Únor 2007

Morálka komunistů českých

James V. Jakoubek

Tak zemřel pan Pinochet... oznamuje Cardová Jaroslava v komunistických Haló novinách dne 15. prosince 2006 a dodává, že „levicoví spisovatelé a básníci“ po oznámení skonu „pana Pinocheta ve věku 91“ let jásati začali, oslavujíce „jeho smrt jako vítězství pravdy nad lží a nenávistí“. Je citován „levicový básník a písničkář Dick Gauham“, ovšem ne zcela úplně, neb cudné dámě Cardové „etika nedovoluje citovat přesně, co bylo řečeno“. Taktéž další „básník Attila the Stockbroker“ se nechal slyšet ve stejném stylu, též bez možnosti citace. „Básníci a písničkáři“ komunistické provenience jsou zřejmě sprosťáci, hulváti a dobytkové, jež ve slušnější společnosti, a to ani komunistické, z důvodů etických doslova citovat záhodno není.

„Scumball Pinochet“ jak známo v roce 1973 ve své zemi Chile vojenským pučem svrhl „demokraticky zvolený marxistický režim“. Puč byl klimaxem tříletého ekonomického chaosu, politické polarizace a snahy o sovětizaci země. Však soudruh Brežněv z toho tehdy mohl mít smrt, neb pouze komunisté mají dovoleno pučem svrhávat demokratické režimy, viz ku příkladu svržení demokraticky zvolené Prozatímní vlády bolševickou soldateskou v roce 1917 v Rusku a nebo v únoru 1948 v Československu. Po puči následovaly čistky, v porovnání s čistkami u komunistů běžných, velice mírné. Soudružka Cardová tyto pro pořádek upřesňuje: „tisíce lidí umučených k smrti, další desetitisíce levicovitě smýšlejících občanů Chile užalářovaných“.

Přesnější počet neuveden (později, v roce 2000, když byl Pinochet jako soukromá osoba na žádost Španělska v Anglii zatčen, bylo jako důvod uvedeno „porušování lidských práv a zmizení více než 3.000 disidentů“ během 16leté vlády junty v Chile). Pak se Pinochet dopustil činu, který mu komunisté dodnes nezapomněli, neb by je samotné pošetilá myšlenka tohoto typu ani ve snu nenapadla. V roce 1988 vyhlásil plebiscit, kde občané rozhodli o ukončení vlády vojenské junty a o vyhlášení svobodných voleb. Na podzim 1989 byl v Chile prezidentem zvolen odborový předák Patricio Aylwin a obnovena demokracie a Pinochet zůstal v čele chilské armády dál. Zločinnost režimu pana Pinocheta ilustruje soudružka Cardová velice dojemně na „smutném ale statečném příběhu chilského básníka a písničkáře Victora Jary, umučeného Pinochetovými žoldáky v září 1973... v těžkém žaláři, kdy ležel na zemi v tratolišti krve a stále hrál na kytaru a zpíval své písně... (by byl posléze) ...odvezen za město Santiago de Chile a tam nemilosrdně zavražděn.“

Nemíním obhajovat násilnosti vojenského diktátora Pinocheta ani zlehčovat údajný osud Victora Jary. Na co chci upozornit, jest velice selektivní rozhořčování se a bědování komunistů českých nad údajným porušováním lidských práv kdekoho kýmkoliv, pokud onen porušovatel není komunistou. Komunističtí zločinci jsou naopak oslavováni jako velicí dobrodinci a poukazování na jejich zločinnost je posuzováno za zločin sám. Stačí čísti v Haló novinách oslavné ódy na vojenského diktátora Fidela Castra. Pinochet, co se počtu obětí svého režimu týče, nesahá diktátorovi Castrovi, ba ani českému Gottwaldovi, ani po kotníky. O zločincích jako Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot a celé plejádě dalších komunistických darebáků nemluvě. Když už ale je zde řeč o osudu specifické osoby, připomeňme jiný „smutný, ale statečný příběh“ který se odehrál v Československé socialistické republice. Příběh bratrů Pavla a Jiřího Wonkových, kterému ani dnes v České republice konce nevidět.

