Únor 2007

Když už i dalajlama (Část 2)

Vlastimil Marek

Otiskujeme další pokračování z knížky fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

Věříte v něco?

Člověk, který v něco věří, je obvykle zdravější, usměvavější a vůči katastrofám života rodinného i společenského odolnější. Lidský mozek je zkrátka utvářen tak, že když má něco, k čemu se může upnout, co jej sjednocuje, funguje efektivněji a mimo jiné nepropadá tak snadno negativním emocím.

Dnes snad již kromě několika babiček nikdo nevěří v onoho vousatého dědečka, který někde na nebesích sedí a kouká vševědoucně dolů na Zemi. I u nás, po čtyřiceti letech fanatického materialismu, a v době třeskutého konzumerismu, roste počet lidí, kteří v něco, co nás přesahuje, věří. Nebo dokonce mají nějakou přímou mystickou zkušenost. Jsem si jist, že kdyby si někdo dal tu práci a pokusil se to zjistit, bylo by takových daleko více než oněch statisticky proklamovaných ateistů.

Těm, kteří se snaží nalézt duchovnost přitom pomůže, budou-li si moci (nebo přesněji, dokáže-li to jeden jen v bdělém stavu fungující program jejich myslí) nějak „rozumně“ vysvětlit historicky a empiricky zjištěnou skutečnost, že je přirozenější a výhodnější věřit než nevěřit a že život v celé své zázračnosti není náhoda. Onen tak propagovaný a do celých generací vtloukaný materialistický názor o náhodném shluku bílkovin, který vedl ke vzniku inteligentního života, je přirovnáván k házení tun automobilových součástek na zeď v naději, že jednou z toho (podle statistické pravděpodobnosti) vznikne jízdy schopný automobil.

Pokusím se tedy v několika zdánlivě nesouvisejících odstavcích naznačit, že už dávno nejsme národem ateistů a že v něco věřit je přirozenou a vlastně běžnou součástí každého člověka. Duchovnost, mystické zážitky (stejně jako sex), to vše se vytváří v mozku. Lidský mozek se ještě celý první rok existence dítěte stále překotně vyvíjí. Právě tak, i když pomaleji, se vyvíjí a tvaruje do sedmi let. Dnes ovšem víme, že teprve v době, které soukromě říkám „duchovní puberta“, tedy kolem jednadvacátého roku věku, svůj vývoj dokončuje: propojují se čelní mozkové laloky, člověk nalézá své místo v čase a prostoru.

Tedy, pokud ovšem žije ve společnosti, která pro tento „přechod“ má nějaký rituál, nebo o důležitosti tohoto věku a stavu alespoň ví. V té naší, světské a dominantně ateistické, nahrazuje duchovnost (spirit) jiný všeobecně akceptovaný způsob uvolnění psychických problémů - alkohol (špiritus). V tomto smyslu je tedy každý alkoholik jen neúspěšný hledač duchovna, kterému společnost vnutila dobově dominující obraz shora ozářené božskosti - místo lesklé monstrance v kostele božsky ozářenou láhev alkoholu v televizní reklamě.

Vesmír jako náhoda? Velký třesk, tedy vznik našeho vesmíru, si můžeme představit jako gigantický výbuch. Všichni jsme někde v nějakém televizním šotu nebo dokumentu viděli, jak se dnes dá, tím, že se přesně na gramy umístí větší počet náloží, odstřelit třeba vysoký komín tak, že spadne přesně na předem určené místo. Ukázalo se, že Velký třesk proběhl s přesností na čtrnáct desetinných míst! Zkusme to domyslet: kdyby na čtrnáctém desetinném místě byla například místo pětky čtyřka, už by vesmír zkolaboval do černé díry, nevznikly by hvězdy, planety, nevznikl by život a člověk. Kdyby na čtrnáctém desetinném místě byla místo pětky šestka, vznikající vesmír by se výbuchem sám rozmetal tak, že by opět nevznikly hvězdy, planety, život a člověk. Takové přesnosti žádný pyrotechnik na světě nikdy nedosáhl a nedosáhne.

Život jako náhoda? Kosmologové proto také již roky běžně diskutují o tzv. antropickém principu (vesmír již při svém vzniku musel nějak „vědět“, že v budoucnu má vzniknout život a člověk), darwinisté a evolucionisté o tzv. inteligentním plánu, atd. Hermes Trismegistos, Pythagoras, Kepler, indičtí a středověcí evropští hudebníci a také tibetští lamové odjakživa věděli, že jak dole tak i nahoře, a také že „kdo poznal zákony hudby, poznal i zákony vesmíru“. Tedy že Vesmír nějak ladí.

Současná relativistická kosmologie hovoří také o „účastnickém antropickém principu“, tedy že nějaký určitý stav systému vznikne až tím, že jej pozorujeme (tzv. kodaňská interpretace). A také o jednotě mikrosvěta, makrosvěta a megasvěta.

Člověk jako náhoda? Jsme propojeni se svým okolím, přírodou, vodou a vzduchem, přírodními a jinými energiemi daleko víc, než nám náš materialismem posledních dvou století naprogramovaný mozek dovolí tušit. A pokud se ke své původní duchovnosti, tedy schopnosti v něco věřit, hezky rychle nevrátíme, pak naše civilizace zanikne jako mnohé jiné v minulosti.

I když o duchovnosti a víře v něco (kromě několika internetových stránek) české noviny nepíší a na televizní zprávy je to moc dlouhé povídání, něco se i u nás převratně mění. Občas chodíme v čase východu slunce (velmi pomalou meditační chůzí) po Karlově mostě. Čistíme tak nejen své mysli, ale i prostor, který je dnes od jara do zimy naplněn jen turisty a obchodníky se suvenýry, který ale v době svého vzniku symbolizoval tehdejší způsob víry. Jednou v létě jsme krok (výdech) za krokem (nádech) prošli kolem nějakého opilce, jenž strávil teplou noc přímo na dlažbě mostu. Onen muž si při pohledu na skupinku podivně pomalu se sunoucích lidí chvíli nevěřícně protíral oči, kde že se to octl, a pak se pokoušel navázat konverzaci. Jenže zadání je jasné: jít pomalu v rytmu dechu, oči sklopené, plně se soustředit do třetí čakry, pod pupek, a nereagovat na nic zvenčí. Šli jsme pomalu dál, nikdo mu neodpověděl. Opilec chvíli přemýšlel a zkoušel to jinak. „Čendž many? Wexl?“ Zkusil možnost, jestli nejsme cizinci. Žádná reakce. Po chvíli, když jsme se pomalu, ale neochvějně zase vzdálili, a pokračovali ve své meditačně očistné pouti po mostě, jsme zaslechli dupání: asi ho něco napadlo a běžel nám to sdělit. Proběhl naší skupinou, před námi se otočil a vítězoslavně zakřičel: „Už to mám! Vy v něco věříte, že?“

Věřící dneška se totiž rozhodně nerekrutují jen z návštěvníků kostelů. Skutečnou duchovnost, nebo možnost prožít nějaký mystický zážitek dnes stejně jako v minulosti rozhodně nezprostředkovávají jenom církve. Duchovnost dnes hledá, a dokonce, přes všechny prostředky vložené do reklamy konzumu, i nalézá, stále více lidí i u nás. (V USA se zjistilo, že mezi lety 1962 a 1994 se počet těch, kteří měli nějakou náboženskou nebo mystickou zkušenost, zvýšil z dvaceti dvou na třicet tři procent. Nejnovější výzkumy naznačují, že je to už asi čtyřicet procent.)

