Únor 2007

Buddhistická každodennost

Stanislav Komárek

Nejsem znalcem buddhismu, ale navštívil jsem již dvakrát Čínu, z toho naposled včetně čínského Tibetu – je pak velmi obtížné nevěnovat lámaismu i čhanovému buddhismu pozornost. Čína je nepochybně nejlidnatější buddhistickou zemí světa a tímto stylem myšlení je zasažen prakticky každý, od mnichů až po komunistické funkcionáře, zcela podobně, jako v Evropě je každý nějak, byť i nevědomě, uhranut křesťanstvím. Zatímco konfucianismus představuje, navzdory chrámům, v zásadě jen etický systém a taoismus se v průběhu věků scvrkl v podstatě na minoritní kult, buddhismus byl v nejširších vrstvách národa neobyčejně rozšířen. V Číně není rozumné mluvit, mimo minoritu relativně nečetných křesťanů a trochu početnějších muslimů, o „vyznání“, spíše jen o lidech, preferujících ten či onen kult, popřípadě žádný.

Zatímco čhanový buddhismus kolem přelomu století skomíral a pustnoucí kláštery se doplňovaly hlavně jen sbíráním opuštěných dětí či jejich odkupováním od nejchudších rodičů za pár grošů, lámaismus v Tibetu i Mongolsku zažíval v posledních stoletích stálý rozkvět. Paradoxně se zdá, že čhanovému buddhismu poněkud pomohly hrůzy občanských válek a „kulturní revoluce“ k určitému novému rozkvětu. Většina chrámů, klášterů a poutních míst, alespoň těch důležitějších, je opravená a funkční a množství poutníků, včetně vzdělanců z velkých měst, je velmi značné. I množství mladých mnichů v klášteřích je velké, byť na procenta ovšem, na rozdíl od Tibetu, tvoří jen zlomek populace.

Čínští mniši většinou dělají mírný dojem, tak jak by si je západní návštěvník představoval, a nevěstící, že v jejich klášteřích vznikla kdysi bojová umění, mniši tibetští jsou nezřídka tvrdí hoši, od nichž by člověk nechtěl obdržet ránu (podobně jako ve středověké Evropě je percentuelní podíl mnichů-intelektuálů velmi malý – většinu tvoří chlapci z venkova, jejichž cílem je jen správně provádět liturgii, minulost znala i mnichy-bijce, vyřizující spory velkých klášterů a budící obecnou hrůzu).

V praxi je obtížné se vyznat v množství buddhistických klášterních společenstev mužských i ženských a v řadě oblastí se čhanové a lámaistické vlivy mísí, jako třeba v klášteřích na svaté hoře Wu-taj-šan, které jsou podle založení a tradice lámaistické, leží ale už v čínské oblasti a značná část osazenstva i výtvarných projevů je typicky čínská.

Měl jsem možnost navštívit dvě z posvátných čínských buddhistických “hor”, ve skutečnosti celých velkých masivů, Emej-šan a již zmíněný Wu-taj-šan, sloužící dnes jako kombinace poutního místa, památkové rezervace a také rezervace přírodní – jedná se o zcela neobyčejně impresivní místa pro návštěvníky bez rozdílu světonázorového pohledu, Evropana i Číňana. Byl-li čhanový buddhismus v posledních staletích v centrální Číně jako víra lidu spíše trpěn (státním náboženstvím byl za mandžuské dynastie buddhismus lámaistický), byl a je v Tibetu (a do velké míry i v Mongolsku, Vnějším i Vnitřním) lámaismus nejúžeji propojen s politikou a státností. Tibet byl krystalickou ukázkou teokratického státu, podobně, jak by možná vypadala Itálie, kdyby se byl papežský stát rozšířil na celou její plochu. Světští feudálové zde hráli proti duchovním vůdcům, lámům-převtělencům (tüku), poměrně málo zásadní roli. V podstatě lze říci, že tibetská území pod čínským panstvím mají podnes svým vyladěním blíže k Evropě éry vrcholného středověku (tak 13. století), nežli k čemu jinému.

