zákonodárnou autonomii. Postavení německé menšiny v ČSR zabezpečoval menšinový statut - zvláštní zákon zakazující odnárodnění.

Po založení československého státu byli sudetští Němci z podílu na utváření politického života vyloučeni. Sudetoněmecké strany nebyly zastoupeny ve vládě ČSR. Tím, že se nový stát snažil prosazovat svou českou státnost do soustavy soudnictví a správy, nutil sudetské Němce, aby se snažili udržet si svou národnost a pozice, což se projevilo tím, že rozdělené němectví sudetských zemí se spojilo do jednoho kmenového politického tělesa. Zánik provincií a jejich obsazení českým vojskem vedlo sice z počátku k útlumu touhy po sebeurčení, ale volby do Národního shromáždění Deutsch-Österreich a následovný masakr ze 4.3.1919 znovu oživuje myšlenku národní sounáležitosti. V usnesení Národního shromáždění ke zprávě kancléře z jednání v St. Germain z 6.9.1919 se znovu objevuje pojem Sudetendeutsch a dostává se zároveň do mezinárodní politiky. Po září 1919 vzniká nové centrum sudetoněmeckého hnutí ve Vídni. Když první československý parlament zahájil svou činnost, prohlásily všechny německé strany, že trvají na právu na sebeurčení. Jednotnou nacionální frontu se však nepodařilo vytvořit, DSAP zůstala mimo německý parlamentní svaz (DPV) vytvořeny před prvními parlamentními volbami v květnu 1920. Ještě v dubnu 1922 jednotně podali Společnosti národu stížnost na svůj útisk v ČSR. V parlamentním svazu dochází již k prvním rozkolům a německý politický tábor se rozdělil do dvou skupin. Tzv. negativistické strany spolupráci se státem principiálně odmítaly, stály v opozici a se vznikem ČSR se nikdy nesmířily. Aktivistické strany, které v menší míře spolupracovaly s českými stranami a dokonce některé z nich vstoupily i do vládních koalic a od r. 1926 sdílely vládní odpovědnost, aby mohly řešit problémy své národnostní menšiny.

Mladá generace se stává nositelem myšlenky sudetendeutscher Einheitsgedanke a sudetendeutscher Volksschutz. I tzv. zahraniční odboj si uvědomuje nutnost změny taktiky a vytváření sjednocujícího kmenového prvku a to právě v důsledku rozporů mezi aktivisty a negativisty na německém politickém poli. K myšlence národní jednoty se vrací úvodník v Bohemii z 6.7. 1922. Všichni si uvědomovali, že jednota Němců v ČSR je značně formální. Před volbami r. 1925 se mezi politickými stranami objevuje snaha o založit Sudetendeutscher Verband (17.10.1925), ale pokus ztroskotal. Rokem 1925 je v podstatě ukončen proces konstituce sudetoněmeckého hnutí a proces uvědomování se příslušnosti k sudetoněmeckému kmeni jako jediné záchraně před rozpuštěním se a asimilaci Němců v českém národním státě.

Volby v r. 1925 sice přinesly nejvíce hlasu aktivistům (BdL, DCSVP), nešlo však k oslabení DNP a DNSAP, lze však pozorovat odklon od DSAP a příklon německých voličů k KSČ, která v rámci direktiv Kominterny podporovala právo na sebeurčení, a to včetně práva na oddělení. Aktivity českých ochranářských jednot aktivizovaly německé ochranářské jednoty. Němečtí aktivisté nedosáhli u českých politiků pochopení pro politicko - hospodářskou situaci v německých okresech. Pozemková reforma, propuštění Němců ze státních služeb, jazykový zákon, to vše jenom nahrávalo německém negativistům. Na kritickou situaci upozornil již v roce 1928 prof. Emanuel Rádl ve své knize Válka Čechů s Němci. Rádl se hlásil ke smluvnímu pojetí společnosti a státu, Masaryk naopak stál v pojetí českého státu a českého národa na ideologii Herdera.

Rádl především upozorňuje na nebezpečný charakter školské politiky státu a Ústřední matice školské, která zahájila program počešťování škol nejen ve smíšených, ale také v německých oblastech. V rámci programu počešťování jsou do německého prostředí dosazováni čeští úředníci a čeští státní zaměstnanci. Dochází ke zhoršení národnostních poměrů a příklonu národnostních skupin k nacionalistickým stranám. Velmi negativně působí na německo - české vztahy aktivity takových organizací jako je Sokol, který podřídil svou aktivitu propagaci českého šovinismu. Přes všechny pokusy politických stran nedošlo ke smíření obou národních skupin, velkou roli zde sehrály snahy českých úřadů propouštět Němce ze státních služeb, v letech 1921 - 1930 muselo opustit tato místa 48,3 % Němců. Také způsob provádění pozemkové reformy zhoršil již tak křehké vztahy mezi Čechy a Němci, zvláště, když pak v německém jazykovém prostředí dostávali půdu Češi z vnitrozemí. Právě tito čeští kolonisté sehráli negativní roli v německo-českých vztazích. Tento pohyb osob se odrazil negativně také ve školství. Jak mimo jiné píše Rádl ve své knize: “Školy národnostně výbojné počítají s dětmi rodičů sociálně nebo mravně slabých a neuvědomělých, jaký to paskvil na pedagogiku”. Škola se dala plně do služeb státní vlastenecké ideologie. Hospodářsko - politické situace v německých oblastech využívá rovněž KSČ, která zcela podporuje politiku negativistů. Již V. kongres Kominterny se v r. 1923 vyslovil pro právo na sebeurčení sudetských Němců, a KSČ na svém 6. sjezdu vyhlásila v bodu 23 “Hlavních zásad”: “Jsme pro právo na sebeurčení národa až k odtržení od státu... Jsme proti povinné státní řeči... Namísto českých škol chceme dostatečný počet škol v mateřském jazyce... Proti čistkám ve státním aparátu a ve státních podnicích, které postihují příslušníky utlačovaných národů”. Poslanec za KSČ Václav Kopecký požadoval 27.3.1931 právo všech Němců, také sudetských, na život v jednom státě.

Kritice byl podroben rovněž volební zákon, který vytvářel volební obvody tak, aby docházelo k rozpouštění německých voličů ve většinově českém prostředí. V roce 1927 byla uzákoněná správní reforma s tím, že byl obnoven zemský princip na návrh vlády ve které byli němečtí aktivisté. Na základě tohoto zákona vznikla země Moravskoslezská přičleněním Slezska, ve kterém Češi byli národnostní menšinou (1921: Němci 37,62%, Poláci 10,32%, Češi 44,10%), čímž byla Němcům odňata vedoucí pozice v této části země, a tím také možnost dojít slibům o vytváření “kantonů”. Zemským zřízením byla likvidována naděje na samosprávu v župách a došlo k posílení unitárního národního státu.

Výsledky voleb v r. 1929 přivedly do vlády zástupce českých a německých sociálních demokratů (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei - DSAP) a členem vlády se stal dr. Ludwig Czech. Vyplynula z toho dílčí vylepšení, která však byla příliš pomalá a malá v předvečer hospodářské krize a změně politických poměrů v Německu, kde se stále více obracely naděje německé menšiny. V doslovu své knihy Rádl píše: “Ukazoval jsem v tomto spisu na praktické důsledky té chyby, že rasa, kmen, stát, se staly jakoby bohem moderní doby. Poměr mezi Čechy a Němci je vážným zjevem dost, aby bylo lze se rozborem probrat k pochopení této velké krize, v níž se lidstvo dnes octlo. Řešení tohoto problému rozhodne o budoucnosti nejen Československé republiky, nýbrž střední a východní Evropy vůbec”. Rovněž tak upozorňuje v roce 1921 upozorňuje Richard Graf Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropského hnutí: „Pokud se usmíření nepodaří, bude procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy, český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska.... Opustí-li však Československo půdu nacionalismu, může být příkladem pro novou Evropu, která už nebude znát jazykové !konflikty”. Bohužel ani jedno upozornění nebylo politickou elitou ČSR vzato v úvahu.

Na začátku třicátých let začaly nabývat snahy po sjednocení “nepolitických spolků” výraznějších forem. Jednou z nedůležitějších akcí bylo vytvoření spolku Bund der Deutschen v letech 1933-35. V třicátých letech byla ve spolku propagována idea tzv. národní pospolitosti - Volksgemeinschaft. Toto období je poznamenáno rovněž změnou politického klimatu v středoevropském prostoru, Hitler po svém nástupu do funkce říšského kancléře dále rozvinul starší velkoněmecké národní koncepce. V prostředí sudetského prostoru rovněž dochází k posunu politického myšlení Němců. Tito lidé, kteří se ještě před několika lety cítili být českými, moravskými a slezskými Němci, a jejichž kmenový charakter nebyl ani zdaleka jednotný, srostli nyní, když bylo zakázáno užívat stará označení (Deutschböhmen), v osudové společenství Sudetendeutsch. Dochází tak k pozvolnému ustupování do pozadí původního duchovního a politického směřování k Vídni a začal převažovat pocit příslušnosti k velkému německému národu. Oči sudetských Němců stále více směřují k Říši a k Berlínu. Hitlerova koncepce nachází mezi části sudetských Němců spojence a to především u tzv. negativistických stran, především u Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP), která od vzniku ČSR měla stále ve svém programu požadavek na sebeurčení Němců a některé další sociálně reformní požadavky. Tato strana spolu s Deutsche Nationalpartei (DNP) se stále otevřeněji hlásila k iredentě, s cílem připojení německých okresů k Německu. Situaci v oblasti Sudet komplikovala trvale vyšší nezaměstnanost, která v roce 1932 činila 6 %, v roce 1937 8,54 %.

V říjnu 1933 byla činnost DNSAP a DNP zastavena (DNSAP měla v parlamentu 7 poslanců, DNP 10 poslanců) a DNSAP byla vzápětí na to rozpuštěna, kdežto činnost DNP byla opět v dubnu 1935 povolena. Svou činnost však neobnovila.

V nastalé politické situaci, kdy byla zřetelná nejednotnost německých politických stran, a kdy se ukázalo, že účast aktivistů ve vládě nepřinesla žádné viditelné výsledky zlepšující postavení Němců v českém národním státě (nutno podotknou v českém, neboť také na Slovensku roste nespokojenost s národnostní politikou vlády), vyzval 1. 10. 1933 Konrad Henlein ke sjednocení všech sudetoněmeckých politických stran do Sudetendeutsche Heimatfront (SHF). V té době nebyl ještě Henlein nacionálním socialistou a ani jeho hnutí, od r. 1935 strana Sudetendeutsche Partei (SdP) nebyla jednotnou družinou stoupenců Hitlera. Zde skupina nacionálních socialistů získala rozhodující vliv na přelomu let 1936/37. V květnu 1935 však tato strana dosáhla 1 249 534 hlasů a stala se 44 poslanci a 23 senátory nejsilnější sudetoněmeckou stranou (aktivisté - DSAP 11 , BdL 5 a DCSVP 6 poslanců) a druhou nejsilnější politickou stranou v čsl. parlamentu za agrárníky. Vzestup sudetoněmeckého sjednocovacího hnutí měl vedle negativních důsledků národnostní politiky české politické garnitury a zoufalé hospodářské situace na Němci obývaném územích ještě další příčiny. Dosavadní politické strany nenabídly válečné generaci žádné záruky, které by vedly ke změně jejich osudu.

V tomto období lze pozorovat pět politických koncepcí. Na české straně to byl směr ochotný k dorozumění se sudetskými Němci a proti němu stála skupina integrálních nacionalistů trvajících na dosavadním československém národním státě (i když se již slovenská část zřetelně vytrácela). Na sudetoněmecké to byli aktivisté, kteří se brzo rozrostli o skupinu tzv. mladoaktivistů (Hans Schütz, Wenzel Jaksch, Gustav Hacker), autonomisté uvnitř SdP (členové Kameradschaftsbundu) a nacionální socialisté v uvnitř SdP. Která z těchto skupin nakonec zvítězí, nebylo v té době jisté. Vyskytovaly se náznaky vůle k dorozumění, právě tak jako záminky ke konfrontaci. Na české straně platformu pro dialog vytvářel časopis Přítomnost. Zde také český nacionální historik Josef Pekař uveřejnil analýzu tehdejší situace:

“Sedm set let obývá německá menšina s námi v této zemi a srostli jsme spolu a prostoupili se místně, hospodářský, ba i duchovně, že na rozchod není rozumné pomyšlení, společný státní život staví nás neustále před stejné potřeby a problémy, takže vzájemné dohadování a dorozumívání je nezbytností. Jsme si krvi a vlastnostmi mezi všemi národy nejbližší - to vše způsobilo odvěké míšení v staletém soužití (počeštili jsme Němců více, než oni nás poněmčili) a podléhání výchovnému příkladu a vlivu Němců... Vše záleží na tom, budou-li míti naši vůdčí činitelé dostatek politického rozmyslu a dostatek odvahy, aby našli cestu k řešení, jež by důvodným žalobám a stížnostem vyšlo vstříc a dovolilo Němcům znáti se bez sebezapření k našemu státu a jeho budoucnosti”.

