Únor 2007

Pach chudoby

Mario Vargas Llosa

Vlajkovou lodí civilizace není kniha ani internet, ale záchod. Před třemi lety, když jsme v Peru cestovali z Limy do Ayacucha, zastavili jsme na plošině vysoko v horách, ve vesnici, kde byla i policejní stanice. Zeptal jsem se místního policisty, jestli můžeme použít jejich toaletu. „Jistě, pane doktore,“ řekl mi pohostinně. „Chcete jít na malou potřebu, nebo na velkou?“ Jeho zvědavost byla akademická – místní „toaletu“ tvořil dvorek za domem, kde se moč a fekálie ztrácely v oblaku much a příšerného smradu.

Ta vzpomínka mě doprovází, cítím ji v nose, když listuji pěti sty dvaceti stranami čerstvě vydané zprávy Organizace spojených národů. Jmenuje se Víc než nouze: moc, chudoba a globální vodní krize. Moudrý název; ani chladný, byrokratický styl nebrání této studii, aby čtenáře šokovala a chudobu a hrůzu světa mu rozprostřela přímo před očima. Výzkum Kevina Watkinse a jeho týmu by se měl stát povinnou četbou všech, kdo chtějí vědět, co v praxi znamená zaostalost a chudoba, a chtějí změřit tu bezednou propast dělící chudé společnosti od těch, které dosáhly střední či vyšší životní úrovně.

Při četbě této studie jsem pochopil, že vlajkovou lodí civilizace a pokroku není kniha, telefon, internet či atomová bomba, ale záchod. Místo, kde lidská bytost vyprazdňuje svá střeva či močový měchýř, určuje, zda se dotyčný člověk stále nachází v zajetí kruté zaostalosti, nebo zda je na vzestupu.

Tato jednoduchá a velmi důležitá skutečnost má závratné dopady na život lidí. Třetina obyvatel světa – tedy asi 2,6 miliardy lidí – neví nic o splachování, latrínách či kalových jámách a koná svoji potřebu pod stromy, u potoků či pramenů nebo do sáčků a plechovek. A další miliarda používá k pití, vaření a mytí vodu zamořenou lidskými a zvířecími výkaly. Každý rok proto umírají minimálně dva miliony dětí na průjem. Infekční nemoci, jako je cholera a tyfus, pustoší rozsáhlé části Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

Ve slumu Kibera v Nairobi je velmi rozšířený takzvaný létající záchod. Jde o igelitové sáčky, do kterých si lidé uleví a pak je odhodí na ulici. Ani nemusíme zdůrazňovat, že infekční choroby jsou v Kibeře velmi hojné, zvlášť u žen a dětí. Proč u žen? Protože hlavně ony nosí vodu, čistí a umývají, čímž se vystavují nebezpečí nákazy.

V Dharáví, hustě osídlené čtvrti indické Mumbaje, připadá na 1440 lidí jeden záchod. V období dešťů se ulice mění na řeky výkalů. Velké množství vody se stává tragédií, protože za těchto podmínek není voda životodárná, ale mění se v nástroj nemoci a smrti.

Chudí platí víc

Přesto je však hlavním problémem nedostatek vody, který ovšem s hygienou souvisí. Právě kvůli němu zůstávají muži a ženy uvězněni v chudobě. Faktografický materiál studie hovoří přesvědčivě: pokud mají vůbec tito lidé přístup k vodě, zpravidla to není voda čistá; je to voda, která obsahuje mikroby a parazity všeho druhu.

Ve většině případů se nicméně chudoba pojí se suchem, což má na zdraví ještě horší dopad. Jeden z nejvíce šokujících závěrů zní, že chudí platí za vodu mnohem víc než bohatí. V jejich městech a vesnicích totiž není k dispozici tekoucí voda, musí ji kupovat za přehnaně vysoké ceny od nosičů vody. Obyvatelé chudinských čtvrtí v Jakartě, Manile a Nairobi platí za jednotku vody „pět až desetkrát víc, než se platí v drahých čtvrtích téhož města, a víc než platí spotřebitelé v Londýně a New Yorku“.

