Únor 2007

Ostrovní speciality

Jan Jůn

Velká Británie představovala pro nás Středoevropany zemi podivných paradoxů. Mnohé z nich však mají hluboké historické kořeny a často se považují spíše za obdivuhodné výstřednosti, jak už skvěle vystihl Karel Čapek. Ostatně Británie je dodnes jedinou zemí Evropské unie, kde se jezdí vlevo nebo kde třeba všechny labutě patří královně.

V dnešních údajně moderních a racionálních časech, kdy si poevropštěná Británie už neříká „Velká" a kdy mnohé z jejich tradic rychle zanikají, stala se tato ostrovní říše - a to zejména v posledním desetiletí - spíše zemí absurdit. Od paradoxu k absurditě mnohdy nebývá daleko. Avšak opravdových absurdit, které na rozdíl od úsměvných paradoxů vyvolávají nekontrolované emoce, bohužel přibývá. Není to už ono úsměvné a nevěřícné vrtění hlavou, ale spíše poklepávání na čelo.

S úsměvem i vážně

Dnešní absurdity jsou v zásadě dvojího druhu. Jednak ty vzbuzující pobaveně pozdvižené obočí zahraničních návštěvníků, a pak ty horší, které podle mnoha odborníků nahlodávají podstatu britské demokracie s její tradiční tolerancí a smyslem pro „fair play". Mezi ty první, úsměvné, patří od vstupu do Evropské unie například takzvaná „metrikace" čili přechod na metrický systém. Už druhá generace měří na centimetry a metry, ale vlastní vzrůst stále udává ve stopách a palcích a váhu ve stonech. V obchodech si zas na plastové lahví mléka přečtete, že obsahuje 2,272 litru a hned vedle je upřesněno, že to jsou čtyři pinty. Metrikace je však prakticky zcela ignorována v dopravě: vzdálenosti i rychlost se měří v mílích. Spotřeba benzinu se ale udává jak v litrech na kilometry, tak postaru v mílích na galon. Ano, Britové prostě přepočítali takzvané imperiální jednotky na metrické, a ty zlomky pochopitelně nedávají příliš smysl.

Propukají kolem toho i soudní spory. Například jeden řezník odmítal přejít na metrickou soustavu s tím, že to jeho zákazníci nepožadovali. Nakonec však nad místními úřady zvítězil, neboť mírně ustoupil a slíbil, že pokud to zákazníci budou požadovat, vždy jim milerád maso prodá navážené na kilogramy. Podle zpráv v tisku prodává maso na libry vesele dál, neboť to na kila zatím nikdo nechtěl.

Absurdit druhého typu je bohužel více. Patří mezi ně nepochybně oznámení městského zastupitelstva Birminghamu, že letos hodlá město v zájmu úcty k menšinám slavit nikoli Vánoce, ale svátek nazvaný „Winterval", tedy festival zimy. Pošta oznámila, že letošní poštovní známky už nebudou zobrazovat tradiční křesťanské vánoční motivy, ale dědu Mráze. Pro onu městskou radu je paradoxem, že tuto absurditu kritizují muslimové zastoupení v organizaci Křesťansko-muslimské fórum. Ti tvrdí, že „snahy n sekularizaci náboženských svátků uráží obě komunity" a že ti, kdo používají „skutečnosti existence náboženského pluralismu jako záminku k odkřesťanštění britské společnosti, se nevědomky stávají náboráři rekrutů pro extrémní pravici". Nejnovějším členem klubu těchto absurdních „náborářů" se v listopadu staly aerolinie British Airways, když propustily jednu „neústupnou" zaměstnankyni, která odmítala přestat nosit na šíji řetízek s křížkem velikosti padesátihaléře. Prý jej může nosit jedině schovaný pod uniformou. Paradoxem je, že muslimky mohou s uniformou British Airways nosit šátek a sikhové turban. British Airways nyní - po petici stovky poslanců a vyjádření hlavy anglikánské církve, tedy arcibiskupa z Canterbury, že by křesťané mohli aerolinie bojkotovat - absurdní předpisy „přehodnocuje".