A nebyl to jediný hlas na české straně, k dialogu a ústupkům vůči německé straně vyzývali také přátele ČSR, jako např. R. W. Seton-Watson počátkem roku 1936. Z německé strany dali 26.4.1936 nepřehlédnutelný signál k dorozumění mladoaktivističtí poslanci Schütz (DCSVP), Hacker (BdL) a Jaksch (DSAP). Jejich apel k sudetským Němcům a Čechům působil jako poslední apel. Vyzývali, aby byl postaven evropský most mezi Němci a Slovany, Jaksch upozornil: “Česká politika stojí před rozhodnutím, jestli je v její koncepci státu místo pro sudetské Němce, nebo ne”.

Politikou Československa vůči sudetským Němcům se zabýval Milan Hodža, československý ministerský předseda v létech 1935 - 1938 ve svém spise Federation in Central Europe, Reflections and Reminiscences. Popsal zde spolupráci v oblasti agrární politiky, sudetoněmeckou účast na práci vlády, pokusy, které podnikl jako ministr školství, aby vytvořil německou školskou autonomii. Neuspěl.

Dne 17.3.1937 došlo k jednání českých, slovenských a německých členů vlády o sociální, kulturní a hospodářské politice, která se měla vztahovat také na sudetoněmecké území. Podle programu mělo se jednat o spolupůsobnosti menšin ve veřejné správě, o používání jazyka na základě etnické proporcionality a o příslibu spravedlivé menšinové politiky. Ministr dr. Ludwig Czech vystoupil s premisou, že Němci tvoří druhý Staatsvolk (státní národ), což by mělo Němcům zajistit rovnoprávné postavení ve státě. Došlo sice k dohodě spočívající na určitých ústupcích (mimo jiné přístup Němců do veřejných služeb), ale tyto byly plněny liknavě, pokud byly plněny vůbec. Jaksch v červnu 1938 řekl: “...plnění dohody závisí na tom, zda česká politika bude ochotna opustit myšlenku a politickou praxi národního státu.” To se však nestalo, i když již bylo jasné, že žádný národ československý není.

4.3. Německá menšina a situace v Německu po r. 1933

Začátkem roku 1937 (28. 1. 1937) předaly tři německé aktivistické strany (DSAP, DCSVP, BdL) ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi memorandům týkající se pracovních příležitostí, školské a jazykové politiky. Dostalo se jim dalekosáhlých příslibů ministerského předsedy, což mezi Němci vzbudilo nové naděje, které se projevily v odlivu od Henleinovy strany (ze strany vystoupilo 30 000 členů). To ukazuje, jak dalece byl německý poměr ke státu zasažen nehybnosti české politiky. Když na podzim r. 1937 vyšlo najevo, že německo - česká ujednání jsou v podstatě bez výsledků a zásluhou především a jenom české strany, dosáhla SdP rozhodujícího průlomu, na jejich stranických seznamech figurovalo 600 000 Němců, tedy pětina všeho německého obyvatelstva. Jako favorita NSDAP lze považovat Henleina od roku 1934, zásadní přechod k politice NSDAP lze spojovat se zprávou z 19. 11. 1937, kterou Henlein poslal Hitlerovi. Původce zprávy musel mít povědomí o Hoßbachově o protokolu z porady 5. 11. 1937, kdy Hitler začal konkrétně plánovat dlouho zamýšlenou politiku rozšiřování životního prostoru. Henlein ve zprávě představil svou stranu jako jedinou zástupkyni sudetských Němců a jako stranu spolehlivě nacionálně socialistickou. Henlein se stal ochotným nástrojem zahraniční politiky Hitlera. Boj za sebeurčení využil pak Hitler k plánu destabilizace a destrukce ČSR. V té době také tři vládní německé strany v ČSR připustily marnost své ochoty ke kompromisu. Ferdinand Peroutka v Přítomnosti z 30. 3. 1938 hodnotí situaci a odpovědnost české strany za ni násl.:”věděli, že dohodu tu považovala lehkomyslnému způsobu, s jakým vysoká byrokracie porozuměla loňské dohodě z 18. února a německými aktivisty, zasvěcení lidé část byrokracie za opatření téměř divadelní, které nemá, která nemá velkou praktickou závažnost... Přechodem německých aktivistů k Henleinovi jsou čeští politici vinni téměř tolik jako němečtí aktivisté sami ...” BdL a DCSVP po Henleinově výzvě z 16. 3. 1938 opustily vládní koalici a splynuly s SdP. Německým zájmem, jak vyplývá z Hitlerova prohlášení na Říšské radě ze dne 20. 2. 1938, se stala“ochrana každého příslušníka německého národa, který si na našich hranicích není sám s to zajistit právo na všeobecnou lidskou, politickou a světonázorovou svobodu”. Nástrojem pro tuto novou fázi jeho politiky se stává SdP. Hitler se 22. 4. 1938 rozhodl pro vypracování plánu Fall Grün na vojenské obsazení ČSR. Dne 24. 4. 1938 (po připojení Rakouska k Německé říši) vyhlásil Henlein karlovarský Program SdP ve kterém v osmi bodech požadoval “zřízení plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem”, který je autonomním programem. Základem měla být plná rovnoprávnost německé národní skupiny s českým národem a uznání sudetoněmecké národní skupiny za právnickou osobu (bod. 1 a 2). Pro čsl. vládu byl přijatelný jen bod 1. a 5, ostatní body byly považovány za nepřijatelné. Jako dalekosáhlý a nebezpečný byl pro českou stranu byl bod 8.: Plná svoboda moci se hlásit k německému národu a k německém světovému názoru. Po vítězství SdP v obecních volbách v květnu a červnu 1938 (92,6% hlasů) bylo již jasné, že česká politika budování národního státu přivedla ČSR do krize. Vítězství ve volbách bylo právě důsledek mobilizace dvou ročníků záložních vojáků čsl. armády z 20. na 21. 5. 1938, neboť vnitropoliticky se tím sudetští Němci cítili vystaveni nátlaku. Také mezinárodněpolitická pozice ČSR byla velmi oslabená. Francie se přestala orientovat na Malou dohodu, ale na novou Entente cordiale s Anglií. Anglie nabyla přesvědčení, že v Československu je nutno odstranit chybu versailleského systému, včetně poskytnutí práva na sebeurčení sudetským Němcům. Polsko a Maďarsko měly rovněž zájem na demontáž ČSR, vzhledem k zájmům svých národních skupin žijících na území ČSR a také zájmům územním. Vnitropolitickým problémem ČSR se stala rovněž otázka autonomie Slovenska.

V první polovině května 1938 zahájila Velká Británie v Praze a v Berlíně diplomatickou ofenzívu, s cílem vyřešit sudetoněmeckou otázku bez použití síly, Henlein byl v té době v Londýně, kde předložil návrh řešení této otázky. Jeho návrh britská politická místa posuzovala se sympatiemi a to posílilo britskou diplomacii k tlaků na Prahu. Ta zahájila vyjednávání se zástupci SdP dne 17. 5. 1938, ale bylo přerušeno 19. 5. 1938.

Britská diplomacie naléhavě radila čsl. vládě, aby vzala na vědomí čtrnáctibodový program, která SdP předložila dne 7.6.1938 vládám ČSR, Francie a Velké Británie. Když se situace v polovině července vyhrotila, rozhodla se britská vláda vyslat do ČSR Waltra Lorda R. Runcimana jako nezávislého zprostředkovatele a pozorovatele. Vnitropolitické řešení se ukázovalo stále méně možné. President Beneš po dvou plánech schválil 30. 8. 1938 tzv. 3. plán, který dalekosáhle splňoval požadavky Karlovarského programu SdP. Dne 5. 9. 1938 předložila vláda ČSR Henleinovi další plán tzv. národnostní status, který již vycházel z Československa na jako národního, ale národnostního státu. Tento 4. plán počítal v Sudetech se samosprávou v systému žup a se zrovnoprávněním jazyků. Avšak na tyto ústupky bylo již pozdě. Česká politika brala věci dlouho jen jako pouhé vyrovnání uvnitř státu. Věřila, že by Západ nic většího nepřipustil. Zásadní postavení v řešení česko - německé otázky měla vláda a president. Kroky které však podnikla mohly mít úspěch ve dvacátých letech, nebo počátkem let třicátých, nikoliv však v r. 1937 a 1938, kdy také mezinárodní postavení ČSR již nebylo tak silné a kdy si evropští politici, především britští, začali uvědomovat chybnost svých rozhodnutí ve Versaille a Saint-Germain. Na jejich straně bylo veřejné mínění, které bylo seznámeno, po zveřejnění některých pamětí a dokumentů, nejen s tím, že při zakládání ČSR byly porušeny demokratické zásady (jde především o některé machinace Beneše z r. 1919), ale bylo ovlivněno zprávami o vnitřních poměrech ČSR ve 30. letech. Proto se nelze divit, že londýnské Times uveřejnily 7.9.1938 článek, který obsahoval požadavek odstoupení Sudet Německu.

Po Hitlerově projevu na říšském sjezdu NSDAP v Norimberku dne 12. 9. 1938 se situace zkomplikovala, pražská vláda vyhlásila ve vícero německých okresech dne 13. 9. 1938 stanné právo a 15.9. 1938 pronesl Konrad Henlein rozhlasové provolání k sudetoněmeckému obyvatelstvu. Napětí dosáhlo vrcholu, v zemi se schylovalo k občanské válce. Vnitrostátní řešení sudetoněmeckého problému už nebylo možné a ani na mezinárodní úrovni už nebylo nikoho, kdo by se chtěl zasazovat za zachování Československa.

Sudetoněmecká otázka se stává mezinárodní otázkou.

Ve stejný den, 15. 9. 1938, kdy se britský ministerský předseda Neville Chamberlain schází s Hitlerem v Obersalzbergu, pověřuje prezident Beneš ministra sociálních věci Jaromíra Nečase tajným posláním s plánem pro francouzského ministerského předsedu. V plánu šlo o odstoupení 4000 - 6000 čtv. km a přesídlení 1,5 až 2 milionů německých obyvatel. Tedy první myšlenka na odsun obyvatelstva. Na základě toho došlo k jednání v Londýně mezi Daladierem a Chamberlainem, z něhož vzešla nóta z 19. 9. 1938, v níže na čsl. vládu naléhalo, aby odstoupila sudetoněmecká území Německé říši. Po prvním odmítnutí nóty však 21. 9. londýnský návrh “okolnostmi přinucena a povolujíce nátlaku, přijímá československá vláda... naplněna bolestí, francouzsko - anglické návrhy” týkající se odstoupení sudetských území. Během jednání Chamberlaina s Hitlerem v Bad Godesbergu, kdy Hitler předal ultimativní memorandum, tvořící podstatu pozdější Mnichovské dohody, vyhlašuje čsl. vláda 23.9. mobilizaci. Příčinou toho, že Německo přistoupila k vydání memoranda, jak vyplývá z jeho obsahu, je skutečnost, že současná situace v Sudetech je pro sudetské Němce nesnesitelná a stála se též nebezpečnou pro evropský mír. Je proto nezbytné, aby čsl. vláda odstoupila tato sudetoněmecká území, která budou obsazena německým vojskem. Stažení českého vojska, policie, četnictva a státní správy musí být provedeno do 1. 10. 1938. Na blíže označeném území by se nejpozději do 25. 11. 1938 konalo referendum. Čsl. vláda ve svém stanovisku zdůraznila, že ustanovení memoranda překračuje ta, která obsahoval anglo - francouzský plán.

Vinu za současný stav, v odpovědí Rooseveltovi, dává Hitler československé vládě.

5) Právo na sebeurčení.

Princip sebeurčení národů (byl deklarován pátým ze 14 Wilsonových bodů z r. 1918) vstupuje do mezinárodní politiky velmocí začátkem 20. století a mění politickou mapu po 1. světové válce.

Když president Wilson dne 8. 1. 1918 zveřejnil svých 14 bodů, požadoval pro národy Rakouska - Uherska pouze autonomii, což potvrzoval v době 10, který jsem již výše citoval. Myšlenku na autonomii dále rozvíjel ve svých projevech a dílech, v nichž mimo jiné kladl důraz na zásadu, že “každý národ má právo, zvolit si suverenitu, pod kterou chce žít.” Nicméně ve dvacátých letech tohoto století právo na sebeurčení kvalifikoval “jako základ jednání, který státníci od této chvíle budou moci přehlížet jen na vlastní nebezpečí.” Tím sledoval fakt, že právo na sebeurčení platí stejně jak pro země Dohody, tak pro národy Rakouska - Uherska. Zdálo se, že idea sebeurčení, která byla v roce 1918 přijata velmocemi Dohody, se stane základem obecného mezinárodního práva.