Když se na jaře 1986 v SSSR ujal vlády Michail Gorbačov a zahájil svoji „perestrojku a glasnosť“, chtě nechtě se k této připojily i ostatní země „Tábora míru“. V ČSSR byly toho roku na programu volby do Federálního shromáždění a do nich se v rámci vyhlášené perestrojky jako nezávislý kandidát přihlásil Pavel Wonka. Za tímto účelem vypracoval program vydaný v „Prohlášení nezávislého kandidáta“ který začal rozšiřovat Pavlův bratr Jiří. Kandidaturu povoloval i tehdejší zákon a ústava, neb, jak známo, v ČSSR si „vládne lid sám“. Tehdejší lokální místodržící JUDr. Gustav Husák a jeho spolek gaunerů kvalifikovali Wonkův čin jako otevřený útok proti suverenitě komunistické strany. Zákon nezákon, provokatérům tohoto typu musely být zatrhnuty roupy. Oba bratři jsou zatčeni, protože ale jejich čin trestný nebyl, bylo nutno vymyslet zločiny jiné. Po více než roční tzv. „vyšetřovací vazbě“, v květnu 1987 došlo k soudu. Jiří byl odsouzen za „pobuřování“ jehož se dopustil „obsahem socialistického závazku“, kterým byl údajně „pobouřen“ jeho zaměstnavatel OPS Náchod. Rozsudek: 21 měsíců. Obsah pobuřujícího závazku předložen nebyl. Pavel, nezávislý kandidát, se údajně dopustil zločinu přímo mezinárodního. Bachaři z věznice Bory, kde byl dříve vězněn u soudu uvedli, že se Pavel „hanlivě vyjadřoval o poměrech v ČSSR, hanobil politiku KSČ a urážel čelné představitele jak ČSSR, tak SSSR.“ Za tento velezrádný čin vyfasoval Pavel taktéž 21 měsíců. Navíc „ochranný dohled v trvání tří let“, kterýžto dodatek se mu stal osudným. Oba bratři v rámci převýchovy jsou ztýráni, což zřejmě za komunistů, kteří se dnes s horlivostí dovolávají „důsledného dodržování lidských práv“ pro kdejakého teroristu, viz neustálý povyk a hořekování nad „mučením v americkém koncentráku na Guantánamo“, patřilo k věci.

Pavel se „z výkonu trestu“ vrátil s podlomeným zdravím a proto se rozhodl zažádat si o vystěhování do Německa. Soud to ohodnotil jako pokus o „maření soudního výroku“, vyhnutí se „ochrannému dohledu“. Byl proto předvolán do okresního úřadu v Trutnově, kde byl zatčen a znovu jak se patří ztýrán. K „soudu“ byl pro neschopnost chůze přivezen na kolečkové židli. Soudkyně Marcela Horváthová, krajským sekretariátem KSČ upozorněna, že jde o tzv. „zájmový případ“ sledovaný nejvyššími místy, důvěru soudruhů nezklamala. Polomrtvou lidskou trosku před sebou odsoudila na pět měsíců nepodmíněně. Stalo se 20. dubna 1988. Týden na to, 26. dubna, Pavel ve vězení v Hradci Králové zemřel. Bylo mu 35 let. Úřední příčina smrti – plicní embolie.

Přišla éra sametu, kdy se údajně začaly prošetřovat zločiny komunistického režimu a na pořad přišly i případy Pavla a Jiřího Wonky. V březnu 1990 podal Pavlův spoluvězeň následující svědectví:

Dosvědčím, i za cenu svého života, že Pavel Wonka byl v Hradci Králové mučen a ubit k smrti. Viděl jsem, když mě vedli od zubaře, jak ho vyvedli z cely, svlékli do naha a pověsili na katr. Měl chodidla asi 10 cm nad zemí. Bylo tam pět bachařů a ve vědru s vodou měli připravených pět pendreků. V cele jsme pak slyšeli jak ho řezali tak dlouho, že on už nemohl ani sípat. I ženy o poschodí výše začaly křičet, „vy dobytkové, nebijte ho!“ Úmyslně jsem si rozrazil hlavu o topení, abych se dostal na chodbu. Devěťák otevřel dveře a když viděl, že mám zakrvácenou celou hlavu, odvedl mě na ošetřovnu. Na chodbě jsem viděl cosi příšerného. Pavel visel na katru a nejevil známky života. Jména bachařů, co Pavla zavraždili, neznám, jen jejich vězeňské přezdívky. „Cikán“ je černovlasý s knírkem. „Tužtička“ má hodnost poručíka. „Zlatozub“ byl již v bouchacím komandu v 60. a 70. tých letech. Další je „Prasečí hlava“, ti všichni tam ještě dnes pracují. Podpis.

