Únor 2007

Návod k cestě za štěstím

Jiří Sobota

Úspěšní Irové vědí, kam jdou. Úspěšní Češi to netuší. Češi prožívají tučné doby a nevědí, jak dál. Dohadují se o vládní posty, z týdne na týden přepisují programová prohlášení. Vědí, že mají vážný problém, ale nikdo ho neřeší. Proudy jsou zatím příznivé, času jako by bylo dost. Irové prožívají tučné doby a přesně vědí, co chtějí. Země prosperuje, protože se na tom Irové dohodli a tvrdě na tom pracují. Dlouho to neměli lehké. Teď však dělají něco, co se Češi musí teprve naučit.

Uprostřed křiklavě zelených trávníků na okraji sedmdesátitisícového města Limerick na západním pobřeží Irska stojí skupina nízkých, hranatých a placatých budov Národního technologického parku. Park zřizuje vládní agentura pro rozvoj podnikání Shannon Development. Agentura vznikla na konci 50. let minulého století, aby se pokusila zastavit úpadek místního mezinárodního letiště Shannon, a postupně se díky podpoře, kterou poskytuje místním firmám, proměnila v hnací motor ekonomického rozvoje celé oblasti se zhruba půl milionem obyvatel.

V rozlehlé místnosti v prvním patře parku hledí do obrazovek laptopů několik mladých mužů. Zamlklí dvacátníci a třicátníci z dřívějšího přístavního města (přístav se před lety odstěhoval) rozjíždějí byznys 21. století: jejich začínající firma Powervation se pokouší zpeněžit vynález umožňující digitální řízení toků elektrické energie v procesorech velkých počítačových serverů. Výsledkem snažení – jak to aspoň popisuje generální ředitel firmy se sedmi zaměstnanci – by měla být výroba a prodej minimikroprocesoru, jenž uspoří počítačovým firmám typu Google, IBM nebo Intel balík peněz za energii promrhanou v chladicích agregátech bojujících s přebytečným teplem, jež zahřívá jejich supercomputery. Jednoduše řečeno, začínající malá soukromá firma se usídlila v budově vládní agentury a ve vzájemné symbióze s ní se chystá zpeněžit rafinovanou počítačovou technologii určenou k úsporám při provozu jiné počítačové technologie.

Tygr, který myslí

Mladí muži z Powervation mají velké štěstí. Kromě svých nepopiratelných zásluh – vysokoškolského vzdělání, zápalu, energie a zkušeností z oboru – stojí na ramenou oslnivého irského úspěchu. Kdybyste tytéž muže potkali v Irsku před dvaceti pětadvaceti roky, byli by na tom přes všechny své klady nejspíš mizerně. Ostrovní země patřila mezi evropskou chudinu. Její životní úroveň odpovídala dvěma třetinám evropského průměru. Bez práce bylo 17 procent obyvatel, a to jenom díky tomu, že kdo mohl a uměl, odešel do sousední Velké Británie, Ameriky, Evropy nebo Austrálie. „Bez emigrace by tehdejší irská nezaměstnanost šplhala někam ke třiceti procentům,“ bude o něco později vysvětlovat zástupce jiné vládní agentury, jež měla lví podíl na irském úspěchu.

S Irskem to šlo od desíti k pěti. V polovině 19. století žilo v zemi 8 milionů obyvatel, koncem 60. let 20. století jejich počet sklouzl pod tři miliony. Pamětníci vzpomínají na chmurnou, depresivní atmosféru naprosté bezvýchodnosti. „Poslední Ir ať za sebou zhasne,“ říkalo se tehdy. Když ještě v roce 1988 britský týdeník The Economist publikoval studii o Irsku, umístil na obálku obrázek otrhané žebračky vzhlížející k dobře oblečenému kolemjdoucímu a opatřil ho titulkem: Nejchudší z bohatých. (Tuhle obálku vám teď s ironickým úšklebkem rádi ukáží na nejednom irském úřadě. Ještě ji mají schovanou.)