Prostředníkem jejich setkání s tím, co člověka přesahuje, nutně nemusí být kněz. Metodou vedoucí k mystickým zážitkům je dnes spíše buben, tanec, hudba, psychowalkman, rave, techno a jiné soudobé rituály. Stále víc lidí tomu, v co věří, neříkají Bůh. Přesto věří. Stále více lidí v něco věří.

Pozitivní lobbing

Svět, tak jak jej vidí média, není věrným obrazem skutečného světa, jak jej prožívá většina z nás. Jistě se ale shodneme na tom, že staré, navíc zkorumpované struktury v nových měnících se podmínkách přestávají fungovat. Změna vycházející od nich je přitom v nedohlednu, protože „do politiky by museli přijít zcela noví lidé. Ti, kteří tam léta sedí, to změnit nedovedou,“ říkají odborníci na korupci. Čímž je naznačen jeden z možných způsobů iniciace změn: zvolit nové (a především ženy). Dnes mi jde ale ještě o něco jiného. O lobbing.

Lobbing je věc poněkud ožehavá. Zvláště v českém provedení. Přesto jsou lobbisté neodmyslitelnou součástí života moderní společnosti všude na světě. Potíž je jen v tom, že výrobci věcí člověku škodících si již dávno uvědomili, že aby mohli svůj výrobek lidem prodat, musejí jim ho vnutit - a naučili se využívat lobbingu.

Zatímco tedy na propagaci buřtů, alkoholu, cigaret, coca coly, aut a dalších k životu nezbytných věcí je vynakládáno nepředstavitelné množství peněz, a lobbisté neúnavně za každou další neřest bojují do poslední naplněné obálky, věci zdravé a člověku a společnosti prospěšné nejsou vidět. Proč? Protože je nepropagujeme s takovou vehemencí, jako výše zmíněné komodity, a nelobujeme. Jinými slovy, nepodporujeme „své šerify“, a pak se divíme, že nám vládnou ti, které jsme nechtěli a nechceme.

Podle neoficiálních statistik by například přes 30% Čechů rádo jedlo zdravě, poslouchalo v rádiích relaxační příjemnou hudbu, cvičilo jógu a koukalo v televizi na pořady o duši. Kde jsou ty pořady? Přitom jedna 4% menšina dokázala svým lobbingem prosadit speciální zákon a má svůj pravidelný pořad v Českém rozhlase atd.

Kampaň části islámského světa proti karikaturám Mohameda začala až čtyři měsíce po jejich otištění v malých dánských novinách, ihned poté, co jeden horlivý muslim sám rozeslal svůj protest na 6 milionů adres na internetu…

Čímž se dostávám k tématu. Internet (různé ty diskusní skupiny a chaty) je přeplněn neurvalými vulgárními odsudky různých rejpalů a kverulantů. Jenže není to i vina těch, kteří jsou (po)slušní? Zatímco kverulanti nelení a píší, kdykoliv se jim něco nelíbí, a že je to setsakra často, když se nám (po)slušným něco líbí, prostě nenapíšeme a nenapíšeme. Autoři tak trpí nedostatkem (pozitivní) zpětné vazby, a ostatní čtenáři, kteří žijí zdravě a ekologicky, si mohou myslet, že jsou sami, izolováni.

Což takhle napsat pochvalu a ocenění vždy, když se nám něco líbí a zamlouvá? Což takhle rozesílat pozitivní slušná upozornění na příjemné akce, koncerty, lidi, články, knihy, samozřejmě včetně omluvy za nevyžádanou zprávu?

S tím souvisí i další věc: zatímco nakladatelé až na výjimky kašlou na spisovatele a dobré knihy (jde jim jen o zisk, a právě tak jako knihy by mohli prodávat uhlí nebo brambory), nám čtenářům, kteří ještě nezapomněli číst (delší a náročnější věci), by to nemělo být jedno. Což takhle vytvořit na internetu nějaké to (nejprve virtuální) místo, kam by čtenáři nadšení z nějakého autora nebo knihy, nebo spisovatelé sami, zveřejňovali ukázky (své tvorby)? A někdo by mohl založit subskripční společnost: čtenáři by svou objednávkou a zálohovou platbou umožnili vydání té které knihy (a existenci neprávem opomíjených myšlenek a spisovatelů). A měli by něco jako bibliofilské vydání, které by nikdo jiný neměl.

Což takhle nějak se dát dohromady, abychom o sobě věděli? Jak v rozhovoru pro časopis Dotek před lety při své osobní návštěvě Prahy řekl z vlastní zkušenosti známý americký buddhista, ekolog, spisovatel a básník Gary Snyder, „lidé kteří chtějí něco pozitivně změnit se prostě musí organizovat. A když pár místních komunit začne spolupracovat, vzniká obrovská síla, opravdu silné hnutí. Myslím, že v Evropě máte pořád strach veřejně vystoupit a říkat vládě o změně, pořád je tu ten strach z vězení, strach vyjádřit se veřejně a nahlas.“

Tak znovu: což takhle pozitivní lobbing? Jak ví i Snyder, „počítač a internet nám umožňuje být usazen ve své vesnici a přitom být kosmopolitní a mít všechny informace, které potřebujete. Takže můžete být místní a zároveň i mezinárodní.“ Samozřejmě to chce již lidi, kteří něco o sobě a světě kolem vědí, a nezatrpkli. Kteří se umí bránit médiím a tlaku reklamy (rozuměj – té negativní). Kteří si začali klást ty skutečně relevantní otázky. A kterým dojde, že prozatímní internetová roztříštěnost všelijakých zájmových skupin by už konečně chtěla i nějaké místo (zpočátku klidně jen virtuální), kde by se aktivity různých skupin v zájmu větších iniciativ a změn protnuly. Čeští jógíni tak nevědí nic o svých krajanech tai-či-čuanistech, vegetariánech, reikistech, pěstitelích bambusů, ekolozích, tibetanistech, indolozích, mandalistech, atd. atd. Přitom by (vždy na konkrétní velký úkol) stačilo propojit již existující internetové stránky a databáze adres…

Samozřejmě, dodává i Snyder, „hlavní proud naší společnosti je ovládán velkými penězi. A také médii. Ale organizováním sítí komunit vytváříme kulturu lidí, kteří se nespoléhají na média. Kteří nepřijímají populární hodnoty.“

A sem už vstupuje (v mém případě) buddhismus, tedy jakákoliv autentická duchovnost lidí, kterým jde nejen o vlastní prospěch. „Takoví lidé jdou vlastní cestou, vědí, jak jít za svým cílem, například pomocí meditaci nebo spolupráce. Nechtějí se nechat ovlivňovat nějakou ideologií“, dodává Snyder. Jakoby komentoval také rostoucí počet současných dětí, jejichž mozky jsou už jiné než ty naše, a které, pokud jim dáme možnost nenechat si ve škole zglajchšaltovat (nebo vyudit) mozky, si třeba už nikdy nenechají nabulíkovat žádnou ideologii a reklamu.

