Únor 2007

V Polabí jako v Alpách

Jan Kroča, Tomáš Sachr

Proč stavět dálnice jednoduše, když to jde složitě. Nikdy v minulosti se v tak krátkém čase neotevíralo tolik nových silnic jako letos na podzim. Napřed to bylo šest zcela nových úseků silnic prvních tříd a kus plzeňské dálnice k tomu. A před Vánocemi přibyl i kus dálnice mezi Poděbrady a Hradcem Králové a pak od Ústí nad Labem směrem na Drážďany.

Motoristé tak mají důvod k velké radosti. Nové úseky odstraňují úzká hrdla dopravy, cesta za prací nebo na víkend by měla být snazší. Samozřejmě ne všem se parcelování krajiny a hluk kolem dálnic líbí, proto řada novinářů už tradičně s oslavou nových kilometrů spílá všem, kteří stavbě těch dalších brání. Nejdál šli komentátoři Mladé fronty Dnes, kteří odpůrcům dálnic sdělili, ať si přičtou na vrub všechny mrtvé ze starých nebezpečných silnic, po kterých musí auta kvůli jejich paličatosti další měsíce a roky jezdit. Jenže svět kolem nás není černobílý a také české debatě o dálnicích by už konečně slušela věcnost. Je totiž co zlepšovat.

Kilometr o polovinu dráž

Česká netrpělivost, kdy už konečně budeme mít dálnice „jako v Německu“ (proč ne taky podobně dobré univerzity nebo třeba německé soudnictví?), udělala ze stavby dálnic nedotknutelný svět privilegií a lhostejnosti. Kvůli novým dálnicím se obchází správní vyhlášky a zákony (kvůli obchvatu Plzně se dokonce schválil jeden speciální zákon), ničí se chráněné přírodní rezervace, vyvlastňuje se soukromý majetek. Kolikrát už například i vláda slibovala, že dálnice se nebudou schvalovat vyděračsky po kouskách, ale že se napřed nechají posoudit férově jako celek kvůli vlivům na životní prostředí? Stavaři pokračují pořád stejně – napřed postaví bezproblémové úseky, a pak tvrdí, že jinudy už dálnice vést nemůže.

Přitom se to všechno zdá při troše vůle řešitelné i jinak: unikátní České středohoří nebo chráněné území s lužním lesem u Poděbrad se daly obejít. Podobné je to s vyvlastňováním: farmářka žijící u Hradce Králové od 90. let požaduje náhradní půdu, státní úřady její nároky pomíjely a dnes ji ostrakizují v médiích kvůli lhostejnosti nad vesnicemi plnými aut, která by už mohla jezdit po nové dálnici.

O tom všem rádi mluví ekologičtí aktivisté, české dálnice ale začínají být tématem i pro ekonomy. Jeden kilometr nás totiž přichází až o polovinu dráž než jiné evropské země včetně zmíněného Německa.

Proč? To není jasné, protože důkladnější analýzy dosud chybí. Podle oslovených expertů za to může třeba malá konkurence, která v Česku v branži stavby dálnic stále přetrvává. Zakázky na dálnice si zhusta rozdělují dvě firmy – Stavby silnic a železnic a Skanska. Kartelové dohody jim sice zatím nikdo neprokázal, znalci ale upozorňují, že jimi nabízené ceny se podezřele shodují. Situace v Česku se navíc často přirovnává ke Slovensku, kde antimonopolní úřad nedávno odhalil kartelové dohody největších stavařů dálnic a udělil za ně rekordní pokuty.

Svoji roli může hrát i korupce: před třemi lety zkoumal NKÚ práci podniku Ředitelství silnic a dálnic ČR a odhalil netransparentní výběrová řízení, nedostatky v přípravě staveb, kvůli kterým se vše prodražuje, účtování neprokázaných prací nebo umělé navyšování cen. Hlavně ale přišel na to, že šéfové ředitelství dálnic jezdili na zahraniční cesty za peníze stavebních firem. V některé zemi by to byl příběh do učebnice korupce, tady banalita, která zajímá jen „přepjaté“ kontrolory a pár „hysteriků“ od novin.

Jak udělat z Polabí hory

Předražené silnice souvisí i s jejich vzhledem. Třeba nově otevřený průtah Karlovými Vary připomíná dílo kyklopů. Od řeky Ohře motoristé najedou na obří estakádu, překonají železniční trať a vyjíždějí vzhůru na odstřílený a odbagrovaný vrchol kopce. Odtud je krásný výhled, srovnatelný s dalšími rozhlednami v tomto lázeňském městě. Řidiči si ho ale příliš neužijí, za chvíli zase klesají, znovu překonávají tu samou železniční trať a po další gigantické estakádě sjíždějí dlouhými oblouky zpět do údolí. Není divu, že každý z pěti kilometrů tohoto technického divu vyjde na bezmála miliardu korun. To je částka skutečně astronomická a nezbývá než se ptát, zda by se nenašlo méně okázalé, zato však levnější dopravní řešení.

S podobným údivem se člověk dívá na dálnici D 11 z Poděbrad do Hradce Králové. Stará silnice vedla skoro pořád po úplné rovině. Ostatně kde vzít v Polabí pořádný kopec? A právě tato otázka zřejmě dlouho trápila projektanty nové dálnice. Řešení se ale nakonec našlo. Trasa se z přirozené trasy v nížině odkloní pár kilometrů jižním směrem, kde už přece jen nějaké pahorky jsou. A pak se postaví spousta náspů a terénních zářezů. Tam, kde se v cizině dálnice halí do pásu křovin a další zeleně, tak v Česku trůní na náspu vysoko nad krajinou. Výsledkem je, že i přes Polabskou nížinu vede technicky náročná a drahá stavba, které chybějí snad jen horské tunely.

Krajina i motoristé

Špatně trasované dálnice představují nejen zbytečně velký zásah do krajinného rázu. Doplácejí na ně i sami motoristé. Mosty a estakády namrzají mnohem častěji než silnice v úrovni terénu a potlačují jednu z výhod dálnice – bezpečnost. Tyto stavby také vyžadují častější a dražší údržbu či rekonstrukce. Betonová lobby tak bude mít zajištěný příjem i v budoucnu.

Ale ještě není úplně pozdě. V Česku se nyní plánují další stovky kilometrů nových rychlostních silnic. Mnohé z nich jsou teprve ve fázi územního plánování, a tak je zatím čas na výběr takových tras, které budou levnější a zároveň smysluplnější. A právě zde se odkrývá rozsáhlý prostor pro lokální občanské iniciativy, které mají chuť plány silničářů i politiků pozorně sledovat. Není také nikde psáno, že dálnice musí vypadat skutečně jako ty v Německu, kde je zcela běžné překonávat vzdálenosti stovek kilometrů. Žádný mustr na povinné eurodálnice neexistuje, silnice si Češi mohou stavět tak úsporné, jak jen chtějí. Proč by tedy nešlo využívat víc dnešních tahů a držet silnici na zemi, víc řezat zatáčky nebo nechat větší stoupání? Takové silnice budou určitě pomalejší, i tak ale dost pohodlné, a hlavně podstatně levnější.

Nově otevřené dálnice jsou tedy další ukázkou neprůhledné rozhazovačnosti, stavebního luxusu a lhostejnosti k přírodním unikátům. A na tom nic nezmění ani clona mediální euforie.

(Respekt, www.respekt.cz)