Únor 2007

Kanyzou to neskončí, archivy promluví

Radek Schovánek

Vrchní soud zrušil tento týden rozsudek městského soudu, který ukládal ministerstvu vnitra vymazat ze seznamu spolupracovníků StB Jana Kanyzu. Pro všechny, kdo se nějak zapletli s komunistickou StB, je to špatná zpráva. Ministerstvo vnitra totiž dohledalo nové dokumenty, které rozšiřují a doplňují pohled na kontakty důstojníků Státní bezpečnosti s Janem Kanyzou, který byl v letech 1975 až 1983 evidován jako agent. Další špatnou zprávou pro spolupracovníky StB je fakt, že se nové vedení archivu ministerstva vnitra chystá rekonstruovat svazky zničené při skartacích v listopadu 1989.

Každá tajná služba a totalitní policie zvláště, je především rozsáhlý byrokratický aparát, který produkuje obrovské množství vzájemně provázaných dokumentů. Většina písemností StB vznikala v několika kopiích, které se rozesílaly na různé složky. Pokud například předal spolupracovník zprávu ze setkání pěti osob, příslušný referent nejprve zjistil, zda je na některou z nich již veden svazek. Podle výsledků lustrace potom vyhotovil hlášení v několika kopiích. Jednu uložil do svazku spolupracovníka, další odeslal na analytický odbor a zbylé uložil ve svazcích osob kterých se zpráva týkala. Stačí tedy, aby se zachoval pouze jeden výtisk a dle rozdělovníku se dá snadno zjistit, kam byly odeslány ostatní výtisky.

Všichni prověřeni

Každý spolupracovník byl pravidelně prověřován, zda předává pravdivé a úplné informace. Byl například úkolován, aby podal zprávu ze setkání, kterého se účastnil ještě jiný spolupracovník, a příslušný referent potom obě zprávy porovnal. Jindy na uvedené setkání nasadila StB prostorový odposlech a potom porovnala hlášení spolupracovníka s magnetofonovým záznamem.

Každé oddělení připravovalo pravidelná hlášení pro nadřízenou složku, ať již šlo o centrálu nebo o rozvědku, která byla na samém vrcholu pomyslné estébácké pyramidy. Z uvedeného je zřejmé, že důsledným zpracováním archiválií je možné drtivou většinu skartovaných svazků alespoň částečně zrekonstruovat.

Na tiskové konferenci v listopadu letošního roku oznámil nový ředitel archivu ministerstva vnitra Pavel Žáček, že z celkového množství patnácti a půl kilometru archiválií, (tedy asi 155 milionů stran dokumentů) je alespoň nějak zpracováno něco přes polovinu. Drtivá většina písemností vzniklých v osmdesátých letech není archivně zpracována. Právě tyto dokumenty umožní objasnit závažnost předávaných informací u agentů, jejichž svazky byly zničeny.

Hlavně chtěli informace

Státní bezpečnost byla vojensky organizovaná instituce, která měla velké množství vnitřních předpisů a směrnic. Právě znalost těchto dokumentů umožňuje pochopit, jaký proces předcházel zapsání spolupracovníka do registru svazků. Při získání ke spolupráci měl příslušník StB požadovat písemný závazek. Ve směrnicích je však současně uvedeno, že pokud by vyžadování písemného závazku bylo překážkou pro spolupráci, nemusí na něm trvat. Státní bezpečnost potřebovala totiž informace z prostředí, o které se zajímala, a písemný závazek mohl sloužit pouze k případné kompromitaci. Navíc disponovala celým oddělením pro výrobu falešných dokumentů a zfalšovat podpis bylo to nejjednodušší.

Podobně jako v jiných postkomunistických zemích se i česká společnost jen velmi pomalu smiřuje se skutečností, že část jejích elit se nechala zlomit a spolupracovala s tajnou policií. Pouze důsledným studiem archivních dokumentů a maximální otevřeností archivů můžeme pochopit, proč někteří jedinci selhali, zatímco jiní obětovali životy, případně strávili léta v komunistických kriminálech. Zdá se, že nekonečný příběh „očištěných“ a opět odhalených udavačů nebude mít v České republice brzký konec. Špatnou zprávou pro všechny, kdo se s StB zapletli, je postupné, ale důkladné zpracování a zpřístupnění komunistických archivů.

(MFDNES)