Únor 2007

Slavobrány

Emanuel Mandler

Samotného mne to mrzí, že jsem si navykl chodit do restaurace Na Kahánku o něco dřív a pak sedět a přemýšlet o tom, kdy přijde pan Machálek. V druhém lednovém týdnu jsem čekal skoro apaticky na pana Machálka, ale přemýšlel jsem o výstřižcích z diskusí o Chartě 77. Musel jsem si přiznat, že se v těch diskusích o Chartě příliš nevyznám.

Naštěstí na panu Machálkovi bylo tentokrát vidět, že mu povídání není cizí. A mluvil rychle, docela se mi zdálo, že krotí svou zlost. Říkal, že je to neuvěřitelné, v čem žijeme; po několika měsících nová vláda a pod ní slavobrána z Charty 77. Ti lidé snad nemají dostatek vkusu, takhle za živa propagovat sami sebe, to se nemá.

Řekl jsem, že je to opravdu nevkusné, nicméně proto bychom neměli při hodnocení Charty 77 propadnout emocím. Já jsem si prošel spoustu diskusních chatů o Chartě 77 a jsem z toho celý divý. Jedny dosti čtené noviny jako by byly pronajaty chartistům; právě dnes mají velkou rubriku Anticharta, v níž se věnují nejen „antichartistům“, ale zejména agitaci režimu proti Chartě 77. Opravdu nevím, co dnes takové akce mají znamenat a proč se to děje. Zvláště když zjistíte, některým z diskutujících na internetu (a není jich úplně málo) stačila jedna věta z kritického článku o Chartě z pera Bohumila Doležala, aby do debaty o Chartě zahrnuli odsun Němců. Můžete mi dát uspokojivou odpověď, jaký to vše dává smysl?

Pan Machálek řekl, že zcela uspokojivou odpověď nemůže dát ani on. Ale jedno ví zcela jistě: jakákoli diskuse o Chartě 77 ukáže, že se po sedmnácti letech od listopadu 1989 společenské klima v Česku zcela změnilo. Přes ošklivé kousky, které nám tropí politika a některá média, žijeme v demokratické společnosti se svobodou slova, s právem na majetek,na soukromí, na sdružování, na vyznání a bůhví čeho všeho. Pochybuji, že by si to někdo z nás tehdy dovedl představit. Samozřejmě, že v důsledku této změny společenského klimatu Charta ztratila aktuálnost – v dobrém i špatném smyslu. Jako příklad nám může dobře posloužit osobnost bývalého prezidenta. Václav Havel vzešel z doby, kdy všechno bylo špatně a on přesvědčoval společnost, že tím, když se dostanou k moci noví lidé (většinou chartisté), bude brzy všem dobře. Avšak víme, jak se to pak všechno odehrávalo. Dnes Havel má své obdivovatele, ale ještě víc kritiků a těch, kterým je lhostejný. Podobně je to s chartisty. Jsou proto vděčni i za kritické pohledy na jejich tehdejší činnost, hlavně když mohou předvést, jak se tehdy hrdinně chovali. Samozřejmě, nejsou všichni takoví, každý člověk je jiný. Ovšem když se podařilo vytvořit slavnostní chartovní klima, jistě mu i někteří skromní chartisté snadno podlehnou. Nicméně věnujme se vašim chatům.

Poznamenal jsem, že jsou velmi různorodé. Tak kupříkladu není úplně málo lidí, kteří jsou přesvědčeni, že vlastně Chartu uvedl v život tehdejší režim. Přečtete si třeba, že disidenti byli ze strany komunistů a StB „trpěná společnost, která byla koordinovaná a nepřímo školená jako kádrové rezervy“. Dovedete pochopit, proč to StB dělalo?

Pan Machálek zavrtěl hlavou. Pochopitelně, že to dává smysl. Když vyberete náhodně sto lidí, spolehněte se, že aspoň dva z nich označí kteroukoli událost jako výsledek spiknutí, a to bez ohledu na charakter té události. To už jsou takové lidské povahy. Ale neříkejte, že jste nenašel dost diskusních příspěvků, jejichž autoři byli upřímně přesvědčeni, že se podaří sehnat množství podpisu pod Prohlášení Charty 77 a prosadit alespoň část z těch práv a svobod, které Charta požadovala. Ne! – pan Machálek takřka vykřikl, když viděl, že se přehrabávám ve výstřižcích – Nemusíte přece dokazovat něco, co je na první pohled zřejmé. První chartisté byli zavržení reformní komunisté (vyloučení ze strany) a i když z různých, ponejvíce mocenských důvodů neměli ke komunistické straně nejlepší vztah, bylo mezi nimi dost takových, kteří zůstali u svého přesvědčení aspoň pokud jde o důvěru ke komunistům. Věřili, že strana vezme obsah Prohlášení Charty 77 vážně a že s nimi o něm bude diskutovat. Charta 77 tedy neměla z těchto a dalších důvodů dostatečný odstup od KSČ. Pravda, někteří ze zavržených reformních komunistů byli ať už z nenávisti či z jiných pohnutek přesvědčeni, že Charta 77 zlomí současnému vedení KSČ vaz. (Tehdy jsem dokonce slyšel, že jistá skupina chartistů má připravenou novou vládu.) Kdyby neměli takové iluze, těžko by se podepsali pod text, který – objektivně vzato – musela komunistická strana pochopit jako vypovězení války, a také jej tak pochopila.