Tato nerovnost cen vede k tomu, že dvacet procent nejchudších domácností v Salvadoru, na Jamajce a v Nikaragui vynakládá pětinu svých příjmů na vodu – průměrné náklady na vodu v Británii přitom tvoří maximálně tři procenta příjmů domácností. Musím onu pasáž citovat: „Když Evropan spláchne záchod nebo když se Američan osprchuje, spotřebuje víc vody než každý ze stovek milionů lidí v chudých čtvrtích či zaostalých zemích za den. Ve vodě, kterou bychom ušetřili, kdyby každý zavřel kohoutek při čištění zubů, by se mohl vykoupat celý ‚barbarský‘ kontinent.“

Stoky, svědomí města

Na první pohled se nezdá, že by existovala nějaká významná souvislost mezi nedostatkem vody a vzděláním dívek. Přesto úzká spojitost existuje. Zpráva OSN odhaduje, že každý rok souvisí 443 milionů zameškaných vyučovacích dní s chorobami způsobenými vodou. Miliony děvčat prakticky nemají vzdělání, nebo ho nemají vůbec – a rozhodně se jim dostalo horšího vzdělání než chlapcům. Ti totiž nemusejí denně nosit vodu z kanálů, řek a studní vzdálených i několik hodin chůze.

Victor Hugo v Bídnících napsal, že stoky jsou svědomím města. Když se Jean Valjean brodí výkaly s Maurisem v bezvědomí na zádech, rozvine vypravěč úvahu o mimořádném významu stok v dějinách civilizace. Impozantní zpráva OSN se snaží o něco podobného, bez poetiky francouzského romantika, zato vědecky mnohem fundovaněji.

Jak nekonečně se naše zkušenosti liší od zkušeností lidí, kteří se rodí do vlastních exkrementů, žijí v nich a také v nich umírají. Neviditelné či viditelné zamoření fekáliemi se k nim znovu a znovu vrací jako kletba, v potravě, kterou jedí, vodě, jíž se umývají, dokonce i ve vzduchu, který dýchají. Jednou z temných stránek toho všeho je, že vlády a organizace rozvojové pomoci nepřipisují tomuto problému váhu, kterou ve skutečnosti má, protože vše, co souvisí s výkaly, v nás vzbuzuje odpor. Zpravidla jej podceňují a na záležitosti související s hygienou vyčleňují jen málo prostředků. Jenže život uprostřed výkalů nepřináší jen choroby těla, ale ničí i ducha; připravuje lidi o elementární sebeúctu i odvahu – odvahu bouřit se proti nepřízni osudu a oddat se naději, síle, která je za každou nadějí. Rodíme se mezi fekáliemi a močí, napsal svatý Augustin. Měl by nám běhat po zádech mráz, když pomyslíme na to, že třetina našich současníků nikdy neopustí špínu, která je v tomto slzavém údolí přivítala.

Investice by se vyplatily

Ve zprávě OSN Beyond Scarcity: Power, Poverty and the Global Water Crisis mimo jiné také stojí:

• V Egyptě a Peru snižuje přítomnost splachovacího záchodu v domě riziko úmrtí malých dětí o 30 %.

• Téměř polovina obyvatel rozvojového světa trpí v každém okamžiku zdravotními problémy souvisejícími s absencí kanalizace a nedostatkem vody.

• Investice do vodní a sanitární infrastruktury by přinesly zemím a regionům obrovský ekonomický zisk: každý utracený dolar se vrací osminásobně. Zvýšily by také ekonomickou výkonnost obyvatel.

• Cílem mezinárodního společenství je do roku 2015 snížit na polovinu poměrný počet lidí, kteří nemají přístup k pitné vodě (nyní 1,2 miliardy lidí) a základním sanitárním službám (2,6 miliardy). Cíl byl stanoven v roce 2000, jeho splnění je ale nejisté a vyžadovalo by radikální změnu současného přístupu. I pokud ale bude cíl splněn, stále v roce 2015 zůstane 800 milionů lidí bez pitné vody a 1,8 miliardy bez sanitárních služeb.

(Respekt, www.respekt.cz)