Únor 2007

Nehoda, nebo vražda?

Luděk Navara, Jan Gazdík

Nehoda, při níž zahynul v srpnu 1950 válečný hrdina Antonín Sochor, možná byla vraždou. Myslí si to váleční veteráni i Sochor mladší. Podaří se policii dnes najít pravdu?

Česká policie se rozhodla vyšetřit půl století starou tragédii - nevyjasněnou smrt válečného hrdiny Antonína Sochora. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zjišťuje, zda se Sochor nestal v roce 1950 obětí atentátu. „Podal jsem podnět, aby se to vyšetřilo. Já i jeho někdejší spolubojovníci jsme přesvědčeni, že to byl akt pomsty,“ říká Zdeněk Řepka ze Svazu bojovníků za svobodu. Ale podívejme se na jeho příběh od začátku. Antonín Sochor patřil za války k nejvýznamnějším českým vojákům. Za hrdinnou účast při dobytí Kyjeva, kde vztyčil československou vlajku, získal spolu se dvěma dalšími spolubojovníky - Josefem Buršíkem a Richardem Tesaříkem - titul hrdina Sovětského svazu, který se cizincům dával zcela výjimečně. Za celou válku dostalo toto vyznamenání pouze šest občanů Československa. Sochor však byl úspěšný i po válce. V roce 1947 absolvoval vysokou válečnou školu, ovládal ruštinu, němčinu, angličtinu.

Pomáhal židům

Po roce 1947, kdy byla Palestina rozdělena na část židovskou a arabskou, vzniká nový stát: Izrael. Rodí se v bolestech, obklopen nepřáteli. Zpočátku to dokonce vypadá, že nepřežije. Všestrannou vojenskou pomoc mu však shodou okolností poskytovalo především Československo, zpočátku se Stalinovým souhlasem. Sochor patřil mezi ty, kteří vedli a organizovali výcvik židovských dobrovolníků z vojenské organizace Hagana. Cvičil s nimi na území Československa, později odletěl do Izraele. Nebyl to zrovna dobrý start poválečné kariéry. Po izraelských volbách se totiž ukáže, že židovský stát nebude poslouchat Stalinovy příkazy - a z přátel jsou najednou nepřátelé. A přátelé našich nepřátel jsou najednou také nepřátelé. Kdo se s Izraelem zapletl, bude to mít v budoucnosti špatné.

Ale toho se Sochor už nedožije. Zemře při autonehodě 16. srpna 1950. Autonehoda to byla poměrně zvláštní. Srazila se totiž dvě auta ve vojenském prostoru. Osobní auto značky Tudor, v němž jel Sochor, a nákladní auto, v němž jeli parašutisté. Byla to jediná dvě auta široko daleko. „Já si pamatuji, že Tudor byl nabouraný z pravé strany,“ vzpomíná syn Antonína Sochora Ludvík, kterému v době smrti otce bylo sedm let. Právě na pravé straně seděl jeho otec. Byl pochopitelně těžce zraněný. „Sochor měl skalpovanou hlavu, na temeni se mu vytvořila kápě z jeho vlastních vlasů. Pokud se pamatuji, tak k nám Sochora přivezli okamžitě po nehodě. Rány po střelných zbraních neměl. Poskytli jsme mu první pomoc a odvezli ho s těžkým poškozením mozku a v bezvědomí do nemocnice v Jablonném v Podještědí. Zavolali k němu náčelníka zdravotní služby generála Škvařila. Pacient zemřel ve tři hodiny ráno. Udělali jsme vše, abychom Sochora zachránili. Šanci na přežití ale neměl, zhmoždění a krvácení do mozku by to neumožnily ani dnes,“ popisuje někdejší vedoucí lékař výsadkového praporu ve Stráži pod Ralskem Zdeněk Klouček.

Byla to určitě „jen“ nehoda? „Pokud to byla zinscenovaná vražda, tak to udělali moc dobře a věrohodně. Těžko se to podle mne podaří prokázat,“ říká lékař.

