Únor 2007

Význam Charty 77 pro dnes a zítra

Emanuel Mandler

Srovnáme-li hodnocení Charty 77 na stránkách novin a časopisů v bezprostředně polistopadové době s tím, jak je hodnocena dnes, zjistíme velké rozdíly. Pro část intelektuálů zůstala Charta 77 jakousi velebenou českou Sochou svobody, velice však přibylo kritických hlasů. Z nich je pozoruhodný článek Jana Beneše Zase jedno výročí (Neviditelný pes 6. 1. 2007), zejména však článek Bohumila Doležala Co dneska zbylo z Charty 77 v Mladé frontě Dnes 6. 1. Logická, i když ne úplně obvyklá je apologie Charty, jak ji předvedl Petr Pithart v témže listě o den předem.

O Chartě 77 už toho, jak ostatně je vidět i z našeho krátkého přehledu, týkajícího se dvou dní a dvou tiskovin, bylo napsáno dost. Vycházejí všechny z kladného/záporného pohledu na Chartu. Ani já nedokáži a nechci změnit své kritické názory na Chartu, které jsem zastával už tehdy, v letech 1977 a dalších.

1. Situace

Charta vystoupila na „veřejnost“ (dávám veřejnost do uvozovek, protože vnitro zamezilo, aby se Prohlášení Charty 77 dostalo mezi lidi) v lednu 1977, tedy v době vrcholící normalizace. Vrcholící normalizace znamenala násilné zbavení dosavadního zaměstnání všech, kteří se předtím aktivně účastnili tzv. reformního procesu roku 1968, tj. snahy zlidštit dosavadní komunistický režim. Tyto snahy o „socialismus s lidskou tváří“ byly ovšem pouhé plány, kterými se vedoucí činitelé reformního hnutí necítili zavázáni. Jediná opravdová reforma, kterou KSČ přijala, bylo zrušení cenzury a zákon o svobodě projevu. Kupodivu zrušení cenzury mělo závažné důsledky. Jednak se režim, který nemohl existovat bez tuhé cenzury, ocitl na hranici zhroucení (a z toho hlediska je agrese Sovětů 21. srpna logická), jednak poté, co se moci chopil Gustáv Husák a začala normalizace, ztratilo zaměstnání neuvěřitelné množství pracovníků médií. Bylo jim zakázáno pracovat ve svém oboru. A nebyli jediní. Zaměstnání ztratili všichni proreformní funkcionáři KSČ a masových organizací a vlastně všichni, kteří patřičně nedrželi ústa. Mezi těmito lidmi byli mnozí, kteří bez řádné racionální úvahy uvažovali o tom, jak co nejrychleji svrhnout nenáviděný režim. K tomu nestačili sami. Bylo zapotřebí vhodné doby a značného množství spojenců mezi obyvatelstvem.

Právě na rozhraní let 1976 a 1977 se zdála doba nejpříhodnější. Od 23. 3. 1976 platily (správněji měly platit) pakt OSN o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. První chartisté byli přesvědčeni, že když oba pakty vyšly v československé sbírce zákonů (č. 120), automaticky platí, a že všichni občané a všechny instituce mají povinnost řídit se jimi.

Obyvatelstvo mělo všechny možné starosti než bojovat proti režimu. Poté, co Alexander Dubček předal vládu Husákovi s tím, že právě Husák a jeho garnitura jsou nejvíce schopni vést zemi k demokratickému socialismu, a nastoupila tvrdá policejní aktivita, byli ochotni stáhnout se do soukromí. Ovšem ne zadarmo, ale za předpokladu, že režim vytvoří konsenzus: necháme vám pokoj doma, vy se nebudete plést do politiky. V této situaci, kdy se za ostrého policejního dohledu vytvářela koexistence obyvatelstva a KSČ, mělo obyvatelstvo chuť k čemukoli, jen ne k válce s normalizačním režimem.

Ale přece jen tu byl někdo, kdo byl ochoten Chartu 77 podpořit: osobnosti a média v demokratickém zahraničí. Bylo to očividné při procesu se skupinou The Plastic People. Tato skupina vystupovala bez ohlášení a hrála to, co se lidem režimu nelíbilo. Měl to být monstrproces, jakási výstraha. Opoziční intelektuálové se skupiny zastali a vyvolali i zájem v zahraničí. Výsledkem byly o dost nižší tresty, než by se bylo dalo předpokládat. Je takřka jisté, že režim, který nevěděl, co ho čeká, chtěl ukázat v této kauze svou toleranci. Opoziční intelektuálové si byli jisti, že pomoc ze zahraničí jim pomůže v jejich boji s režimem. V přesvědčení, že nadešel pravý čas, připravili Prohlášení Charty 77, velmi ostrý text, adresovaný vedení československého státu.

