Únor 2007

Česko na cestě ke karambolu

Jiří Pehe

Rakouský spisovatel Thomas Bernhard svou zemi nešetřil. O rakouské politice, kultuře a maloměšťáckém pokrytectví, které se nikdy nevypořádalo s nacistickou minulostí, psal s naprostým despektem a odporem. Rakousko bylo podle něj tím úplně nejhorším a nejtupějším státem, který si lze představit. Rakušani pak tím nejpokrytečtějším národem—snad jen s výjimkou Čechů, kteří jsou podle Bernharda ostatně jen jakousi pokleslejší odnoží Rakušanů.

Po roce 1989 měli Češi možná šanci udělat ze své země něco jiného než jen trapnější verzi Rakouska. Nestalo se, a snad i proto je možné téměř každou jedovatost, kterou Bernhard napsal o Rakousku, bez problémů vztáhnout na Česko. Kdyby ještě žil a chtěl na čas přesídlit do Prahy, lze se jen domýšlet, jak skvělé náměty by mu poskytlo současné české prostředí.

Situace je o to horší, že současná česká kultura nemá nikoho, jako byl Bernhard. Ač údajně tupé a provinční, Rakousko zplodilo celou řadu ostrých sociálních kritiků, z nichž někteří dnes dostávají Nobelovy ceny. Řečeno jinak: kritický rakouský intelektuál, zděšený poměry ve své zemi stejně, jako může být po právu zděšen dnes ten český, si mohl alespoň „ulevit“ při četbě Bernharda, Schwaba nebo Jelinekové. Ten český se musí spokojit s tím, že současná česká literatura, divadlo a film vydávají za „sociální kritiku“, pokud se jí vůbec odváží, vesměs jen selankovité kýče. Jakoby schopnost kriticky reflektovat „poměry“ odumřela s koncem komunistické éry a rozpadem disidentského ghetta.

Sebeuspokojení maloměšťácké společnosti, kterého se Bernhard tak děsil, prostě pozřelo v českém kapitalismu téměř dokonale i kulturu. Jenže země bez autentické kultury je země bez svědomí. Kdyby existoval nějaký český Bernhard, musel by napsat, že dnešní Česko je skutečně tím nejlepším příkladem prostřednického šosáctví, který si lze představit. Zemí, jež si navíc ve své průměrnosti libuje do té míry, že se ze svých „civilizačních výšin“ ráda povyšuje nad všechny ostatní.

Důvodů je mnoho. Podobně jako Rakušani se Češi odmítají vypořádat se svou minulostí. Česká politika je zkorumpovaná ještě více než ta rakouská. Hlavní proud kultury je postaven na institucionalizované šedi, v níž ovšem o to více kvete narcisismus a snobismus. Kořeny tohoto marasmu lze ještě stále hledat v době normalizace, ale přece jen už by měla pomalu nastupovat nová generace, která je schopna se na současné poměry podívat bez patosu a která si nemyslí, že „český“ pohled na svět musí být založen buď na hrabalovsky všeobjímajícím „porozumění“ lidských slabostem, nebo na švejkovském cynismu, či na „postmoderní“ fragmentaci a následném semletí všeho se vším, připomínající plácání štamgastů v české pivnici.

O žabomyších sporech, které zachvátily Národní divadlo po nástupu nového ministra kultury, o sekernické mentalitě samotného ministra, či o knedlíkové bodrosti jeho předchůdce, popřípadě o manýrech ředitele Národní galerie, by se daly „z fleku“ napsat sžíravě ironické bernhardovské novely. K tomu přičtěme všechny ty sebeoslavné České lvy, Thálie a Zlaté slavíky, i všemožné další ceremonie, v nichž si natřásají pírka pořád ti stejní lidé, a můžeme mít oprávněný pocit, že žijeme v blázinci plném sebestředných magorů.

