Únor 2007

Koho budeme volit

Emanuel Mandler

Tentokrát jsem se u našeho stolu v restauraci Na Kahánku choval tolerantně. Dopřál jsem panu Machálkovi dost času, aby se pohodlně usadil, objednal si pivo a chvilku hovořil o věcech nedůležitých. Ještě tak před deseti léty bych řekl, že to jsou věci, které spíš zajímají ženy než muže; kdybych to ale řekl dneska, to bych to schytal. Ovšem, odbočuji. Pan Machálek se rozhořčoval nad tím, že v jeho supermarketu mají jeden týden jisté zboží (nechtěl říci jaké), pak je tři neděle nemůže dostat a nakonec to zboží zase tři dny mají. Samozřejmě, že v tom konzumním návalu je takových druhů zboží poměrně málo, ale nám všem to nedává dobrou známku z chování. Víte, pane kolego, to jsou mi teda poměry, povzdechl si, on si ani nikdo nepostěžuje.

To, jak si pan Machálek stěžoval, byla voda na můj mlýn. Řekl jsem, že to jsou zmatky připomínající galimatyáš naší politiky. Člověk pomalu neví, koho má volit. Když odpočtu komunisty a sociální demokraty, které určitě volit nebudu, a když nechci promarnit svůj hlas volbou nějaké malé neparlamentní strany, co zbývá? Ta dnešní „trojkoalice“, no a jak si z těch tří stran vybrat?

Můj přítel se zamyslel (to se mu Na Kahánku stává často) a podotkl, že nezbývá, než si našich politických stran aspoň trochu všimnout.

Právě o to mi šlo, a tak jsem řekl, že nejlíp by asi bylo začít programem.

Pan Machálek svraštil čelo: to přece není k ničemu. Vezměte si takovou sociální demokracii a její program. Když se Paroubkovi zdálo, že vyhráli volby, promluvil jasným hlasem a slyšeli jsme z jeho úst nový, ne právě sociálně demokratický program. Bylo to, jako by se chtěl vyrovnat Klementu Gottwaldovi. Tento prokomunistický program si mohl politicky uvažující člověk odvodit už z předvolebního jednání sociálních demokratů, z jejich spolupráce s komunisty, z návrhů ultrasociálních zákonů a podobně.

Dobře, podotkl jsem, to je sociální demokracie, ta je pro politicky myslícího člověka průzračně jasná, ale co ostatní strany?

Pan Machálek mínil, že to chce jen trochu paměti. Odmyslíme-li si, že všem jde o to získat co nejvíc hlasů a křesel, pak o zelených zdánlivě není jasné, co by si člověk měl myslet. Jednou ta strana jedná tak, podruhé onak, ale nikdy ne zcela špatně. Teprve při jednání o druhé Topolánkově vládě se ukázalo, co je základem této strany, a to, když zelení trvali na tom, aby ministrem zahraničí byl Karel Schwarzenberg. Znám ho jen z jednoho náhodného hovoru a mohu říci, že se mi jevil jako milý, sympatický člověk. Byl prvním Havlovým kancléřem, je jeho přítelem, a tak zelení, zvláště známe-li další okolnosti, například silnou veřejnou podporu Václava Havla Schwarzenbergovi, jsou jednou z realizací Havlovy politiky; tím se dá vysvětlit ona Klausova zuřivost, když měl podepsat návrh vlády se Schwarzenbergem jako ministrem zahraničí. A pokud jde o lidovce, jsou jakýmsi reliktem ze starých dob, říká se, že jim nejde o nic jiného, než aby byli zastoupeni ve vládě, a něco na tom bude – spíš víc než míň.

Podotkl jsem, že pan Machálek hodnotí naše politické strany historicky. Proč ne, ale jsem zvědav, jak historicky „vysvětlí“ hlavní českou politickou stranu, ODS.

On se ale zase dlouze smál, až mně tím šel na nervy, a pak řekl, že je snad obtížné vymyslet si historičtější politickou stranu, než je ODS.

Podivil jsem se, protože ODS přece vznikla z Občanského fóra, tedy krátce před počátkem našeho dosud tak krátkého století.