Obrat přišel na počátku 90. let a byl náhlý. „Irský boom byl jako nález neočekávaného, ale vítaného dítěte. Jednoho dne jsme se probudili a leželo na schodech,“ popisují zvrat renomovaní irští ekonomové v knize analyzující příčiny irské prosperity a především hledající způsob, jak irský zázrak udržet. Irsko má za sebou 16 let raketového růstu. Dnes je po Lucembursku nejbohatším členem Unie – životní úroveň je na 136 procentech průměru EU. Útěk nezaměstnaných ze země se proměnil v návrat doprovázený přívalem imigrantů z celé Evropy. Na počátku 90. let pocházelo 99 procent obyvatel země přímo z ostrova, dnes tvoří jednu desetinu přistěhovalci. Když v roce 1997 britský týdeník The Economist publikoval další irskou studii, umístil na obálku jednoduchý titulek: Keltský tygr.

„Naši“ třicátníci z technologického parku tedy mají opravdu štěstí – ocitli se ve správnou chvíli na správném místě. Před lety by nejspíš balili kufry. I tak by si ale s sebou odnášeli zárodek budoucího úspěchu. Irský zázrak totiž sice přišel náhle, jeho základy se ale tiše budovaly dlouhá léta. Pánové ze začínající firmy Powervation by nejspíš odcházeli alespoň se slušným vzděláním a nadějí, že si tam venku najdou pěkně placené místo v oboru. Irové svůj úspěch společně vymysleli. A přemýšlí o něm dál.

Aspoň budou vzdělané

Irský úspěch jednoduše okopírovat nelze, na tom se shodnou snad všechny studie a články. Jsou v něm zakódovány neopakovatelné okolnosti – společnost ovládající angličtinu a disponující na evropské poměry neobvyklým demografickým profilem s velkým počtem mladých lidí, kteří tím pádem nemusí platit tak velké sociální výdaje na důchody svých dědečků a babiček. Jenže když se Irů ptáte na jeden zásadní předpoklad jejich úspěchu, odpovědí vždycky znovu: „vzdělání“. Ty zástupy mladých, nezaměstnaných nebo velmi špatně placených lidí připravených k emigraci, které se staly jedním z hlavních magnetů pro zahraniční investory, byly ve skutečnosti na jejich příchod už připravené.

Ale po pořádku. Na počátku irského zázraku stojí klasické liberální reformy – otevřená ekonomika, velmi nízké daně, vyrovnaný rozpočet. Reformy umožnila dohoda napříč politickými stranami a celou společností. Vláda na konci 80. let seškrtala vládní výdaje, daně a přestala si půjčovat a celé to provedla s podporou opozice. Krok navíc podpořily odbory, jež se smířily se zmrazením mezd. Sociální dialog a konsenzus o budoucím směřování země, vyvolaný částečně názorovou blízkostí hlavních politických stran a částečně opravdu mizernou situací, v níž se země nacházela, funguje v zemi dodnes a je zmiňován doslova v každém rozhovoru, který s irskými úředníky o jejich zemi vedete.

Mezitím už fungovalo zmíněné vzdělání. Po bezplatných středních školách zavedli Irové i vyšší a univerzitní vzdělání zdarma, investovali peníze do výstavby nových vysokých škol (v sedmdesátitisícovém Limericku najdete tři) a povznesli se nad skutečnost, že z vlastní kapsy platí vzdělání lidem, kteří si nejspíš hned po promoci koupí letenku do Spojených států, protože doma pro ně není práce. „Irové v emigraci vykonávali podřadné práce. A my jsme si říkali, že pokud budou muset emigrovat další generace, budou alespoň vzdělané. Vyplatilo se to – časem se část z nich vrátila se zkušenostmi ze zahraničních firem, ale i peníze, které emigranti posílali rodinám domů, byly větší,“ vysvětluje pan Brendan Halpin z vládní agentury Industrial Development Agency, nebo prostě IDA, jednoho z hlavních strůjců irského štěstí.

Irové po provedení reforem nenechali věcem volný průběh. Vláda použila síť státních agentur k agresivnímu přilákání investic ze zahraničí a podpoře domácích podniků. IDA měla na starosti příchod investic ze zámoří, již zmíněná Shannon Development nebo větší Enterprise Ireland zase rozvoj místních firem. Ale jakých?

