Únor 2007

Jak se vraždí špioni

Karel Pacner

„Kdo se tajně spojí s nepřítelem, bude sťat!“ Zběhlý ruský agent Litviněnko to zřejmě podcenil. Ze světa špionáže se nepodaří odejít každému. Mnozí agenti, kteří se o to pokusili či přeběhli na druhou stranu, skončili mrtví v postranní uličce, anebo s otravou v posteli londýnské nemocnice - jako nyní bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. O tom, kdo stál za jejich koncem, se však veřejnost většinou doví až po mnoha letech. Nebo také nikdy.

Každý špion, který přeběhne na druhou stranu, se musí bát o život. Připomněl to i Ladislav Bittman - major československé rozvědky, který uprchl do USA dva týdny po sovětské okupaci republiky - v neděli večer na ČT2 v repríze jednoho z dílů seriálu Československo ve zvláštních službách. Věděl, že kdyby zůstal v Evropě, pořád by mu hrozilo nebezpečí únosu či zavraždění. Proto požádal o azyl Američany. Předpokládal, že podmínky ve Spojených státech jsou pro vraždící komanda KGB mnohem složitější a spíš tam přežije. Měl pravdu. V pražských archivech se sice v devadesátých letech našly podrobnosti o jeho pobytu v Bostonu, které mohly být návodem pro vražedné komando, nakonec nikdo nenašel sílu ho zlikvidovat. Přitom byl v Praze odsouzen k trestu smrti.

Tohle nebezpečí zřejmě podcenil podplukovník ruské vnitřní bezpečnostní služby FSB Alexandr Litviněnko, kterého někdo rafinovaným způsobem zavraždil v Londýně. Pomsta na defektorovi čili přeběhlíkovi z tajné služby není ničím novým. Už starý čínský předpis vojenského trestního práva z doby před Kristem říká: „Kdo se tajně spojí s nepřítelem, ať už ústně nebo písemně, bude sťat.“ Stejně nelítostně v některých zemích účtovali s vlastními tajnými agenty, kteří současně sloužili protivníkovi - stali se tedy dabléry čili dvojitými vyzvědači.

Medová past

Dabléry začali za první světové války popravovat Francouzi. Za dvojitou agentku považovali známou kurtizánu Matu Hari. Původně chtěli, aby získávala informace od Němců. Ale pak ji podezírali, že pro ně pracuje. Jak se ukázalo později, německá výzvědná služba ji skutečně vycvičila. Nicméně informace, které do Berlína předala, nestály za nic. Paříž však potřebovala ukázat tvrdou ruku, a proto soud poslal obžalovanou v roce 1917 na popraviště.

Trochu elegantněji vyřídili zrádce ve svých řadách rok před válkou nejvyšší rakousko-uherští důstojníci. Jakmile objevili, že plukovník Alfred Redl, bývalý šéf armádní tajné služby, pracuje pro Rusy, přinutili ho, aby se okamžitě sám zastřelil. Doufali, že tím tuhle aféru tiše sprovodí ze světa a „čest“ důstojnického sboru zůstane zachována. Všechno se však prozradilo.

Sověti zrádce a údajné zrádce popravovali bez milosti. Když se vedení tajné služby OGPU v létě 1929 dovědělo, že Stalinova rivala Lva Trockého, vyhoštěného z SSSR, navštívil v Turecku její důstojník Jakov Bljumkin, nařídilo agentce Jelizavetě Gorské, aby ho přilákala zpátky do Moskvy. Měla „odhodit buržoazní předsudky“, svést ho a prověřit jeho styky s Trockým. Tato metoda vešla do historie pod označením „medová past“. Po návratu Bljumkina popravili.

Vraždy generálů NKVD

Na počátku třicátých let měla sovětská výzvědná službu v plánu tolik sabotáží, únosů a vražd v zahraničí, že pro jejich realizaci zřídila speciální oddělení - Útvar pro zvláštní úkoly. Akce se zaměřily proti vysloužilým carským důstojníkům, kteří uprchli do západní a střední Evropy, a proti přívržencům Trockého. Lva Trockého zabili v roce 1941 v Mexiku.

Když začaly v Moskvě zinscenované procesy s vedoucími bolševiky, sledovali příslušníci Útvaru pro zvláštní úkoly, jak se k nim vyjadřují zpravodajci v zahraničí. Jakmile některý z nich zapochyboval, byl odvolán do Moskvy a obviněn ze zrádcovství či trockismu - následovalo zastřelení, v nejlepším případě koncentrák. „Hon na 'nepřátele lidu' se stal koncem třicátých let prioritou zahraničních operací NKVD,“ napsal bývalý šéf archivu sovětské rozvědky Vasilij Mitrochin po útěku do Velké Británie.

Někteří zasloužilí zpravodajci se přesto nebáli. Jedním z nich byl například generál NKVD Ignace Reiss, původním jménem Natan Porecki, který vedl špionáž proti Belgii. V červenci 1937 dopisem adresovaným bolševické straně protestoval proti procesům, ale hned zmizel. Začátkem září našla švýcarská policie na silnici na pokraji Lausanne rozstříleného muže. V kapse měl československý pas na jméno Hans Eberhardt, vydaný v Chomutově, který ukradl kasař a prodal ho místním komunistům. Zavražděný žil od července v Chamonix a prý se obával o život. Vyšetřování ukázalo, že je to ve skutečnosti Reiss. Policie zjistila, že ho vylákala nějaká žena a potom s neznámým zabijákem odjela do Francie, kde nastoupili na parník do Sovětského svazu. Vrazi dostali v Moskvě vysoká vyznamenání. Reiss uprchl pod ochranu některé západní tajné služby, přesto zahynul.

