Únor 2007

Dva králové z Východu

Zbyněk Petráček

Basescu a Stanišev rozšiřují počet lídrů EU na 27. V Bukurešti i Sofii práskají ohňostroje a plápolají eurovlajky, ale hodně Evropanů ohrnuje nos. Rumuni a Bulhaři? Vždyť to jsou ti největší „umouněnci“ starého kontinentu. A přece vstoupili do Evropské unie. EU tak ukazuje, že i když teď na delší čas zavře dveře, evropská myšlenka se neomezuje jen na ty „zasloužilé“. Podívejme se tedy na to, s jakými nováčky máme tu čest.

Jaké dva politiky přijmou dnešní lídři unie mezi sebe? Rumunsko i Bulharsko jsou republiky s přímou volbou prezidenta, ale v Bulharsku je váha premiéra přece jen větší. V praxi tuto nejednoznačnou volbu rozhodl šéf Evropské komise, když oba nové lídry představoval Bruselanům: vedle Josého Barrosa se na vánočně vyzdobeném náměstí objevili rumunský prezident Traian Basescu a bulharský premiér Sergej Stanišev.

Buď monarcha, nebo postkomunista

Nepřekvapí, že oba pánové jsou postkomunisty – postkomunisty takového druhu, jenž kráčí Evropě vstříc, ač každý z jiné strany názorové barikády.

Rumunský lídr přivedl svůj stát k blízkému vztahu s Amerikou, k vojenské účasti v Iráku, k rovné dani či k posudku „druhého nejrychlejšího ekonomického reformátora na světě“ od Světové banky. To není běžná výbava „staré Evropy“. Ve výsledku tu tedy vykukuje pravicově liberální rukopis, přitom rumunská vládní koalice se skutečně po evropsku opírá i o stranu zastupující menšinové Maďary.

Bulharský lídr drží svůj stát více při zemi, bulharská účast v Iráku začala teprve před rokem a je spíše symbolická, na zásadní reformy hospodářství teprve čeká a Sofia dostala od Evropské komise více výstrah než Bukurešť (šest oproti čtyřem – především musí upravit ústavu, aby dosáhla skutečné nezávislosti justice). Je tu vidět spíše archaický socialistický rukopis, přitom bulharská vládní koalice se skutečně po evropsku opírá i o stranu zastupující menšinové Turky.

Právě taková bezproblémovost je pro EU důležitější než ideová čistota lídrů či stoprocentní příprava kandidáta na členství. Jinak by nepřijala obě země přes varovné hlasy skeptiků. Rumunsko ani Bulharsko se bez svých postkomunistů ještě neobejdou. V těchto zemích nebyly takové podmínky, aby už před pádem komunismu vznikla účinná, byť ilegální opozice. Kde vzít lídra s autentickými nekomunistickými kořeny? Kde ho vzít, když „kovaní“ antikomunisté svádějí voliče do stoky protimaďarského a protitureckého nacionalismu? To je důležitá otázka pro východní Balkán, jak se říká regionu na východ od bývalé Jugoslávie.

Též proto byl Staniševovým předchůdcem v úřadě bulharského premiéra po svém návratu z exilu bývalý car Simeon II. – jako občan Simeon Borisov Sakskoburggotski (rozuměj z rodu Sachs-Coburg-Gotha). Rumuni si takový experiment s nepostkomunistickým lídrem nedopřáli, ač ho určité hlasy zvažovaly. I jejich poslední král Michael I. z rodu Hohenzollernů, prapravnuk britské královny Viktorie, ještě žije. To je také společný rumunsko-bulharský unikát v rámci EU i celého světa – panovníci použitelní i šedesát let po zrušení monarchie. Jenže zůstaneme-li oběma nohama na zemi, je to v případě Rumunska i Bulharska země postkomunistická.

Rumuni „praví“ a „leví“

Příběh Traiana Basesca se nevymyká tomu, co známe z domácích končin – až na to, že proti životu pod Ceaušescem byla zdejší normalizace selankou. Basescu se narodil v roce 1951 na vesnici u přístavu Constanta. Právě tam vystudoval Námořní ústav a poté se plavil po mořích jako důstojník, posléze kapitán státní společnosti Navrom. V roce 1989, ještě za Ceaušesca, působil jako zástupce Navromu v belgických Antverpách. Právě kvůli této kariéře vstoupil do komunistické strany, což nám může připomenout Vladimíra Dlouhého, který se stal komunistou, aby mohl studovat na Katolické univerzitě v belgické Lovani.

Ihned po pádu Ceaušesca vstupuje do Fronty národní spásy, a když ta se v roce 1992 rozštěpí, Basescu se přidává k „pravému“ křídlu této postkomunistické formace, k Demokratické straně. V jejích barvách je několikrát ministrem dopravy. V prosinci 1997 nařkne v interview pro noviny premiéra Corbeu, napadaného „levými“ postkomunisty za reformní horlivost, že není dost reformní. Po následném sporu společně s několika ministry vystupuje z Corbeova kabinetu, ale když ten vzápětí padne, Basescu je opět na své původní pozici, byť pod jiným premiérem. Vyzná se prostě v tlačenici moci. Svědčí o tom i postup na stranickém žebříčku. V roce 2001 poráží v boji o vůdcovství zakladatele strany Petre Romana a dva roky poté dojednává alianci s liberály, která ho později dovede do úřadu prezidenta.

