Únor 2007

Politická očista nebo etnická čistka. Československo 1945 -1947

Franz Chocholatý-Gröger

Dne 27. 11. 2006 uplynulo 60 let od odjezdu posledních vlaků s odsunutými Němci z Krnova s 1171 vyhnanci, z Ústí s 409 vyhnanci a z Brna s 1241 vyhnanci miřících do Hesenska (Fulda, Dieburg) a Severního Bádenska (Karlsruhe). Do okupačních zón Německa bylo v roce 1946 vysídleno 2 232 541 osob, z toho 1 464 985 do americké zóny, 77 220 do britské zóny, 8100 do francouzské zóny a 750 000 do sovětské zóny. Bylo tak splněno přání Československa, obnoveného po roce 1945, zahájit a dokončit politickou očistu od nacionálních socialistů (nacistů), kteří v očích tohoto státu podkopali státní existenci ČSR. Avšak místo politické očisty bylo toto opatření realizováno jako „etnická čistka“, jež za souhlasu Spojenců v zásadě počítala s „transferem“ německé menšiny na území bývalé Německé říše, aby nebyla opětovně ohrožena existence budoucí ČSR (1).

Již na Jaltské konferenci od 3. do 11. 2. 1945 panovala shoda v tom, že prvním válečným cílem bude odstranění nacionálního socialismu a jeho přívrženců v Německu a v závěrečném prohlášení se píše, že jejich cílem je úsilí o politickou a trestněprávní očistu německé společnosti od nacionálního socialismu a militarismu. Zdůraznili však, že v žádném případě nehodlají potrestat německý národ jako celek. Bohužel se nepodařilo v Jaltě dohodnout na jednotném přístupu k politické očistě v budoucích okupačních zónách. Základním předpokladem nového demokratického počátku v americké zóně byly politická očista a to platilo pro britskou a francouzskou zónu. V sovětské zóně veškeré aktivity byly na míle vzdálené právnímu demokratickém postupu a to v podstatě kopírovaly všechny státy v tzv. sovětské zóně zájmu - tedy v ČSR, Polsku, Jugoslávii a Maďarsku.

Můžeme konstatovat, že politická očista v těchto zemích byla provedena formou kolektivního vyhnání etnické skupiny, tedy mimo rámec právních principů , dalekosáhle opomíjející přezkoumání individuální viny. Do 1. 12. 1945 bylo do sovětské zóny vyhnáno v rámci „divokého odsunu“(to jak živelného podporovaného projevy Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda, tak organizovaného československou armádou a bezpečnostními orgány) 318 000 žen, starců a dětí (2). Poněkud jiná situace byla na území pod správou 3. americké armády, sem se přesouvali v té době především říšští Němci (nikoliv sudetští) a celý proces přesunu byl regulován a postaven na právním základě (3).

Československo, založené v roce 1918, se přes velkou německou a maďarskou menšinu považovalo za národní stát vymyšleného, neexistujícího národa československého. Etnické konflikty, jež se objevovaly již před rokem 1933, dosáhly svého vrcholu v době, kdy nacionálně socialistická zahraniční politika se snažila využít více než tři milionů Volksdeutsche pro Hitlerovou expanzní politiku. SdP pak v roce 1938 přispěla rozhodujícím vlivem, že Velká Britanie a Francie v Mnichově souhlasily s odstoupením 28 643 km? území Čech, Moravy a Slezska s 3 637 726 obyvateli (z toho 730 164 obyvateli národnosti československé) Německu (4). V březnu byla tzv. Rest-Tschechei přivtělena jako Protektorat Böhmen und Mähren k Velkoněmecké říši.