Vražda a nic jiného

Sochor mladší a mnozí váleční veteráni jsou skálopevně přesvědčeni o verzi vraždy. Mohli ji zorganizovat například lidé kolem fanatického komunisty Bedřicha Reicina, který stál v čele vojenského zpravodajství. „Pro mne je to jasné. Byla to vražda a pak se to tutlalo. Pitevní protokol se ztratil. Ale chci, aby se našly důkazy, toto je pořád jen můj subjektivní názor,“ říká Řepka. A připomíná i názory dalších bojovníků. Například Sochorův válečný druh Buršík o vraždě nepochyboval a mluvil o ní ještě po pádu komunismu. Ostatně on sám byl komunisty zatčen a musel emigrovat. „Vnitřně vím, že se to stalo. Táta měl na starosti Haganu. Určitě v tom něco bylo,“ říká Sochor mladší.

O atentátu je přesvědčen i válečný veterán Oldřich Kvapil a také si to myslel i další Sochorův válečný druh - Tesařík. Ten prý dokonce po Sochorově pohřbu prohlásil, že jeho nedostanou. „Když jsem pracoval na knize o Tesaříkovi, našel jsem v archivu dokumenty, kde se o tom Tesařík vyjadřoval naprosto jednoznačně. Podle něj to byla vražda,“ říká historik František Hanzlík.

Kvapil má o Sochorově smrti jasno: „Zavraždili ho. Nejenom kvůli Haganě, ale i proto, že se nikdy netajil kritikou lidí, kteří patřili za války k rudým extremistům. Ti například už v Buzuluku chtěli, aby byli velitelé volení a i v četách působili politruci. No a tihle rudí extremisté, k nimž patřil i Bedřich Reicin, se po roce 1948 ocitli na nejvyšších armádních postech. Sochorovi nemohli zapomenout, že jim připomínal minulost.“

Útoky byly už dříve

Podle vzpomínek pamětníků, ale i bádání historiků se stal Sochor terčem útoku už dříve. „Vím, že když letěli z Izraele, střílela na ně nějaká stíhačka, museli přistát na Maltě. To se až později dalo do souvislosti se Sochorem,“ popisuje Hanzlík. Podobné vzpomínky má i Sochor mladší, který kdysi náhodně vyslechl rozhovor rodičů, v němž Antonín Sochor manželce tlumeným hlasem říká: „Po mém autě pálili z ručních zbraní. Karoserie vozu je na několika místech prostřílená.“ „Pak už neudělal bez ostře nabitého samopalu ani krok,“ vzpomíná jeho syn. Dokonce prý doma jednou prohodil, že ho chtějí oddělat.

Existují však i svědectví opačná. Například MF DNES se přihlásil pamětník Ladislav Rajm, který v místě nehody sloužil. „Tehdy jsme dojeli k místu nehody, kde do osobního auta podplukovníka Sochora narazil z pravé strany nákladní vůz se třemi vojáky, kteří jeli pro proviant. Zraněného Sochora jsme potom s kapitánem, který s ním cestoval, odvezli do vojenské ošetřovny v Ralsku. Nepředpokládám, že by někdo z těch tří vojáků ho měl v úmyslu zabít,“ říká Rajm, který nepochybuje, že šlo o nehodu.

Rozluštění je v mrazáku

Přestože smrt významného vojáka budí velkou pozornost a zajímá se o ni řada historiků, je málo pravděpodobné, že se vše podaří definitivně objasnit. „Mám obavy, že to bude případ, který skončí podobně jako smrt Jana Masaryka,“ říká Hanzlík.

Ostatně vyšetřování sice začalo, ale daleko se zatím nedostalo. Ukázalo se totiž, že dokumenty vztahující se k nehodě v Ralsku poškodila povodeň, a tak musely být zmraženy. „Čekáme na dokumenty, které nám zatím nebyly poskytnuty. Jsme vázaní na vysoušení spisů,“ říká náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret.

Příliš velké naděje si nedělá ani Sochor mladší. „Jestli to byl atentát na státní úrovni, dopídíte se jen drobků. A ti, kdo o tom něco vědí, budou tvrdit, že to byla nehoda,“ uvažuje nahlas Sochor mladší. Jestli pomůže rozmrazení spisů, zatím netuší. Neviděl je.

(MFDNES)