Když už je řeč o blázinci, nezapomeňme na českou politiku. Té předsedá z místa nejvyššího samolibý Narcis, myšlenkově zamrzlý v romantickém národnictví 19. století, zatímco v politickém podhradí se odehrávají neuvěřitelné frašky. Jakýsi bodrý nekňuba už sedm měsíců (ne)sestavuje vládu a ještě se za toto nevládnutí pravidelně chválí. S kým tuto vládu zrovna dává dohromady, je záležitost zcela náhodná, nesmí ovšem u toho chybět povinná dávka žvanění o „nezbytných reformách“, které požaduje i aktivistická mediální lobby, jejíž jedna část zcela propadla neoliberální víře v „růstu pro růst“ - mnozí ovšem (vcelku logicky) až po té, co z knihoven narychlo odstranili Marxovy spisy.

Z druhé strany pak společenský „diskurs“ oživuje parta komunistických nostalgiků a strýcovská sociální demokracie, jejíž vedení by bylo možné bez maskování obsadit do filmové verze Švejka. Naši zelení, kteří ve většině západních zemí okysličují politický diskurs, jsou, jak napsal jeden komentátor - inu spíše tyrkysoví (a dále modrají).

Myšlenkovou prázdnotu si ovšem nikdo nepřipouští. Naopak: máme přebytek politiků i kulturních „osobností“, kteří vědí naprosto přesně, jak by se věci měly dělat. Rádi posloužíme i Evropské unii nebo Spojeným státům americkým.

To, že se v českých politických stranách nekoná skutečná diskuse o ničem, není překvapující, protože se žádná skutečná diskuse nekoná ani ve společnosti jako takové. Bonmot, že politici nemohou být lepší než společnost, z niž vzešli, platí v českém případě stoprocentně. Navíc české politické strany jsou jen firmami s ručením omezeným, jejichž hlavním účelem je ekonomicky zabezpečit jejich vedoucí politiky a klienty. Pokud už někteří politici náhodou umí mluvit i jinak než česky, většinou toho využívají ke kverulantskému obtěžování bohatších států a povýšeneckému chování vůči těm chudším.

Alespoň v něčem ale momentálně vynikáme. Údajných 6 procent ročního růstu čehosi, čemu se říká národní produkt, prý dokazuje, že Češi jsou ekonomickými tygry Evropy. Co na tom, že v záplavě komentářů tohoto typu se zapomíná, že současný ekonomický růst mají na svědomí hlavně zahraniční investoři, kteří přišli proto, že země má levnou pracovní sílu, a že vstup do EU udělal, alespoň opticky, z divokého Východu místo, kde je možné investovat bez neúměrných rizik. A co na tom, že povaha globálního kapitalismu je taková, že až se začne pracovní síla prodražovat, odkvačí investoři jinam.

Shrneme-li, je stav české společnosti na prahu roku 2007 ještě o dost tristnější, než byl stav Rakouska, kterému se vysmíval Bernhard. Dokud funguje motor konzumního kapitalismu, téměř nikdo si toho v mámivé záři nákupních středisek a ohlupujících televizních reality shows i seriálů nevšimne. Bude se hojně řečnit o blahobytu. Případný nedostatek nadprůměrných domácích výkonů se bude kompenzovat provinční pýchou například nad tím, jak naši hokejisté zase údajně „zařídili“ výhru toho či onoho týmu v NHL nebo jak krásně zazpívala Magdalena Kožená v New Yorku.

Většině tak bude i nadále unikat, že česká společnost je v poměrně hluboké krizi. Že je to země bez politického a intelektuálního vůdcovství, pasivně smýkaná poryvy globálního kapitalismu. Země, která kromě (ostatně sporných) čísel „růstu“ nejen neprodukuje nic pozoruhodného, ale ani se není schopna zamyslet nad tím, proč tomu tak je a čím by chtěla popřípadě být. Není snad ani třeba dodávat, že v zemi, kde se vážně nepřemýšlí ani nad vlastním osudem, se už vůbec vážně nepřemýšlí nad ději, které přesahují domácí humna. Přitom už teď není možné smysluplně o domácích poměrech mluvit bez porozumění těm globálním.

(www.pehe.cz)