Ideologie

Pro vznik a působení Charty 77 měly velký význam reformně radikální myšlenky Jana Patočky v roce 1958. Stručně vystihuje toto myšlení následující citát: Doba kultu osobnosti „zasadila morální jednotě národa hluboké rány, ale podnítila rovněž energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu (…) cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou k vlastnímu východisku národního programu…“. Důležité bylo rovněž, že v neomarxistickém pojednání nahradil Patočka roli proletariátu inteligencí, přičemž největší vliv na společnost bude mít vědecká morálka Na Patočkovo myšlení navázal Václav Havel již v době vlády komunismu (1975): v dopisu Husákovi označil za základ normalizace strach a ve svém stěžejním díle Moc bezmocných vytvořil ideologii nepolitické politiky (s jakýmisi virtuálními stranami bez statutu členství), přičemž podstatná byla morálka. Politické strany Havel v podstatě odmítal; demokracie, pokud převratem vznikne, bude pouhým stupněm na cestě k postdemokratické společnosti, která bude výsledkem existenciální revoluce. Vykonavateli nepolitické politiky byli opoziční intelektuálové-disidenti, zatímco ostatní, vlastně celý národ propadli podle Moci bezmocných komunistické ideologii a jsou poslušnou součástí režimu.

Větší část textu Prohlášení Charty 77 představuje výčet základních občanských práv, která jsou důležitá, ale v Československu, jak text Prohlášení říká, jsou „jen na papíře“. Nejsou to práva zrovna zanedbatelná. Patří mezi ně kupříkladu právo na svobodu projevu, právo rozšiřovat informace bez ohledu na hranice, právo sdružovat se, právo zakládat odborové organizace, práva obviněných a jejich obhajoby, právo svobodně opustit svou zemi.

Tato práva skutečně neplatila. Proti tomu plně platila vedoucí úloha strany, kterou Prohlášení Charty 77 přesně definovalo v tom smyslu, že jde o systém „faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládní strany.“ Znamenalo to, že vůle stranického vedení byla nadřazena zákonům (stát se nemusel jimi zabývat, ale bylo možné jich použít tak, aby ztratily původní smysl.) Obyvatelstvo to velmi dobře chápalo, opoziční intelektuálové a jejich příznivci v zahraničí nikoli.

Charta 77 ohlásila svůj vznik jako „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení…, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat občanských a lidských práv (…) Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti“. Místo toho nabízela „konstruktivní dialog s politickou a státní mocí.“

Bezprostřední ohlas je zajímavý a poučný. Když chartisté přesně definovali vedoucí úlohu strany a nestarali se o to, co znamená, lid ji nepotřeboval definovat, ale věděl, že funguje a jak. Právě tak a možná ještě víc chápal Chartu 77 represivní aparát. Komunističtí funkcionáři si dobře pamatovali, že zrušení cenzury v roce 1968 vedlo k společenskému procesu, který hrozil revolučním výbuchem. Teď chtějí tito „zaprodanci“ dokonce vyjednávat s vedením státu… Režim neváhal ani na okamžik. Začal neomaleným způsobem signatáře Charty pronásledovat a zabránil tomu, aby se její Prohlášení dostalo na veřejnost. Stupeň represe dosáhl takového stupně, že musel přijet šéf KGB a rozvášněné estébáky uklidnit. Z druhé strany Jan Patočka vyvolal značný obrat situace tím, že označil smysl Charty jako výlučně mravní, v žádném případě politický. Při tak vážném konfliktu se ovšem v zahraničí dozvěděli o tom, že v Československu existuje opozice a velice přehnaně hodnotili její význam. Apologeti Charty tento ohlas v zahraničí zdůrazňují jako její přínos; jistěže právem. Ale to je také vše.

Pravý význam Charty můžeme posoudit teprve z časového odstupu. Hlavní činitelé Charty byli rovněž hlavními činiteli tzv. Občanského fóra (bylo to hnutí, neznalo členy, ale jen stoupence, aktivisty, příznivce!) a stačili do počínajícího politického života vtisknout mnohou nectnost. Tím že nadřadili politice morálku, prohráli již v roce 1992 volby a umožnili, aby opoziční „pravicová“ ODS převzala morálku ruky trhu – vidět je to dodnes.

Podle Petra Pitharta je přirozené, že původní disidenti v nových politických stranách neuspěli, protože tito lidé „si nad jiné považují těžce získanou a draze zaplacenou osobní svobodu, držet se nabytého přesvědčení, nezávislosti na komkoli, čemkoli… hlasování v orgánech strany, kdo má pravdu pro dnešní den, není tím, bez čeho nemohou žít.“ Do jaké míry má Petr Pithart pravdu, lze vyvodit z mé osobní zkušenosti. Ještě před 17. listopadem stihla Demokratická iniciativa, jímž jsem byl představitelem, požádat o registraci jako opoziční politické strany. Přestože jsme přispěli k vzniku Občanského fóra, tito něžní disidenti, jichž byla obrovská většina, nám okamžitě připravili takové podmínky (měli jsme přece členy, nebyli jsme hnutí!), že jsme byli do budoucna bez šancí.

Ono je to lákavé, chválit sebe i kamarády po třiceti letech, kdy si jen málokdo pamatuje, co se vlastně dělo. Vzpomíná si Petr Pithart, jak slyšel trávu růst?