Československá exilová vláda vedená Edvardem Benešem, po svém uznání Spojenci v roce 1941, sledovala od svého počátku nejen jako svůj cíl obnovu Československa v hranicích před 1. 10. 1938, nýbrž také otázku budoucího osudu německé menšiny, která dle přesvědčení mnoha Čechů zradila Československo svou podporou nacionálních socialistů. Dle převládajícího názoru exilové vlády bude pro bezpečnost budoucího českého národního státu (v duchu jediného národa československého) nezbytné vyhnat část německé národnostní skupiny, protože existence takové skupiny by opětovně ohrozila stabilitu tohoto národního státu (5). Když v prosinci 1941 dostal Beneš od Spojenců přislib obnovy státu v hranicích před 1. 10. 1938, začal Beneš řešit otázku osudu sudetských Němců a to z počátku v intencích územních úprav a snížení počtu německého obyvatelstva na polovinu a to na základě kriteria viny konkrétních osob. Pak přichází na scénu velvyslanec Spojeného království při exilové československé vládě sir Phillip B. B. Nichols a W. Denis Allen z Foreign Office s tím, že prakticky je nemožné definovat objektivní měřítko pro „vinu“ a že takové definice viny nejsou slučitelné s plány na řádné potrestání válečných zločinců a vedlo by to k omezení práva na transfer obyvatel (6). Na druhé stráně nutno podotknout, že s tímto názorem byla britská vláda na veřejnosti zdrženlivá a po zjištění, že Beneš je s tímto názorem zajedno, Beneše svou podporou pro odsun utvrzovala a povzbuzovala. Obdobně americký president Roosevelt v květnu 1943 schválil plán vysídlení Němců v Československu, aniž o tom veřejně hovořil. Podobně ze strany Sovětského svazu měl Beneš ústní přislib Molotova a Stalina.

Myšlenky, že odsun Němců byl Benešovi vnuknut Brity a že Beneš proto jednal v intencích britských úvah, se v podstatě chopil Václav Houžvička ze Sociologického ústavu AV ČR, pokračující v české snaze popírání vyhnání a kladení viny jen na jednu stranu vah. Prezident Beneš si dlouho nepřál vysídlovat všechny české Němce, ale jen aktivní nacisty. Jeho představou bylo odsunout kolem osmi set tisíc Němců z českých zemí. Aktivním nositelem myšlenky na úplný odsun byl československý odboj, zvláště z řad důstojníků někdejší čs. armády, s nímž byl E. Beneš ve stálém spojení (7). Víme, že snem Benešovým bylo vybudování národního státu Čechoslováků, což v rámci jeho plánu národně (nacionálně) socialistické revoluce zahrnovalo také likvidaci národnostních menšin, jejich vystěhováním z republiky, nebo jejich odnárodněním. Beneš v Moskvě mimo jiné vylíčil vyhnání národnostních menšin jako součást poválečné „politické, hospodářské a sociální politiky“. Cílem měl být národně socialistický stát (8).

Benešovi velmi ležel na srdci odsun Němců z ČSR a sice v co největším rozsahu a 27. 1. 1944 předložil britské vládě memorandům týkající se odsunu. Obsahem je to toto memorandum shodné s memorandem sovětské vládě. Obě tato memoranda vycházejí z desetibodového plánu Beneše „Transfer obyvatelstva v ČSR“ z listopadu 1943. V bodě 4 je uvedeno:„Stát bude národním státem československým... Školy vydržované státem budou jen československé a ukrajinské.“ V bodě 5 je mimo jiné napsáno: „Hlavní gros transferu budiž však provedeno do dvou let.“ Na tyto plány navazuje memorandum vypracované dr. Jaroslavem Císařem. Návrh menšinové otázky v ČSR z května 1944 a Stanovisko československé vlády v otázce řešení problému menšin v ČSR ze září 1944 s vyjádřením dr. Špačka. Již v září byla připravena osnova ústavního dekretu o pozbytí státního občanství (9). Také Benešovy vzkazy domácímu odboji nabírají ještě tvrdší tón, snad nejostřejší byl jeho vzkaz z 16. 7. 1944, kde je národ vybízen k co nejrychlejšímu „obsazení a vyčištění všech výběžků... Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech osvobození... a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisté brániti... bylo v revoluci pobito.“

Beneš začal při jednáních s britskou vládou užívat pro první fázi vysídlování termín expulsion (vyhnání). Nichols mu ale 7. 9. 1944 důrazně doporučil, „abychom... uvážili, zda-li je dobře rozdělovat vyhoštění Němců na dvě fase: expulsion a vlastní transfer“. Československá exilová vláda předložila Spojencům první plán odsunu 23. 11. 1944 v dokumentu Memorandum of the Czechoslovak Government on The Problem of the German Minority in Czechoslovakia (10). Dle tohoto plánu se odnímá československé občanství občanům německé národnosti, pokud se aktivně neúčastnili boje proti nacistům. Tím byli do odsunu zahrnuti také Němci, kteří se nijak neprovinili. Zároveň ztratili jakoukoliv právní ochranu. Československá strana se tak odpoutala od principu trestně právního a tím i legitimního (potrestání individuální viny) a převzala princip kolektivní viny. Opustila tedy postup politické očisty společnosti, který Spojenci uplatnili v okupačních zónách a nastoupila cestu etnické očisty společnosti. Dokument počítal s tím, že v ČSR nezůstane více než 800 000 Němců a to bez menšinových práv schopných denacionalizace. Ostatní měli být do dvou let, při odškodnění za ztráty na majetku, odsunutí z ČSR.