Přestože se předpokládalo, že wilsonovské představy o právu na sebeurčení se stanou součástí mezinárodního práva, nestalo se tak a byly pouze vůdčí ideou, použitou v jednotlivých mírových smlouvách, a to s odlišným přístupem u jednotlivých národností. Tato skutečnost je dnes předmětem sporu, kdy německá strana poukazuje na skutečnost, že idea sebeurčení byla v případě Československa prakticky povznesena na právo, což dokumentuje jednak jeho uznáním USA v květnu 1918 a Francií, Velkou Británií a Itálií v červenci a srpnu 1918 a jednak nótou presidenta Wilsona ze dne 18. 10. 1918 zaslanou Rakousku, v níž oznamuje, že Rakousko - Uhersko kvůli uznání Československa “..bude muset plně uspokojit požadavky Čechoslováků na osvobození.” Právo na sebeurčení bylo zaručeno Čechům a ne sudetským Němcům, byť na něj, měli nejen morální nárok, ale také právo, protože Rakousko - Uhersko uzavřelo příměří na základě Wilsonových podmínek. Lze jen konstatovat, že Wilson nevzal dostatečně v úvahu evropské poměry. Neboť právě jeho definice o peoples and nationalities (národech a národnostech), je plná otazníků. Co to národnost v jeho pojetí vůbec je? Vždyť středoevropský prostor je národy a národnostmi přímo poset, zatímco Západní Evropa již měla jasně historicky definováno národní povědomí. Národy a národnosti v multinacionálních říších Střední a Východní Evropy sice toužily po osvobození, ale při vší zdánlivé samozřejmosti zůstalo jaksi utajeno co také osvobození je a co obnáší a jaký etnický subjekt vlastní pro nárok na takové osvobození náležitou identitu a velikost. Vždyť také v prostoru Koruny znělo volání po moravské autonomii. Ukazuje se, že Wilsonův pojem národů a národností byl v daném historickém období zcela k nepotřebě, nehledě k tomu, že politické záměry vítězů se podle něj nijak neorientovaly. V této souvislosti jsou pařížské mírové smlouvy hodnoceny jako boj práva s právem.

Rovněž v předmnichovském období nebylo právo na sebeurčení součásti mezinárodního práva, ale politickou ideou, která se dle přání subjektů mezinárodního práva, přeměnila v právo na sebeurčení. Národy se tudíž samy o sobě a za sebe na něj nemohly dovolávat, jako na obecný základ mezinárodního práva. Definici kolektivního subjektu v národnostně právním smyslu se dosud nepodařilo nalézt; dodnes neexistuje ucelené národnostní právo; a právní systémy autonomie, kulturní, politické a státní rovnoprávnosti jsou stále jen objekty rozhodování politického, nikoliv právního. Česká strana odmítala sebeurčovací právo sudetských Němců poukazem na to, že německý národ má svůj vlastní stát v Německu a bude ho mít v německých oblastech Rakouska. Musí proto oželet, že část jeho příslušníků bude žít v Československu. Toto sebeurčovací právo není proto pravidlem pro úpravu státních hranic.

Teprve v průběhu 2. světové války v rámci Atlantické charty, došlo k výrokům signalizujícím platnost práva na sebeurčení ve světovém měřítku. Potvrzují to především články 1 a 3, v nichž se zdůrazňuje, že zúčastněné strany:

“čl. 1- ...neusilují o územní nebo jiná zvětšení,

čl. 2-...si nepřejí územních změn, jež by nebyly v souladu se svobodně vyjádřeným přáním národů, jichž se týkají,

čl. 3-...respektují právo všech národů zvolit si vládní formu v níž chtějí žít a přejí si, aby byla vrácena svrchovaná práva a samostatná vláda těm, kdož jich byli násilím zbaveni.”

Postupně z Atlantické charty přechází idea sebeurčení na Chartu OSN, kde již v čl. 1 odst. 2 se praví, že jedním z cílů OSN je “rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů.” O sebeurčení se zde dále hovoří ve čl. 55, 56, 73, 76. Ale nehovoří se zde o sebeurčení jako o cíli. Jako se skutečným právem na sebeurčení se s ním setkáváme až jeho zakotvením v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech přijatých dne 16. 12. 1966. V čl. 1 obou paktů je pak uvedeno: “Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně rozhodují o svém politickém statutu a svobodně utvářejí svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj”. Česká republika, resp. Československo, stejně jako SRN k těmto paktům přistoupila.

S právem na sebeurčení jsou spjata tato konkrétní práva:

1) právo na nezávislost, tj. právo na odmítnutí nadřízenosti jiné vnější moci,

2) právo na odštěpení části území a tamního obyvatelstva od existujícího státu (tj. secesí) a konstituováním v nezávislý stát,

3) právo na vlastní vládu, tj. právo určit si politické zřízení.

Toto právo je universálně použitelné pro každý národ. K právu na sebeurčení patří rovněž opětné sjednocení oddělených národů a států, což v praxi bylo realizováno v případě Vietnamu a Německa.

Právo na sebeurčení potvrzuje i Helsinský závěrečný akt ze dne 1. 8. 1975, který v bodě VIII vyhlašuje princip “rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů”. Podle literatury mezinárodního práva všechny národy mají právo na sebeurčení, které je jediným prostředkem ke vzniku státu. Bohužel dosud neexistuje všeobecně uznaná definice národa.

Většina autorů vychází z toho, že na základě Charty OSN se právo na sebeurčení stalo právem kogentním. Důsledkem toho je, že jakákoliv smlouva, která je v rozporu s tímto principem, bude neplatná, což by měla zohledňovat také Vídeňská úmluva o smluvním paktu, která vznikla 23. 5. 1969 a jejímiž signatáři se staly jak Československo, tak také SRN v r. 1987.

S toto úvahou operuje německá strana ve vztahu k pražské smlouvě, Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, Smlouvě o sjednocení Německa i v Česko - německé deklaraci (Die deutsch - tschechische Erklärung) s ohledem na sudetské Němce, které řadí k německému národu jako celku.

5.1. Sebeurčovací požadavky sudetských Němců

Jak jsem již uvedl v předešlých kapitolách, sudetští Němci do současné doby, nepřestali pro sebe požadovat právo na sebeurčení. Za historická období uplatňování tohoto práva lze uvést:

- léta 1918/1919, kdy se jednalo o odstoupení sudetských území v saint-germainské mírové smlouvě s Rakouskem,

- rok 1938, kdy po mnichovské dohodě právně nedošlo k výkonu práva na sebeurčení a sudetští Němci se stali, následkem odstoupení území, německými státními občany,

- léta 1945/1947, kdy došlo k odsunu a právo na sebeurčení bylo tímto aktem negováno.

Toto právo je rovněž požadováno v Eichstättské deklaraci (Eichstätter Erklärung) z 30. 11. 1949, ve Wiesbadenské úmluvě mezi Českým národním výborem a Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů ze 4. 8. 1950, v Chartě německých vyhnanců (Charta der deutschen Heimatvertrieben) z 5. 8. 1950 a je rovněž uvedeno ve stanovách Sudetoněmeckého krajanského sdružené (Sudetendeutsche Landsmannschaft -SdL) a to v § 3, odst. 1b: ”...prosadit právní nárok na domov, jeho opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny”. V souvislostí s rozhodnutím Valného shromáždění OSN č. 3236 z 22. 11. 1974, které přiznalo “palestinskému lidu právo na sebeurčení... právo na návrat do původního domova a na navrácení vlastnictví”, přijalo dne 17. 1. 1975 spolkové shromáždění SdL “Petici sudetských Němců Organizaci spojených národů” (Petition der Sudetendeutschen Volksgruppe an die Vereinten Nationen), která byla spolu s více než 200 000 podpisy předána generálnímu sekretariátu OSN v New Yorku.

III. Mnichovská dohoda a včlenění území Sudet do Německé říše

1) Úvod

Existovaly mnohé další příčiny a popudy, které vedly k tzv. Mnichovské dohodě ze dne 29. 9. 1938, než jenom velkoněmecká politika Adolfa Hitlera. Spolupůsobily na ní rovněž ony velmocí a státy, které prostřednictvím státní smlouvy ze St. Germain v roce 1919 nařídily odstoupení území Rakouska, osídlená Němci, Československu, a to proti smyslu Wilsonova programu. Prvořadým cílem tzv. Mnichovské dohody byla vůle změnit stav v těchto německých oblastech Československa v prospěch sudetských Němců, a tím zajistit mír, ohrožovaný Německou říší.

2) Mnichovská dohoda

Uzavřením Mnichovské dohody sledovaly západní mocnosti zachování míru v Evropě a proto přinutily Československo, aby dohodu přijalo. Výchozím bodem k jednání v Mnichově bylo Hitlerovo odmítnutí dojednání v Berchtesgadenu z 15. 9. 1938 a vyslovení nových územních, vojenských a politických požadavků německé strany. Proto se Chamberlain rozhodl ke krajnímu ústupku Hitlerovi a za zprostředkování Benitem Mussolinim dochází 29. 9. 1938 k setkání britského premiéra Nevillea Chamberlaina, francouzského premiéra E. Daladiera, italského duceho B. Mussoliniho a říšského kancléře A. Hitlera. Zástupce Československa nebyl k jednání přizván.

Smlouva podepsána v ranních hodinách 30. září byla diktátem velmocí zemi na konferenci nezúčastněné, v tom smyslu ne nepodobná smlouvě v St. Germain, která přivedla Československo na svět. Mnichovská smlouva se stala typickou smlouvo k tíži třetího. Podle mezinárodního práva vstoupila však v platnost i bez československé účasti s tím, že ČSR vyslovilo ochotu ji přijmout a podílelo se na jednání o modalitách této smlouvy. Právo na sebeurčení zde nebylo realizováno. Beneš se před touto smlouvou vzpíral plebiscitu v sudetoněmeckých oblastech, protože by to mělo za následek obdobný požadavek Slováků. Nikdo se neptal obyvatel odstoupených území, tzn. území kde žilo více než 50 % Němců, na jejich názor. Stanovením nových hranic připadla říší také území osídlená Čechy. Na základě čl. 7 mnichovské dohody, který zajišťoval opční právo, bylo umožněno Němcům z vnitrozemí přesídlení do odstoupených území a Čechům vysídlení do vnitrozemí. Novou hranici určovala hlediska vojensko-strategická, ne však hlediska etnická. Zklamaná vůle k obraně se na československé straně zvrátila v rezignaci, která zachvátila zemi. To co zbylo z Československa bylo uvrženo do chaosu útěků a zoufalství. Německu bylo odstoupeno území o rozloze 28 680 čtv. km s 3 751 obcemi ve kterých žilo 3 576 719 ob., z toho bylo 738 502 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součásti jiných říšských žup.

V prohlášení čsl. vlády z 30. 9. 1939 se mimo jiné praví: “na základě jednoznačného souhlasu odpovědných činitelů politických stran, se rozhodla také ze své strany, přijmout tuto mnichovskou dohodu čtyř velmocí”

Ačkoliv se mělo konat referendum o konečném státním osudu území, toto se ve skutečnosti nekonalo. Němečtí občané (die alteingesessenen Bewöhner) se na základě říšského zákona z 21. 11. 1938 stali německými státními příslušníky (deutsche Staatsangehörige).

2.1. Právní význam Mnichovské dohody

Dohodu lze chápat jako porušení nejzákladnějších zásad Paktu o Společnosti národů ze dne 10. 1. 1920, a to čl. 10. Postupem Německa vůči ČSR byla rovněž porušena Rozhodčí smlouva mezi Německem a Československem - příloha E, která byla součástí Locarnské dohody ze dne 16. 10. 1925 . Závěrečný akt locarnské konference přinesl řadu dohod, včetně smlouvy výše uvedené s cílem garantovat hranice mezi Německem, Francií a Belgií tak, jak bylo určeno Versailleskou smlouvou a východní hranice s Polskem a Československem. Německý ministr zahraničí Gustav Stresemann sice odmítl tyto východní hranice (především s Polskem, přijmout jako nezměnitelné, ale souhlasil s mírovou cestou řešení případných sporů. Byl také ochoten podepsat arbitrážní dohodu s oběma státy. V roce 1936 však Německo locarnské dohody vypovědělo.

Podepsáním mnichovské dohody došlo k porušení zásad mezinárodního práva, a to zásady svrchovanosti a rovnosti státu a zásady zákazu hrozby nebo použití síly. Mezinárodní dohody odporující základním zásadám mezinárodního práva jsou neplatné a závazky, které jsou v rozporu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva, nemohou být předmětem smlouvy.

Při posuzování Mnichovské dohody na základě těchto zásad mohu konstatovat:

1) Francie a Velká Británie byly vázány Paktem o Společnosti národu (čl. 10) a především čl. 20, který ukládá členům Společnosti závazek, že neuzavřou smlouvu, která by se příčila přijatým závazkům. Tím, že přinutily ČSR vydat své území, porušily zřejmě obě velmocí závazky, které na sebe převzaly Paktem. Výjimku by tvořil případ, kdyby československý problém ohrožoval mír, pak by se muselo postupovat podle čl. 19 Paktu a muselo by dojít ke svolání shromáždění Společnosti národů a v případě kladného stanoviska, by pak měla být ČSR vyzvána k odstoupení pohraničních oblastí.

