Únor 2007

Problém dvojího občanství v České republice

Josef Schima

Mnoha občanům České republiky nejsou rozdíly mezi pojmy „národnost“ a „občanství“ (státní příslušnost) úplně jasné. Tímto mým krátkým článkem bych chtěl přispět k lepšímu objasnění obou těchto pojmů, protože se tyto velmi často zaměňují. Možná, že ne všichni čtenáři vědí, že státní občanství se většinou a za normálních okolností dědí po mužských předcích (otec, děd, praděd atd.) a že ústavy jednotlivých států nedovolují libovolně ho se zbavovat.

I pro přiznání státního občanství osobám jiných států na žádost existují v jednotlivých státech přísná kriteria. Jako příklad bych uvedl problematiku dvojího občanství autochtonních občanů Hlučínska, severovýchodní části to opavského okresu. Na rozdíl od celého ostatního území bývalého Československa, které vzniklo v roce 1918 jako důsledek poválečného rozbití bývalého Rakousko-Uherska, patřilo Hlučínsko od roku 1742 do roku 1920 nikoliv k Rakousku, ale k Německu a před sjednocením německých malostátů v roce 1871 k Prusku. Po připojení Hlučínska k bývalé Československé republice v roce 1920 (některé obce až 1922), proti vůli převážné většiny hlučínského obyvatelstva a bez plebiscitu, obdrželi jeho obyvatelé československou státní příslušnost t.j. československé státní občanství hromadně, bez jakýchkoliv vlastních žádostí jednotlivých občanů. A, jak výše uvedeno, nemohou jednotlivé státy svým občanům svévolně občanství odebírat, zůstali původní obyvatelé Hlučínska bez ohledu na svou novou státní příslušnost i nadále občany Německa. Stali se tedy občany dvou států, aniž se o to vůbec nějak zasazovali nebo přičinili. Obyvatelé Hlučínska nikdy o české státní občanství nežádali a proto není ani jejich vinou ani jejich zásluhou, že jsou dnes občany dvou států. K tomu je ale nutno dodat, že to v Evropě a ve světě není nic neobvyklého, neboť většinou tam, kde v průběhu dějin došlo ke změnám hranic (Polsko, Alsassko a j.), obdrželo tam žijící místní obyvatelstvo novou státní příslušnost a ta původní jim zpravidla také byla ponechána. Z výše uvedeného vyplývá, že mnozí původní obyvatelé Hlučínska dnes o německé státní občanství nežádají, vyžadují pouze jeho písemné potvrzení, protože občanství po svých předcích prostě zdědili a tedy nikdy nepozbyli. Samozřejmě existuje pro získaní dvojího občanství spousta jiných způsobů, možností a výjimek, tyto bych zde ale nechtěl dále rozvádět.

Něco jiného je národnost t.j. příslušnost k tomu kterému národu. Z evropských dějin víme, že národnostní státy vznikaly teprve koncem 18. a v 19.století a později a že do té doby se o svou národnost málokdo zajímal. Každý mluvil tak, jak ho doma rodiče naučili a s národnostním cítěním nebyly nižádné problémy. Teprve v 19. a pak ve 20.století vyzdvihly kulturní a politické osobnosti jednotlivých států národnost na nejvyšší příčku patriotismu, což přineslo a stále ještě přináší lidstvu nezměrná utrpení, nenávist, zlobu, války a s tím spojená strádání. Příkladů pro to ve světě i v Evropě je víc než dostatek. Připomenout bych zde chtěl alespoň ty nejkrutější případy.

V první řadě to bylo nacistické Německo, v poslední době vraždění a etnické čistky na Balkáně, dříve ještě vraždění Kurdů a turecká genocida Armenů a bylo by neupřímné, kdybych neuvedl i poválečné Československo s vyhnáním povětšinou nevinných sudetských Němců - žen, dětí a starců - protože vinici už dávno uprchli a muži byli buď v zajetí nebo padlí na frontě. Rozebírat zde národnostní, často velmi krvavé rozepře v jiných oblastech světa (Afrika, Asie) by přesáhlo rámec tohoto článku. Nicméně si neodpustím citovat alespoň dva muže, kteří se k této problematice už dříve vyjádřili.

Významný rakouský spisovatel Franz Grillparzer už v předminulém století napsal následující varování: „Od humanity k nacionalitě, od nacionality k bestialitě“. Mýlil se? To se ale zdá být už dávno a tak si dovolím použít krásného citátu bývalého presidenta Václava Havla, který stále ještě má lidem, nejen v Česku, co říci. Cituji jeho slova, která pronesl při setkání české a německé mládeže v Poličce v roce 1996: „Není absolutně žádnou mou zásluhou, že jsem se narodil jako Čech, Němec nebo Argentinec, to samo o sobě nemůže být důvodem k hrdosti nebo dokonce k pocitu, že jsem lepší než jiní. Jsem-li pyšný na to, že jsem Čech a to mi stačí k sebevědomí, tak jsem sice Čech, ale jsem vůl!“

Tvrdá slova, ale bohužel pravdivá. To ovšem neznamená, že máme náš pocit sounáležitosti k tomu či onomu národu zapírat nebo dokonce se zaň stydět. To určitě ne, ale rozhodně mu nedávat větší význam než mu patří. Každý z nás se do nějakého národního společenství narodil a do kterého, za to přece on sám nemůže. Přece nemůžeme někoho, kdo se narodil ujgurské matce na Sibiři, zatracovat nebo hodnotit jako méněcenného jenom proto, že se narodil jinde než v Česku. To nejmenší ale co musíme, je vůči každému, ať přichází odkudkoliv, pro-jevovat alespoň tu minimální úctu. Neboť každý z nás má neomezené právo hlásit se k tomu svému národu vždy a všude a to bez obav a strachu z diskriminace. Bohužel, je nutno konstatovat, že ani dnes tomu tak zdaleka ještě všude není.

Znám jedno smíšené manželství, on Němec, ona Češka. Tito manželé mají dva syny, z nichž jeden se oženil s Turkyní a jim se narodil syn. Občanství mají všichni německé, ale ke které národnosti se jednotliví členové této velké rodiny hlásí? Nevím, neptal jsem se, ale doufám, že to nebude nikdy zdrojem eventuálních rodinných nedorozumění. Zde je možno připomenout výrok osvíceného panovníka Bedřicha Velikého: „Tolerance je něžná matka, která pečuje o blaho lidí“!

(Nový Polygon)