Přijetí memoranda bylo ze strany Spojenců (zejména vlád USA a Velké Británie) velmi zdrženlivé, avšak je nekritizovali, neboť se tento plán více hodil ke koncepcím nového uspořádání střední Evropy a bylo jejich přáním podílet se na odčinění bezpráví spáchaného na Československu. Bohužel otázka vyhnání etnických Němců nebyla projednána v lednu 1945 na Jaltské konferenci a tím západní Spojenci oslabili své vlastní, opakovaně zdůrazňované výzvy, aby byl odsun realizován spořádaně a humánně. V dané chvíli na řešení německého problému působily globální mocenskopolitické faktory. Sudetští Němci se stáli v letech 1944/1945 již jenom pasivním objektem mocenské hry Spojenců o rozdělení Evropy a sfér vlivů.

Tohoto faktu se snaží využít také československá vláda a intenzívně připravuje domácí odboj na konečné řešení. Výzvy českých politiků domácímu odboji jsou již jen slabě skrytou výzvou k teroru a hromadným vraždám. Příkladem může být také tajný pokyn Prokopa Drtiny skupinám odporu ve vlasti: „Touto cestou“ (myšlen transfer) „bude možno se jich snad zbavit z části... Je třeba, abychom v prvních dnech po osvobození mnohé vyřídili sami... Myslete vždy na to... Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka“(11). Tato výzva se v době divokého odsunu stala krvavou skutečnosti.Odsun tak mohl začít v posledních válečných dnech v průběhu sovětské okupace takřka jako „vnitřní záležitost“ státu, nemaje formálně právní legitimitu. Teprve později, na Postupimské konferenci, Spojenci navrhli společné směrnice pro provedení odsunu. V té době už bylo vyhnáno 700 000 – 800 000 Němců a toto vyhánění si dle šetření československých orgánů vyžádalo 40 000 oběti, nehovoře o tisících znásilněných, zmrzačených a duševně postižených obětí z řad německého obyvatelstva. V prvních třech měsících měl tento divoký odsun podobu mstícímu tažení. České orgány, politici i polické strany se nesnažily o humánní, právem a zákonem podložené provedení opatření proti Němců, bohužel ani ze strany sovětských okupačních úřadů tato snaha nebyla vidět. Naopak na straně československých úřadů panoval konsensus: vzít řešení „problému“ do vlastních rukou a využít existující volný prostor k vytvoření fait accompli. Mimoto administrativně technický chaos prvních měsíců velice napomáhal excesům. Zde je nutno připomenout, že divoké odsuny nebyly připouštěny jen v části republiky obsazené do prosince 1945 americkými jednotkami (12). Ty se konaly jen na územích, kde moc měla socialistická trojka - komunisté, národní socialisté a sociální demokraté - bohužel, za tichého mlčení strany křesťanů – lidovců. V této době byl hněv Čechů zaměřen proti všem „Němcům“, o nichž se automaticky předpokládalo, že jde o aktivní nacisty.

Na mnohá místech následovaly živelné pokusy o násilné vyhánění a vysídlování na kterém se velkou mírou podílely československé vojenské, bezpečnostní a správní orgány (13). K vyostření situace přispělo nejen prohlášení z 11. 5. 2005, které přednesl jménem vlády Klement Gottwald a které vyzývalo národní výbory k zajištění německého majetku. Od 19. 5. 1945 mohly národní výbory a správní komise využít ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. definující osoby německé národnosti jako tzv. státně nespolehlivé osoby. První organizované vysídlovací akce souvisely s obsazováním pohraničí československou armádou a příkazy k vyhánění se objevovaly v armádních rozkazech. Tzv. Revoluční gardy, dobrovolnické paramilitaristické jednotky podřízené ministerstvu vnitra a poté komisi pro vnitřní bezpečnost při Zemském národním výboru v Praze, se velkou mírou podílely na akcích násilného vyhánění Němců, násilnostech, vraždách a znásilněních s tím spojených. Bez právního podkladu probíhaly snahy o internaci veškerého německého obyvatelstva, včetně žen, děti a starých lidí, ve zvláštních táborech a střediscích a budování táborů (středisek) v nichž bylo obyvatelstvo soustřeďováno k odsunu (před rokem 1946 spíše násilné vyhnání).