2) Smluvní strany mnichovské dohody a ČSR byly vázány Paktem Briand-Kelloggovým. Byly povinny řešit své spory pouze pokojnými prostředky.

3) Je právem každého státu a základní zásadou mezinárodního práva, aby v době míru nebyla porušena jeho územní celistvost smlouvami třetích států bez jeho svobodně projevené vůle.

Tyto důvody dokazují, že mnichovská dohoda byla neplatná ab initio.

Vnucené přijetí mnichovské dohody bylo také porušením československé ústavy z r. 1920, která ve § 64 uváděla, že změna území republiky může být provedena pouze ústavním zákonem, odhlasovaným kvalifikovanou většinou v Národním shromáždění. Pokud tak bylo učiněno hlavou státu či vládou bez výše uvedeného souhlasu (což se v našem případě stalo) je tato smlouva z hlediska mezinárodního práva neplatná.

Přesto není právní aspekt Mnichovské dohody vykládán jednoznačně. Tento stav je umožněn rozdílným pohledem znalců mezinárodního práva na institut donucení. Ale i zde je nutno brát v potaz stav daného historického období. Znalci se převážně kloní k názoru, že donucení je při uzavírání mezinárodních smluv v zásadě přípustné, avšak jako nepřípustné je považováno tzv. donucení protiprávní. Vývoj událostí související s uzavřením mnichovské dohody ukazuje, že ČSR byla zjevně vystavena bezprostřední hrozbou vojenského napadení ze strany Třetí říše. Nezájem velmocí ne řešení problému pak situaci ČSR značně zhoršil. Jak už jsem výše uvedl, ze stany Německa došlo k porušení nejen základních zásad mezinárodního práva, ale také Locarnské dohody a Briand-Kelloggova paktu.

Rozdílný výklad neplatnosti mnichovské dohody ze strany německé dokumentuje její postoj při uzavírání vzájemných smluv:

a) Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN ze dne 11. 12. 1973 - tzv. Pražská smlouva (publikováno pod č. 94/1974 Sb.)

b) Smlouva mez ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. 2. 1992 (publikováno pod č. 521/1992 Sb.)

Ve výše uvedených smlouvách se hovoří o uznání nulity Mnichovské dohody, což znamená její neplatnost. Spornou otázkou je datum neplatnosti. Obě smluvní strany uznaly kontinuitu československého státu od r. 1918 a skutečnost, že dohoda byla československému státu vnucena pod hrozbou síly. Německá strana však vychází z toho, že tato dohoda byla uzavřena subjekty mezinárodního práva schopnými uzavřít mezinárodně právní smlouvu. Není tedy neplatná od samého počátku. “Mnichovská dohoda dosáhla působnosti. Na jejím základě vykonávala Německá říše účinnou státní moc nad sudetským územím a jsou to sudetští Němci, kteří se v důsledku kolektivního udělení občanství na základě smlouvy mezi Německou říší a Československem (smlouva ze dne 20. 11. 1938), stali německými státními příslušníky, pokud odpovídali stanoveným požadavkům.”

Mnichovská dohoda se dostala do centra česko-německých vztahů při vzniku Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v r. 1949. Prozatimní vláda NDR a vláda ČSR podepsaly dne 23. 6. 1950 společnou deklaraci, kde se mimo jiné praví: “Oba státy nemají žádné vzájemné územní nebo hraniční nároky a jejich vlády zdůrazňují, že provedený odsun Němců z Československé republiky je nezměnitelný, spravedlivý a je definitivním řešením.” Spolkový sněm SRN k tomu vydal 14. 7. 1950 rozhodnutí, kde se mimo jiné říká: “Pražská dohoda není slučitelná s nezcizitelným nárokem lidí na domov. Německý spolkový sněm proto vznáší slavnostní protest proti zříkání se práva na domov těch Němců z ČSR, kteří se nacházejí pod ochranou SRN a prohlašuje neplatnost Pražské dohody.” Je zajímavé, že západní velmocí proti tomuto prohlášení nevznesli protest. V té době již probíhá integrace odsunutých sudetských Němců a dochází k zakládání jejich organizací.

Německá strana při ratifikaci Pražské smlouvy interpretuje mnichovskou dohodu jako dočasně platnou (do 15. 3. 1939). V případě uznání neplatnosti ab initio, by se muselo uznat, že sudetští Němci nikdy nebyli občany Německa. Důsledkem by byla možnost obvinit sudetské Němce z velezrady, služby v cizím vojsku, z neplacení daní, nicméně by rovněž neplatila ani manželství v té době uzavřená. Proto se v čl. 2 Pražské smlouvy uvádí, že tato smlouva “se netýká právních účinků, které vyplynuly vůči fyzické osobě a právnickým osobám z práva použitého v době od 30.9.1938 do 8.5.1945.” Při jednáních o nové smlouvě v r. 1992, československá strana požadovala výslovné zakotvení neplatnosti od samého počátku. Německou stranou byl tento požadavek odmítnut s tím, že může potvrdit jen nulitu mnichovské dohody s odvoláním se na Pražskou smlouvu. S tím československá strana nesouhlasila a bude i nadále výraz nulitní (nichtig) vykládat jako neplatnost Mnichovské dohody ab initio.

Tím, že německá strana uznává relativní neplatnost Mnichovské dohody až od 15. 3. 1939, tedy ode dne zániku subjektu mezinárodního práva Česko-Slovenska, ponechává si prostor pro manévrování. Nicméně vzniká tím otázka, kterého vlastně státu byli sudetští Němci občané?

Neplatnost ab initio byla uznána jejími signatáři v průběhu 2. světové války (Velká Británie - 5.8.1942, Francie - 29.9.1942, Itálie - 1944).

3) Období Druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava

Ve zbylém Československu (druhé republice, od 19.11. 1938 Česko-Slovensko) začal v nových poměrech nový pokus o realizaci koncepce národního státu. Dne 19. 11. 1938 (ústavní zákon č. 299/1938 Sb.) k tomu přistoupilo uznání autonomie Slovenska, která byla slíbena již 30. 6. 1918 Pittsburskou dohodou. Vláda slíbila loajální plnění Mnichovské dohody a zevrubně se zabývala novou státní koncepci. Bylo jasné, že každý pokus přizpůsobit se novým podmínkám bez ztráty zbytku státní suverenity bude možný, bude-li Německo tolerovat a získá-li tento pokus podporu celého národa, který prožíval těžké trauma. Až do března 1939 se česko - slovenská vláda snažila přimět Velkou Británii a Francii k zárukám státních hranic. Rozhodující však pro další život státu byl postoj Bratislavy. Také Hitler se nezbavil plánu na obsazení zbytku Československa a již 17. 12. 1938 byla vydána nová směrnice wehrmachtu týkající se příprav na obsazení tohoto zbytku.

Při jednání prezidenta E. Háchy v Berlíně 15. 3. 1939 s Hitlerem bylo oznámeno, že zbývající území Čech a Moravy bude obsazeno a bude vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Následujícího dne pak vydal Hitler výnos o zřízení Protektorat Böhmen und Mähren (č. 75/1939 Sb.), jako autonomní součásti Třetí říše.

V čl. 2 výnosu se stanovilo: “Obyvatelé protektorátu německé národnosti se stávají německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšském občanství ze 13. 9. 1935 říšskými občany.” Toto občanství bylo kolektivně uděleno nařízením říšského ministra vnitra ze dne 20. 4. 1939 s působností ode dne 16. 3. 1939. Zbývající obyvatelé se stali státními příslušníky protektorátu. V čl. 3 výnosu se hovořilo o autonomii a samostatné správě, avšak další články v podstatě toto popíraly. Ze čl. 6 výnosu pak vyplývalo, že protektorát nemá mezinárodněprávní způsobilost.

Právě k datu 15. 3.1939 váže spor ve věci uznání neplatnosti Mnichovské dohody. Podle české interpretace Mnichovská dohoda je neplatná ab initio, tvrdí ve shodě s Norimberským válečným tribunálem, že tato dohoda trpí nedostatkem vůle ze strany Německa a že ji nemělo v úmyslu realizovat. Z uvedeného vyplývá podvodné jednání (vůle) z strany Německa. Československá na základě toho připisuje dohodě účinky ex tunc. Německá strana vychází z názoru Guggenheima, který tvrdí, že existují účinky ex nunc k datu dovolání, což podle interpretace německé strany, znamená uznání neplatnosti Mnichovské dohody až od 15. 3. 1939.

Vzhledem k neplatnosti Mnichovské dohody ab initio jsou tedy neplatné i říšské právní akty, jimiž byla za protektorátu přiznána československým občanům německé národnosti německá státní příslušnost. Tyto osoby byly pak v r. 1945 ústavním dekretem prezidenta E. Beneše (č. 33/1945 Sb. § 1, ze dne 2.8.1945) byly s datem udělení německé státní příslušnosti československou stranou kolektivně zbaveni československého státního občanství.

4) Teorie kontinuity státu

Otázka právní kontinuity československého státu úzce souvisí s událostmi odehrávajícími se v září a říjnu 1938. Nesmíme opomenout v souvislosti s událostmi a především Mnichovskou dohodou aktivitu Velké Británie a Francie spočívající v přesvědčování čsl. vlády a prezidenta o nutnosti podepsání mnichovské dohody v zájmu evropského míru. Reakce čsl. vlády byla obsažena v jejím prohlášení a reakcí prezidenta Edvarda Beneše je jeho abdikace na funkci prezidenta dne 5. 10. 1938.

4.1. Kontinuita podle československého výkladu

Zakladatelem české teorie o kontinuitě je český politik Eduard Táborský, tajemník prezidenta E. Beneše. Ten při své teorii o právní kontinuitě, vycházel ze stanovisek předních odborníků mezinárodního práva té doby, a to především Oppenheima, Halla, Hollanda a dalších. Cílem jeho teorie bylo, zodpovědět otázku, zda československý stát, uznány v červnu 1940 mezinárodním společenstvím a byl representován presidentem E. Benešem, byl z hlediska mezinárodního práva, pokračováním Československé republiky vzniklé na základě pařížských mírových smluv, okleštěné Mnichovskou dohodou a inkorporované z větší části do Německé říše a z menší části do Maďarska, přičemž její jedná část stala se subjektem mezinárodního práva jako samostatný stát - Slovenská republika. Při svých úvahách vycházel z obecně uznávaného pravidla mezinárodního práva, že uznání či neuznání změny hlavy státu, složení jeho vlády, změny názvu státu a zmenšení jeho území se netýká mezinárodněprávní existence státu a jeho uznání a nezbavuje jej jeho právní subjektivity. Uvedené pravidlo mezinárodního práva potvrzuje skutečnost, že naše velvyslanectví ve státech, které neuznaly faktický stav vzniklý 15. 3. 1939 po anexi Německem, nadále zastupovala de iure i de facto Československou republiku. Poněkud jiná situace byla ve věci slovenského státu, který uznaly rovněž státy nepatřící ke spojencům Německa (např. SSSR uznal slovenský stát a navázal s ním diplomatické styky, zároveň oznámil 14.12.1939 vyslanci Fierlingerovi, “že nemůže uznávati jeho diplomatický charakter” a ten odjel koncem prosince 1939 do Paříže). Nelze opomenout i další významný fakt, že představitelé prozatímní československé vlády, prezident i velvyslanci pověřeni oficiálním zastupováním ČSR, navázali styky s vládními a státními reprezentanty států, které ČSR uznaly. Výše jmenovaní představitelé pak hájili zájmy československého státu nepřetržitě po celou dobu interregna od 15. 3. 1939, kdy představitelé druhé republiky upadli do područí Třetí říše, až do doby 21. 7. 1940, kdy došlo k uznání presidenta republiky a československé vlády a tím mohl československý stát opětovně sjednávat a uzavírat řádné mezinárodní smlouvy, které jej uznaly a navazovat diplomatické styky. Mezinárodním uznáním bylo Československo opět postaveno do pozice subjektu mezinárodního práva.

Zahraniční politika exilové vlády a především E. Beneše se vyznačovala třemi základními tezemi:

1) Mnichovskou dohodu prohlásit za neplatnou,

2) oficiální uznání československé exilové vlády a s tím spjatá teorie o mezinárodněprávní kontinuitě Československa,

3) řešení menšinového sporu.

Tyto skutečnosti vyvolávaly a vyvolávají dosud rozsáhlou diskusi k otázce státoprávní a mezinárodněprávního kontinuity ČSR spojovanou německou stranou s otázkou neplatnosti Benešových dekretů s nimiž je přímo spojován odsun, právo na domov a právo na majetek.

