Únor 2007

Koho straší vražda Cervanové

Ľuba Lesná

Rozsudek slovenského Nejvyššího soudu v kauze z roku 1976 vyvolal protesty. „Myslím, že je ještě předčasné říkat pravdu.“ Tak podivně loni odpověděl bývalý generální prokurátor z minulého režimu Ján Pješčak v záležitosti staré třicet let. Otázka totiž zněla, jak se dívá na případ dávné vraždy slovenské studentky Ľudmily Cervanové. Již tehdy se o ní hodně psalo a mluvilo, o vyšetřování se osobně zajímal i tehdejší prezident Gustáv Husák a Pješčak jako prokurátor na ně osobně dohlížel. Slovenská média přetřásají vraždu a zejména otázku viny údajných vrahů dodnes. V posledních dvou týdnech (od 4. prosince 2006 - pozn. red. CS-magazínu) pro to mají o důvod víc.

Slovenský soud zvýšil tresty

Po roce 1989 federální Nejvyšší soud zrušil rozsudek ze začátku osmdesátých let o vině šesti mužů z Nitry, protože uznal, že obžalovaným byla v minulém režimu mnohonásobně porušena jejich práva na řádný proces. Dalších šestnáct let trvalo, než slovenský Nejvyšší soud konečně rozhodl. Před dvěma týdny vyhlásil verdikt: muži z Nitry jsou vinni a zaslouží ještě vyšší tresty. Někteří, jako Milan Andrášik či Miloš Kocúr, by se tedy měli vrátit do vězení na dalších pět let. Nyní totiž dostali až 15 let „natvrdo“, o dva roky více, než činila dosavadní výměra trestu, z něhož si větší část již odseděli.

Kromě slovenských médií, která vesměs rozsudek ostře komentovala, vyjádřilo „vážnou obavu o stav slovenského soudnictví“ také několik známých lidí, kteří se kauze dlouhodobě věnují. Patří k nim například spisovatel a novinář František Šebej či ředitelka Nadace Charty 77 Zuzana Szatmáryová.

Jaká je tedy pravda, o níž Pješčak nechtěl mluvit? Všechny dosavadní soudy – kromě toho federálního nejvyššího – se shodují na jediné verzi události. Zní tak, že šest Nitranů uneslo 9. července 1976 Ľudmilu Cervanovou z diskotéky v Unic klubu v Bratislavě, odvezlo ji do vily v městské části Prievoz, tam ji všichni znásilnili a poté odvezli do nedaleké vesnice Kráľová pri Senci, kde dívku utopili. Tomu všemu prý nečinně přihlížela Viera Z., která se v procesu stala korunní svědkyní.

Je pravda, že někteří z obžalovaných se tehdy přiznali, dnes ale prohlašují, že přiznání byla vynucená. Pochybností o tom, že tito muži jsou skutečnými vrahy, je opravdu dost. Skutečnost, že už během vyšetřování před třiceti lety existovaly i jiné verze a jiná obvinění, vyšla najevo až před několika měsíci. V policejním archivu v Levoči se našlo v krabicích na osm tisíc stránek výpovědí a listinných důkazů z konce sedmdesátých let ke kauze Cervanová, které vrhají na případ zcela nový pohled.

Je s podivem, že Nejvyšší soud se těmito dokumenty odmítl zabývat a zařadit je do soudního spisu. Advokát obviněných Alan Bohm tvrdí, že dokumenty z Levoče svědčí o jasné věci: vyšetřovatelé už tehdy – zřejmě zcela úmyslně – „zatajili před soudem důkazy, o nichž věděli“.

Předseda senátu Štefan Michalík naopak tvrdí, že informace z Levoče jsou nepodstatné, že důkazy o vině obžalovaných jsou dostatečné a „tvoří ucelený řetěz“. Totéž si myslí krajský prokurátor Robert Vlachovský. Podle námitky obhájce Bohma již Ústavní soud v minulosti vyřkl, že „vykonané důkazy se nesmí selektovat“, a že tedy nikdo, ani soud, nemůže rozhodovat o tom, který důkaz má být zařazen do spisu a který ne.

Arabové a korunní svědkyně

Krabice v Levoči se týkají kauzy Jána H., který byl obviněn z vraždy Cervanové jako první, ještě před skupinou mužů z Nitry. Ve spisech je například dopis z 1. října 1976, podepsaný majorem Kubalou, náčelníkem odboru vyšetřování, v němž píše, že „pro potřeby generálního tajemníka Gustáva Husáka“ předkládá fotodokumentaci k vraždě Cervanové.