Majetek byl zabavován před přijetím příslušných dekretů a stejně se postupovalo také v otázce nucených prací. Mimoto existovalo mnoho další opatření, často nařizována místními orgány či jedinci – nošení bílé pásky s písmenem N, omezení nákupní doby, návštěvy veřejných míst, zákazy cestování a výrazné omezení potravinových přídělů. Prvním předpisem, který se snažil alespoň vyhánění regulovat, byl výnos ministerstva vnitra z 8. 6. 1945, poté následovala výzva Komise pro vnitřní národní bezpečnost ZNV v Praze z 14. 6. 1945 k zastavení všech neorganizovaných odsunových akcí. Ke dni 30. 6. 1945 se ruší Revoluční gardy. Ve vládě zastávali radikální postoje především komunisté a národní socialisté, kteří se dožadovali rychlého a masového vyhnání Němců. Sociální demokraté a lidovci byli poněkud opatrnější, ale plně se podíleli na realizaci těchto opatření.

K nejrozhodnějším stoupencům a nejagilnějším iniciátorům vyhánění patřil ministr generál Ludvík Svoboda, o čemž svědčí protokoly ze zasedání vlády. Poněkud umírněnější linii zastával ministr vnitra Václav Nosek, avšak jeho podřízení agilnosti přímo překypovali. Hnacím motorem „divokého odsunu“ bylo ministerstvo vnitra spolu s ministerstvem národní obrany a armádní velení, které již od 15. 5. 1945 vydávalo svým podřízeným útvarům řádu jednoznačných rozkazů k provedení „evakuace“ Němců, včetně starousedlíků. Armáda byla ke splnění úkolů nasazena s plným vědomím hlavy státu a vlády a na toto pověření nejvyšších státních orgánů se představitelé armády odvolávali (14).

Prezident republiky Edvard Beneš nestal stranou tomuto dění a byl s událostmi souvisejícími s plošným vyháněním obeznámen a byl o situaci pravidelně informován. U Beneše na prvním místě stálo přesvědčení, že odsun Němců je historickou nutností a státní nezbytností a k tomu směřovalo jeho chování, interně tlumočené názory a veřejné proklamace, které měly značnou váhu a ohlas zejména v době bezprostředně po skončení války. Beneš již 12. 5. 1945 dal svým projevem z balkonu brněnské radnice najevo svůj postoj k řešení této otázky: „Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – a já se tím netajím- že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ Nejpozději 6. 6. 1945 dal najevo svůj souhlas s uskutečněnými opatřeními a s pokračováním rozsáhlých „evakuací“, jak se to uvádělo v armádním žargonu. Beneš se nikdy neodklonil od základní myšlenky, že otázka dalšího setrvání německého obyvatelstva v republice „vyřízená být musí a já jsem přesvědčen, že vyřízená bude“ (Plzeň 15. 6. 1945) a „zbývá pouze jediné řešení odchod Němců od nás“ (Mělník 14. 10. 1945) (15).

Problematika „divokých odsunů“ je právně spojována s hodnocením zákona č. 115/1946 Sb. „O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, který byl přijat 8. 5. 1946. Zákon vyslovil beztrestnost pro jednání, jehož účelem bylo přispět k znovunabytí svobody v době od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945, i kdyby se jednalo o trestní čin. Hovoří se zde, že zákon se nemá vztahovat na trestné činy spáchané z důvodů nízkých a nečestných. Kdo se touto problematikou zabývá, ví, že velká část zabavování majetku a vyhánění byla z důvodu zištných, ve většině případů nešlo o to zajistit majetek pro rozvoj státu. Těchto činů se dopouštěli mimo takzvané „zdivočelé jedince“ především příslušníci Revolučních gard a Československé armády (bez ohledu na hodnost) a takzvaní partyzáni, objevující se po obsazení obcí jednotkami Spojenců (mnozí z těchto partyzánů ještě krátce předtím patřili k hlavním informátorům německé moci).