Chtěl bych zde ještě uvést několik faktů, které s otázkou kontinuity souvisí:

a) jak v českých tak také v německých právních studiích se shodně uvádí, že Beneš opustil ČSR jako soukromá osoba a jako prezident nevystupoval,

b) pokus o vytvoření exilové vlády na podzim 1939 skončil jen ustanovením provisorního orgánu Československého národního výboru (17.10.1939), který po pádu Francie přešel do Londýna. Teprve zde došlo na základě diplomatických jednání k vytvoření (22.7.1940) a následovně i mezinárodněprávního uznání prozatímního státního zřízení ČSR (president, Státní rada a vláda). To je zakotveno v ústavních dekretech č. 1/1940 Úř. věst. čsl. z 21.7.1940 a č. 2/1940 Úř. věst. čsl. z 15.10.1940.

c) E. Beneš prohlásil v červnu 1940 vše, k čemu došlo od 29. září 1938 za bezprávné a neexistující, neboť k tomu došlo k přinucení a nezákonně,

d) ústavní dekret presidenta č. 2/1940 Úř. věst. čsl. z 15.10.1940 je nedůležitějším dokumentem z hlediska koncepce právní kontinuity. Řeší problémy vyplývající z nemožnosti svolat Národní shromáždění, a to v § 1 a §2, kdy byla ustanovena nezbytnost výkonu zákonodárné činnosti prezidentem ve formě dekretů,

e) ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku je řešena otázka kontinuity československého právního řádu. Všechny dekrety prezidenta podléhají dodatečnému schválení parlamentem tzv. ratihabici a měly pozbýt platnosti šest měsíců po dni, kdy se sešel parlament, pokud by nebyly jako zákony znovu usneseny a publikovány ve Sbírce zákonů,

d) ústavním dekretem č. 3/1945 Úř. věst. čsl. se dekretální pravomoc prezidenta prodlužuje až do doby, kdy se ustanoví prozatímní zákonodárný sbor ČSR,

e) tři velmocí ze čtyř, které ji podepsaly, prohlásily Mnichovskou dohodu za neplatnou a uznaly prozatímní státní zřízení ČSR v Londýně a tím potvrdily také koncepci předmnichovské československé kontinuity,

f) dekretem č. 2/1940 Úř. věst. čsl. bylo z hlediska mezinárodního práva umožněno presidentu vyhlásit válečný stav a tím vyřešit otázku poměru ke státům, které se nacházely ve válečném stavu se spojeneckými mocnostmi. V prohlášení ze dne 16. 12. 1941 bylo jmenováno Německo a Maďarsko a bylo konstatováno, že válečný stav s nimi trvá od chvíle, kdy se vlády těchto států dopustily násilných činů vůči svrchovanosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky. ČSR zároveň vstoupila do válečného stavu se státy s nimiž byly ve válečném stavu Velká Británie, SSSR a USA a tím se zařadila do protihitlerovské koalice.

Významnou roli v koncepci právní kontinuity hraje otázka neplatnosti Mnichovské dohody, zvláště pak postoj jejích signatářů. Britská vláda oznámila svůj postoj nótou ze dne 5. 8. 1942, kde je uvedeno: “Vzhledem k tomu, že Německo úmyslně zničilo ujednání o Československu z r. 1938, na kterých vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království byla účastna, považuje se vláda Jejího Veličenstva za zbavena jakýchkoli závazků v této věci. Při konečné úpravě československých hranic na konci války, nebudou na její stanovisko mít vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v r. 1938, tak později.” Tímto prohlášením považuje britská vláda ČSR za suveréna a vykonavatele výsostných práv nad veškerým územím, které bylo po její suverenitou před Mnichovem. To se odrazilo v březnu 1945 ve výslovném souhlasu britské vlády, aby se československá vláda v okamžiku bezpodmínečné kapitulace Německa, ujala politické moci nad vytyčenými hranicemi před 31. 12. 1937. Rozdíl ve stanoviscích k Mnichovské dohodě mezi českým a britským je následovný:

- Československo považovalo a stále i Česká republika považuje tuto dohodu a vídeňskou arbitráž, které právní platnosti nikdy nenabyly, za neplatné od samého počátku, ex tunc,

- Velká Británie ve svém aktu z 5. 8. 1942 považuje tuto dohodu za platně vzniklou 29. 9. 1938 a za neplatnou ji považuje teprve od 14. 3. 1939 (tedy do dne, kdy dle britského názoru začala německá invaze do Č-SR).

Ve francouzské nótě z 29. 9. 1942 Francouzský národní výbor prohlašuje, že “zavrhuje dohody, podepsané v Mnichově dne 29. 9. 1938. Slavnostně vyhlašuje, že pokládá tyto dohody od počátku za neplatné (comme nuls et nonavenus), stejně jako veškeré další akty, ke kterým došlo při provádění těchto dohod... Neuznávaje žádné územní změny, dotýkající se Československa, které nastaly v r. 1938 nebo později, zavazuje se, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby se Československé republice dostalo účinných záruk, pokud jde o její vojenskou a hospodářskou bezpečnost, její územní celistvost a její politickou jednotu.” Francie tedy považuje Mnichovskou dohodu neplatnou ab initio, tedy v době jejího podpisu. Toto stanovisko potvrdila také prozatímní francouzská vláda ve společném prohlášení s československou exilovou vládou dne 22. 8. 1944, kdy obě strany považují mnichovskou dohodu “za neplatnou hned od jejího počátku.”

Také nová italská vláda, vznikla po pádu Mussoliniho, učinila dne 26. 9. 1944 prohlášení v němž slavnostně prohlašuje, že “pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29.9.1939 a tzv. arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2.11.1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti republiky Československé.” Považuje je tedy za neplatné ab initio.

Z pohledu českých expertů pak abdikace dr. E. Beneše na funkci prezidenta ČSR dne 5. 10. 1938 a jeho odchod ze země souvisí s mnichovskou dohodou a problematikou její platnosti či neplatnosti. Jde o akt vnucení, ale nejde o obvyklé donucovací prostředky, ale o pohrůžku útočné války, což bylo v době jejího vzniku zakázáno Briand-Kelloggovým paktem z r. 1928. Z pozice Francie a Itálie jde o neplatnost ab initio, z pozice Velké Británie její neplatnost vznikla až aktem obsazení Česko-Slovenska a to dnem 14. 3. 1939.

Abdikace presidenta z tohoto hlediska nemá žádné právní účinky. Jako hlava státu byl však Beneš uznán mezinárodně právním uznáním státního zřízení ČSR v červenci 1940. S ním pak uzavřeli Spojenci dohody o poválečném uspořádání. Tyto argumenty české strany vycházejí z teorie právní kontinuity vytvořené E. Táborským. Otázkou tzv. Postupimského protokolu se budu zabývat v další kapitole.

4.2. Kontinuita podle německého výkladu

Německá strana při výkladu právní kontinuity vychází z faktu, že Beneš opustil ČSR jako soukromá osoba a nikoliv jako hlava státu (na rozdíl např. od panovníků či hlav státu okupovaných Německem po r. 1939). Od tohoto faktu se pak odvíjí teorie vytvoření exilové vlády. Jak již víme z předešlého, byly pokusy o vytvoření exilové vlády neúspěšné, neboť Francie a Velká Británie dodržovaly mezinárodněprávní zásadu, že exilová vláda je právním subjektem válečného práva a tím exilová vláda ČSR nemohla být, neboť nebyla ve válečném stavu s Německem a po jistou dobu existovala vláda na území Česko-Slovenska jako mezinárodněprávní subjekt. Velká Británie tudíž strpěla na svém území exilové vlády zemí napadených Německem teprve poté, co Německo a Velká Británie vstoupily do války. Jako příklad je uváděna skutečnost, že etiopský císař Haile Selassie, který opustil zemí obsazenou Itálii jako hlava státu, směl vytvořit exilovou vládu v Londýně teprve v červnu 1940, kdy Itálie vstoupila do války.

K otázce státní a mezinárodněprávní kontinuity ČSR jsou německou stranou předkládaná tato stanoviska:

- E. Beneš dne 22. 10. 1938 opustil republiku jako soukromá osoba a novým presidentem Česko-Slovenska byl zvolen 30. 11. 1938 dr. Emil Hácha. Jeho volba je v souladu s ústavním zákonem č. 1201/1920 Sb., který pozbyl platnosti 9. červnem 1948,

- Beneš vytvořil v Londýně prozatímní státní řád ČSR dekretem č. 1/1940 Úř.věst. čsl. o Státní radě a dekretem č. 2/1940 Úst. věst. čsl. o prozatímním vykonávání moci zákonodárné,

- uznání československé exilové vlády Velkou Británií bylo v souladu s mezinárodním právem,

- státní a mezinárodněprávní kontinuita ČSR zůstává i pro období protektorátu, protože vnucení protektorátního systému nemohlo mezinárodněprávní subjektivitu státu právně ovlivnit,

- prvním oficiálním vyhlášením československé vlády na území vlastního státu je Košický vládní program, z mezinárodněprávního hlediska jde o uznání státu a vlády,

- E. Beneš vydává 22. 2. 1945 ústavní dekret, jímž je prodloužena platnost pravomocí až do vytvoření prozatímního zákonodárného sboru. Dekret vstoupil v platnost vytvořením vlády na svrchovaném území ČSR dne 4. 4. 1945, Prozatímní zákonodárný sbor se sešel až 28. 10. 1945. Právě do tohoto období spadají tzv. Benešovy dekrety, které však daleko přesáhly počáteční košická ustanovení a které jsou předmětem trvajících sporů.

Německá strana svůj mezinárodněprávní výklad Benešových dekretů odůvodňuje těmito tvrzeními:

- Beneš nebyl v době jejich vydání československým prezidentem, neboť nebyl po své abdikaci opětovně řádně zvolen,

- z výše uvedených důvodů nemohl tudíž vydávat žádné prezidentské dekrety,

- dekrety odporují mezinárodnímu právu a tedy i závazkům, které Československo mělo a které má nyní také Česká republika.

Otázka právní kontinuity je proto důležitá, neboť se z ní dá odvodit otázka právní odpovědnosti, což má velký význam nejen při řešení otázky dodržování lidských práv, ale také sudetoněmecké otázky.

4.3. Kontinuita ve vztahu k mezinárodnímu právu

Jak jsem již výše uvedl, otázka právní kontinuity má zásadní význam pro odvození otázky právní odpovědnosti. Je-li stát způsobilý mít práva a závazky z mezinárodního práva a je-li způsobilý svým jednáním taková práva a závazky zakládat, pak odpovídá za újmu, kterou svým protiprávním jednáním způsobil jiným subjektům. Stát je subjektem i z hlediska započitatelnosti práv, závazků a odpovědnosti, které byly vytvořeny jednáním jeho orgánů, popř. jejich opomenutím.

V mezinárodním právu mluvíme o kontinuitě:

- formálně politické, která se týká další platnosti ústavy, jakož i legitimity politické moci,

- materiálně právní, setrvání platnosti materiálního práva navzdory tomu, že stát je narušen,

- mezinárodně právní, vyjadřující skutečný nebo fiktivní skutkový stav mezinárodněprávní subjektivity státního zřízení.

Od kontinuity mezinárodněprávní subjektivity se odvozuje trvání smluv, mezinárodních práv a závazků, integrita státního území a začlenění obyvatelstva dle státní příslušnosti. O formálně politické a materiálně právní kontinuitě rozhoduje stát samostatně prostřednictvím svého vnitrostátního práva, o mezinárodněprávní kontinuitě rozhoduje stát svými veřejnými prohlášeními, směrodatnými kroky a postavením v mezinárodním společenství. Mezinárodněprávní kontinuita závisí na trvání tří klasických součástí definujících stát: definované státní území, usedlé obyvatelstvo a výkon svrchované moci.

Žádný z těchto prvků není ovlivněn kvantitou, ale kvalitou. Omezení státní moci, zmenšení počtu obyvatel a rozsahu státního území (především prostřednictvím mezinárodních konfliktů) se kontinuity státního zřízení nedotýkají. Jako příklad zde může posloužit Anschluß Rakouska v r. 1938. Ten nevedl k zániku subjektu mezinárodního práva Rakouské republiky, i když zmizela rakouská politická vláda a materiální právo se stalo právem říšskoněmeckým. Tento stav odpovídá occupatio bellica (válečné okupaci), což znamená, že moc je fakticky v rukou okupační moci. Válečná okupace tedy nemění mezinárodněprávní postavení okupovaného území, neboť zde působí státní moc státu, kterému území náleží jako suverénu, a současně i moc okupujícího státu.

Mezinárodněprávní kontinuita má významné účinky. Stát, který jako subjekt mezinárodního práva nezanikl, je subjektem i z hlediska započitatelnosti práv, závazků a odpovědnosti, které byly vytvořeny jednáním orgánů, popř. jejich opomenutím. tento výklad jednoznačně směřuje k tomu, že německá strana nesouhlasí s českou teorií právní kontinuity, s níž jsou spojovány tyto následky:

a) Mnichovská dohoda je neplatná ab initio.

b) Slovenský stát nemá právní opodstatnění.

c) Všechna odstoupená území byla a jsou právní součásti ČSR i po Mnichovu.

d) E. Beneš, i přes svou abdikaci, nikdy nepřestal být právoplatným presidentem ČSR.

e) ČSR byla ve válečném stavu se všemi státy, které byly ve válce se Spojenci.

f) Ústavní orgány ČSR vzniklé v exilu jsou uznány jako nástupnické.