Až nebezpečně módní „multikulti"

Začalo to ušlechtilou snahou o začlenění přistěhovalců do společnosti pomocí pozitivní diskriminace v zaměstnání. To bylo sice užitečné, ale pak někdo přišel s nápadem, že všechny vyhlášky a oznámení veřejnosti musí být vytištěny ve všech přistěhovaleckých jazycích. A nejen to: nejpočetnější skupině imigrantů z Pákistánu a Bangladéše se musí povolit přivézt si své kleriky. Výsledkem bylo, že přistěhovalci se neučili angličtině, ale mizeli v ghettech, kde měli vše k dispozici v rodných jazycích, včetně kázání importovaných muftíů. Pocházeli z nejzaostalejšich a nejfundamentalističtějšich oblasti oněch zemí a v posledních letech řada z nich patřila mezi militantní sympatizanty terorismu. Tedy žádná žádoucí asimilace do většinově společnosti, ale segregace jako řemen, a to vše za peníze daňových poplatníků. Na absurditu celé situace nakonec začal upozorňovat sám předseda Komise pro rasovou rovnoprávnost sir Trevor Philips, původně černošský přistěhovalec z Jamajky.

Vláda Tonyho Blaira ovšem není tak centristickou vládou, jak by se mohlo na první pohled zdát; řadu oblastí ovládají krajně levicoví extremisté. Ostatně ani londýnský primátor Ken Livingstone alias „Rudý Ken“ sedmdesátých let nepatří právě mezi centristy. Krajní levice sice odsuzuje terorismus, avšak paradoxně ve svém svatém antikapitalistickém, protizápadním či protiamerickém rozhořčení spatřuje přirozené spojence v blízkovýchodních i domácích muslimských militantech, z jejichž řad se teroristé rekrutují. Toto absurdní vidění bohužel propaguje také část médií.

Kladivo lidských práv

Fungování demokratického systému má pak ještě jeden háček. Pánové a dámy totiž stale více utrácejí, občané platí stale vyšší státní a místní daně a na celostátní i lokální úrovni roste počet zaměstnanců veřejné správy i výše jejich platů. Která místní správa by dnes neměla oddělení pro multikulturalismus či prosazování politické korektnosti a nezahlcovala by sebranky občanů nečtenými publikacemi o vlastni důležitosti? Jestli ovšem počty státních zaměstnanců dále porostou, brzy nebudou mít volby smysl: vždyť tito lidé nebudou hlasovat pro jinou stranu a možnou racionalizaci čili za zrušení svých pracovních míst!

Za této situace je jen další absurditou i stale rozšířenější zneužíváni obrany lidských práv pachateli trestných činu včetně teroristů. Kupříkladu sto devadesát osm bývalých vězňů se není soudí s ministerstvem vnitra o finanční kompenzaci, neboť jim ve vězení nebylo povoleno užívat drogy. Oni tvrdí, že se už před uvězněním začali své závislosti zbavovat, ale ve vězení probíhala odvykací kúra tak rychle, že u nich došlo k újmě na zdraví. Podobně postupuji i násilní zločinci, jimž údajně „porušili lidská práva“ napadení občané, kteří se pokoušeli ubránit jejich útoku. A lidskými právy se ohánějí i mezinárodní teroristé, kteří se brání deportaci do vlastních zemí, neboť by tam s nimi mohlo byt ve vězení špatné nakládáno. Nejnověji se tímto postupem inspirují potrestaní problematičtí žáci; učitelé se tedy stale více bojí soudních sporů vyvolaných jejich rodiči. Není pak divu, že mnozí britští politici už volají po odstoupení země od příslušného zákonodárství Evropské unie.

Na šikmé ploše lhostejnosti

Británie je dnes v zajetí kombinace absurdit, které mají kořeny v několika málo filozoficko-ideologických postulátech. Těm vévodí morální relativismus, z něhož se odvozuje ona tzv. politická korektnost, dále scestný multikulturalismus a pozitivně hodnocený hédonismus. To posiluje společenskou atmosféru lhostejnosti a nechuti odporovat zlu a násilí, ať již v podobě zlodějů, teroristů, anebo ideologů s totalitními sklony. Dá se ovšem namítat, že to vše přece není specifikou ryze britskou, vždyť podobných absurdit je dnes plná Evropa. Pak je ale naší povinností začít se konečně bránit, neboť jsme přece součástí té samé Evropské unie, které se - díky Bohu - Absurdistán ještě neříká.

(Prostor)