Únor 2007

Stalinova německá elita

Miroslav Malbek

Před 60 lety, v říjnu 1946, bylo přes 3 000 německých konstruktérů a techniků i s rodinami deportováno do SSSR. Nedávno jsem o tom v televizi MDR (Mitteldeutscher Rundfunk) viděl dokumentární film.

Dokument »Stalins deutsche Elite« (Martin Hübner, Deutschland 2005) osvětluje praxi a následky sovětské politiky. V počáteční fázi šlo především o obnovu tradiční zbrojní výroby Durynsku. Na Stalinův rozkaz byla produkce kompletně přestěhována do Sovětského svazu. Včetně německého technického personálu, odborníků přes letadla a rakety.

Jedním z nich byl Helmut Banas, konstruktér pohonných jednotek u Junkers-Flugzeugwerke, kde od r. 1936 do konce války pracoval na novém druhu Wunderwaffen (zázračných zbraní). Rusové ho překvapili 22. 10. 1946 v Dessau. Na osudný den si i po letech zcela přesně vzpomíná: „V šest ráno zběsilé zvonění u domovních dveří, když jsem otevřel, stálo přede mnou ozbrojené komando a dům byl zjevně obklíčen. Tlumočník přeložil krátkou řeč sovětského důstojníka: ‘Na rozkaz sovětské vojenské správy musíte 5 let pracovat v Sovětském svazu. Svoji manželku a děti si můžete vzít sebou, stejně tak i věcí kolik chcete ...’.”

Nočním „únosem” se v říjnu 1946 rozběhl největší know-how-transfer 20. století. Stejně jako Banas z továrny na letadla Junkers dopadli totiž ve stejnou dobu i tisíce jeho kolegů v celé sovětské zóně Německa. Vlaky plně nacpané „zázraky něm. techniky” a k ní i náležejícího personálu supěly směrem Moskva. Jedním z nejdůležitějších lidí mezi nimi byl i raketový specialista Helmut Gröttrup, zástupce Wernher von Braun, který se již před koncem války přihlásil do služeb americké armády. Gröttrup se nechal od Sovětů zverbovat do jejich východní zóny, kde pro vědychtivé vítěze rekonstruoval technologii V 2 – až do osudného říjnového dne 1946. Ještě ve vlaku sepsal Gröttrup protestní dopis Stalinovi, na který ale nikdy nedostal odpověď.

Po dvou týdnech cesty se deportovaní Němci nastěhovali do nových „domovů”, do sídliště Upra (u Kujbyševa na Volze), aniž věděli, zda vůbec ještě někdy uvidí svoji vlast. Přesto se ale tito z Německa „ukořistění” technici a inženýři, kteří krátce předtím více či méně fanaticky na pracovním poli bojovali pro Führera, národ a vlast, se ujímají nových úkolů a s příslovečnou německou důkladností konstruují pro Stalinovo impérium letadla a rakety. Nic jiného jim asi nezbývalo. V představě, že by museli sdílet osud milionů válečných zajatců, nepřipadalo asi Hitlerovým „dobyvatelům nebe” nijak zatěžko dát se do služeb Stalinovi. Také bylo zřejmé, že ve zničeném poválečném Německu by pro ně v dohledné době nebyla práce.

Osudy těchto techniků-specialistů v začínající studené válce jsou ztvárněny osobními příběhy samotných deportovaných Němců: Helmut Banas (Dessau), Helmut Gröttrup (Bleicherode), Werner Holzmüller (Lipsko), Werner Albring (Drážďany), Horst Schneider (Staßfurt). Ke slovu se ale dostali i sovětští pamětníci, kteří události popisovali ze svojí perspektivy vitězů.

Překvapivé bylo, že bytovky pro německé rodiny měly evropský standard (splachovací WC), na sovětské poměry tedy úplný luxus. Na dveřích bytů byly jmenovky – bylo již předem určeno, kdo se kam nastěhuje. Němci byli i daleko lépe zásobováni, než-li normální obyvatelstvo, sídliště bylo oploceno a stráženo. Pamětníci zmiňovali i projevy nenávisti z ruské strany – zážitky z války byly ještě čerstvé. Někteří Němci (tehdy děti) si pochvalovali tamní krásnou přírodu. Rusové zase vzpomínali na – pro ně značně nezvyklou – pracovní kázeň německých kolegů, jejich úplně nepochopitelnou důkladnost a pilnost. Hned ale dodávali, že kdyby nějaký Němec odmítl pracovat, asi by skončil někde na Sibiři.

Jednalo se o zcela jedinečnou kapitolu německých poválečných dějin. Ačkoliv ti lidé tam u řeky Volhy žili privilegovaným životem a mohli pracovat, mnoho jich to „dobrovolně-vynucené přemístění” vnímá dost traumaticky, zvlášť když poslední z nich se domů vrátili až v r. 1952.