Ústavodárným Národním shromážděním byla 10. 7. 1947 zřízena zvláštní vyšetřováci komise k vyšetření „všech hromadných zákroků proti Němcům, Maďarům a jiným osobám po 5. květnu 1945“. Jak dopadlo toto vyšetřování, je všeobecně známo, řada pachatelů byla sice vyšetřována, většina však vůbec ne, některé vyšetřování bylo dovedeno až k vynesení rozsudku. Zdaleka ne ve všech případech však byli zjištěni a potrestáni konkrétní pachatelé. Pokud byly tresty vynesené, nebyly nikdy adekvátní spáchaným činům a mnozí byli po ukončení řízení vyneseni do vysokých funkcí stranických či státních (16).

Nutno zde se ještě zmínit, že „divoký odsun“ byl Československem doveden v otázce postavení „německé menšiny“ k nastolení takové faktické a právní situace, kterou musela vzít postupimská konference na vědomí. Bylo ve vládě několikrát projednáváno, že západní spojenci nesouhlasí se zahájením hromadného vysídlení Němců před zahájením projednáním na nejvyšší úrovni. Proto vláda zaujímala dvojaké stanovisko. Na jedné straně byl z vnitropolitického ohledu „transfer pod rukou“ akceptován, na druhé straně západním spojencům předkládán jako hotový fakt a to při současné snaze zamlčet s ním spojené excesy a komplikace. A tyto „divoké odsuny“ by byly těžko realizovatelné v plném rozsahu, kdyby zde nebyla součinnost sovětských orgánů v sovětské okupační zóně v Německu a Rakousku.

Tzv. organizovaný transfer do spojeneckých zón započal 25. 1. 1946. K provedení odsunu byla přijata vládní nařízení a celá řada prováděcích předpisů především ministerstva vnitra a národní obrany. Československá vláda schválila zásady tzv. soustavného odsunu Němců 14. 12. 1945 a ústřední směrnice k jeho provedení pak konkretizoval oběžník ministerstva vnitra z 31. 12. 1945. Pravomoci jednotlivých složek armády, které zajišťovaly vlastní transporty, byly konkretizovány směrnicemi MNO z 2. 2. 1946 (17). Do odsunu měly být zařazeny všechny osoby, které ztratily občanství podle ustanovení ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Z odsunu byly vyňaté některé kategorie obyvatel a k tomu byly vydány výnosy ministerstva vnitra, které rozhodovaly o jednotlivých kategoriích osob v konečné instanci. Výše jmenovaný dekret, který upravoval otázku státního občanství, tvořil ústřední bod československé politiky usilující o vyhnání etnických menšin. Dekret ustanovoval, že Němci, kteří získali německou státní příslušnost na základě tehdy platných nacistických zákonů, automaticky ztráceli československé státní občanství. Mimoto stanoval, že „osoby německé národnosti“ rovněž ztratily československou státní příslušnost a to jen tím, že se hlásili k této etnické skupině. Ve smyslu § 6 dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. byli za Němce považované ty osoby, které se od roku 1929 při jakémkoliv sčítání lidu přihlásily k německé národnosti (18). Vyňati mohli být jen Němci, kteří spolupracovali s Čechy a nebo Češi, kteří hodnověrně doložili, že jednali pod nátlakem. Sice zde byla možnost zahájit soudní řízení k znovuudělení občanství, ve skutečnosti však odsuzovalo všechny Němce jen na základě jejich etnické identity ke ztrátě občanství, tím ke ztrátě jakýchkoliv práv a k vyhnání.

Mimo to oběžník ministerstva vnitra z 24. 8. 1945 omezoval počet těch, kteří mohou získat československé státní občanství na 200 000 osob. Tím byla také silně omezena možnost návratu a politické rehabilitace antinacistů, kteří se po skončení války chtěli vrátit do republiky. Občanství ztratili také židé, kteří se kulturně cítili být Němci. Tedy i tyto osoby, kterým nacionálně socialistický režim odňal státní občanství a byli pronásledování při šoa, ztratily podruhé právo na domov. Bylo to kruté bezpráví. Tento dekret jasně ukázal nacionalistické cíle československé vlády. Bohužel, nacionalistické běsnění nezasáhlo jen Němce, ale i Chorvaty na Jižní Moravě a Šlonzáky a Poláky na Slezsku (19). Dekret tak ukázal národnostním menšinám v Československu, že jen na základě své kulturní identity, nikoli kvůli svému politickému přesvědčení, nejsou v Československu vítány a nemohou očekávat žádnou ochranu svého vlastnictví. Za dva roky na to poznali sami Češi, že na základě svého politického přesvědčení nejsou ve své zemi vítaní a nemohou očekávat žádnou ochranu svého života a vlastnictví.