Ale vraťme se trochu nazpět do doby, kdy se Basescu stává prvním v Bukurešti – když ne jako prezident, tak jako primátor. Píše se rok 2000 a po prvním kole voleb Basescu zaostává o 24 % za „levicovým“ soupeřem. Ve finále však vítězí 50,7:49,3, stává se vládcem města a rozjíždí svůj populismus. Jeho nejmediálnější akcí je ofenziva proti potulným psům. Mezi lety 2000 a 2004 jejich počet klesne z odhadovaného čtvrt milionu na 25 tisíc a počet jimi způsobených zranění z 1500 pod 200 měsíčně.

Ve světě se zvedá odpor, do Bukurešti přijíždí Brigitte Bardotová, která žádá jejich sterilizaci místo zabíjení, ale vše běží dál – až na 7 tisíc zvířat, která skončila u nových majitelů, jsou ostatní psi utraceni. Vedle toho Basescu uspěje ve zlepšení systému vodovodů, osvětlení i veřejné dopravy.

Výsledek? Píše se rok 2004 a Basescu obhájí primátorský mandát hned v prvním kole – o 25 % za ním zůstává ministr zahraničí z řad sociální demokracie. Nikoho příliš nezajímají informace, že Basescu kdysi spolupracoval s tajnou policií Securitate, ani nařčení, že jako ministr dopravy se podílel na čachrech při privatizaci státní flotily, ani to, že primátor Basescu schválil prodej luxusního bytu za ekvivalent 15 tisíc eur do rukou občana Basesca – bytu, jehož dnešní tržní hodnota činí 300 tisíc eur.

Obnoveného mandátu se ale Basescu brzy vzdává, když v prosinci 2004 ve finále prezidentských voleb poráží sociálního demokrata Adriana Nastaseho. Už ví, jak na to. V živé televizní debatě těsně před druhým kolem položí soupeři řečnickou otázku: „Víte, co je největší prokletí Rumunska? Že Rumuni musí volit mezi dvěma bývalými členy komunistické strany.“

Na to vše si můžeme vzpomenout při Basescových výstupech. Když vyhlašuje „osu Bukurešť– Londýn–Washington“. Když hodlá zveřejnit veškeré zachované materiály Securitate. Když teď – 18. prosince – odsuzuje komunistický režim jako zločinný a nelegitimní.

Bulhaři ve svém klidu

Příběh Sergeje Staniševa je stručnější a méně košatý už kvůli mladšímu věku, ale také nám není vzdálený. Stanišev se narodil v roce 1966 v ukrajinském Chersonu, tedy v Sovětském svazu. Tam, přesněji už v Jelcinově Rusku, na Moskevské státní univerzitě také získal doktorát z historie. Ale potom – na rozdíl od Basesca – už měl svět otevřený.

Pracuje jako novinář. Absolvuje studijní pobyt na London School of Economics and Social Science. Takže celkem logicky se v roce 1995 stává členem zahraničního výboru Bulharské socialistické strany. O pět let později je zvolen do jejího výkonného výboru a v roce 2001 získává parlamentní mandát. Když je poté jeho kolega Georgi Parvanov zvolen prezidentem, Stanišev nastupuje do jeho dosavadních funkcí – ve svých 35 letech je předsedou socialistů i šéfem jejich poslaneckého klubu.

Jeho doménou nejsou velká slova a rázné činy, ale spíše kuloáry, jak dokládá situace po volbách v červnu 2005. Socialisté vítězí, ale jejich 31 % neslibuje zázraky. Po čtyřech týdnech nejistoty se do věci vkládá Stanišev. Dohromady se stranou turecké menšiny má 120 hlasů z 239, ale ve sněmovně kabinet stejně neprojde v poměru 117:119. Stanišev se nevzdává. V srpnu dohodne s Turky i stranou bývalého cara trojkoalici pro „evropskou integraci, sociální odpovědnost a ekonomický růst“ – sedm týdnů po volbách skládá premiérskou přísahu.

Stanišev je považován za nekonvenčního politika. Není ženatý, ale trvale žije s prominentní (jak tvrdí Wikipedia) novinářkou Elenou Jončevou. V roce 2002 vzbudí na stranickém shromáždění úžas. Dorazí na motorce, na sobě kožený „křivák“ a na zádech samolepku: „Jestliže to čtete, tak Elena určitě spadla.“ Je znám jako velký fanoušek internetu, je členem Bulharské internetové společnosti a v roce 2001, hned po svém zvolení předsedou strany, chatoval se stovkami zájemců.

To vše ale neznamená, že by byl zcela prost populismu. Když v září začali oznamovat jednotliví členové EU, že Rumunům a Bulharům neotevřou svůj pracovní trh, největší zklamání na východním Balkáně vyvolala Velká Británie. Stát, který zvládl Big Bang v roce 2004 bez restrikcí, teď náhle obrací. Stanišev reaguje bez velkého rozmýšlení: „Bulhaři se do Británie za prací nepohrnou už kvůli chladnému počasí.“ Přitom stačí se podívat na internet a po ruce je racionální argument z britských vládních zdrojů: V království žije 80 tisíc Bulharů, ale za rok 2005 jen 9 z nich porušilo zákon.

(Respekt, www.respekt.cz)