Únor 2007

Mýty a balady v ČT

Jaroslav Pašmik

Proč se u nás netočí dost odvážných dokumentárních snímků. Dokumentární filmy zažívají v Česku nebývalý vzestup. Točí se jich čím dál víc, mají rekordní sledovanost (Manželské etudy po dvaceti letech Heleny Třeštíkové si loni na ČT 2 pravidelně pouštěl milion diváků) a soutěž Český lev pro ně letos vůbec poprvé chystá zvláštní cenu. Něco tu ale nehraje. Ožehavé dokumenty mapující politické nebo ekonomické kauzy, které hýbou zdejší společností, se na obrazovce objevují minimálně. Copak dokumentaristé nemají o žhavé náměty zájem? Nebo snad natáčení blokuje ze strachu před reakcemi mocných politiků a byznysmenů Česká televize?

Překonat tlak

Hodinových (takzvaných velkých) a půlhodinových (aktuálních) dokumentů chce letos ČT vyrobit podle svého mluvčího celkem pětaosmdesát. Ovšem jak naznačují dramaturgové, aktuálních politických z toho bude stěží pár procent. Praha nepřipravuje žádný, Brno zatím neví (ale spíš také ne). Pouze Ostrava se hodlá zabývat v rámci cyklu Ta naše povaha česká kontroverzním vztahem vsetínského starosty Jiřího Čunka k Romům.

Za důvod této malé četnosti politických dokumentů na veřejnoprávní obrazovce se často považuje snaha vedení televize o jejich blokování, protože kritizovaní politici drží v šachu financování televize a také volbu rady, která bude vybírat příštího šéfa ČT. Oprávněnost tohoto pohledu potvrzují dva nedávné případy politicky citlivých snímků, které se vedení ČT pokusilo zastavit nebo alespoň „otupit“.

První je příběh filmu Martina Vadase Pravdě podobný případ Vladimíra Hučína mapující kauzu známého protikomunistického aktivisty. Generální ředitel ČT Jiří Janeček se tento problematický dokument – Vadas aktivně podporoval Hučína v jeho politické kampani – pokusil na podzim vyřadit z plánovaného vysílání tak, že ho předhodil k posouzení Etickému panelu České televize (poradní orgán ředitele skládající se z pěti čestných členů). Ten má přitom podle televizního kodexu chránit především svobodu projevu veřejnoprávní instituce před vnějším nátlakem: má rozhodovat, zda jsou oprávněné stížnosti, kterými televizi bombardují lidé kritizovaní v jejím programu. Janeček etickému panelu napsal, že si nedovede představit, že by dokument angažovaného tvůrce televize zařadila do svého vysílání.

Panel složený z lidí jako filozof Erazim Kohák nebo literární kritik Jiří Peňás řediteli odpověděl, že nemůže zpochybňovat svobodu projevu tvůrce. Snímek tak i přes Janečkův odpor běžel začátkem prosince. Peňás po této zkušenosti z panelu odstoupil.

Také druhý případ naznačuje, s čím se musejí dokumentaristé v televizi potýkat. Filmař Tomáš Kudrna, jenž má za sebou výborný snímek o Ottovi Wichterlem, se rozhodl pro ČT natočit dokument První mezi rovnými. Politiky v něm ukázal jako naše nepříliš loajální zaměstnance, kteří s oblibou předstírají například ztrátu paměti. „Dramaturgyně po mně chtěla, aby byl můj snímek vyvážený podobně jako zpravodajství. Každý kritizovaný politik měl podle ní dostat právo se vyjádřit. Ale to je v žánru autorsky laděného dokumentu nesmyslné,“ říká Kudrna. Dramaturgyni se také nelíbil ostrý komentář, kterým tvůrce své dílo opatřil. Příliš jím prý dával najevo svůj názor, například větou, kterou se snažil popsat mechanismus uspávání skandálů: „Politikům stačí přečkat pár dní mediální honičky a je to v suchu.“

I Kudrnův dokument byl na podzim nakonec schválen, „i když tvůrce neslevil z ostré podoby komentáře,“ jak říká Jana Hádková, hlavní dramaturgyně dokumentů ČT vytvářených v Praze. Kudrna film ani dodatečně nevyvažoval dotáčkami odpovědí kritizovaných politiků, jak po něm bylo požadováno.