Jiné svědectví očitého svědka výkonu „soudního rozhodnutí“ soudružky Horváthové:

Pro pozůstalé, bez úmyslu jitřit rány, k potrestání viníků a objasnění pravdy. V dubnu 1988, cestou na ošetřovnu mě předvádějící vyzval, abych pomohl v chůzi vězni, který se držel zábradlí. Zavěsil se do mne a řekl: „Jmenuji se Pavel Wonka a jsem politickej. Policajti mě zmlátili.“ Pak mi řekl, abych mu vyhrnul tepláky v oblasti ledvin. Měl všude krevní podlitiny. Jméno Pavel Wonka jsem znal, proto jsem se o jeho další osud zajímal. Byl umístěn v cele č. 136, přímo naproti. Jeho poslední noc si pamatuji přesně, neb připomínala horor. Sám jsem byl několikrát zmlácen do bezvědomí, znám proto všechny zvukové efekty. Bylo jasně slyšet, že exekutoři bijí do bezvládného těla. ... Omlouvám se za jitření citů. Podpis.

Co se „potrestání viníků“ týče, samet byl k těmto opravdu sametový. Bouchající komando zůstalo bez poskvrny, zřejmě tento druh „převýchovy“ rudí gestapáci měli v náplni práce. „Soudkyně“ Marcela Horváthová, za Husáka členkou komise vytvářející novou komunistickou ústavu, byla ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem prohlášena „vynikajícím právníkem“ a v roce 1992 doživotně jmenovaná soudkyní okresního soudu v Trutnově. Soudní lékař MUDr. Radim Pek, který o polomrtvém Pavlovi prohlásil, že je „simulant a nikterak není ohrožen na životě ani zdraví“, má dnes soukromou praxi v Hradci Králové. Zpráva ČTK ze dne 19. února 2003 suše konstatuje: „Pavel Wonka zemřel za dosud nevyjasněných okolností v komunistickém vězení ...“ Citovaná svědectví očitých svědků ani po tolika letech nebyla vzata v úvahu.

Pavlův bratr Jiří do několika periodik napsal pár článků, ve kterých dal najevo, co si o tom všem myslí. Soukromý dopis zaslal také soudkyni Horváthové, ve kterém ji nazval „justičním vrahem“. Soudružka soudkyně výrok kvalifikovala jako „napadení veřejného činitele“. Byzantský zákon z dob komunismu který díky expertům typu JUDr. Pavla Rychetského (dnes v ústavním soudu) a Václava Havla sametově-demokratickému Česku stále vyhovuje praví (§ 156 tr. ř. čl. 1): Kdo hrubě urazí nebo pomluví veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. „Hrubě uražená“ soudkyně předala případ dál a prokurátorka Eliška Rychlíková Jiřího předvolala k soudu. Jiří ale v té době byl na léčení následků komunistických výchovných metod v Německu, což bylo soudem kvalifikováno jako „nezákonné vyhýbání se trestnímu řízení“ a na Jiřího byl vydán zatykač. A čekalo se, až se zločinec z Německa vrátí, což ten učinil začátkem února 1995. 13. února se Jiří, nic zlého netuše, vydal do města koupit matce dárek k narozeninám. Tam byl zatčen a odvezen do vězení. O zatčení Jiří vypověděl:

Jsem dost obezřetný, ale nečekal jsem takovýto zákrok na ulici za bílého dne. Viděl jsem nějaké muže v černém, myslel jsem si, že jde o černé šerify, kteří nasazují cizincům botičky. Pak jsem dostal ránu do vazu a kdosi mě podrazil nohy. Následovalo několik kopanců do zad a rána pěstí do hlavy. Mlátili mě a nacpali pod zadní sedadlo auta, že jsem ani dýchat nemohl... Domníval jsem se, že jde o nějaké zabijácké komando pohrobků Picha-Tůmy.