Takto lze pokračovat: což takhle pozitivně zlobovat pedagogy? Jakmile totiž učitelé zjistí, že ve skupině a s kolegou či dvěma ve třídě je to hra a zábava a vzrušující proces výchovy budoucích laureátů Nobelovy ceny, v rámci kterého jsou při odchodu ze školy nabiti energií, a jejich práce dostane hluboký a pro ně i společnosti tak potřebný smysl, nebudou váhat. Výuka se pro ně stane meditací. a prospěje všem.

Což takhle pozitivně lobbovat děti (rozuměj: dát jim možnost dovědět se i o pozitivních věcech, programech, modelech)? I děti jsou cílem negativního lobbingu, takže je nejvyšší čas dopřát jim toho pozitivního. Aby se mohly svobodně rozhodnout. Zatím se proti cílenému tlaku lobbistů (tabákového, potravinářského a farmaceutického průmyslu) nedokáží bránit a nemají tak svobodnou volbu.

Dostávám se i na svou parketu (protože tam všechno začíná): což takhle pozitivně lobbovat (rozuměj: informovat je o vlivu těhotenství na zdravotní a psychický stav budoucích dětí, o alternativních a již dostupných možnostech a zdravotních i finančních výhodách přirozených porodů atd.) všechny těhotné (každý rok je jich téměř 200 000) a hlavně porodníky?

Což takhle prostě někde, kdekoliv, pozitivně začít?

Strany změnu nepřipustí

Noviny a některé časopisy se začínají plnit ostrými, a občas dokonce i docela konkrétními popisy korupce - a ticho po pěšině (protože to buď nikdo pořádně nečte, anebo těm nahoře je už úplně ostentativně jedno, co si myslí ti dole). Občas se ovšem objeví rozhovor, nebo citát, který mi zarezonuje. Bývalá velvyslankyně a dnes poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková na téma současné politiky a blížících se voleb řekla: „Strany dnes mají tak velkou moc a jsou tak provázány s finanční oligarchií a průmyslem, že opravdovou změnu nepřipustí.“

Všechno, o čem jsme snili v onom týdnu v polovině listopadu 1989, je jaksi pokrouceně jinak. Vzpomínám na téměř fyzický pocit jakéhosi trhnutí (imaginární oponou divadla světa), když jsem poslední den na Václaváku a pak na demonstraci na Letné ucítil, že ono eticko morální vzdmutí českého národa, projevující se například až neuvěřitelně vtipnými reakcemi davu na dění kolem a řeči řečníků, skončilo. Od určitého okamžiku to byla už jen otázka techniky provedení převratu a dalšího rozdělení moci - nastalo budování známostí a onoho „provázání“ politiků s podnikateli.

Moc korumpuje v jakémkoliv množství a tvaru. I o mne se pokoušela otřít. V té menší, privátní formě, měla docela humorné rysy. Byl jsem tehdy vyzván, abych na Praze 2, kde mám trvalé bydliště, šel do té doby, než proběhnou první svobodné volby, dělat poslance obvodu za Občanské fórum. Nikdy jsem za minulého režimu nevolil, takže domovnici v domě, kde jsme bydleli, brali všichni rudí čerti, protože jsem jí a obvodu kazil stoprocentní účast. Za pokus zahrát v rámci celosvětové mírové akce na Letné na gong jsem byl dokonce odsouzen a uvězněn. Díky tomu všemu jsem to cítil jako morální povinnost a také jako možnost jaksi vyvážit pověstné misky vah oné kamenné a slepé krasavice, která si říká Spravedlnost. Říkal jsem si, že mi tuhle životní a „politickou“ zkušenost už nikdo nevezme. A taky že ne.

Chodil jsem na zasedání rady, ale vyhýbal jsem se funkcím jako čert kříži. Pracoval jsem ještě jako hlídač v Národní galerii, a tam také za mnou jednou přišel jeden řezník, který si v rámci tehdejšího živnostenského uvolnění chtěl od městské části pronajmout nebytové prostory a otevřít řeznictví. Na žádosti musel mít i souhlasný podpis poslance za tu kterou část městského obvodu. Telefonoval mi, já mu slíbil, že mu to okamžitě podepíši, ale že už jsem v „práci“. On spěchal, takže tam za mnou přijde. Otevřel jsem mu velikánská galerijní vrata, v bráně jsem mu ten papír podepsal a chtěl se rozloučit. On, překvapen snadností a rychlostí „úředního aktu“, mi honem mezi vrata, která jsem zavíral, začal strkal tašku, ze které z pod mastného papíru vyjukla jelita a taky velká tlačenka. Začal jsem se smát, zavřel jsem, a řezníka šokoval tvrzením, že si nic nevezmu, a navíc maso nejím, jsem vegetarián. Ztuhl, a já už odcházel dolů vestibulem, když se zeptal, kdy může tedy přijít podruhé. Já na to, proč podruhé? Podpis už máte. Ale váš předchůdce říkal, že musím přijít třikrát, vysvětloval zkroušeně.

Větší korupce, ve které už jde o velké prachy, je důmyslnější. Když už byly volby blízko, a já se těšil, že to přežiji bez jakékoliv funkce, najednou vystala nutnost obsadit jedno místo ve správní radě nově zřizovaného podniku, který by z několika desítek tehdy tak typicky a zlodějsky se chovajících Restaurací a jídelen vytvořil nový, nezkorumpovaný a navíc oficiálně neprodělečný podnik. Kroutil jsem se jako žížala, ale nebylo zbytí. Všichni kolegové už měli funkcí několik, já žádnou, takže jsem nakonec souhlasil. Do voleb a konce mého fungování ve státní správě chyběly jen necelé dva týdny a vypadalo to jen na jedno jediné zasedání oné rady.

Hned třetí den mi ale někdo telefonoval.

- Pan Marek?

- Ano.