Jak se tedy ukazuje, snaha blokovat a otupovat politické dokumenty sice v ČT existuje, ale dá se překonat. Větším problémem je spíš nevelká chuť filmařů s podobnými snímky do televize vůbec přicházet. Na to poukazuje následující příklad.

Otevřené dveře

„Dokumentaristé rádi někam přijdou a hned točí. Proto nenávidí ponižování, které musejí podstoupit, když natáčí politický dokument,“ vysvětluje režisér Robert Sedláček, který nedávno dokončil hodinový snímek Cesta k moci, jenž zblízka mapuje chování vrcholných politiků při loňských volbách a po nich (na ČT 2 poběží 18. 1.). „Cesta přes různé podržtašky k politikům mi trvala měsíce,“ říká Sedláček a vypráví, jak dlouho si ho proklepával Dalík, než ho pustil se štábem blízko k Topolánkovi, nebo Šlouf, když se chystal za Zemanem. „Filmaře fascinuje fenomén moci, ale tohle martyrium příprav je od politických dokumentů odrazuje,“ dodává dokumentarista.

„Zajímavé politické náměty vítáme,“ říká již citovaná dramaturgyně Jana Hádková, která je ve své funkci jen půl roku: „Pokud jsem tady já, mají tu dveře otevřené.“ Pravidla pro jejich zasílání visí na internetu a hlásit do soutěže se může prakticky každý. Náměty pak posuzuje pět dramaturgů a vybírá ty nejlepší. „Loni se přihlásili Kudrna se Sedláčkem a filmy jsou hotové. Letos se s aktuálním politickým dokumentem bohužel nepřihlásil nikdo,“ říká Hádková.

Proč jejich výrobu tedy neiniciuje samotná televize? „To tady zatím nebylo moc zvykem. Očekává se, že režiséři si hledají náměty sami a vytvářejí také týmy, které si Česká televize už léta pouze najímá externě,“ vysvětluje Hádková. Podle ní se ale budou dramaturgové snažit vymyslet taky něco sami a hledat vhodného režiséra. Nejdřív ovšem v příštím roce.

Dva póly evropského televizního vysílání

V přístupu k televizním dokumentům se Evropa pohybuje mezi dvěma extrémy. První reprezentují severské země. „Ty platí za ráj dokumentárních filmů. Například ve Finsku se jich denně odvysílá několik. Jejich úkolem je nabídnout co nejvíce úhlů pohledu na různé problémy,“ říká Leena Pasanenová, bývalá vedoucí programu jednoho z kanálů finské televize a nyní šéfka organizace European Documentary Network. V její zemi pomáhá šířit dokumenty hned pět veřejnoprávních televizních stanic (dvě z nich jsou už digitální, zbytek přechází na digitál letos). Tlak politiků na televizi Pasanenová během své někdejší kariéry nepociťovala. Jak říká: „Finsko je demokratická země, nikdy jsme s tím neměli problém.“

Opačný pól představuje Itálie, kde donedávna vládl nechvalně proslulý Silvio Berlusconi. Italští filmaři se před několika lety rozhodli natočit dokument o tom, co se v zemi stalo, když se tento mediální magnát proměnil ve vlivného politika. Film nazvali Občan Berlusconi. „Nabízeli jsme snímek italské televizi několikrát, ale vždycky ho odmítla bez vysvětlení odvysílat. Dokonce nám zarazila použití materiálů z archivů. Prý bychom museli mít povolení od samotného Berlusconiho,“ říká producent filmu Stefano Tealdi. Italští politici šli ještě dál – pokusili se nelichotivý dokument zablokovat i na mezinárodních festivalech v zahraničí, kde proti jeho promítání (marně) protestovala italská ambasáda.

(Respekt, www.respekt.cz)