Únor 2007

Vraťme vilu Tugendhat. Hned

Luděk Navara

Mohlo se to stát už dávno: poselstvo z Brna s klíči od vily by vyrazilo do Vídně a předalo je Hammerovým-Tugendhatovým hned po pádu komunismu. Považme, co by to znamenalo: tak třeba by dopadla jinak schůzka Mečiara s Klausem, kteří právě v (prázdné) vile Tugendhat dohadovali rozdělení země. A také by si Brno ušetřilo ostudu a miliony za tahanice s ostudnou rekonstrukcí.

Hammerovi-Tugendhatovi oznámili svůj zájem o vrácení vily až dnes. Překvapivě, byli spíše známí svým skromným způsobem života. Bezelstně se podíleli na plánech obnovy (pan Hammer je významný památkář). Dost možná, že k rozhodnutí vzít vše do vlastních rukou přispěl i nechutný soudní spor a policejní vyšetřování, neboť zakázka na rekonstrukci za dvě stovky milionů (obecních peněz, pochopitelně) byla pro české podnikavce (a možná i úředníky) až příliš lákavá.

Tugendhatové mají na svůj někdejší majetek víc než právo. Jejich předkové, Löw-Beerové, stáli u počátku průmyslového rozmachu Moravy. To oni založili továrny, z nichž bezostyšně tyli ještě nacisté i komunisté (v jedné z nich „úřadoval“ arizátor Oskar Schindler), a nakonec si nechali postavit vilu, která je dnes nejcennější památkou moderní architektury v zemi.

Vrácení vily by bylo jen malou splátkou starého dluhu: byl by to vstřícný krok od země, která kdysi nedokázala ochránit majetky a životy některých svých občanů. A ani památky, které po nich převzala.

Vždyť socialistická „rekonstrukce“ v osmdesátých letech vilu málem zničila. Dlužníkem je i Brno, město kdysi česko-německo-židovské, které své cenné památky bořilo ještě i po pádu komunismu. Je jen příznačné, že obnova jeho nejvýznamnější pamětihodnosti nezačala ani sedmnáct let po revoluci. Tugendhatovi si zaslouží nejen vilu, ale i obdiv, že se chtějí vrátit.

(MFDNES)