Když se dění toto díky několika německým turistům, svědkům zákroku „černých šerifů“, dostalo do zahraničí, Vrchní evropský mumanista Václav Havel usoudil, že ostudy již bylo dost a Jiřímu udělil „prezidentskou milost“. Na to ale, aby nechal vyšetřit řádění trutnovské justiční mafie mu humanita již nezbyla, pročež tato řádila dále. Nejen trutnovská. Případ se dostal na pořad ČT1. Debata, kde zasedl výkvět sametové justice: JUDr. Jiří Novák, ministr spravedlnosti; JUDr. Bohumíra Konečná, nejvyšší státní zástupkyně; JUDr. Otakar Motejl, soudce Nejvyššího soudu. Konečná uvedla, že Jiří oba policisty, co ho přišli zatknout, vyrohoval, při čemž jednomu z nich ruku zlomil, druhému uštědřil otřes mozku a na voze v majetku státu způsobil škodu 15.000 korun. Ministr Novák pěl chválu na vysokou kvalifikaci soudkyně Horváthové a sudí Otakar Motejl diskutované údaje právnicky rozebíral. Na základě výroků JUDr. Konečné na ni Jiří podal trestní oznámení za pomluvu a šíření poplašné zprávy.

Případ měl dočasnou dozvuku u krajského soudu v Hradci Králové. Soud dospěl k závěru, že Jiřího zatčení bylo „nezákonné, neb ten se trestnímu řízení nijak nevyhýbal“. Místo „dvou policistů“ kteří Jiřího zatýkali jich soud napočítal osm. Ze „zlámané ruky“ policisty se vyklubal „podvrtnutý palec“ způsobený nešikovností policajta, o „otřesu mozku“ policajta druhého zmínka žádná. 15.000 korun škody na voze se scvrklo na tisícovku jednu, kteréžto „škody“ byl Jiří zproštěn. A JUDr. Konečná uznala, že byla „nedostatečně informovaná“, což bylo vzato jako „omluva“ za její nehorázné výroky na TV-debatě. Nezákonný zatykač trutnovských justičních orgánů byl soudem přehlédnut. Nikdo tudíž za nic nemohl, jen Jiří Wonka byl za bílého dne na ulici přepaden, osmi policajty zbit, „nezákonně zatčen“, do vězení uvržen, odkud ho po týdnu vytáhl prezidentský pardon. A navíc okraden o 4.000 korun, které měl u sebe na nákup dárku pro matku a které se v české justiční džungli tak nějak ztratily.

Sedm let po té, v prosinci 2002 advokát ministerstva vnitra Jaroslav Slabý na Jiřím Wonkovi požaduje 18.000 korun jakožto „náhradu za služební příjem v době pracovní nepřítomnosti“ dvou policajtů, údajně zraněných při zatýkání Jiřího v únoru 1995 ve Vrchlabí. Dle nové obžaloby, Jiří oba policisty napadl a způsobil jim „zranění s následnou pracovní neschopností. Částka představuje úhradu po dobu jejich pracovní neschopnosti, bolestného a škody na policejním voze.“ Soud byl stanoven na jaro 2003. (Jak to tehdy dopadlo informován nejsem.)

Podrazy a mstivost stalinistické komunisticé „justice“ dodnes vládnoucí v Čechách konce nemá. Soudružka redaktorka komunistických Haló novin Jaroslava Cardová zřejmě o „porušování lidských práv“ ve své zemi zájem nemá ani nejeví, natož o „záhadná úmrtí“, jimiž se to v kriminálech komunistického Československa jen hemží. A to ani přes to, že citování svědků by v případech shora popsaných, na rozdíl od „básníků a písničkářů komunistických“, její morální „etice“ zajisté nebránilo. Ovšem, její „etice komunistické“, to je jiné kafe. Doufat v jejím případě, že se ve svém povolání žurnalistky snad i jen pokusí o to, aby i v Čechách „pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí“ kterak požaduje všude jinde ve světě, jest požadavek zcela nemožný a pošetilý, že ano, soudružko! Proto, Míru zdar!