Období nejhoršího čínského řádění trvalo zhruba jen dvanáct let a kdo jej přežil, mohl nějakým způsobem většinou opět začít fungovat (společnost západního typu by se u nás byla také lépe obnovovala v roce 1968, kdy většina jejích pamětníků byla ještě živa, nežli o dvacet let později, kdy už došlo ke generační výměně). Dnes se kláštery znovu obnovují, alespoň ty větší a významnější, a nabírají tisíce noviců, mezi nimiž se občas dá zahlédnout nějaký stařeček, přeživší „převýchovný“ tábor či jinou podobnou pasáž – střední generace téměř chybí. Buddhistická politika se dá dělat zhruba stejně málo konsekventně jako politika křesťanská a všechny pletichy, splétající se tradičně kolem tibetských a mongolských lámů-převtělenců, si naprosto nezadají s evropskými. Lámové-převtělenci jsou sociálními úběžníky celé společnosti, koncentrují na sebe pozornost, která se u nás věnuje nejen řekněme papeži, ale i politikům, popovým a filmovým hvězdám a zázračným léčitelům, kolem nich se točí všechny společenské klepy i úcta, u nás v zásadě v té míře už dávno nikomu neprojevovaná, snad záchvatovitě významným hokejistům.

Na Wu-taj-šanu jsme byli svědky nadšeného čekání více než půl miliónu poutníků, kteří se přišli poklonit mladému pančenlámovi, který tam „neočekávaně“ zavítal na krátkou návštěvu. Je typické, že policie byla v největší pohotovosti, ale zároveň celé setkání i organizovala a posvátného chlapce v mercedesu s kouřovými skly „hlídala“. Podle našich vědomostí o komunismu by se očekávalo, že KS Číny vydá pod trestem řekněme pětadvaceti ran bambusovou holí zákaz se nadále veřejně bavit o takových „nevědeckých pobloudilostech“, jako je převtělování a významných lámů zejména (těch důležitějších je v Tibetu přes tisíc, současný dalajláma má např. dva bratry rovněž převtělence). Opak je pravdou – převtělování se bedlivě monitoruje s cílem získat nad převtělenci kontrolu, popřípadě působit při jejich výběru – i nejuvědomělejší z čínských funkcionářů pochází z rodiny s hmatatelnou buddhistickou minulostí a převtělování je zde cosi obecně zažitého a všedního. Dokonce existuje kuriózní vládní edikt, jímž se převtělování sice povoluje, ale provinční úřady mají dbát na to, aby se více významných lámů „vytělilo“, než se jich vtělí, a tak jich zvolna ubývalo.

Zbavit se nepohodlných duchovních osob je v Tibetu velký problém a poprava řeší celou věc jen krátkodobě – za krátko se opět někde vtělí a třicet let je problém tam, kde býval. U nás už se řekněme Heydrich či Slánský nevrátí, či alespoň nebudou nikdy jako takoví rozeznáni a akceptováni.

Čínské intervence a intriky při hledání a rozeznávání dalajlámů a pančenlámů jsou starého data a táhnou se už řadu století. Vzhledem k tomu, že takováto procedura je mnohdy sporná i pro školené znalce a osobní přátele zemřelého, poskytuje širokou plochu k nejrůznějším manipulacím. Současný pančenláma má vzorný kádrový posudek – oba rodiče členy Strany – a původní kandidát, schválený i dalajlámou, kamsi zmizel. Přesto se lid na své převtělence doslova třese a je mu vcelku jedno, zda jsou „praví“, či ne (otázka je zde ostatně zašmodrchanější nežli třeba u obrazu a jeho kopie). Po smrti dnešního dalajlámy, který už ostatně prohlásil, že se znovuvtělí na území Indie, téměř zcela jistě dojde k dvojvládí, kdy se jeho reinkarnace najde i na čínském území.

