Únor 2007

Stíny minulosti v politice

Emanuel Mandler

Nedlouho před koncem roku se odehrály dvě události, které by měly vyvolat všeobecné pobouření – a nevyvolaly. První z těchto událostí bylo, že prezident odmítl premiérovi, kterého jmenoval, podepsat navrhovanou vládu. Prezident porušil ústavu, která mu toto právo nedává. Byly k tomu nějaké připomínky, ty ale nedosahovaly rozhořčení nad tím, že policejní prezident jel nedovolenou rychlostí.

Očekávané pobouření nevyvolal ani zcela protiústavní návrh šéfa komunistů Filipa, že sněmovna by měla zbavit designovaného premiéra Mirka Topolánka práva sestavit vládu. Možná, že i v méně demokratickém státu by snaha tak flagrantně porušit ústavu vyvolala značný rozruch, my máme jiné starosti. Skutečné i virtuální.

K podobným událostem se můžeme stavět z různých aspektů. Například i tak, že mají kořeny v minulosti. Opravdu, vždycky mají, jenomže někdy jsou to tak malé kořínky, že nemá valného smyslu se tím zabývat. Je to náš případ? Podle autora s jménem Edmond Dante (Neviditelný pes 27. 12. 06, „Klaus jako průvodce krize“) určitě je. Autor vidí Klausovo odmítnutí podepsat navrhovanou ústavu jednoznačně: ze znění ústavy vyplývá, že „v pravomoci prezidenta je právo jmenovat vládu a byť má některé své pravomoci omezené ústavními zákony, tak tohle právo není ničím omezené, není podložené kontrasignací, což znamená, že tuto pravomoc vykonává prezident zcela nezávisle a rozhodnutí je bezprostředně platné a má právo jmenovat takovou vládu, kterou on považuje za schopnou vládnout.“ Na jiném místě Edmond Dante upozorňuje na platnost ústavního principu, že „každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. i pro prezidenta (…) Prezident tedy nemusí schválit vládu, jestliže vykonává svou funkci „v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tyto logické tance jsou zbytečné. Naše ústava přikazuje prezidentovi, aby schválil navrženou vládu. Je samozřejmě zákonem (ústavou) zakázáno, aby poslechl své vědomí a svědomí a vládu neschválil. Příslušný článek ústavy je zcela jednoznačný; jenže místo toho, aby se prezidentovi připomněly jeho povinnosti, uvažuje se, že vlastně prezident může jednat úplně jinak. Když domyslíme Danteho argumentaci, může prezident sestavit vládu podle svého gusta.

To je jedna strana mince: když prezident porušuje ústavu. Druhou stranu mince představuje „návrh“ (přesněji řečeno námět) předsedy komunistů, aby sněmovna odňala Mirkovi Topolánkovi právo sestavit vládu. Toto právo mu podle ústavy propůjčil prezident, a z druhé strany tedy je patrné, že námět poslance Filipa je neobyčejná nehoráznost. Zdůvodňovat to snad nemusím.

Máme tu dva závažné případy (ten druhý je pouze námět, ale o to teď nejde) a pokusíme se hledat v naší nedávné minulosti příklady událostí a jednání, o kterých můžeme říci, že napomáhaly ve vývoji onoho politického uvažování, které pramálo dbá zákonných norem a pobízí politické činitele, aby si bez ohledu na zákon dělali to, co uznají za vhodné.(A nejen to: ještě se vžilo, že politická veřejnost takové jednání uznala za normální.)

Mohli bychom začít s příklady (jsou to opravdu jen příklady) z dřívější doby, ale řekněme, že výraznou událostí v tomto smyslu je zákon č. 115/1946 Sb., který promíjel protizákonné činy i v době míru. O tomto zákonu jsem již (nejen já) napsal dost. Následovalo komunistické období, a to bylo založeno na „demokratickém centralismu“, který celkově nadřazoval vůli stranických špiček zákonu – tato zásada platila od vrcholných státních orgánů až po nejmenší ves. V tomto duchu také komunistické vedení státu uskutečnilo v roce 1953 měnovou reformu, zákon nezákon, státu došly peníze. A když se sami komunisté v roce 1968 proti svému zřízení vzbouřili, byli Sovětským svazem potupeni a při té příležitosti dokázali dokonale zneuctít vlastní zákony. Především tzv. moskevskou smlouvou, tajným dokumentem, jímž se zavázali poslušností k Moskvě. Normalizace je dalším dokladem toho, o čem tu je řeč, připomeňme zvláště hon na signatáře Charty 77 a v době Gorbačovovy éry i na další, stále rostoucí počet občanských skupin. Z druhé strany pak na vztah prostých lidí k majetku – státnímu i soukromému - kdo nekrade, okrádá rodinu.

Vida; na tomto příkladu je zřetelné, jak minulost dokáže ovlivnit naše současné konání – v tomto případě loupežení, v němž jsme první v Evropské unii. A jak jsme k takovému jednání neteční. A tak nedbání nebo pokrytecké přihlašování k zákonu, který je nám lhostejný, nemá historické kořínky, ale pořádné kořeny. Je velmi užitečné to vědět. Snad takové znalosti přispějí k tomu, abychom nebyli k překračování zákona lhostejní.

Dodatkem: Napsal jsem, že obě uvedené události měly vyvolat veřejné pobouření, ale nevyvolaly. Úplně však do veřejného mínění nezapadly. 28. prosince reagoval v MfD prezident. Zdůraznil, že Karel Schwarzenberg je jako politická osobnost pro funkci ministra zahraničí zcela nepřijatelný, a připomněl při té příležitosti, že jde o bývalého šlechtice a člověka, který většinu života prožil v cizině. Tyto argumenty by se daly nazvat populistickými; domnívám se však, že prezident si to, co píše, opravdu myslí.

Současně s Klausovým článkem vyšel článek režiséra Jana Hřebejka, který je zaměřen opačně (proschwarzenbergovsky) a velmi nepěkně dovozuje, že Václav Klaus nechce mít ve vládě bývalého knížete, protože ten ho všestranně převyšuje. Jeho argumentace opravdu nezní pěkně (a také pěkná není, jak o tom svědčí úryvek z jeho článku): „Senátora Schwarzenberga nelze se sebevzhlíživou figurou našeho současného prezidenta vůbec srovnávat. Počínaje jeho vzděláním a výchovou na Západě, výší jeho renomé v mezinárodní politice, konexemi nejenom z dob Havlova prezidentování, konče jeho rodinným majetkem a nadhledem nad vlastní osobou Schwarzenberg Klause prostě převyšuje.“

Tak dalece došla naše diskuse o zahraniční politice.