Pan Machálek připomněl, že Občanské fórum byla v podstatě popřevratová motanice nejrůznějších směrů a nakonec se z „pravice“ (o skutečnou pravici přece nešlo) vyklubala masová strana, která navázala na podobně „pravicovou“ tradici z let 1945-1948. Tu s nacionalistickou ideologií založila strana národně socialistická. Jen si všimněte, pane kolego, jak to teď v té ODS vře. To se stýkají naše staré ošklivé pudy (nenávist k Němcům, k Romům, antisemitismus) s novými myšlenkami; zakladatel této strany by nejraději zpustošil Evropskou unii, a je tím v rozporu s mnoha proudy ve straně, které se snaží s Evropskou unií spolupracovat, mnohdy úzce. Ostatně, všimněte si, pane kolego, že podklad naší politické scény navazuje na instituce nepoměrně starší. Vlastně, jak jsem se o tom už zmínil, sahá až k roku 1945, kdy v národně socialistické revoluci vznikla na levicovém a komunistickém základě takzvaná Národní fronta, mocenské a vládní seskupení čtyř českých stran (o Slovensko teď nejde) – strany národně socialistické, sociálně demokratické, lidové a komunistické. Komunisté byli od samého počátku výrazně silnější než další tři strany; ale jako celek uměla Národní fronta energicky vládnout: jakoukoli opozici zakázala, takže ve volbách roku 1946 si volič mohl vybrat pouze ze čtyř stran. Významní pro nás jsou národní socialisté s odporem proti Západu. Ten se rozlil po celé společnosti a projevuje se i dnes ve vztahu k Evropské unii, k obranným základnám i k dění na Blízkém a Středním východě. Ale vraťme se k nám, domů. Po únorovém převratu komunisté sociální demokracii zlikvidovali, ze dvou zbývajících stran odstranili jakékoli prvky připomínající opozici nebo opoziční myšlení a učinili z dosud vládních politických stran neškodné, vládní moci podřízené spolky.

Nechápu, namítl jsem, co to má společného s dneškem.

Pan Machálek se zasmušil a připomněl mi, že jsem ho jako obvykle nenechal domluvit. Je tu přece ještě listopad 1989, který to všechno dotáhl k nevzhledné dokonalosti. Bezprostředně po listopadu vládlo všemocné hnutí Občanské fórum, mocně podporované takřka všemi vrstvami obyvatelstva. Strany Národní fronty však ponechalo v politickém životě dokonce financované ze státního rozpočtu. Fatální ovšem bylo, že pokud jde o komunistickou stranu, místo aby ji zakázalo nebo jí co nejvíc znesnadnilo život, OF se s ní snadno dohodlo do té míry, že prezidenta zvolil komunistický parlament. Strany bývalé Národní fronty byly nepoměrně slabší než Občanské fórum (později z něho vznikla ODS), což se projevilo v červnových volbách roku 1990, v nichž vysoce zvítězilo. Aby se mohlo stát a zůstat rozhodující silou ve státě, OF zabrzdilo rozvoj ostatních demokratických stran (mělo tu moc), takže navázalo na tradici zákazu opozice – tentokrát šlo o zákaz neúplný. Tvrdilo, že politické strany jsou jako politické instituce zastaralé a že budoucnost mají pouze hnutí, tedy politické instituce, které na rozdíl od stran nemají registrované členy. Fakticky tedy vývoj bezprostředně po listopadu 1989 vedl k degenerované a částečné opozici (lidovci, ODA a Unie svobody – jako jediná se udržela a rozvíjela obnovená sociální demokracie). Pokud chtěly malé strany setrvat ve vládě, musely na jedné straně přistupovat na akce, které byly proti jejich programu a činnosti, a na druhé straně kritizovat vládu, jejímiž byly členy. Co tomu mohli říkat voliči? Dobře to pro tyto strany nedopadlo a dopadnout nemohlo, ani když jedna strana po druhé recitovaly, že nemají nic společného s KSČ. Nebudu unavovat líčením toho, jak vznikla ČSSD, ani faktickým zánikem národně socialistické strany a dalšího vývoje, který je ostatně notoricky znám. Mně jde jen o to, pane kolego, abyste pochopil, proč naše strany vypadají tak uboze, proč jednou říkají to a podruhé ono, proč se vám nechce volit ani ODS, ani lidovce (pokud jde o Stranu zelených, je jistě zapotřebí počkat, co se z ní vyklube). Ale co vlastně vy, obrátil se pojednou na mne skoro brutálně pan Machálek, už víte, komu věnujete svůj hlas?

Nejraději bych k příštím volbám nešel.

Nejste sám, odpověděl můj kolega. Jenomže přece jen – chcete nechat republiku Paroubkovi? V dobách, kdy se zdá, že nemá smysl přemýšlet o tom, co bude, protože to bude strašné, právě v takových dobách je nesmírně důležité nepodlehnout panice, ukončil náš hovor pan Machálek. To by se nám stalo, kdybychom si řekli „nějak bylo, nějak bude“. Chceme se přece na tom, co bude, pozitivním způsobem podílet a chceme, aby bylo líp, než je teď. Nezapomeňte, pane kolego, že pořád ještě jsme, ať chceme nebo nechceme, postkomunistická země. Mýlí se ti, kteří si myslí, že se z postkomunismu vyhrabeme zuřivými útoky proti naší trapné KSČM a nesnaží se chápat složité změny společenské a politické reality. Musíme umět dát dohromady demokratické politické strany, vytvořit dobře pracující organizace a spolky, musíme se odnaučit loupežení, dopřát druhému svobodu myšlení a projevu a totéž požadovat pro sebe.

Vůbec není všem dnům konec.