Svět klášterů, masových poutí a lámaistické politiky vstal z polomrtva s netušenou silou, byť profízlován a střežen s intenzitou zhruba husákovské éry u nás a organizace Pacem in terris zejména (rozdíl je zejména v tom, že u nás díky extrémní osvícenské tradici z tradičního náboženství mnoho nezbylo ani v roce 1948, v Tibetu se téměř ničím jiným nežilo a nežije, jako u nás řekněme v předhusitské éře).

Čím se vlastně buddhistické povědomí ve společnosti liší v praxi od křesťanského? Ve starém Tibetu před čínskou invazí se prakticky nelovila divoká zvířata, poprav bylo velmi málo, delikventi většinou volně pobíhali, často nějak zmrzačení či zakovaní do klády, velmi vzácné byly i sebevraždy. Naprosto to nepodporovalo nějaké rovnostářství či sociální cítění – žebráci sice dostávali hojné almužny, klášterní nevolníci však s bezpříkladnou trpělivostí pracovali na své pány a představa o „rovných šancích“ by se jevila jako z Marsu (toto bylo spíše než buddhismem samým působeno „středověkostí“ starého Tibetu a nebylo v dávné Evropě jiné). Tvrdí se, že relativní čínská bezohlednost ke zvířatům a postiženým lidem koření také právě v „lidovém buddhismu“ – kdo se narodil jako mezek či jako mrzák, musel být v předešlém životě velmi špatný. Také se v buddhistických zemích obecně méně lpí na životě, byť i u nás klesá ochota padnou „za císaře pána a jeho rodinu“ už po staletí a nejinak je tomu s lpěním na bytí i tam, byť rozdíl je stále patrný.

Jedna moje přítelkyně, sinoložka, která tlumočí i u soudu, mi vyprávěla poučný příběh čínského nájemného vraha, působícího u nás v rámci čínské komunity. Šokovalo ji, že to byl „slušný“ a inteligentní mladík z venkova, který poté, co jej „pašeráci lidí“ dopravili k nám, nemohl sehnat žádnou práci a ze zoufalství přijal takovýto podivný „job“. Počítal s tím, že jeho život bude krátký, ale „intenzivní“ a brzy skončí popravou (v Číně by tomu nebylo jinak). Když dostal za čtyři zavražděné dvacet let vězení, propadl naprostému zoufalství a úděsu – takové trápení přece jen nečekal, nehledě na to, že naprosto nechápal stát, který chce takovýto absurdní podnik financovat.

Zvláštní distancovaný postoj k sobě samému patří nejenom k Japonsku, kde je z historie, vrcholící poslední válkou, dobře znám, ale do značné míry i k Číně. Za pozdní císařské éry byli oblíbenými lidovými hrdiny loupežní vrazi, často neobyčejně brutální a mnohonásobní, kteří se v určité formě „furiantství“ občas sami vydávali do rukou úřadů. Vzhledem k tomu, že tehdejší právo vyžadovalo, aby se během vyšetřování sami přiznali a zároveň nesměli během mučení zemřít, přiváděli v případě svého úspěchu vyšetřujícího mandarína na okraj infarktu a nakonec museli být propuštěni, oslavováni lidem a tištěnými triviálními romány o jejich slavně-hrůzných počinech. Někteří prý tento cyklus absolvovali dobrovolně několikrát.

Lidé jsou lidé s běžnými slabostmi a chtěními i v Tibetu a Číně a buddhistická každodennost je dostatečně jinaká, aby vzbudila náš zájem a údiv a dostatečně podobná našim poměrům, abychom mohli nahlédnout černobílou masmediální koncepci Tibetu jako společenství světců a trpitelů, uzurpovaného temnými ďábly. Svobodu a možnost žít podle svého bych Tibeťanům ze srdce přál, byť to nebude záležitost lehká a sotva se spojí s úplným vyvázáním z čínského područí.