Únor 2007

Schwarzenberg a Klausovo čecháčkovství

Martin C. Putna

Pan Schwarzenberg je Rakušan, ne? pravil pan Klaus. Dovětek „ne?“ v jeho výroku značí, že je nenapravitelný idiot ten, kdo to neví a nevyvozuje z toho důsledek, že takovýto „Rakušan“ nemůže být ministrem zahraničí českého státu. Nuže, historie odpovídá na páně Klausovo „ne?“ jednoznačným: „Ne!“ Dopřejme si několik málo fakt, která se v komunistických učebnicích dějepisu neuvádějí.

Rodina Schwarzenbergů se vynořuje ve 12. století na území dnešního Bavorska. Ještě za třicetileté války neměla s Čechami nic společného, není tedy „pobělohorskou šlechtou.“ Až po polovině 17. století získává panství Třeboň, a to legitimní cestou, nikoliv jako konfiskát. Do českých politických dějin vstupuje poprvé maršálek Karel Schwarzenberg jakožto velitel spojeneckých vojsk, jež u Lipska porazila Napoleona; toto vítězství pak oslavují jihočeské lidové písně z 19. století.

Potomci maršálka se počešťují i jazykově a stávají se českými vlastenci nejen v zemském smyslu (tj. ve smyslu věrnosti zemi, bez ohledu na jazyk, jakým ten který vlastenec obcuje), ale i ve smyslu moderního českého národního obrození. Vnuk a pravnuk tohoto maršálka - to jest prapraděd a praděd „současného“ Karla Schwarzenberga - bojují po boku F. L. Riegra za obnovení českého státního práva uvnitř rakouské říše.

Otec „současného“ Schwarzenberga organizoval v době mnichovské krize prohlášení věrnosti šlechtických rodů českému státu a za protektorátu další prohlášení, v němž se rody manifestačně přihlašují k českému národu - ačkoliv to v této době pro ně znamená jen a jen riziko; však také jeden ze Schwarzenbergů skončil v Dachau. V květnu 1945 Schwarzenberg-otec vedl protiněmecké povstání na Čimelicku, a když pak roku 1948 odešel před hrozící komunistickou perzekucí do zahraničí, působil v exilu jako historik a publicista, který připomínal českému národu opěrné body jeho státnosti. Tedy: Klausovo použití slova „Rakušan“ ve smyslu „někdo, kdo není dostatečně Čech“, je v rozporu s historickou pravdou.

Zásluhy předků jistě nezaručují kvality potomka. Biskup František Lobkowicz má neméně zasloužilé příbuzné, ale vzhledem ke své estébácké kauze je největší ostudou české katolické církve. Karel Schwarzenberg se však vždy choval podle tradic svých předků: Strávil většinu života v exilu, ale uchoval si tam bezchybnou, mírně archaizovanou a právě tím půvabnou češtinu (mluvě o „dani“, říká s oblibou „berně“), podobnou češtině jiných exilových vlastenců jako Ivan Medek či Erazim Kohák; to, co se někdy pokládá za Schwarzenbergův „nečeský“ přízvuk, je vada hlasivek. V exilu pak nejen česky mluvil, ale také „česky“ jednal: Podporoval exilové aktivity i domácí disidentské hnutí. Konkrétně na zámku Schwarzenberg v Bavorsku zřídil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Jeho angažmá po roce 1989 po boku Václava Havla a v desítkách dalších občanských aktivit je pak - snad - už známo.

Proč je tedy pan Klaus pohoršen ministerskou nominací muže, který své češství svými činy mnohonásobně prokázal? Proč si neuváženými výroky sám říká o to, aby byl poučován o faktech? Není schopen si ta fakta opatřit sám?

Samozřejmě, že by byl schopen, kdyby chtěl. Avšak o smyslu Klausova výroku vypovídá jeho pokračování: „Každý člověk (...) se na to díval s pootevřenou pusou. Myslím, že to je všeobecný názor v této zemi, žádné specifikum Václava Klause.“ Kdo je ten „každý člověk“, který vyjadřuje „všeobecný názor v této zemi“? To je přece známý činitel českých dějin, pro kterého literární historik Václav Černý vymyslel název „čecháček“: Ten, kdo se umí vždy včas přikrčit a včas kopnout do holeně a včas podat přihlášku do správné strany; kdo poměřuje své „my“, „my, kdo jsme Češi“, svojí „žabí perspektivou“ - do které se mu nevejde nikdo, kdo ji jakýmkoliv směrem překračuje: ani šlechtici, ani Němci, ani židé, ani cikáni, ani kněží, ani homosexuálové, ani disidenti. „Čecháček“ je rub české národní povahy, nad kterým zoufají národní buditelé - ale kterého umějí geniálně využívat demagogové.

O tento typus „čecháčka“, o jeho třídní, národnostní, náboženské a jaké ještě předsudky, se od počátku své kariéry opírá Václav Klaus. Václav Havel chtěl po Češích, aby v sobě budili to lepší a ušlechtilejší ze své povahy. Václav Klaus je utvrzuje v jejich „čecháčkovství“, protože s „čecháčky“ se dá výborně manipulovat, zvláště při volbách všeho druhu. Jeho „čecháčci“ mu rozumějí. Po větě o Karlu Schwarzenbergovi, která každého vzdělanějšího člověka pobouří svou úlisností, která však báječně šimrá „čecháčkovské“ předsudky, jistě popularita pana prezidenta o pár bodů stoupla. Karel Schwarzenberg je totiž Čech - ale Václav Klaus je čecháček.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)