Nesouhlas s touto českou teorií vyslovila řada německých autorů (Dieter Blumenwitz, Otto Kimminich, Hermann Raschhofer, Peter Koslowski a další). V duchu těchto závěrů se nese i výklad Felixe Ermacory v jeho práci Die sudetendeutschen Fragen, který vycházel z mezinárodněprávní teorie o kontinuitě a mj. uvedl:

1) mezinárodněprávní smlouvy mají platnost, a to včetně mnichovské dohody z r. 1938 až do jejího zrušení,

2) transfer obyvatelstva - Němců a Maďarů - z let 1945 až 1948 je přičítatelný Československu,

3) zacházení s německým státním majetkem a majetkem říšských občanů po 8. 5. 1945 se musí přičíst ČSR.

5) Dekrety presidenta Beneše

Jak z výše uvedeného vyplývá, není v otázce Benešových dekretů mezi českou a německou stranou žádná shoda. Přes četná posouzení Benešových dekretů odborníky mezinárodního práva, ať československými, německými nebo ze třetích zemí, nebylo nikdy dosaženo stejného výkladu.

Pokud se týká odkazováním se v případě dekretu na tzv. Postupimskou dohodu, pak onen čl. XIII nestanoví žádné úpravy, týkající se majetkoprávních důsledků přesunu obyvatelstva.

Problematičnost dekretů jako právní normy je v tom, že:

a) paušálně vymezují okruh osob na základě etnické příslušnosti

b) důvodem postihu je čin, který není nikdy trestný, přihlášení se k národnosti

c) určitá skupina je vymezená druhou stranou jako vinná a její příslušníci musí vykázat svou nevinu

d) o vině či nevině nerozhodl nezávislý soud, ale správní orgán

e) vychází se z toho, že každý občan ručí svou osobní svobodou a svým majetkem za charakter režimu, který v jeho zemí vládne

f) obvinění jsou formulována mlhavě a roztažitelně

Dekrety jsou typickým produktem revolučního zákonodárství a předjímají v mnohém budoucí komunistické právní normy. Řešení, které Beneš a čeští politici v poválečném období zvolili bylo ovšem falešné - etnická čistka.

Musíme při hodnocení vycházet z platné všeobecné zásady mezinárodního práva, že žádný stát se nesmí vyhýbat mezinárodněprávním povinnostem a odvoláním na své právo vnitrostátní. Budeme-li vycházet z přirozeného práva, které nepřipouští vyvlastnění na základě rozhodnutí politického suveréna, pak dekrety jsou jeho jasným porušením. Není možno se odvolávat na kolektivní vinu, kterou mezinárodní právo nezná, nebo na to že odebrání majetku se stalo na základě výsledku války. Jde také o otázku přiměřenosti. Přirozené právo neumožňuje kolektivní vinu a tím také odebrání majetku. Německá strana zdůrazňuje, že formální udržování platnosti Benešových dekretů po mezinárodní stránce sudetským Němcům nijak neškodí. Zároveň je nutno podotknout, že to ovšem nijak neprospívá ani české straně.

VI. Zpráva o berlínské konferenci tří velmocí a otázka transferu

1) Úvod

Vývoj česko-německých vztahů a speciálně nucené vysídlení Němců se stal předmětem řady studií, článků a knih. Období tzv. divokého odsunu a nucené vysídlení většiny Němců po r. 1945 zůstalo do dnešních dnů předmětem polemických interpretací s výrazným politickým, nacionálním a ideovým pozadím. Poslední takovou interpretací je také česko-německá deklarace. Zde česká strana poprvé “lituje, že poválečným vyháněním, jakožto nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.” Zároveň byla vyjádřena lítost nad tím, že na základě zákona č. 115/1945 Sb. bylo umožněno pohlížet na tyto excesy jako na bezprávné.

Dějinné pozadí, které vedlo k nucenému vysídlení sudetských Němců jsem popsal v předešlých kapitolách. Myšlenka přesunu Němců z území ČSR vznikla již v roce 1938, jak jsem výše doložil a provázela zahraničněpolitickou aktivitu E. Beneše po celou dobu existence exilové vlády v Londýně.

2) Příprava odsunu, postoj domácího odboje s “londýnské vlády”

Myšlenka radikálního řešení “německé otázky” se objevuje již v roce 1939 a to v návrhu úprav českých a slovenských hranic, připraveném Politickým ústředím a Obranou národa, dále v průvodním dopise J. Smutného ke vzkazu E. Beneše domácímu odboji a v memorandu prof. Peška o výměně obyvatelstva. Radikalizace nastává v r. 1941, i když londýnská exilová vláda ještě udržuje dobré kontakty se sociálnědemokratickým exilem (Treugemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten) v čele s Wenzelem Jakschem a to až do prohlášení československé vlády k rezoluci sudetoněmecké sociální demokracie ze dne 22. 6. 1942. V té době již vedla exilová vláda intenzívní jednání s představiteli britské vlády o otázce odsunu sudetských Němců. K této otázce bylo zpracováno několik alternativ, v nichž se uvažovalo o odsunu provinilých Němců, o hraničních úpravách, které by vedly k početnímu snížení sudetských Němců, o samosprávách v etnicky homogenních oblastech.

President Beneš při prosincových jednáních v Moskvě předložil čtyři memoranda, z nichž jedno se týkalo osudu sudetských Němců. V memorandu se mimo jiné uvádí:

a) přes demokratizaci vnitřní správy se němčina vylučuje z úřadů a škol,

b) Němci budou zbaveni čs. státního občanství mimo antifašistů a ostatní Němci budou mít možnost opce,

c) státní občanství bude Němcům přiznáno na základě individuálních rozhodnutí vlády,

d) k transferu německého obyvatelstva bude vypracován podrobný plán s určením kategorií Němců, kteří budou vysídleni,

e) vysídlení Němci budou za majetek ponechaný v ČSR odškodnění sumou, jež měla být hrazena z reparací požadovaných po Německu, které převezme odpovědnost za vysídlené osoby.

Značný význam pro další prosazování nuceného vysídlení německého obyvatelstva mělo prohlášení Winstona Churchilla v Dolní sněmovně 22. 4. 1944 v němž mimo jiné uvedl, že proti Německu nebude postupovat podle demokratických zásad Atlantické charty a to zejména čl. 2.

Benešovi velmi ležel na srdci odsun Němců z ČSR a sice v co největším rozsahu. Předpokládal, že k tomu má osobní souhlas Churchilla se kterým tuto otázku již 4. 1. 1944 projednával, blahovolné pochopení Roosevelta a hlavně plnou podporu Stalina. Tomu v prosinci 1943 sdělil, že se mu vedle vysídlení nacistů, jedná prvořadě o odsun německých vzdělanců. Byl si ale vědom toho, že tak masový odsun bude na mnohých místech narážet. 27. 1. 1944 předložil britské vládě memorandům týkající se odsunu. Obsahem je to toto memorandum shodné s výše uvedeným memorandem sovětské vládě. Obě tato memoranda vycházejí z desetibodového plánu Beneše “Transfer obyvatelstva v ČSR” z listopadu 1943. V bodě 4 je uvedeno:“Stát bude národním státem československým... Školy vydržované státem budou jen československé a ukrajinské.” V bodě 5 je mimo jiné napsáno: “Hlavní gros transferu budiž však provedeno do dvou let.” Na tyto plány navazuje memorandum vypracované dr. Jaroslavem Císařem Návrh menšinové otázky v ČSR z května 1944 a Stanovisko československé vlády v otázce řešení problému menšin v ČSR ze září 1944 s vyjádřením dr. Špačka. Již v září byla připravena osnova ústavního dekretu o pozbytí státního občanství. Také Benešovy vzkazy domácímu odboji nabírají ještě tvrdší tón, snad nejostřejší byl jeho vzkaz z 16. 7. 1944, kde je národ vybízen k co nejrychlejšímu “obsazení a vyčištění všech výběžku... Jest třeba abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech osvobození... a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisté brániti... bylo v revoluci pobito.”

Beneš začal při jednáních s britskou vládou užívat pro první fázi vysídlovaní termín “expulsion” (vyhnání). Nichols mu ale 7. 9. 1944 důrazně doporučil, “abychom... uvážili, zdali je dobře rozdělovat vyhoštění Němců na dvě fáze: expulsion a vlastní transfer.” Dne 24. 8. 1944 předkládá československá vláda Evropské poradní komisi AIDE-MEMOIRE of the Czechoslovak Government on the subject of armistice conditions for Germany a 23. 11. 1944 Memorandum of the Czechoslovak Government on the Problem of the German Minority in Czechoslovakia. Přijetí obou memorand bylo ze strany Spojenců (zejména vlád USA a Velké Británie) velmi zdrženlivé. V dané chvíli na řešení německého problému působily globální mocenskopolitické faktory. Sudetští Němci se stáli v letech 1944/1945 již jenom pasivním objektem mocenské hry Spojenců o rozdělení Evropy a sfér vlivů.

Tohoto faktu se snaží využit také československá vláda a intenzívně připravuje domácí odboj na konečné řešení. Výzvy českých politiků domácímu odboji jsou již jen slabě skrytou výzvou k teroru a hromadným vraždám. Příkladem může být také tajný pokyn Prokopa Drtiny skupinám odporu ve vlasti: “Touto cestou (myšlen transfer) bude možno se jich snad zbavit z části... Je třeba, abychom v prvních dnech po osvobození mnohé vyřídili sami... Myslete vždy na to... Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka.” Tato výzva se v době divokého odsunu stala krvavou skutečnosti.

3) Vnitropolitické řešení německé otázky

Československá vláda v Londýně se snažila vytvořit nezbytné politické a právní předpoklady pro řešení sudetoněmecké otázky. Všechny změny v čs. právním řádu po 29. 9. 1938, až na malé výjimky, byly prohlášeny za neplatné (ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čsl. z 2. 8. 1944). Tímto aktem byla vyloučena československo-německá dohoda o státním občanství a opci z 20. 11. 1938.

Nová československá vláda pak v VIII. kapitole Košického vládního programu nastínila řešení německé otázky a ustanovila konkrétní pravidla. Kapitola IX. pak upravovala zajištění, stíhání a trestání německých válečných provinilců a kapitoly X. a XI. se týkaly konfiskace zemědělského a nezemědělského majetku. Program však neobsahoval konkrétní řešení sudetoněmeckého problému. Československá vláda vyčkávala, nechtěla oficiálním přiznáním svého konečného řešení německé otázky. Nebyl totiž ještě znám oficiální postoj vlád USA a Velké Británie, které musely přejít od mlhavých příslibů k jednoznačnému stanovisku. Bylo známo jen stanovisko SSSR jednoznačně formulováno jako souhlas s odsunem. Proto první fáze vyhánění (divoký odsun) směřovala v oblasti Německa obsazených Rudou armádou. Jejich stanovisko bylo expressis verbis vyjádřeno až dne 2. 8. 1945, kdy představitelé podepsali Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí, která je všeobecně uváděna jako Postupimská dohoda.

Československá vláda právě z obavy, že by realizace nuceného vysídlení nebyla předmětem jednání této konference stáhla připravovány dekret o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení a nahradila ho dekretem polovičním, a to dekretem č. 27/1945 Sb. z 17. 7. 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení. A hned 2. 8. 1945, den po ukončení Postupimské konference spatřil světlo světa dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret vytvořil důležitý předpoklad pro násilné vysídlení a konfiskaci majetku, protože německé obyvatele Čech, Moravy a Slezska bylo možno legálně vystěhovat ze země teprve tehdy až pozbyli československé občanství. Jenomže dekret č. 33 zařídil, že ho pozbyli už dávno; v ten den, kdy podle československo-německé smlouvy o státním občanství z 20. 11. 1938 “nabyli státní občanství německé”.

Ke konci války se na československém území nacházelo, podle vydaných potravinových lístků, 3 325 000 Němců, z toho jich bylo v okupovaném pohraničí 2 716 239. Západoněmecké prameny uvádějí, že počet všech Němců činil 3 418 000 osob, A. Bohmann ve své práci Menchen und Grenzen uvádí početní stav starousedlého německého obyvatelstva na 3 397 446 osob.