Teď jsem na řadě já - uvědomil si Reissův přítel z dětství generál Walter Krivicki, narozený jako Samuel Ginsberg. I on uprchl na Západ. Agenti NKVD ho zavraždili 9. února 1941 v hotelu Bellevue ve Washingtonu tak rafinovaně, že jeho smrt označili místní policisté za sebevraždu. FBI a další zasvěcenci tomu však nevěřili.

I potenciální zrádce

Sověti likvidovali i důstojníky, kteří se k přeběhnutí chystali. V létě 1945 přišel Konstantin Volkov, důstojník NKVD, který pracoval v Istanbulu jako konzul, za britským kolegou C. H. Pagem. Chtěl azyl pro sebe a manželku. Nabízel seznam nejméně 314 sovětských agentů včetně těch, kteří pronikli do britských tajných služeb, a řadu dokumentů. Pageho zprávu dostal Kim Philby, přední agent NKVD, který paradoxně řídil protisovětské oddělení britské výzvědné služby MI6. Okamžitě na Volkova upozornil svou sovětskou spojku, zatímco šéfovi v MI6 ohlásil, že sám odletí do Turecka, aby případ dotáhl do konce. Cestu si zařizoval tak pomalu, že mezitím do Istanbulu přiletěli dva „kurýři“ ze SSSR a Volkova se ženou omámené prášky dopravili do sovětského letadla. Potenciálního zrádce v Moskvě popravili.

Ještě v roce 1962 sestavilo vedení KGB seznam uprchlíků, které musí v zahraničí popravit. Nakonec se Sovětům nikoho zavraždit nepodařilo.

Poslední oběť studené války

Výslechy defektorů, ať už přeběhnou na kteroukoliv stranu, trvají zpravidla rok. Potom jim tajné služby dají novou identitu a často i peníze. Sověti vytvářeli pro lidi ze Západu dokonalou „zlatou klec“. Američané zase nabízejí přeběhlíkům ochranu a přestěhování do oblastí, kam by se vražedná komanda těžko dostávala. Většina to odmítla, protože si myslela, že se o sebe dovede postarat sama. To se například uprchlíkům z Československa v USA vždycky podařilo.

V Evropě byla situace jiná. V roce 1963 zběhl od československé vojenské výzvědné služby důstojník Konderka. Začal pracovat pro Francouze. Avšak 20. září 1966 ho našli v bytě, který patřil jinému československému uprchlíkovi, mrtvého. Pařížská policie oznámila, že se udusil následkem závady na plynovém potrubí. Francouzští zpravodajci se domnívali, že to nemusela být náhoda.

A další příběh? Na podzim 1962 se chystal šifrant Karel Žižka s manželkou - pracovali na čs. misi u OSN v New Yorku - zběhnout. Jednou se Žižka vrátil domů z noční služby a v bytě, který byl v budově československé mise, našel svou ženu zavražděnou a nad ní se skláněli dva muži - jeho kolega a rusky mluvící muž. Okamžitě seběhl k autu a ujížděl ulicemi města. Nakonec z něho vystoupil a zastřelil se.

Polského plukovníka Ryszarda Kuklińského, který sloužil CIA v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, Američané sice ochránili, ale nikoliv jeho děti. V lednu 1994 vyplul mladší syn Bogdan na plachetnici z Floridy do Mexického zálivu a už ho nikdo nespatřil. Nebyla to pomsta ruské zpravodajské služby? Explukovník podezříval z tohoto zmizení kubánskou rozvědku. V červenci 1996 porazilo staršího Waldemara ve státu Georgia neznámé auto. Na místě zemřel. Otec byl přesvědčen, že i to způsobili pohrobci KGB, důkazy však neměl. Bývalý americký velvyslanec v Polsku Richard T. Davies označil Kuklińského za „poslední oběť studené války“.

Utečenci z CIA přežili

A jak se vypořádávali se zrádci západní tajné služby? „U nich, pokud je známo, nebylo zvykem, aby své defektory pronásledovaly jako Sověti,“ říká Petr Zeman, bývalý ředitel české civilní rozvědky. „V literatuře o tom není žádná zmínka. Dokonce i Philip Agee, který utekl od CIA a potom o ní léta roztrušoval všechno možné, ve zdraví přežil.“

Případ Litviněnko

1. Podstata případu je prostá: kdosi v Londýně otrávil „přeběhlého“ agenta ruských tajných služeb Alexandra Litviněnka. Záhadná smrt se stala pro Británii případem roku.

2. Litviněnko získal v Británii před několika lety azyl a patřil k neúnavným kritikům prezidenta Vladimira Putina a k aktivistům protikremelských kruhů. Byl otráven radioaktivním poloniem, nejspíš při návštěvě restaurace.

3. Kdo ho otrávil? Verzí je mnoho. Zpočátku se pozornost upírala ke Kremlu či k ruským tajným službám, které před smrtí obvinil sám Litviněnko. Tato verze má však velké slabiny a experti o ní spíše pochybují.

4. Na jeho smrti mělo zájem i mnoho dalších lidí - Putinovi odpůrci snažící se zdiskreditovat Kreml či Litviněnkovi nepřátelé z dřívějších dob.

(MFDNES)