Proč se Husák zajímal o zdánlivě běžnou vraždu? Otec Ľudmily, podplukovník Ľudovít Cervan, byl kdysi podle našich informací vojenským přidělencem v Libyi a Saúdské Arábii. V době, kdy byla jeho dcera zavražděna, byl příslušníkem vojenského útvaru v Piešťanech. Oficiální název útvaru zněl Výcvikové kurzy pro zahraniční posluchače, ve skutečnosti to ale byl zřejmě jeden z oněch výcvikových táborů pro teroristy, o jejichž existenci se veřejnost dozvěděla až po roce 1989. Cervan v táboře pracoval jako specialista na výzbroj bojových letadel a přednášel arabským účastníkům výcviku.

V levočském archivu jsou například protokoly výpovědí tří Arabů, kteří byli v osudný den na diskotéce v Unic klubu. Je tam také výpověď manželů Jozefa a Veroniky B. ze srpna 1976, že v den vraždy pozdě večer mluvili na zastávce autobusu nedaleko Unic klubu s dívkou podobnou Ľudmile Cervanové. Pospíchala na vlak do Košic a obávala se, že autobusem to na nádraží nestihne. Právě v tom okamžiku se k zastávce přiblížil volkswagen a oba manželé viděli, že v něm sedí tři „Arabové nebo černoši“. Dívka nastoupila do auta.

Manželé tehdy vypovídali na policii jen jednou a paní Veroniku prý později policajti důrazně varovali, ať do kauzy Cervanové nestrká nos. Manželé mlčeli třicet let, až se pan Jozef letos 30. listopadu rozhodl vypovídat. Šel na Nejvyšší soud, který ho ale odmítl s tím, že dokazování případu skončilo – ať jde na policii. Šel tedy na generální prokuraturu, ale ani tam nepochodil.

Byla přiznání Nitranů opravdu vynucená pod nátlakem, jak to tvrdí obžalovaní? Ivan Fagan, jeden z bývalých spoluvězňů Milana Andrášika, potvrdil pro deník Nový Čas ještě v roce 2001, že měl od vyšetřovatelů za úkol Andrášika přinutit k přiznání. „Ano, vyhrožoval jsem mu a nutil ho, aby napsal přiznání. To jsem potom schoval do obalu knihy, kterou převzal vyšetřovatel. Byl to hlavní usvědčující důkaz u soudu,“ řekl Fagan. Dnešní předseda senátu Michalík prohlásil, že nevěří, že „přiznání obžalovaných byla získána nezákonným způsobem, násilně“.

Dalším jasným příkladem nátlaku vyšetřovatelů je ale příběh korunní svědkyně Viery Z. Pro Respekt dnes tvrdí, že policisté ji drželi ve vězení a pustili až poté, co odsouhlasila, že se stala přímým svědkem vraždy. Až mnohem později si uvědomila, že právě v den vraždy Cervanové byla na povinné školní akci – na vodáckém sjíždění Hronu v Revíšťském Podzámčí. Když jí tento fakt potvrdilo všech 34 účastníků akce, policie to sice uznala, ale přišla s absurdní verzí, jak se Viera Z. přece jen octla v ten večer v Bratislavě a stala svědkem vraždy. Prý se tam dostala stopem a ještě ráno se stihla vrátit mezi vodáky tak, aby její zmizení nikdo nezaregistroval.

Soud nevzal v úvahu svědectví kolegů, že Vieru Z. ještě týž večer viděli na tábořišti u ohně. Nikdo se nezajímal ani o to, že fyzicky je prakticky nemožné zvládnout za noc stopem 180 kilometrů do Bratislavy a zpět.

Čas pravdy snad ještě přijde

Dokumenty z levočských archivů naznačují, že kdosi měl zájem na tom, aby pravda o vraždě studentky Cervanové nevyšla najevo. Vypadá to tak, že ten zájem trvá dodnes.

Předseda senátu Nejvyššího soudu Štefan Michalík si je ovšem svou pravdou jist a netají se tím. Na adresu odsouzených řekl: „Je pro ně pozitivní, že dnes už na Slovensku neexistuje trest smrti.“

Odsouzenci se nevzdávají a nadále tvrdí, že jsou nevinní. Jejich obhájce Alan Bohm chce využít poslední možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu a podá stížnost. Když neuspějí, „potom s tím půjdeme do Štrasburku. Naštěstí jsme už součástí Evropy“.

(Respekt, www.respekt.cz)