4) Divoký odsun

Po osvobození - 8. 5. 1945 - zasáhla všechny vrstvy českého obyvatelstva vlna nacionálního radikalismu a skryté negativní emoce z let války se začaly projevovat. Atmosféru násilí pomáhaly zintenzivňovat výzvy a provolání čs. orgánů a odbojových organizací. Zatýkání, internování, domovní prohlídky, vyhošťování a násilné vysídlování dosáhly masového měřítka. Hlavní úkol, tj. rychlé obsazení Sudet, připadl armádě a dalším ozbrojeným skupinám. V prostoru Čech sehrálo v tomto období důležitou roli vojenské velitelství Alex v čele s gen. Novákem. Do pohraničí pronikaly také jiné ozbrojené skupiny. Ve stejnou dobu se za spoluúčasti Vojenského velitelství V. Prahy a ÚRO formovaly smutně proslulé Revoluční gardy (RG, zvané také jako Rabovací gardy). RG měly sice podléhat ministerstvu vnitra resp. ZNV v Praze a Zemskému velitelství NBS v Brně, ale jejich činnost většinou řídili jejich velitelé. Gen. Novák vydal rozkaz k obsazení pohraničních terénů s dovětkem “všechny Němce vykažte z historických území”. Vojenské jednotky intenzívně prováděly odsun shromážděného obyvatelstva do Saska, které bylo obsazeno sovětskou armádou. V té době již probíhá nábor do tzv. pohotovostních oddílů Národní bezpečnosti. V průběhu června se násilné vyhánění Němců zintenzivnilo. Velitel 3. voj. oblasti gen. Novák spolu s předsedou ZNV v Brně vydal Zásadní směrnice pro řízení a provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců, které požadovaly provést evakuaci německého obyvatelstva “totálně s tvrdou důsledností až do konce”. Ministr obrany gen. Svoboda naléhal na urychlení transferu “všemi prostředky”. Během tohoto tzv. “divokého odsunu” byly zřizované různé typy táborů, kde bylo německé obyvatelstvo vystaveno krutému zacházení, mnohé tábory se staly dodavateli žen pro orgie sovětských vojsk. Lidé umírali nejen věkem, ale také nedostatečnou výživou, úrazy, epidemiemi a násilím. S tímto obdobím souvisí např. známé masakry v Lanškrouně, Ústí n. Labem, “pochody smrti“ z Příbrami, Jihlavy a Brna. Ve všech případech šlo o organizované násilí a ne o excesy jedinců vůči německému obyvatelstvu, jak se někdy snaží česká literatura toto období popisovat. Poprvé bylo toto období objektivně zpracováno na základě archivních materiálů v knize Tomáše Staňka Perzekuce 1945. Zde uveřejněné dokumenty jasně ukazují, že celý tzv. divoký odsun byla cílená akce vedoucí k vyhnání co nejvíce německých obyvatel a postavit velmocí před skutečnost, že odsun musí být realizován, neboť Němci sami utíkají z Československa.

5) Konference v Postupimi a článek XII. “Zprávy”

Jak již bylo uvedeno výše, československá vláda velmi intenzívně pracovala na tom, aby otázka vysídlení německého obyvatelstva se stala tématem připravované konference. Svědčí o tom množství dopisů, které československá vládní místa rozesílala na spojenecké zmocněnce. Otázka přesídlení obyvatelstva se projednávala v Postupimi na 5. plenárním zasedání 21. 7. 1945, avšak byla ji věnována jen malá pozornost, poznámky k tomuto tématu se objevily v souvislosti s diskusí o západní hranici Polska. Ke schválení dokumentů k přesídlení nedošlo ani na 6. plenárním zasedání 22. 7. 1945, to platí i o 7. plenárním zasedání 23. 7. 1945. Okrajově se o něm začalo hovořit až na 8. plenárním zasedání 24. 7. 1945, kdy byla na programu opět otázka západních hranic Polska. Komise ve svém zápise má poznámku “Polsko by se stalo státem bez národnostních menšin”. Obšírněji se začalo o této otázce jednat až na 9. plenárním zasedání 25.7.1945. Stalin zde uvedl, že československé úřady Němce evakuovaly do prostoru Saska. Churchill zde doslovně uvedl: “Podle našich informací opustily Československo teprve dva tisíce z těchto 150 000 říšských Němců. To je ohromná akce přesídlit 2,5 milionu lidí”. Na konci zasedání se ještě jednou hovořilo o Československu, Stalin zde uvedl “Zdá se mi, že přesídlování už probíhá”. Churchill tomuto tvrzení nevěřil. Otázka přesídlení byla pak předaná ministrům zahraničí, kteří se toto otázkou zabývali téhož dne na svém 8. zasedání. Byl vypracován návrh na vytvoření subkomise k této otázce, kterou tvořili Cannon, Harrison, Sobolev a Semenov. Tato subkomise předložila na 11. zasedání “velké trojky” návrh článku XIII. postupimských dohod. “Velké trojce” bylo jasné, že článek XIII. nepředstavuje právní podklad pro vyhnání, nýbrž že vyzývá k tomu, aby nedocházelo k jednostranným akcím. Stalin dal Spojencům najevo, že k vyhnání se uskuteční, bez ohledu na to, na čem se v Postupimi dohodnou. Američané to nepochopili, podle jejich ministra zahraničí čl. XIII. je žádosti vládám, aby vysídlování dočasně zastavily, pokud tuto otázku neprojedná Kontrolní komise. Stalin však trval na svém, že to nynější proces násilného vysídlování nezastaví. Na žádném z další dvou zasedání se již nevrátili k této otázce.

Z výše uvedeného, je jasné, že článek žádné vysídlení nenařídil. Není možno z toho odvodit ani souhlas s vyhnáním, které se již v té době provádělo nebo chystalo. V průběhu konference je znatelně cítit snaha západních spojenců omezit přesídlování na minimum, celý jeho průběh pozdržet a protáhnout na delší časový úsek a provádět ho pod mezinárodní kontrolou. To se nezdařilo. Proto musely západní spojenci ve svých okupačních zónách nakonec přijmout vyhnance. Mezinárodní konference, která kapituluje před hotovou věci, netvoří zrovna slavnou kapitolu dějin diplomacie. Již vzhledem ke svému obsahu nemůže být čl. XIII. považován za smlouvu o přesídlování. Nemůže tomu tak být, neboť tato smlouva nebyla uzavřena mezi státem, který provádí vysídlení a státem, který vysídlence přijímá. Smlouvy, které byly uzavřeny mezi státy vysídlujícími Němce a okupačními úřady se týkaly toliko technických detailů přijetí. Totéž platí pro obecné směrnice Spojenecké kontrolní komise pro přijetí vysídlenců ze 20. 11. 1945, na jejichž základě se konaly rozhovory 8. a 9. 1. 1946 o podmínkách vyhoštění sudetských Němců mezi zástupci amerického velení v Německu a zástupci ČSR. Při zasedání vesměs neněmeckých odborníků na mezinárodní právo v Institutu de Droit International se většina výslovně vyjádřila, že pasáže o vyhoštění Němců v postupimských dohodách jsou proti mezinárodnímu právu (Annuaire de Institut de Droit International 1952, s. 150 násl.).

V souvislosti s přípravou smlouvy mezi ČSFR a SRN se poslanci Federálního shromáždění obrátili v r. 1991 na ministerského předsedu Velké Británie a na presidenta USA ve věci výkladu čl. XIII. postupimské dohody. Stejný dopis byl zaslán představitelům SSSR a Francie. Šlo rovněž o výklad výrazů přesídlení (Überführung) a vysídlení (Ausweisung), které jsou v tomto dokumentu použity, avšak německou stranou jsou označeny za vyhnání (Vertreibung). V odpovědí Velké Británie a USA je zdůrazněno, že postupimská konference uznala, že odsun německého obyvatelstva z ČSR musí být proveden a že musí být proveden spořádaně a lidsky. Termín ve smlouvě mezi ČSFR a SRN je záležitostí výše uvedených stran a není vhodné se k němu vyjadřovat.

6) Realizace odsunu

Příprava tzv. “řádného odsunu” Němců byla ukončena v lednu 1946. Celá akce byla upravena směrnicemi ministerstva vnitra. Řídícím centrem transferu byl Úřad pro odsun Němců, který fungoval v rámci MV ČSR. Výnosem ministra vnitra z 21. 1. 1945 byly zastaveny všechny odchody Němců z čs. území, které povolovaly místní správní orgány.. Počítalo se s tím, že odsun bude ukončen asi v srpnu 1946. Vlastní akce měla probíhat ve třech etapách:

první měla skončit v polovině roku 1946,

- měly být vyčerpány kvóty pro jednotlivé okresy,

- v této vlně neměly být za hranice přesídlovány osoby zaměstnané v průmyslových podnicích v pohraničí, které byly zařazeny do kategorie A, a také v zemědělství a lesnictví,

druhá - všichni zbývající Němci s výjimkou antifašistů, osob z národnostně smíšených manželství a specialisté s rodinnými příslušníky,

třetí - zde se měly řešit případy kvalifikovaných pracovních sil.

Problémy však nastaly s přijímáním vysídlených Němců do jednotlivých zón. Sovětská zóna začátkem roku 1946 přestala přijímat a s Američany se teprve v lednu 1946 začaly dojednávat podmínky pro provedení organizovaného odsunu.

Na jaře 1946 se rovněž objevily první negativní ohlasy na prováděné násilné vysídlování německého obyvatelstva z ČSR. Transfer se začínal posuzovat i z hlediska mocenskopolitických souvislostí. Protiodsunovou kampaň vedl W. Jaksch a to především v americké a britské zóně, kde měla SPD silné pozice. Na britské politické scéně se začaly objevovat hlasy, aby se otázkou transferu zabývala Hospodářská rada OSN, což bylo vládou zamítnuto.

Jedním z kritizujících byl i britský ministr zahraničí E. Bevin (účastník Postupimské konference). Československá vláda však dala světové veřejnosti najevo své odhodlání vyřešit menšinovou otázku definitivně. Svůj postoj potvrdila také na pařížské konferenci ústy ministra zahraničí Jana Masaryka.

President Beneš považoval ukončení transferu za vyřešení historických a nacionálně politických otázek, za akt mravně podložený, svrchovaně spravedlivý a až na počáteční excesy, plně humánní. Výzkum archivních materiálů ukazuje, že se především při hodnocení humánností velice mýlil. Na druhé straně vysídlení pohraničních území přineslo jejich devastaci, neboť nově příchozí ve velké většině neměli zájem o trvalé usazení se, resp. neměli mnohdy ani schopnost vést zde zanechaná hospodářství.

Zároveň si president a vláda začala uvědomovat, že transfer a jeho důsledky se stanou předmětem kritiky odsunutých sudetských Němců, že budou ovlivňovat situaci v Německu a budou mít značný vliv na vývoj československo (česko)-německých vztahů. Vážněji se při tom neuvažovalo o vlivu vyhnaných Němců na vývoj československého a nyní českého státu v celkovém evropském kontextu. Západ z obav ze sílícího vlivu SSSR na řešení německé otázky ustoupil od striktního dodržování zásad obsažených v čl. XIII. dohody.

Vyhnání Němců mělo také morální vliv na obyvatele ČSR, což sehrálo svou roli v událostech po únoru 1948.

7) Konfrontace stanovisek české a německé strany: Transfer nebo vyhnání?

Z výše uvedených materiálů, zejména však ze čl. XIII. Závěrečné zprávy o Berlínské konferenci tří velmocí vyplývá, že žádná z velmocí neoznačila přesídlení či transfer za akt vyhnání. Německá literatura užívá tohoto výrazu běžně a byl použit také v bilaterální smlouvě mezi ČSFR a SRN podepsané 27. 2. 1992 v Praze a platné od 14. 9. 1992. Pojem vyhnání nebyl navržen československou stranou. Ta se snažila o změnu pořadí slov vyhnání a válka na vyhnání a válka, čímž by se zdůraznilo, že celá záležitost začala, dle české interpretace, vyhnáním českého obyvatelstva ze Sudet po Mnichovu.

V průběhu let však došlo k posunu chápání těchto výrazu a v Česko-německé deklaraci z r. 1997 je tzv. “divoký odsun” pojmenován “vyháněním” (Vertreibung) a tzv. organizovaný odsun (transfer) je pojmenován “nuceným vysídlením”(zwangsweise Aussiedlung). Zatímco jevy které se děly v roce 1938, jsou označeny jako “útěky a vyhánění”.

Došlo tedy k posunu při posuzování aktů v letech 1945/1947. i když sám akt nuceného vysídlení je nadále spojován s rozhodnutím Postupimské konference. Jde tedy o to posoudit, zda tento akt je v rozporu s mezinárodním právem a zda také škody způsobené německému obyvatelstvu mají své opodstatnění v mezinárodním právu.

Jak již bylo výše uvedeno, československá vláda čekala s dekretem č. 33/1945 Sb., jimž se upravovalo československé státní občanství osobám národnosti německé a maďarské, až do okamžiku, kdy dojde Postupimská konference k závěrům, které by opravňovaly transfer (nucené vysídlení) Němců a Maďarů. V § 1 tohoto dekretu je stanoveno, že tito občané pozbyli státní občanství československé dnem nabytí státní příslušností německé. Pozbývají občanství všichni ti, kdož se na základě německého zákona ze dne 21.11. 1938 (RGBl. I. str. 161) stali německými státními příslušníky, což vyplývá z čl. 2 tohoto německého zákona. Nabytí státní příslušností německé bylo stanoveno na 10. 10. 1938, protektorátní Němci pak nabyli německého občanství kolektivním nabytím s působností od 16. 3. 1939. Výše uvedená skutečnost měla za následek, že osoby německé národnosti byly v okamžiku transferu klasifikováni jako nežádoucí cizinci.