Součástí irského mýtu je představa o geniálním rozhodnutí, podle níž Irové předběhli čas a zaměřili se na počítačové firmy budoucnosti. Ve skutečnosti to tak jednoznačné nebylo. Po pravdě, IDA nejdříve lákala, koho šlo – jejím hlavním cílem bylo prostě snížit nezaměstnanost. Proto do Irska nejdříve proudila vedle dnes do nebe vynášených počítačových a farmaceutických firem také textilní výroba nebo výroba spotřebního zboží. „Naším cílem byla jakákoli firma, která měla potenciál pro export do Evropy,“ maže mýtus o geniálním rozhodnutí Brendan Halpin.

Jistá omezení tu ale přece jenom byla. „Jedním z důvodů, proč tu nemáme třeba automobilky, je jejich velikost. Zavření velkých továren o deseti nebo patnácti tisících zaměstnanců bychom nezvládli.“ A kromě toho měli Irové štěstí v neštěstí – na ostrově nejsou velké zdroje energie ani surovin, jakákoli těžší výroba tedy nedává ekonomický smysl a pokušení vytvářet pracovní místa těžbou uhlí nebo ještě jednou další obrovskou montážní halou neexistuje. Irové tedy musí hledat jinde a příznivá spirála se roztáčí – lehká výroba nebo centra služeb s velkou přidanou hodnotou nepotřebují nákladnou dopravní infrastrukturu. Celoroční produkci drahých léků naložíte do jednoho dvou letadel a software pošlete optickým vláknem, kam potřebujete. Mluví-li se v Irsku o investicích do infrastruktury, je řeč především o telekomunikacích. Evropské peníze, jež jsou samozřejmě dalším faktorem úspěchu, se neroztekly v co největším množství betonu pro automobily (i když silnice se samozřejmě stavěly také), ale podstatná část jich šla do přeškolovacích a vzdělávacích projektů, na jejichž realizaci mají Irové další agenturu.

Peníze z evropských fondů navíc pomohly Irům celý rozvojový projekt zastřešit. Kvůli distribuci peněz musí každá země vypracovat tzv. národní rozvojový plán na sedm let. Irové ten první sepsali v roce 1989 a v průběhu času zjistili, že jim tento způsob rozdělování peněz vlastně vyhovuje. Dnes mají pohromadě již čtvrtou investiční „sedmiletku“, ovšem v ní už mnoho evropských peněz nenajdete. Vláda dobrovolně sepisuje další investiční plány přesahující období jejího vládnutí (a musí se na nich tedy domluvit s opozicí), v nichž mixuje zbytky peněz z Bruselu s vlastními masivními investicemi do rozvoje země. Pokud se k penězům chcete dostat – a to třeba naši mladíci z Limericku rozhodně chtějí – čeká na vás vládní agentura, která má jasnou představu o tom, kam se země má v příštích letech ubírat a na co je ochotna vydat peníze.

Ani náhodou

Takže je čas vrátit se zpátky do Limericku. Vynález, který se začínající firma Powervation pokouší uvést do praxe, vznikl na půdě místní univerzity. Výzkum financovala v rámci národního rozvojového plánu agentura Enterprise Ireland a její styčný důstojník na univerzitní půdě také dohlédl, aby směřoval k praktické realizaci. Když celá věc pokročila až na práh komerčního využití – tedy zhruba po třech letech výzkumu – nasměroval celý projekt k založení nové irské hi-tech firmy.

V ní se sešli budoucí podnikatelé ze dvou sfér – jednak sami lidé z univerzity, jednak lidé, kteří mezitím získávali ostruhy v nadnárodních počítačových firmách přilákaných do země IDA: evropská centra zmíněných firem Google, IBM či Intel sídlí právě v Irsku. Ti měli zkušenosti z byznysu, ale šéf firmy Antoin Russell spolu se svým provozním ředitelem Alanem Dunnem při otázce, zda by firmu dokázali rozjet bez pomoci agentur, jenom vyprsknou smíchy: „To tedy ani náhodou!“

Powervation potřebuje ke svému rozjezdu kromě mozků zhruba 45 milionů eur. Dostat se k nim není samozřejmě žádná legrace – pokud nemáte bohaté strýčky nebo známé, jsou jedinou možností rizikoví investoři a ti chtějí za svůj vklad podíl ve firmě. Pokud by se skupina začínajících podnikatelů spolehla na ně, měla by nakonec peníze, ale firma by patřila někomu jinému.