- Jste pan Marek, poslanec za Prahu 2, který se má příští pondělí dostavit na zasedání správní rady Restaurací a jídelen Prahy 2?

- Ano, jsem to já. Co byste si přál?

- To jsem rád, že jsem vás zastihl. Víte, my tu máme takový malý, ale pro nás neřešitelný problém. Máme tu poukaz na měsíční letecký zájezd pro dvě osoby kolem světa, převážně v oblasti Dálného východu, s nástupem příští úterý. A nemáme jak ho uplatnit, nikdo nemáme čas. Nemohl byste nám pomoci a nevzal byste za nás ten zájezd, protože jinak propadne...?

Ztuhl jsem a okamžitě praštil telefonem. Došlo mi, že tihle šikovní úředníci si dokázali za necelé tři dny o mně zjistit úplně všechno. Věděli, že příští týden končím jako hlídač a chci být „na volné noze“ a že tedy budu mít spoustu času, na to stačilo zatelefonovat na osobní oddělení. Ale že stihli kontaktovat prokuraturu pro Prahu 2 a z uzavřeného stále ještě estébáckého trestního spisu vytáhnout informaci, kterou věděl jen můj estébácký vyšetřovatel major Peřt, to jsem žasl. Ten se mne totiž jednou, když jsem ho zase zklidnil (aby si nekazil zdraví), zeptal, jaký je můj nesplnitelný sen. A tak jsem mu jen tak ze srandy, a abych utratil čas, protože ve výslechové místnosti bylo přece jen lépe než na cele, vyprávěl, že takový letecký zájezd pro dvě osoby aspoň na měsíc kolem světa, nejraději na Dálný východ, to by bylo něco. Věděl samozřejmě ze zabavených materiálů a předchozích výslechů, že jsem buddhista a medituji a znám leccos o Indii a především indické klasické hudbě, že jsem byl v Japonsku, že tehdy nebylo možné pobýt i v Číně atd.

Došlo mi, že je tak snadné a jaksi samozřejmé prostě jen tak jet na zájezd - a tím podat čertu prst. Už by mne na celý život měli. Došlo mi také, že jako rozený bojovník za spravedlnost a vyznavač pravdomluvnosti, přímé řeči a rovných vztahů nemám šanci bránit se intrikám a zákulisním taktikám zkušených celoživotních profesionálů ve falšování, překrucování a lhaní. A že pravděpodobně všichni, kteří jsou v politice delší dobu, jsou takto manipulovatelní a manipulovaní. Je mi jasné, že v jakémkoliv dalším jakkoliv morálně se tvářícím režimu stejně vstanou staří a vyrostou noví podvodníci a zkorumpovaní veksláčtí šibalové, a že proti nim nemám a nemáme šanci. Dokud se vnitřně nezmění lidé, kteří následně změní celý systém.

Pár desítek slavných tunelářských extempore a stranických skandálů, několikery nic neřešící volby, a o jednu opoziční smlouvu a dva prezidenty později je situace tak pokroucená, že ať novináři odhalí jakoukoliv korupci a píší jakkoliv ostře a konkrétně, vždy to vyšumí do ztracena, viz některé televizní „investigativní“ pořady, noviny a časopisy.

Opravdová změna totiž nepřijde ani po těchto volbách.

Opravdová změna musí nejprve nastat v hlavách voličů.

Sama bývalá velmi kompetentní velvyslankyně (která byla ze služeb ministerstva zahraničí propuštěna po druhé válce v Iráku, protože kritizovala tehdejší českou diplomatickou pasivitu), dnes aktivní v Evropském parlamentu, která, coby žena, například tvrdí, že česká politická scéna je jednoznačně machistický prostor, jaký nezažila ani v arabském světě, k tomu podotýká: „V české politice se stále ještě neobjevila generace nových mladých lidí s jiným vychováním a jinou kulturou. Modlím se, aby tahle generace přišla“. Příliš naděje si ale nedává, protože dobře ví, že začít se musí již na školách, jenže zjistila, že např. na pražských gymnáziích studenti vůbec netuší, proč by měli jít volit, co je to občanský postoj či otevřená společnost, a že v politice mají být i ženy.

Strany změnu nepřipustí.

Řešení je jako vždy dvojí: krátkodobé (důkladná defenestrace státní správy), jenže to se ale za nějakou dobu „problém“ vrátí, nebo dlouhodobé (správně porodit, vychovat a vzdělat onu novou generaci politiků a úředníků).

Strany změnu nepřipustí.

Půlvteřinová mája

Omylem (?) odhalené ňadro Janet Jacksonové v rámci přestávky televizního přenosu finále amerického fotbalu rozpoutalo vlnu mediální hysterie, včetně okamžité reakce tamních strážců morálky. Ti rozhodli, že další celosvětově sledovaný televizní přenos (z udílení cen Grammy) budou vysílat s pětivteřinovým zpožděním – aby měli čas na případné vystřižení choulostivých scén nebo na náhradu potenciálně sprostých slov např. rappera Eminena známým písknutím. Nakonec, protože přece nejsou žádní troškaři, z toho bylo vysílání „přímého“ přenosu zpožděné o celých pět minut. To jsou paradoxy, že? – přímý přenos a přitom pětiminutová rezerva pro cenzory. Tedy žádné „být u toho“ a slavné a apologety moderních médií tak zdůrazňované here and now, teď a tady.

Svět chce být klamán. Už pár tisíc let tvrdí Indové, že svět je iluze, mája. Dnes to vědí (a empirické poznání dávných mudrců tak potvrdili) psychologové a hlavně neurologové, zvláště ti, kteří zkoumají mozek za pomocí magnetické rezonance. Zjistili, že Indové měli pravdu: svět je to, co nám mozek zpožděně (navíc zbarvený emocemi a celoživotními předchozími vlivy) promítá na monitor naší mysli. Konečně, chce se zvolat každému, kdo léta cvičí jógu a na vlastní tělo a mysl ví, co je to duchovnost a Cesta k ní, a komu se především vědci celé roky ironicky posmívali.

Dnes to navíc víme konečně i přesně: každý z nás prožívá svět na jedné, a své pocity, vjemy a dobrodružství v něm na druhé straně, s půlvteřinovým zpožděním. Pokud rádi čtete, doporučuji obtížný ale velmi výživný text knihy S. Pollacka z roku 1999 (Mladá fronta, edice Kolumbus 2003) „Chybějící okamžik“ (se zvláště „obrazoboreckým“ podtitulem Jak nevědomí utváří moderní vědu).

Neodpustím si ironickou vsuvku. Čeština zná (dík za propagaci, Láďo Merto) slovíčko „mimoň“. To označuje člověka, který je jaksi „mimo“ mísu, realitu, události v nichž se vyskytuje. Připadá mi, že naprostá většina našich současných politiků (ale i celá řada i těch „světových“) je jaksi permanentně mimo mísu. Nejen o onu evolučně danou půlvteřinu, ale možná tak o těch pět minut (i když někteří jsou snaživci a jejich mája je někdy až pětiletá).