Podle českého výkladu nucený transfer je za trestný označen až v červenci 1991, ale v době provádění takovým nebyl. Mezinárodní právo rovněž vymezuje, kdy je možno transfer kvalifikovat jako genocidu. Rozhodující při tom je, zda bude transfer označen ,ve smyslu Postupimské smlouvy tím, čím byl, nebo vyhnáním.

Německá strana považuje odsun sudetských Němců za akt vyhnání a z toho odvozuje, že:

a) čl. XIII. je projevem souhlasu velmocí s transferem, což je činí spoluodpovědnými,

b) každé nucené vysídlení, doprovázené krajnostmi a nelidskostí, představuje porušení mezinárodního práva.

Vyhnáním se rozumí přímé nebo nepřímé násilí, které vede k opuštění domova (Heimat). S pojmem vyhnání souvisí další právní pojmy jako právo na domov a národnostní skupina. Z toho vyplývá, že právo na domov ve spojení s právem na sebeurčení má význam, nikoli jako právní norma, ale jako princip mezinárodního práva.

Otázkou odsunu sudetských Němců a vlastně celou sudetoněmeckou otázkou se velmi podrobně zabývá rakouský expert na mezinárodní právo Felix Ermacora ve svém Rechtsgutachten (Dobrozdání) publikovaném jako součást Die sudetendeutschen Fragen v roce 1992. Toto dobrozdání vypracoval Ermacora na žádost bavorské vlády.

Ve své práci dochází k závěru, že vyhnáním došlo k naplnění skutkové podstaty genocidy. Právní specifikum genocidy spočívá v tom, že má i trestně právní důsledky na mezinárodně právní úrovni, a to pro jednotlivé osoby. Z toho je odvozena i konstrukce neexistence kolektivní viny jak mezinárodním právu, tak v trestním právu vnitrostátní. Genocidium bylo za mezinárodněprávní zločin prohlášeno v rezoluci VS OSN 95/I ze dne 11. 12. 1946. Je upraveno úmluvou OSN z 9. 12. 1948 - Úmluvou o zabránění zločinu genocidia.

V případě vyhnání sudetských Němců nelze odkaz na transfer obyvatelstva v XIII. kapitole Postupimské dohody, považovat za mezinárodně bezvadné jednání, protože jeho obsah odporuje, všeobecně uznávaným zásadám mezinárodního práva. Jedinci, kterých se fakticky smlouva dotýká a je hodnocena jako smlouva k tíži třetího, zde vystupují jako objekty, což je zakázáno čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv. Vyhnání následovalo bez smlouvy.

Rozhodující při posuzování výše uvedených faktu je Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ze dne 26. 11. 1968, která vstoupila v platnost 11. 11. 1970.

Německá strana v otázce vyhnání dospěla k závěru, že uplatnění odpovědnosti za zločin vyhnání není možné ve vnitrostátním právu uplatnit, protože se jí nedostává mezinárodně účinných instrumentů. Přenesení zločinu vyhnání před Mezinárodní soudní dvůr by nevedlo k cíli, protože podrobení se České republiky jurisdikci tohoto soudu v této záležitosti nepřipadá v úvahu.

Přistoupením České republiky k Evropské konvenci pro lidská práva a jejím dodatkovým protokolům, přičemž čtvrtý dodatkový protokol zakazuje kolektivní vyhnání, by se mohly vytvořit předpoklady pro uplatnění odpovědnosti za vyhnání.

Cílem je dosažení spravedlivého vyrovnání, k čemuž vede zejména odstranění dekretů prezidenta republiky z r. 1945, které mají vztah k vyhnání, či jiný diskriminující charakter, s nímž souvisí otázka konfiskace, práva na domov a práva na sebeurčení.

Závěr

Z charakteru závěrečné práce vyplývá, že problematikou sudetoněmeckých otázek, které se dotýkají sudetských Němců, a to jak vyhnáních a násilně vysídlených, tak těch, kteří v současné době stále v České republice žijí, se velmi podrobně zabývají němečtí historici, právníci a politologové. Z české strany je této problematice věnována zasloužená pozornost až v období po roce 1989, a to především zásluhou politologů a právníků z okruhu Ústavu mezinárodních vztahů a Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, před rokem 1989 pak autorů v emigraci.

Tato problematika je v mé práci pojímána ze dvou pohledů, a to českého a německého. Německé argumenty jsou proti českým lépe precizovány a následovně v praxi uplatňovány.

Jako podstatné v rámci výkladů předmětných otázek, k nimž jednotlivé strany dospěly, je nutno rozlišit časové horizonty, neboť pozice mezinárodního práva, platného v době od r. 1918 do r. 1945 je jiná, než v roce 1946 a letech následujících, nebo v období současném. Tento fakt se odrazil i při řešení sporných otázek v rámci příprav Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Přes shodné pojmenování aktů po 9.5.1945 a v průběhu r. 1946, však i zde při analýze česko - německých vztahů bylo opominuto, dle mého soudu, rozhodující období let 1918 - 1919. O tom, že otázka vztahů je až příliš obestřená stereotypy a mýty svědčí průběh schvalování Deklarace na půdě parlamentu a senátu, kdy oporou pro schválení se musela stát důvodová zpráva. Ta ve svých důsledcích poněkud zpochybnila nejen samotný akt, ale otevřela nové pole k různým interpretacím výkladu jednotlivých bodů Deklarace.

Z použité právní literatury, zpracované jak českými, tak německými autory, vyplývá, že přes výchozí základ, který se opírá o zásady obecného mezinárodního práva, dochází následovnou interpretaci k rozdílným stanoviskům, z nichž se odvíjí další konstrukce, odůvodňující právní nároky té které strany. Včetně interpretace přirozeného práva.

Lze to doložit např. na dekretech, které se dostaly do rozporu s Listinou základních práv a svobod, pozbyly tak dnem 31.12.1991 účinnosti a nelze již podle nich postupovat, i kdyby vzhledem k předmětu jejich úpravy to vůbec bylo možné. Problém dekretů je tedy dnes problémem především politickým.

Cílem mé práce, s ohledem na velmi erudované, pregnantně formulované závěry odborníků, nebylo nabídnout konkrétní řešení této otázky. Mojí snahou bylo ukázat na základě jejich konfrontací možná hlediska k pochopení vývoje česko - německých vztahů a posunout otázku pohledu před mytický rok 1938.

Domnívám se, že jediný možný způsob, jak najít cestu tyto vlekoucí se spory řešit, by měl vycházet z politické vůle obou stran vyjádřené již v Deklaraci, při respektování současných bilaterálních vztahů, budovaných na vizi Evropy regionů.

Seznam použité literatury a právních předpisů

KOŘALKA Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914, Praha, 1996, MASARYK T. G.: Nová Evropa, Brno, 1994,

MASARYK T. G.: Česká otázka, Praha, 1969,

Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Sborník, Praha ,1996,

RÁDL Emanuel: Válka Čechů s Němci, Praha, 1993,

HILF Rudolf: Němci a Češi, Praha, 1996,

HAHNOVÁ Eva: Sudetoněmecký problém. Obtížné loučení s minulostí, Praha, 1996

STANĚK Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947, Praha, 1991,

STANĚK Tomáš: Německá menšina v českých zemích 1948-1989, Praha, 1993,

STANĚK Tomáš: Persekuce 1945, Praha, 1996,

SEIBT Ferdinand: Německo a Češi, Praha, 1996,

HABEL Fritz Petr: Němci a Češi 1848-1948, München, 1987,

Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty, díl 1 a 2, Brno, 1995

Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945, Dokumenty, Praha, 1994,

BROD Toman: Československo a Sovětský svaz 1939-1945, Praha, 1992,

Edvard Beneš a Střední Evropa, Sborník, Praha, 1994,

KŘEN Jan: Konfliktní společnost, Toronto, 1989,

COUDENHOVE-KALERGI Richard: Pan-Europa, Praha, 1993,

SKED Alan: Úpadek a pád habsburské říše, Praha, 1995,

BROKLOVÁ Eva: Československá demokracie, Politický systém 1918-1938, Praha, 1992,

Tisíc let českoněmeckých vztahů, Praha, 1995,

KLÍMEK Antonín: Boj o Hrad, Praha , 1996,

KLÍMEK Antonín, KUBU Eduard: Československá zahraniční politika 1918-38,

Praha, 1995,

KUČERA Rudolf: Kapitoly z dějin Střední Evropy, München, 1989,

Češi ve Střední Evropě, Sborník, München, 1988,

GALANDAUER Jan: Vznik Československé republiky 1918, Praha, 1988,

Slyšme i druhou stranu. Dokumenty o vyhnání Němců z českých zemí, Čes. Budějovice, 1991,

TÁBORSKÝ Eduard : Naše věc, Praha, 1946

BENEŠ Edvard: Demokracie dnes a zítra, Praha, 1947,

HAHN Fred: Bylo Československo 1918 - 1938 národní nebo národnostní stát, Střední Evropa, 1994, č. 42, s. 25 - 35,

KIMMINICH Otto: Benešovy dekrety. Posouzení z mezinárodněprávního hlediska, Střední Evropa, 1994, č. 44 - 45, s. 47 - 58,

KIMMINICH Otto: Postupim a otázka vyhnání, Střední Evropa, 1996, č. 63, s. 59 - 76,

MADLER Emanuel: Budeme obhajovat Benešovy dekrety, Střední Evropa, 1996, č. 63, s. 77 - 87,

DOLEŽAL Bohumil: Poznámky k “Prezidetským dekretům”, Střední Evropa, 1996, č. 63, s. 89 - 92,

Česko - německá deklarace, Praha , 1997,

Důvodová zpráva pro Parlament České republiky, Střední Evropa, 1997, č. 68, s. 121 - 126,

MADLER Emanuel: Bludička vyvážené deklarace, Střední Evropa, 1997, č. 66, s. 111 - 119,

HABEL Fritz Peter: Ztráty sudetských Němců při vyhnání v letech 1945-1946, Střední Evropa, 1997, č. 67, s. 75 - 83,

Dějiny československého státu a práva (1918 - 1945), Brno 1992,

MALENOVSKÝ Jiří: Mezinárodní právo veřejné - Obecná část, Brno 1993,

BOHMANN Alfred: Das Sudetendeutschtum in Zahlen, München, 1959,

RASCHHOFER Hermann, KIMMINICH Otto: Die Sudetenfrage, München, 1988,

BLUMENWITZ Dieter: Der Prager Vertrag, Bonn, 1985,

KIMMINICH Otto: Das Recht auf die Heimat, Bonn, 1989,

Der Potsdamer Abkommen, Teil 3, Wien, 1996,

ERMACORA Felix: Die Sudetendeutschen Frage, München, 1992,

ZAYAS de Alfred: Die Aglo - Amerikaner und die Vertreibung der Deutschen, Frankfurt/M. - Berlin, 1996,

GORDON Helmuth: Die Beneš - Denkschriften, Berg 1990,

PRINZ Friedrich: Wenzel Jaksch - Eduard Beneš, Briefe und Dokumente aus der Londoner Exil, Kln, 1973,

BRGEL Johann Wolfgang: Tschechen und Deutschen, Mnchen, 1973,

Ostmitteleuropa im Wandel, Bonn, 1996,

berwindung der Destabilisierung ?, Bonn, 1996,

HABEL Fritz Peter: Die Sudetendeutschen, Bonn, 1992,

Die Sudetendeutschen. Eine Volksgruppe im Herzen Europas, München, 1989

Sudetští Němci, etnická skupina v srdci Evropy, München, 1994,

EIBICHT Rofl-Josef (Hrsg.): 50 Jahre Vertreibung, Tübingen, 1995,

München 1938. Dokumente sprechen, München , 1964,

Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, Bonn, 1994,

BALLING Mads Ole: Von Reval bis Bukarest, Kopenhagen , 1991,

Periodika.

Střední Evropa, Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1990-1997,

Proglas, Revue pro politiku a kulturu, Brno 1990-1997,

Sudetenland, Europäische Kulturzeitschrift, München, 1990-1996,

Deutschland und seine Nachbarn, Forum für Kultur und Politik, Bonn 1994-1996,

Seznam právních předpisů.

Ústavní zákon č. 121/ 1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina české republiky,

Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919,

Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem a Protokol, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919,

Dekrety prezidenta republiky 1940-1945,

Vyhláška MZV č. 94/1974 Sb., o Smlouvě o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN,

Vyhláška FMZV č. 521/1992 Sb., o Smlouvě mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci,

Vyhláška MZV č. 32/1955 Sb., o Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia,

Vyhláška MZV č. 151/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu,

Zpátky