Zakladatelé Powervation tedy zamířili do Shannon Development, která s Enterprise Ireland úzce spolupracuje. Tam získali za zvýhodněný nájem kancelář a bezplatného poradce, jenž je provádí krok za krokem, radí jim, jaké existují granty, dotace a další možnosti financování. Peníze pocházejí opět z národního rozvojového plánu a do podoby jednotlivých grantů je mixuje sama agentura. Takový Antoin Russell se teprve během našeho rozhovoru od svého provozního ředitele dozvěděl, že část peněz na jeho projekt vlastně pochází z Evropské unie.

O patro níž sedí šéf Technologického parku John Dillon a vysvětluje, jakým směrem hodlá jeho agentura popostrčit vývoj příště. Kromě počítačových technologií teď financují na univerzitě úplně jiný výzkum – vývoj nových technologií pro výrobu biopaliv. Ty jsou podle jejich názoru ještě pět let od bodu, kdy na jejich základě bude možné postavit normální podnikání, což je vzdálenost, do které normální soukromý byznys nepůjde. Shannon Development ale ano, jeho analytici jsou přesvědčení, že je to cesta správným směrem. „Za tři roky, až výzkum pokročí, převezmou jeho výsledky soukromé firmy,“ říká pan Dillon. „Pokud bychom mezitím vývoj nepodporovali my, nemohly by naše firmy být za několik let v tomto oboru na špici.“

Telefonát ve tři ráno

Ve své schopnosti nacházet směr (nebo se o to alespoň pokoušet) nejsou Irové sami. Dánové se například rozhodli, že se jejich země pokusí během následujících patnácti let oslabit svou závislost na ropě. Je to možná utopické, to ale musela být v Irsku i představa, že zemědělský ostrov, ze kterého prchá, kdo může, se do deseti let stane prosperující zemí na špici technologického pokroku – kam se naopak pospíchá za atraktivní prací a dobrým výdělkem. V Dánsku kvůli své vizi sestavili komisi, v níž jsou vládní i opoziční politici, nevládní organizace, osobnosti veřejného života, vědci. Výstupem má být akční plán, který, pokud vznikne, jistě nemusí mít obavu z nedostatku podpory napříč společností. S jistotou víme, že výrok ‚Dánové se chtějí zbavit ropné závislosti‘ v tuto chvíli není jenom novinářskou nadsázkou.

Nebo takové Finsko. Kvůli co nejhlubšímu zapojení země do činnosti Evropské unie tu dvakrát týdně, vždy ve středu a v pátek, zasedá „Velký výbor“, což je co do složení malá kopie parlamentu řešící výhradně evropské záležitosti. Ve středu je vždy na programu revize závazných právních dokumentů proudících z Bruselu, v pátek debata o strategických a jiných nezávazných materiálech, ke kterým státy žádná oficiální stanoviska zaujímat nemusí (česká obdoba, parlamentní Výbor pro evropské záležitosti, se schází jednou za tři týdny a podle slov svého předsedy Ondřeje Lišky stačí tak pouze zaujmout stanovisko k závazným legislativním dokumentům, k nimž se musí vyjadřovat povinně).

Finové tedy dnes dumat nad tím, jak zahájit debatu o evropské ústavě, opravdu nemusí – debatují o ní od chvíle, kdy se tato myšlenka ještě neformálně objevila mezi evropskými politiky. Ostatně Finové to s konsenzuálním přístupem k zahraniční politice myslí smrtelně vážně – známý je případ, kdy finský předseda vlády neváhal před koncem rozhádaného evropského summitu v červnu 2005 telefonovat ve tři hodiny ráno z Bruselu do Helsinek šéfovi opozice, aby se ujistil, že s postojem, který hodlá v napjaté atmosféře jednání o evropském rozpočtu zaujmout, jeho politický sok souhlasí.