Ukázalo se, že tak jako film a televize (přesněji napsáno, pohyb v nich), i naše vnímání světa je „iluze“. Iluzí bylo a je také podlehnout tvrzení o jediné objektivitě dneška, vědě. Je stále zřejmější, že iluzí, májou, je i právě ona zvláště v minulém století staletí (a bohužel u nás doposud) tak obdivovaná a propagovaná „objektivita“ vědců. Každý vědec je přece (vnucuje se mi sem floskule „v neposlední řadě“) jen člověk a i on tedy žije v téže půlvteřinové iluzi přítomnosti. „Nad podílem nevědomí ve vědě nelze jen tak mávnou rukou,“ píše S. Pollack. Každý, i ten proklamativně nejobjektivnější vědec (nebo ryzí racionalitou se neustále zaštiťující makroekonom typu V. Klause), ať se ohání objektivními podklady svých tvrzení sebevíc, je tedy také jen a pouhý člověk ovládaný emocemi. Což by nám je, všechny scientisty na piedestalu Vědy, mohlo zlidštit. Jsme jako oni, přesněji, oni jsou jako my. Všichni žijeme v iluzi reality, jen někdo ji má půlvteřinovou, a jiný pětiminutovou.

Prožívám právě zvláštní čas, občas opepřený e-mailovým sporem s lidmi, kteří na má ostřejší a radikálnější tvrzení v některých fejetonech z poslední doby namítají, že jsem mimo a příliš radikální, a že bych se měl vrátit ke stylu, kterým jsem proslul před lety. Tehdy jsem své přednášky a články a názory a tvrzení nabízel tolerantněji a šířil stylem „Co když je to jinak… třeba takto?“

Podobně jsem nemohl celé roky prosadit koncepci své knihy o desítkách způsobů a metod, jak „meditovat“, jak tedy být (překvapivě snadno a brzo) lepším a plnohodnotným člověkem. Název „Meditace, milé děti… aneb návod na použití člověka“ je prý urážlivý („Nejsme děti v první třídě a ty nejsi vševědoucí, abys nás mohl poučovat…“ namítali oponenti, vydavatelé a distributoři) a člověk prý návod k životu nepotřebuje.

Vážení, všechno je jinak, jen jste si toho prostě pro záplavu jiných věcí a vjemů (např. skandál s odhaleným ňadrem) nevšimli. „Co když…“ už neplatí, protože už se to prostě ví (viz ona výše zmíněná iluzorní a evoluční danost - půlvteřinová mája našich mozků). Všichni musíme začít znovu chodit do první třídy školy života (o sobě samých a o způsobech, jak fungujeme). Mnozí z nás do ní už pilně dochází.

Přítel mi připomněl kreslený Renčínův vtip, na kterém otec za dřevěným plotem instruuje syna: „To je svět. Běž. Návod k použití nebyl dodán.“ Všichni potřebujeme návod na (sebe)pouŽití. A čím dříve a houšť, tím líp. Přinejmenším se nám může podařit pětiminutovou máju zkrátit na onu evolučně danou půlvteřinu.

Reklama, která ubíjí

Celostránková reklama jedné nejmenované automobilové firmy, která se objevila v páteční příloze třetích nejčtenějších novin (a zcela jistě se objeví i v dalších a také nejen v našich televizích) s nápisem Design, který odzbrojuje, mne poněkud vykolejil. Když noviny a časopisy útokem zaplaví barevné obrázky (se všemi detaily krve či utrpení ve tvářích obětí a postižených) masakrů, katastrof, etnických válek, hladomorů či teroristických útoků, lze se přece jen (se zavřenýma očima) utěšovat běžnou výmluvou novinářů a šéfredaktorů, že přinášejí „jen“ zpravodajství. Co si ale pomyslet o „kreativcích“ (nebo bych měl napsat o kreaturách?), kteří vymýšlejí a vymysleli tuto reklamu? Co se jim honilo hlavami, když fotografii pro ni aranžovali, fotili a realizovali? Copak si už ani neuvědomují, že jak oni sami, tak zadavatelé reklamy, ale stejně tak všichni ti, kteří ji jen tak přeletí očima, dělají to, čemu naše babičky říkaly „hrát si s ohněm“? Copak jejich otupělost záplavou jiných stříleček ve všech podobách došla tak daleko, že jim nedochází nebezpečnost jejich konání?

Jedno (i pro vědce překvapivé) zjištění současné neurologie tvrdí, že podvědomí člověka nikdy nelže, a dokonce že nezná ani ironii. Kdybychom se nad touto reklamou stokrát usmáli, kdybychom stokrát věděli, že ve studiu ve skutečnosti nestříleli, ale rozstřílenou zeď „vyrobili“ v počítačovém programu, stejně podvědomí neošálíme: jde o (nějakým tím kalašnikovem) rozstřílenou zeď.

Navíc si tuhle reklamu zajisté budou s potěšením prohlížet i všichni kluci, kteří se zajímají o auta (a že jich je většina).Ví se, že dětský mozek nedokáže dohlédnout a pochopit důsledky a souvislosti některých jevů ve světě dospělých, a prostě napodobuje své modely, vzory a hrdiny, tedy svět filmu, reklam a videoher, pocit, že kvůli reklamě na auto se může rozstřílet zeď (to je hustý, řekl by asi o téhle reklamě nějaký ten výrostek), zapadne do příslušných neuronů a navždy bude sloužit v podobných situacích.

Chápete oč mi jde? Propagovat dokonalost (designu) a krásu (nového modelu automobilu) pomocí rádoby vtipného sloganu (Design který odzbrojuje) a především fotky rozstřílené zdi (tedy použitím zbraně) je pro mysl kohokoliv ještě přece jen neotupělého vjem veskrze negativní!

Jako se nedá prolhat k pravdě, vybojovat mír a zklidnit mysl usilováním, tak nemůžeme předstírat, že je v nás vše v pořádku, když kolem nás je nepořádek. Mimochodem, navštívil jsem opět po dvou letech Brno a zhrozil se. Náměstí Svobody je opět neuvěřitelně rozkopané: za posledních dvacet let nebylo nikdy v pořádku! Jak pak mají být v pořádku Brňané a jejich městský úřad? Právě tak podvědomí všech, kteří tuhle (a podobné reklamy) vidí a uvidí, nelze ošálit hezkou fotkou a slovem „odzbrojení“!

Již jsem to psal v jiných souvislostech: pozor na reklamu. Tváří se nablýskaně, ale (pomalu a jistě) ubíjí… Zatím jen všeobecný a přirozený pocitu studu a nepatřičnosti, ale jak dlouho ještě mozky čtenářů (a jejich dětí) vydrží odolávat narůstající agresivitě a „důvtipu“ reklamního světa? Rostoucí počet dětských vrahů i u nás naznačuje, že pohár začíná přetékat.