Řekl jsem, že tedy dobrá, ale jak je to s těmi ostatními?

Neříkejte, že to neznáte z vlastní zkušenosti, divil se pan Machálek. Velká většina obyvatelstva nechtěla s oním mocenským (či spíše pseudomocenským) zápasem, který se rozpoutal, nic mít. Ale byli i sympatizující, kteří se báli veřejně vystoupit.

Ano, přerušil jsem pana Machálka, takových hlasů je poměrně hodně. Lidí, kteří přiznávají, že s chartisty sympatizovali, ale báli se – o zaměstnání, o rodinu, prostě měli strach. Své sympatie vyjadřují až dnes, když už se nemůže nic stát.

Což o to zasmál se pan Machálek, ani bych jim to příliš nevyčítal, ale není vyloučeno, že dnes se s třicetiletým „zpožděním“ hlásí k Chartě lidé, kteří tehdy s ní nesympatizovali.. Jak rozeznat jedny od druhých? Představte si, jak obtížně by činitelé opozice dávali v 70. letech dohromady jen trochu věrohodnější představu o tom, co si asi myslelo „obyvatelstvo“, na jakých podnicích bylo ochotné se podílet a na kterých ne. Budoucí chartisté byli roztroušeni po kotelnách a výměnících, takže s normálními lidmi prakticky nepřicházeli do styku (a ani se o to nesnažili, protože předpokládali, že jsou právě tak zaměřeni proti režimu jako oni). Mohu o tom mluvit tak kategoricky, protože já jsem nebyl v kotelně, ale v JZD a jézéďáci mi pomohli zbavit se mnoha předsudků. Nikdo by je za nic na světě nedonutil k akci proti režimu.

Řekl jsem panu Machálkovi, že to, co říká, doplňuje to předchozí. Vždyť já přece, když jsem se ptal, jak je to s těmi ostatními, tak jsem nemyslel na chartisty, ale na obyčejné lidi.

Pan Machálek se chvíli ošíval a pak se mi omluvil. Jde o vážnou věc. V Lidových novinách o tom psal Miloš Rejchrt v polemice s panem prezidentem. Václav Klaus podle jeho názoru nepřímo vyjádřil svůj vztah k Chartě 77, když označil lid, jeho pasivní žití v kulisách propagandy, nevýkonnost a náhradní individuální aktivity za předpoklady 17. listopadu 1989. Tuto chválu nás všech za svržení režimu Rejchrt právem odmítá. Především však hodně ustoupil od sebechvály disidentů, kteří přece původně měli způsobit zkázu komunistického režimu. Říká doslova, že…

Řekl jsem, že to mám ve výstřižcích: „Charta 77 nesvrhla komunistický režim ani nezaložila režim demokratický. Velkou měrou ale přispěla k vytváření předpokladů toho, že naše postkomunistická demokracie je přece jen podobnější demokraciím západní Evropy než demokracii třeba běloruské a že Klaus není Lukašenko.“

Pan Machálek byl potěšen, že máme k dispozici originální text. A teď mi, pane kolego, řekněte, co tím vlastně pan Rejchrt myslí. Čím Charta 77 přispěla naší postkomunistické demokracii? Tím, že se spojila s komunistickou stranou (a mimochodem: přispěla i k současné vládní krizi) a umožnila jí, netransformované, vstup do demokratického politického života? Tím, že nadřadila morálku (nikoli právo, jak se domnívá Rejchrt) politice, že nechala působit strany Národní fronty, zabezpečené ze státního rozpočtu, zatímco novým stranám podstatně ztížila existenci? Anebo tím, že politické strany jako takové považovala za zastaralé a za progresivní pokládalo hnutí – virtuální strany bez členstva – jako bylo OF? Že se nepostarala o očištění dosavadních struktur a při vytváření nových institucí jí pramálo záleželo na minulé činnosti jejich činitelů? Nedělám si iluze, pane kolego, pan Rejchrt se nemýlí, když říká, že bez disidentů by musel v listopadu 1989 převzít moc někdo jiný. Jistě by taky dělal chyby, vždyť ta situace byla pro všechny úplně nová. Ale myslíte, že by po třiceti letech taková tehdejší garnitura stavěla sama sobě slavobrány?