Vím, že nic nevím

Čechy ještě poměrně nedávno také spojovaly společné cíle. Na počátku 90. let se tady většina společnosti shodovala na potřebě vybudovat demokratickou společnost. Dalším cílem byla integrace do západních struktur – silná shoda na vstupu do NATO, menší, ale přesto fungující dohoda na potřebě členství v Evropské unii. Do roku 2004 se do značné míry hrálo podle cizích not – plnila se kritéria nutná ke vstupu do zmíněných organizací. Teď jsme jejich členy. Další noty si musíme psát sami.

Dohodnout se na dalším směřování země je však v Česku v tuto chvíli prakticky nemožné. Potvrzují to politici, lidé z jejich okolí i šéfové odborů a podnikatelů. Až na výjimky z řad ODS toho navíc litují. „Já si neumím představit, že tahle válka se povede nekonečně dlouho. Ta země si to nemůže dovolit,“ mluví o neshodách mezi politiky sociální demokrat Lubomír Zaorálek. „Je to asi chyba, neodpovídá to vidění západní civilizace,“ dodává na dálku Ladislav Mrklas, šéf think tanku ODS CEVRO, jehož cílem je vzdělávání budoucích i současných politiků. Oslovení politici KDU-ČSL a Strany zelených o tom, že dnešní stav je tristní, už nepochybují vůbec. „Této zemi v tuto chvíli nikdo nevládne,“ konstatuje poslanec zelených Ondřej Liška.

To je však jediné, v čem spolu politici souhlasí. Vzápětí se totiž ocitáme v prostředí nesmiřitelného ideologického střetu dvou hlavních politických stran. „Náš soupeř není chiméra. On opravdu existuje. Jeho uvažování je podle mého názoru zcela vadné. My ho musíme korigovat a k tomu potřebujeme politickou sílu,“ popisuje svůj postoj ke konkurenční ODS Lubomír Zaorálek. A na opačné straně? „U nás je ideologie v rozměrech období studené války. Je brána jako nesmiřitelný souboj dobra a zla. Pro nás je tím dobrem svoboda. Pro ně rovnostářství,“ popisuje již zmíněný Ladislav Mrklas.

V Česku tak proti sobě stojí dva vyhraněné světy, které samy sebe popisují jako bojovníky za svobodu (ODS) nebo bojovníky proti neodpovědnému elitářství (ČSSD). V každém případě bojovníky. Obě strany zvolily rétoriku, v níž ochraňují své voliče před zvůli těch druhých. Couvnout v takové situaci do pragmatické každodenní roviny snadno nelze.

Jaká je ale budoucnost Česka? Kam nás politici vlastně vedou? „Já jako politik nemám ambici vás někam vést, nemám ani ambici říkat, jak má tahle země vypadat. Mám ambici rozšiřovat prostor pro tvůrčí potenciál lidí,“ vysvětluje vrcholný politik ODS Petr Gandalovič. To už jsme až po uši v ideologickém střetu. Napravo stojí liberálové, kteří tvrdí, že všechno vyřeší trh. Že je to hloupá karikatura? Tak poslouchejte: „Pokud trh vyústí v to, že se u nás budou vyrábět lokomotivy nebo software, tak já s dovolením ambici tohle ovlivňovat nemám,“ popisuje svůj postoj k možnému selektivnímu přístupu k zahraničním investorům ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič a hned se ptá: „Vy snad víte, že budoucnost je více v softwaru než v lokomotivách? Já tedy ne.“

Poznal, popsal, zapudil

V tuto chvíli každá další debata skomírá. Pokud není shoda ani na tom, že Česko je potřeba někam vést, je další pátrání marné. Ale pozor. V této zemi se ví, že současný ekonomický růst není dlouhodobě udržitelný a že naděje je ve vzdělanostní společnosti a moderních technologiích s vysokou přidanou hodnotou, stejně jako se to ví kdekoli jinde. A ví se to zcela oficiálně. Stačí si přečíst dokument s nelákavým názvem Národní strategický referenční rámec, který musí předložit ke schválení Bruselu každá země, která chce čerpat evropské dotace. V dokumentu zpracovaném pod dohledem právě ministerstva pro místní rozvoj a volně přístupném na webu najdete analýzu současného stavu a rozpis operačních programů, v jejichž rámci chce Česko v příštích sedmi letech přerozdělit téměř sedm set miliard korun, tedy v podstatě jeden celý český státní rozpočet navíc.

