Únor 2007

Euro za dvacet

Luboš Palata

Také vlivem dosavadního kursu koruny žije střední Evropa v nereálném světě.

Slovensko má problém. Koalice Roberta Fica schválila státní rozpočet, který dává předpoklady k tomu, aby se v lednu 2009 přestalo na Slovensku platit slovenskými korunami a přešlo se na jednotnou evropskou měnu. Už nyní se koruna v „čekárně na euro“ musí pohybovat v patnáctiprocentním pásmu kolem kursu eura stanoveného Národní bankou Slovenska. To při původně stanoveném kursu 38,455 za euro znamená, že by slovenská koruna neměla oslabit pod 44,22 za euro nebo posílit nad 32,69. Právě druhá hranice dělá poslední dny guvernérovi Národní banky Slovenska Ivanu Šrámkovi vrásky na čele. Slovenská koruna totiž druhý prosincový týden prolomila hranici 35 korun za euro a ani to její posilování nezastavilo. Investoři teď očekávají, že Slovensko bude muset posunout pásmo pohybu eura.

Ani guvernér České národní banky Zdeněk Tůma se tvrdnutí české koruny (slovenská posiluje rychleji a dostala se na kurs, kde byla naposledy v roce 2004) nestačí divit. „Já většinou nezaujímám žádný názor, pokud se kurs úplně nezblázní. A k tomu není zase tak daleko,“ nechal se slyšet Tůma. Slušně si stojí i polský zlotý a po prosazení vládního úsporného programu dokonce i maďarský forint.

Ještě výraznější je posilování všech středoevropských měn vůči americkému dolaru, ale tam střední Evropa více méně kopíruje celosvětový vývoj, byť růst kursu je rychlejší. Za všechna vysvětlení stačí ocitovat slova hlavního ekonoma Komerční banky Kamila Janáčka: „Nikdo nic nezmění na tom, že kurs koruny dlouhodobě roste jak k dolaru, tak k euru. V ekonomice, která dohání vyspělejší státy, jako je ta naše, a ještě při nízké inflaci jiná možnost než posilování měny neexistuje.“ České ekonomice jako celku pak s ohledem na strukturu vývozu výrazně pomáhá pokles kursu dolaru, protože převažuje dolarový import surovin a eurový export hotových výrobků.

Konec života ve skleníku

Posilování kursu české koruny má ale daleko širší dosah, než je příznivá obchodní bilance a nutné, nikoli však příliš oprávněné protesty českých exportérů, kterým se i přes posilování koruny daří nejlépe v historii.

Česká republika a Slovensko, v omezenější míře to platí i pro Polsko a Maďarsko, se korekcí kursů svých měn přibližují normálním poměrům západní Evropy. I po patnácti letech od pádu komunismu totiž žijeme v nenormálním světě, což se dá jednoduše ilustrovat na rozdílu mezi naší ekonomickou výkonností přečtenou podle platných kursů a těch podle parity kupní síly. Čím více se tyto údaje liší, tím více je naše prostředí deformované.

Protože v České republice nikdy neproběhla skutečně liberální ekonomická reforma, podobná alespoň té částečné Balcerowiczově v Polsku z roku 1990, žijeme stále v jakémsi skleníku nebo jinak řečeno s pokřivenými ekonomickými vztahy. Provoz našeho postkomunistického terária je částečně financován z rozprodeje státního majetku, částečně z deformací tržních vztahů, jako je regulované nájemné, ceny energií a podobně. Podobnou deformací byl i kurs české koruny, který byl v roce 1990 podhodnocen.

Okna skleníku, v němž jsme ve zdraví přežili víc než patnáct let, se postupně otevírají, částečně zavřená ale zůstávají i poté, co jsme vstoupili do Evropské unie. Odklad přijetí eura tento fakt jen potvrzuje a je trochu ostudou, že vstupu do zóny společné měny nebudeme schopni ani dvacet let od listopadu 1989.

Jedním z projevů skleníku je i podhodnocená výše platů, v České republice, na Slovensku, o něco méně to platí o Polsku a Maďarsku. Posilování našich měn (například česká koruna posílila od zavedení eura asi o patnáct procent) je spolu s nominálním zvyšováním mezd jedním z nástrojů, kterým se náš svět mění z umělého v reálný. Není prostě důvod, aby při vyšším hrubém domácím produktu na hlavu, než je v Portugalsku, byl průměrný český plat méně než poloviční oproti této zemi. Samozřejmě, v Portugalsku už nemají regulované nájmy, ale ty končí i v Česku.

Poté co se Čechům, Polákům, Slovákům a Maďarům postupně otevírá pracovní trh v západní Evropě, začínají mnohé obory pociťovat nedostatek pracovních sil. Automobilky platící za práci na lince v přepočtu asi pět set eur měsíčně začínají pociťovat „středoevropský“ nedostatek lidí. Naproti tomu český automechanik u hranic s východním Německem si už dnes řekne o stejné peníze jako ten na druhé straně Krušných hor, a za neregulovaný pronájem garsonky v Praze dokonce zaplatíme víc než v Berlíně.

Průměrný český plat překročil tisíc dolarů. Až se dostane aspoň řekněme na tisíc eur, přestaneme žít ve skleníku. Nebude to znamenat jen samé plusy, ale začneme žít životem normálních Evropanů. Po dvaceti letech „budování kapitalismu“ bychom to měli zvládnout. Z eura za dvacet korun není třeba mít strach. Teď už ne.

(Respekt, www.respekt.cz)