Závěr postupimské konference realizující transfer je v rozporu se zásadami, které si Spojenci zastávali, v Norimberku byly transfery označeny jako odporující mezinárodnímu právu. V Postupimi byl však v principu uznán, pokud bude proveden „řádným a humánním způsobem“. S principem politické očisty, zásadou denacifikace, nemá politika dekretů nic společného. Zde šlo o etnickou čistku.

Poznámky:

(1) Kuklík, Jan: Československé zákonodárství ve vztahu k Německu a osobám německé národnosti v letech 1940-1948, in Německé menšiny v právních normách 1938-1948, Nakladatelství Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006 s. 163 (dále KUKLÍK)

Bohmann, Alfred: Das Sudetendeuschtum in Zahlen, Sudetendeutscher Rat, München 1950, s. 198-228, s. 253-272 (BOHMANN)

Wilhelm, Cornelia: Denacifikační politika Spojenců v Německu jako model?, in Německé menšiny v právních normách 1938-1948, Nakladatelství Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006 s. 348 (dále WILHELM)

(2) (BOHMANN) s. 202

(3) (KUKLÍK) s. 157

(4) Seznam obcí a okresů republiky česko-slovenské, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, Státní úřad statistický, Praha 1939

(5) (WILHELM) s. 355

(6) (WILHELM) s. 355-356

(7) Václav, Houžvička: S ODSUNEM NĚMCŮ PŘIŠLI BRITOVÉ, http://www.reflex.cz/Clanek24866.html

(8) Krystlík, Tomáš: Třetí republika - národně socialistický stát 1945-1948, http://www.cs-magazin.com/, prosinec 2006

(9) Vondrová, Jitka: Češi a sudetoněmecká otázka 1939-1945. Dokumenty, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1994, dokument č. 130, s. 264-265 (dále DOKUMENTY)

Chocholatý, František: Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků , diplomová práce VŠP Hradec Králové, 4. 7. 1997

(10) (DOKUMENTY) dokument č. 148, s. 303- 308

(11) Chocholatý, František: Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků , diplomová práce VŠP Hradec Králové, 4. 7. 1997

(12) (WILHELM) s. 357

(13) (KUKLÍK) s. 155

Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947, Academia, Naše Vojsko, Praha 1991, s. 57, 58, 60-63

(14) Staněk, Tomáš, Arburg, Adrian von: Organizované divoké odsuny? 1. část: Předpoklady a vývoj do konce května 1945, in Soudobé dějiny 3–4/2005 Komplex odsunu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005 s. 465-533, k otázce úlohy státní moci s. 476-479

Staněk, Tomáš, Arburg, Adrian von: Organizované divoké odsuny? 2.část‚ Československá armáda vytváří „hotové skutečnosti“, vláda je před cizinou legalizuje in Soudobé dějiny 1–2/2006, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006 s. 13-49

(15) Chocholatý-Gröger, Franz: 60. let od konce války - květen-srpen 1945, krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců, 23. 04. 2005 Protektorát, Sudety, staré názvy, historie www.bruntal.net

(16) Staněk Tomáš, Perzekuce 1945, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4

Staněk, Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity 41/2005, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005

(KUKLÍK) s. 159

(17) Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947, Academia, Naše Vojsko, Praha 1991, s. 112-113, 170

(KUKLÍK) s. 163-165

(18) Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Dokumenty I a II, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995

Dekret č. 5/1945 Sb. z 19. 5. 1945 (KUKLÍK) dokument 3, s. 175-181

Ústavní dekret č. presidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945 (KUKLÍK( dokument 8, s. 205- 208

(19) Chocholatý-Gröger, Franz: Rok 1945 na Hřebečsku 19. 11. 2006 Z historie (regionu)

Chocholatý-Gröger, Franz: NÁRODNOSTNÍ MAPA JIŽNÍ MORAVY V LETECH 1918 – 1938, 16. 11. 2006, Z historie (regionu)

Chocholatý-Gröger, Franz: ŠLONZÁCI A VOLKSLISTA, 17. 06. 2005, Z historie regionu, totéž www.cs-magazin.com

Brandes, Detlef, Cesta k vyhnání, Prostor, Praha 2002