Pozor na reklamu, která ubíjí…

Infobudoucnost

Musíme jíst, pít a dýchat. V poslední době je ale stále zřejmější, že ke svému životu, lépe řečeno, k dalšímu vývoji, potřebujeme „konzumovat“ také informace.

Živí se mozek, zvláště mozek malého dítěte informacemi? Zcela jistě ano. Jak a v jaké kvalitě, to už je otázka. Napadají mne tři oblasti, ve kterých je, aniž nám to většinou zatím dochází, zašifrován budoucí vývoj lidstva. Mohli bychom totiž být daleko chytřejší, vnímavější a připravenější.

Dítě ve věku tří let je tak „nasáklé“ možnostmi (vnímá na rozdíl od nás dospělých synesteticky, všemi smysly najednou), že „má buňky“, jak se lidové říká, na všechno: je potenciální houslový virtuóz, geniální matematik, ale také obětavý lékař nebo pedagog. Má neuronovou síť v šedé kůře mozkové neobyčejně hustou, propojenou. Jenže, nemá-li dítě či člověk dost stále dalších a dalších stimulů, většina jiných než používaných propojení pak do puberty a po ní zanikne.

Začíná to ale již v době těhotenství a v okamžiku porodu. Ukazuje se, že dlouhodobější těhotenská traumata, znečištění vnějšího prostředí nebo dokonce kouření či konzumace alkoholu matky nenávratně poškozují to, čemu bychom mohli zjednodušeně říct kapacita, v tomto případě velikost a kvalita hard disku a operační paměti. Co je nejhorší, v okamžiku (obvyklého, ale já dodávám zbytečně medikalizovaného a proto traumatizujícího) porodu každému novorozenci odumře několik milionů neuronů. Lékaři tvrdí, že to je v pořádku, že „příroda vytvořila rezervu“. Jenže se ukazuje, že některé kultury své potomstvo systematicky (nejčastěji zpěvem jak těhotných žen tak jejich přítelkyň) „prenatálně stimulovaly“, a v USA a v Evropě ale i u nás dnes již stovky žen takto „stimulují“ své potomky pomocí přístroje, který do bříška těhotné ženy vydává stále složitější rytmické podněty. Tyhle děti se rodí s otevřenýma očima, usměvavé, s větší porodní vahou, zdravé a především daleko inteligentnější, než ty „normální“. Jejich neurony jsou již onou stimulací navázány, propleteny, a trauma porodu přežijí. Jinak řečeno, všichni jsme stávajícím způsobem porodu nenávratně poškozeni také co se týče paměťové a operační kapacity svých mozků.

Domnívám se dále, že jsou to pak následně i zastaralé a necitlivé způsoby výchovy a především vzdělávání, které v každém z nás (a ve velké většině současných dětí) další proces „nasávání informací“ spolehlivě zabrzdí. Kam a jak by se to vyvíjelo, kdybychom svým potomkům dopřáli neustále se zrychlující příděl informací?

Něco se přece jen již děje. Také jste si všimli, že děti používají počítače, jako by se nechumelilo, zatímco my starší se neustále bojíme, aby se něco nepokazilo? Mozek současných dětí je totiž jiný, jakoby připravený. Velmi důkladný výzkum psychologů z univerzity v Tübingenu v Německu zjistil, že lidský mozek se mění. Otupují se nejstarší smysly, čich a chuť, a mozek se „kortikalizuje“: zvětšují se jeho frontální části, ve kterých „sídlí“ vědomí, duch, nebo, chcete-li, inteligence. Dvacetiletý výzkum zjistil, že se liší mozky lidí narozených do roku 1949 (psychologové je pracovně označili jako staré mozky), v letech 1949-1969 (modifikované mozky) a po roce 1969 (nové mozky).

Prenatální psycholog Fedor-Freybergh to v jiné souvislosti natvrdo vyjádřil takto: “Existují pádné důkazy, podporující názor, že funkce předjímá strukturu, v tomto případě morfologický orgán. Morfologická struktura se rozvíjí jako důsledek primární funkční potřeby. Orgán by se nevyvinul, kdyby zde neexistovala potřeba jeho funkce.“

Kam se ubírá vývoj lidstva? Nejsou ony rezervy v mozku a jeho současné morfologické změny jakousi v tomto stadiu závěrečnou fází přípravy na přechod od hmoty k informaci (právě tak se to totiž děje i v onom donedávna tak adorovaném světě materialismu. Jednotka výrobku dnes obsahuje 80% informací a 20% hmoty, když ještě před dvaceti lety tomu bylo naopak)?

Již v mládí jsem žasl nad informací, že člověk využívá svůj mozek z méně než deseti procent. K čemu je oněch zbývajících devadesát procent, ptával jsem se, tehdy marně. Dnes se rýsují některé velmi zajímavé možnosti. Při studiu mozku šimpanzů se například zjistilo, že i u nich je větší levá mozková hemisféra a i oni již mají tzv. Brocovo centrum řeči. Jak název napovídá, je to oblast, která řídí to, čím se lidé liší od zvířat – řeč. Jinými slovy, nevíme, proč prapředek šimpanza tuto možnost nevyužil, zatímco prapředek člověka ano a začal mluvit (a spustil tak proces, jehož neustálé zrychlování budí úžas a obavy). Naskýtá se ale provokativní otázka: jak mohla „evoluce“ vědět, co má připravit?

Jaké a na co ještě máme v mozku rezervy? Co když budeme v dalekém budoucnu konzumovat stále víc informací než hmoty? Co když zvětšující se frontální oblasti mozků současných dětí jasně naznačují trend?

Pak bychom ale, kromě mnoha dalších důležitých věcí, měli začít uvažovat i o zodpovědnosti. Právě tak, jak mnozí z nás začínají být zodpovědní za to, co jí, pijí a dýchají (a také co poslouchají a jak uvažují), bychom totiž měli začít být zodpovědní i za to, jaké informace (s jakým „znaménkem“ a v jaké kvalitě) konzumujeme.

V tomto smyslu souhlasím s B. Blažkem: „Internet nepochybně přichází jako nová kulturní droga. Nová civilizace potřebuje jedince posedlé hledáním a vytvářením pomíjivých sítí. Není tak špatná vyhlídka, že dominantní závislostí nastupující civilizace přestanou být chemické drogy a stane se jí potřeba testování nových svobod.“

Dodávám: internet, to jsou především informace. A úžasem a nadějí mne naplňuje představa, že oni posedlí jedinci budou dominantně testovat, poznávat a zkvalitňovat nejen cesty vedoucí do vesmírů uvnitř svých mozků, ale následně i morfologický orgán tohle vše umožňující: mozek.

