Únor 2007

Tajná policie, která sledovala každého

Karel Pacner

Při vyslovení slova Stasi se občané Německé demokratické republiky třásli. Politická policie měla špehy všude a proti nepřátelům režimu nemilosrdně zasahovala. V listopadu 1989 mělo ministerstvo státní bezpečnosti (Ministerium für Staatssicherheit, z toho zkratka Stasi) 91 tisíc zaměstnanců, kteří využívali 300 tisíc tajných spolupracovníků. Přitom v NDR žilo 17 milionů obyvatel. Pro srovnání: v úřadovnách nacistického gestapa pracovalo koncem druhé světové války 45 tisíc lidí. Spolupracovníci Stasi – přesněji řečeno agenti – byli velmi horliví. Historici odhadují, že 95 procent agentů se rozhodlo fízlovat dobrovolně – z přesvědčení, touhy po kariéře a jiných výhodách.

Podle sovětského vzoru

Stasi byla založena 8. února 1950 sovětskými okupačními orgány přesně podle vzoru sovětské tajné služby NKVD z Němců, které Sověti prověřili a vyškolili. Nové pracovníky Stasi vybíraly speciální komise – nabídku k zaměstnání nebylo možno odmítnout. Byli vojensky organizovaní a navzájem se hlídali. „Museli jsme si dávat pozor všude, i doma,“ přiznal jeden důstojník Stasi začátkem 90. let. „Když jsme se chtěli dívat na televizi, museli jsme zatáhnout závěsy a ztišit zvuk, protože sledování televizních programů ze Spolkové republiky a Západního Berlína bylo přísně zakázáno. Bydleli jsme na speciálním sídlišti pro zaměstnance ministerstva a každý tam sledoval každého. Vzpomínám si, jak se v našem oddělení mluvilo o případu, kdy jeden soused dalekohledem zjistil, že kolega v protějším baráku přepnul z DDR 1 na ARD. Splnil svou povinnost a udal ho.“ ARD byla západoněmecká televizní stanice.

Stasi umlčovala každý pokus o vnitřní opozici. Nepohodlné lidi věznila a mučila, posílala do vězení a do uzavřených psychiatrických léčeben. Například Evelynu Bartschovou objevili v březnu 1990 v jedné z nich reportéři týdeníku Stern. V šestnácti letech porodila dítě, nechtěla se ho vzdát a chtěla odejít na Západ – 17 let o ní nikdo nevěděl. Berthold Pietzner tam strávil 35 let, protože v roce 1955 poslal ministru Molotovovi telegram se žádostí, aby z NDR odešla Sovětská armáda.

Stasi zneužívala i lékaře. Nejtypičtějším příkladem byla nemocnice Charité ve východním Berlíně. V roce 1988 bylo některým lékařům nápadné, že tam z jiných nemocnic převezli čtyři těžké pacienty. Zemřeli krátce po příjezdu a jejich orgány byly rychle transplantovány několika pacientům. Po sjednocení Německa se ukázalo, že to bylo dílo ředitele nemocnice Manfreda Schädlicha, neoficiálního spolupracovníka Stasi. „Lékaři, kteří se zabývali činností nemocnice Charité,“ napsal Milan Kruml v knize Stasi – víc než tajná policie, „došli k názoru, že lidské orgány nebyly jenom zdrojem deviz, ale také nástrojem tehdejší moci, která rozhodovala nezávisle na mínění ošetřujících, komu bude transplantace umožněna a komu ne.“

Nejúspěšnější byli „Romeové“

Stasi, kterou přes tři desetiletí řídil Marcus Wolf, zaznamenávala největší úspěchy v německy mluvících zemích. Zvláště se osvědčila metoda takzvaných Romeů – dobře vypadající důstojník vycvičený ve svádění žen odešel do západního Německa, kde si získal úřednici nějakého důležitého úřadu, a jakmile se do něho zamilovala, požádal ji o vynášení informací. Tyto agentky a agenti pronikli do nejvyšších orgánů západoněmecké vlády a štábu NATO. Nakonec vedla Stasi spisy na dva miliony občanů Spolkové republiky.

Zničeny, ale nalezeny

Radiorozvědka odposlouchávala 25–40 tisíc telefonních linek v SRN a v Západním Berlíně. „Všechny dokumenty z odposlechů byly zničeny,“ tvrdil Hainz Fischer, zástupce náčelníka oddělení pro nasazování spojovací techniky, v březnu 1990 před parlamentní komisí pro dohled nad rozpuštěním Stasi. Avšak reportér mnichovského týdeníku Focus koupil v říjnu 1993 v Praze od nejmenovaného důstojníka 25 tisíc fotokopií karet se záznamy odposlechů. Stejnou kartotéku nabídla skupina důstojníků kolegům ze CIA, která si pořídila kopie a pak ji postoupila Úřadu na ochranu ústavy. Bonnský kabinet nařídil karty zničit.

Přesto se k nim dostali redaktoři týdeníku Quick a otiskovali z nich ukázky týkající se hlavně milostných vztahů západoněmeckých politiků. Ministr vnitra Schäuble požádal v květnu 1990 šéfredaktora, aby toto zveřejňování ukončil. Argumentoval: Šíříte tím atmosféru nedůvěry a podezření!

Během pádu komunistické vlády v Berlíně byly mnohé spisy nenávratně zničeny. Avšak KGB měla kopie a nejmenovaný vysoký důstojník sovětské rozvědky je prodal v roce 1992 americké CIA. Tento takzvaný Rosenwoodský archiv obsahoval přes 50 tisíc jmen špionů a záznamy o dalších 200 tisících lidech. Američané ho zkoumali a spojencům v NATO i jiným postupně předávali informace, které vedly k odhalení řady východoněmeckých vyzvědačů. Jakmile se o tom dověděla německá vláda, požádala Washington o jejich vrácení. K tomu se USA odhodlaly až začátkem roku 2000.

(MFDNES)