„Silný příliv zahraničních investic do České republiky podstatně změnil charakter české ekonomiky. Budoucí ohrožení spočívá v tom, že nízkonákladová strategie některých zahraničních investorů může vést k jejich odchodu z ČR, což by přineslo vážné sociální důsledky,“ stojí hned na straně pět dokumentu, který začala psát už předchozí vláda a letos v listopadu schválila a odvezla do Bruselu ta současná. Je pro Česko příznačné, že ČSSD dokument s výhledem na sedm let dopředu průběžně nekonzultovala s opozicí a ta ho, poté co se dostala k moci, zase částečně upravila k obrazu svému, tedy s větším podílem peněz do rukou krajských hejtmanů (ti jsou v drtivé většině z řad ODS) a na výstavbu silnic.

Dokument popisuje všechny nešvary Česka, o nichž se běžně dočítáte v tisku, včetně zadluženosti, nízké produktivity práce, nedostatečného počtu vysokoškoláků, špatné vymahatelnosti práva, zaostalé veřejné správy, nedostatku kvalitní pracovní síly a převahy velkých podniků na tvorbě HDP. Z dokumentu je jasné, že Česko sice právě prosperuje, ale je zároveň chronicky nemocné. Jakápak tedy neshoda? Při rozhovorech se zástupci odborářů a podnikatelů navíc rychle zjistíte, že s definicí problémů souhlasí vlastně úplně všichni. Všichni vědí, že Česko není moderní země a potřebuje proměnu. V čem je tedy problém?

Vláda sociálních demokratů svůj návrh výše zmíněné analýzy schválila v květnu loňského roku. Tedy v době, kdy naplno běžela její předvolební kampaň, jejíž poselství si nemohl nikdo poplést: vše je v pořádku, s námi země prosperuje, nic není potřeba měnit. My jsme jistota, protivník neodpovědný experimentátor. Ve stejnou dobu také tatáž vláda schválila kontroverzní zákoník práce, který rozhodně není krokem k pružnému pracovnímu trhu, po němž se také všeobecně volá. „Víte, my to všechno v dlouhodobém programu máme, tam to najdete,“ vysvětluje schizofrenní postoj ČSSD Lubomír Zaorálek. „Nedívejte se na to zle. Před volbami musíte dávat srozumitelný obraz veřejnosti. My jsme se těžce rozhodovali třeba právě v otázkách flexibility trhu práce. Ale nakonec, protože jsme potřebovali dát srozumitelný obraz veřejnosti, že se na nás může spolehnout a že některé věci budeme garantovat, tak jsme pochybnosti zapudili.“

Úplně mimo

V Česku se tedy bojuje dál. O co vlastně? Strany hledají okamžitá témata, která jim zvednou preference. „Jsme v permanentní předvolební kampani,“ popisuje atmosféru ve stranách Lukáš Jelínek, který dříve patřil k širšímu okruhu poradců premiéra Vladimíra Špidly. Problém je podle něj pohřben už v samotných partajích, které se nepodobají moderním aparátům západní Evropy. „U nás abyste lidi s vysokoškolským vzděláním, špičkové odborníky uvnitř stran pohledal. Když přijdete na schůzi, lidé nediskutují o programech, řeší personální věci. Kdo kam bude a nebude zvolen, kdo koho podrazil.“ Podle sociálnědemokratického zasvěcence si tři tradiční strany pěstují klubovou mentalitu svých voličů a celou společnost záměrně polarizují. „Modernizovat by se měly samotné politické strany,“ končí rozhovor Lukáš Jelínek. „Hlavní témata stranického života jsou v tuto chvíli úplně mimo tuto společnost.“

(Respekt, www.respekt.cz)