Pokud je to, co jsem zmínil, jakousi tvůrčí a projektovou i realizační možností, pak záleží jen na nás, na našich úmyslech a rozhodnutích, jaká bude naše (info)budoucnost. Bude-li potřeba funkce, orgán se vytvoří. Je pak jen a jen na nás, jaké znaménko svou činností zformujeme: zde plus nebo mínus. Zatím, nevědomky, používáme stále intenzivněji to druhé. Už ale začínáme tušit, objevovat a rozeznávat souvislosti a možnosti. Byli bychom vskutku velcí hlupáci, kdybychom jich nevyužili.

P. S.

Mimochodem, aztécký a mayský kalendář, právě tak jako teorie T. McKenny, hovoří o jakémsi (informačním?) kolapsu našeho času někdy okolo roku 2012. Jak veliká a kvalitní v té době bude www (která se živí informacemi)? Jak a čeho budou schopné (připravené) mozky současných dětí? Začnou se i ony (nebo alespoň někteří průkopničtí posedlí jedinci z nich) živit informacemi?

Infozávislost

Také jste si všimli, když dočtete knihu, kterou jste dostali pod stromeček, že už nejste tak šťastní, jako jste bývali, když jste dočetli první verneovku? Že čím více novinek a dobrých článků jste četli a filmů viděli, tím jsou vaše nároky vyšší, a i když shlédnete film, který je celkem v pořádku, jste zklamaní, protože jste čekali víc? Co když jsme všichni prostě oběti jevu, který bych nazval infozávislost (v angličtině by to mohlo být infobuse)?

Tvrdím již mnoho let, že my lidé jsme tvorové nehotoví, v tomto smyslu nepřipravení na takové jevy a způsoby vnímání, jako je třeba symfonická hudba, film a televize, nebo atomová energie. Dnes, jak tak koukám kolem sebe a jak prožívám svá vlastní zklamání, musím připojit ještě jednu závislost: závislost na informacích.

Mozek je prapodivné, neustále se vyvíjející zařízení, schopné výkonů Einsteina či Hawkinga, ale také Hitlera a Bin Ládina. Mozek dítěte je jako houba: nasává informace a čím víc jich má a čím dokonaleji je dokáže zpracovat do smysluplného tvaru, tím víc sám sebe upgraduje a tím je (dítě) šťastnější. I mozek dospělého neustále vytváří, podle toho, čím se ta která osoba zabývá a co intenzivně koná, nová propojení. Samo slovo informace přitom nabízí důsledek zvědavosti, rozhovorů, naslouchání či jakékoliv soustředěné činnosti: „formare“ znamená tvořit, formovat. Slovy současné neurofyziologie a neuropatologie, když čteme něco co nás bytostně zajímá, nebo když nasloucháme rozhovoru kolegů a napadají nás další souvislosti, mozek okamžitě vytváří tisíce nových dendritických propojení. Pokud se takto vzrušující (většinou nové) činnosti věnujeme alespoň tři měsíce, nová propojení jsou pak trvalá.

Co je ovšem hlavní: mozek zároveň produkuje endorfiny, přirozené opiáty. Moc se nám to (stále nové filmy, zážitky, mobily, skandály) líbí. Dopřáváme si „opium“ v přírodní, lépe řečeno přirozené formě. Bereme infodrogu. A ve společnosti, jako je ta současná, se stáváme na informacích stále závislejší.

Noviny před dvanácti lety měly u nás jen několik stran, televize jen dva programy, mobily neexistovaly a počítač byl jen trochu větší kalkulačka s klávesnicí. Jsme dnes s kabelovým připojením (několik desítek kanálů) a internetem a DVD a SMS šťastnější?

Rozumějme si, nemám nic proti technologickému pokroku a nárůstu informací. Jen namítám, že zacházíme stále víc a s jakousi samozřejmou naivitou s něčím, o čem toho moc nevíme. Jinými slovy, možná bychom měli co nejdříve začít studovat způsoby, jakými nás příliv informací (in)formuje. Desítky mrtvol na prvních stránkách každých novin a denně v televizních zprávách jsou disproporčně zkresleným zrcadlem světa (kdy vás naposled zavraždili?). Nevíme, jak vnímáme a čím vším a jakým znaménkem (in)formujeme to, co nás cele řídí a ovládá – svůj mozek. Lépe řečeno, už začínáme tušit, že náš svět je negativně formován také díky tomu, že jsme obklopeni negativními informacemi.

Varovných znamení přibývá. Když o něčem (zdánlivě neškodně) řeknu, že s tím či oním mám „problém“, tělo začne produkovat adrenalin a v mžiku jsem tělesně připraven na problém: svaly se stáhnou, zrychlí se tep. Proč ne, je-li to potřeba. Jsem-li ale stažen dnes a denně neustále (viz ony mrtvoly a katastrofy a problémy – a všichni „řeší problematiku“ všeho všude kolem), pak jsem individuálně, a v případě informační exploze, pak jsme i společensky stále víc nemocní. Více jak 90% všech zvláště dlouhodobých zdravotních potíží je totiž prokazatelně způsobeno dlouhodobým napětím v těle.

Co dělat? Začít konečně zkoumat, jak vnímáme a jak jsme způsobem, jakým registrujeme, třídíme a zpracováváme informace, (in)formováni. Především je třeba si to uvědomit. Nelze se dostat z pasti, dokud nezjistíme, že jsme v ní.

Mysl je přitom zvláštní potvůrka. Nezná ironii a zápor je pro ni jen zápor. Takže se z negativního (in)formování nedostanu, když prohlásím, že „s tím žádné problémy nemám“. Reklama, která o nějakém výrobku tvrdí, že „nemá chybu“, nefunguje. Jenže ono to jde daleko hlubinněji. Ukazuje se dokonce, že negativní očekávání pedagogů negativně (in)formuje jejich žáčky školáčky.

Tak jako oheň (a atomová energie a symfonická hudba a film a televize), také informace jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Zatím je konzumujeme jak zvířátka, většinou nevědomě a naivně. Nevíme, co a jak nám ta která informace v mysli dělá. Přesto jich konzumujeme, bez rozmyslu, stále víc a se stále větší závislostí.

Umění užívat si (informací, ale i hudby, atomové energie) ale nenechat se zneužít, a vědomě a pozitivně (in)formovat svou budoucnost, to je (a hlavně bude), oč tu běží.

Rozhodující je úmysl

Věděli to staří moudří všech duchovněji orientovaných kultur, věděl to Buddha a Ježíš, a víme to dnes i my (díky moderním zobrazovacím metodám). Rozhodující je úmysl. Jinými slovy, naši budoucnost určuje právě to, s jakým základním znaménkem (jestli plus nebo minus) dnes vnímáme a jednáme.

Ukázalo se, že skutečně jsme strůjci svých osudů. Současná psychologie říká jevu, který znali a praktikovali staří buddhisté či taoisté a šamani všech věků “princip sebevyplňujícího proroctví”. Fred Alan Wolf, slavný současný americký teoretický fyzik, tvrdí, že rozhodující je úmysl.

Freda jsem zažil počátkem 90. let minulého století na jedné mezinárodní konferenci v Kalifornii. Přenášel na téma „rozhodující je úmysl“ (vydal v tu dobu i stejnojmennou knihu). A vyprávěl svůj příběh. Jako nadějný vědec, několik let poté, co vystudoval s červeným diplomem teoretickou fyziku, publikoval několik prací a podruhé se šťastně rozvedl, se zase, když našel karoserii svého nového sportovního vozu poškrábanou hřebíkem, ukrutně rozčílil. A najednou mu došlo, že má sice nejvyšší možné a prestižní vzdělání západního typu, ale že se zase, přestože si tolikrát sliboval, že své emoce už přece zvládne, rozčílil kvůli celkem nedůležité věci. Rozhodl se tehdy, že se pokusí najít si nějakého duchovního rádce. A protože byl Američan, tak nějakého starého indiánského šamana. Tři měsíce jezdil od města k městu a ptal se po nějakém šamanovi. Nakonec skončil v baru v jednom městě u hranic s Mexikem a ze zoufalství se zeptal barmana: „Barmane, nevíte, kde bych našel nějakého šamana, duchovního rádce?“ Barman odpověděl, že on neví, on je jen barman, ale ta dáma tam naproti prý pracuje v knihovně, ať se zeptá jí. Fred se tedy představil, vyslovil svou prosbu, a dáma odpověděla: „To nevím, já jen pracuji v knihovně. Ale počkejte, právě jdu z pošty, tak se podívám, jestli tam v té záplavě nabídek a letáků třeba právě dnes není náhodou pozvánka na přednášku nějakého šamana.“ A opravdu, ukázalo se, že se v tom městě bude za týden konat přednáška peruánského šamana.

Za rok byl Fred Alan Wolf v Limě, hlavním městě Peru, a s padesáti dalším účastníky tříměsíčního šamanského kursu v deštném pralese byl organizátory pozván do kina (aby se před ranním odjezdem rozloučili s civilizací). Promítali deset let starý peruánský film, který se jmenoval „Větry ayahuascy“, a který pojednával o osudu jednoho mladého Američana, který několik let po absolutoriu nejprestižnější univerzity a po třech rozvodech stál před poškozenou jachtou a hrozně se rozčílil. Uvědomil si ale, že se nechce stále rozčilovat a že tedy potřebuje najít nějakého duchovního rádce, tedy šamana. Pět měsíců putoval od města k městu, až skončil u hranic s Mexikem v restauraci a zeptal se servírky, jestli neví o nějakém šamanovi. Servírka odpověděla, že to tedy neví, že ona je jen servírka, ale ta paní, která si dává polévku tam v rohu, je majitelkou knihkupectví, tedy vzdělaná žena, ať se zeptá jí. Hrdina peruánského filmu se tedy zeptal i té paní, ta ale odpověděla, že ona o šamanech nic neví, že jen prodává knihy, ale že jde právě z pošty, třeba jí právě dnes někdo poslal pozvánku na přednášku nějakého šamana.

Fred Alan Wolf seděl v kině jako zařezaný, štípal se do stehen a nevěřil svým, očím, uším a mysli: „Vždyť to je o mně! Co se to děje? Ale to je deset let starý peruánský film?!? Jsem tedy jen jakousi loutkou v rukou Boha loutkáře?“

Ve filmu se Američan účastnil tříměsíčního kurzu v deštném pralese, a jak to v takových filmech bývá, potkal se s krásnou, o hlavu vyšší černovlasou Peruánkou, zamilovali se, políbili a byl konec. The end.

Na oné konferenci byl Fred se svou novou ženou (o hlavu vyšší černovláskou z Peru) a přednášel o své knize, ve které dovozoval na třech úrovních (světa mikročástic, světa lidí a světa galaxií), že rozhodující je úmysl.

Znám to z vlastní zkušenosti. Když mi bylo asi třiadvacet, začala mne bolet záda. Lékař mi předepsal nějaké pilulky a oznámil mi, že se s tím musím smířit, že to budu mít do konce života a že je to běžné. Vyděsil jsem se, a rozhodl se, že začnu nějak cvičit. Tehdy jsem nevěděl jak, jen jsem se rozhodl. A pár dnů na to jsem ve výkladní skříni jednoho knihkupectví na Václavském náměstí uviděl fotografie lidí, kteří cvičili jógu. Zaujalo mne to tak, že jsem hned další den oddíl TJ Jóga našel, a začal cvičit.

Hned na druhé lekci, při celkovém uvolnění těla v lehu na zádech (pozice šavásána) jsem zažil tak příjemný a osvobozující pocit, až jsem se musel začít nahlas smát. Když jsem totéž udělal na další lekci, cvičitel si mne zavolal a vyčinil mi, jak si mohu z tak vážné věci, jako je pozice „mrtvoly“ (ano, tak se tenkrát tato pozice v českém „překladu“ nazývala) dělat srandu!

Já ale objevil duchovnost. Do té doby jsem věřil, jako ostatně většina tehdejších lidí, že existuje jen tělo a duše je náboženský předsudek. Přitom jsem kolem oné výlohy chodíval často (tehdy se po Václavském náměstí denně korzovalo). Jen jsem ji „pro oči neviděl“. Jakmile tam ale byl úmysl…

Jinak řečeno: když se skutečně niterně rozhodnete, a když váš úmysl bude čistý a jasný (jako příkaz počítači), pak, budete-li chtít začít cvičit jógu nebo potkat šamana, na správném místě a ve správném čase potkáte ty správné lidi, knížky, letáčky a cesty, jak se dostat k józe nebo šamanovi (a ve vašem městě se objeví učitelka břišního tance nebo parta maminek založí hnutí za aktivní porod, nebo na síti narazíte na stránku nazvanou „pozitivní noviny“).

Věděli to staří moudří všech kultur a je nejvyšší čas, abychom to začali aplikovat (protože my už to taky víme, a máme to i funkční magnetickou rezonancí a výpočty teoretických fyziků prokázané): rozhodující je úmysl. Stačí se (pozitivně) rozhodnout, tedy pojmout úmysl, a pak se začnou dít věci…

A pak stačí změnit zadání (svému egu, ale i výrobcům počítačových her a nových mobilů nebo palmtopů, ale také lékařům, filosofům, politikům, vládám, nefungujícím demokraciím, OSN)…

(pokračování příště)

(Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz)

Knížku si je možné si objednat v Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388 333 519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com

Zpátky