Únor 2007

Recepty proti korupci

Jaroslav Spurný

Chtějí-li Češi čisté ruce, nesmějí se bát mýdla. O korupci, boji proti ní a jeho neúspěchu se popsaly v Česku za posledních pět let hory papíru. Různých koncepcí, jak bránit úplatkům, máme desítky, ale situace se nemění. Podle některých může za slabost státu v boji proti korupci politické klima, podle jiných neschopnost policie a justice. A nemalé procento k tomu s fatální odevzdaností dodává, že korupce a klientelismus jsou prorostlé naší společností už od doby Rakousko-Uherska a nedá se s tím moc dělat. Opravdu ne?

Je ospalé podzimní ráno, městečko Pezinok se probouzí do mlžného počasí. V kavárně v místním obchodním domě sedí pár hostů. „Kde je tu Speciální soud?“ Tato otázka zvedne všechny ze židle. Cesta z kavárny k soudu je jednoduchá a krátká, povídání o ní ale delší: hosté mají potřebu vyjádřit pýchu na to, že právě v jejich městě sídlí instituce, která se za krátkou dobu své existence stala synonymem slovenského boje proti korupci a místním mafiím. „Konečně se někdo postavil těm grázlům, kteří si mysleli, že mohou všechno, krást, podvádět, vraždit a to všechno s krytím těch nahoře,“ říká muž, který nám cestu k soudu pro jistotu vysvětlí třikrát.

Před branou Speciálního soudu SR jsme z centra autem za dvě minuty. Areál bývalých kasáren působí přes plot zvýšený ostnatým drátem ošuntěle a výhrůžně. „Sem bych nechtěl přijet v poutech,“ říká fotograf. Rekonstruovaná budova soudu ukrytá uvnitř areálu působí ale přívětivě, stejně jako domky s byty pro soudce postavené kousek od ní. Areál patří mezi nejchráněnější objekty na Slovensku.

Soudců je zatím třináct, všichni prošli bezpečnostními prověrkami, což běžní soudci na Slovensku ani u nás nepotřebují. Berou v průměru trojnásobný plat než jejich normální kolegové – to aby lépe čelili nástrahám korupce. Soud řeší ty nejvážnější případy, má na starosti zločiny politiků, policistů, soudců, organizovaných gangů a ekonomické trestné činy s velkou škodou. Soud byl zřízen také proto, aby se zpřetrhaly regionální vazby mezi justicí, politiky a zločinci, budované vlastně už od vzniku samostatného Slovenska a hlavně za vlády Vladimíra Mečiara. Okresní bossové podsvětí mají na Slovensku pod kontrolou jak některé soudy, tak policisty a politiky a spousta vyšetřovaných zločinů byla zametena pod koberec. Slovenská média jsou za deset let plná případů, kdy privatizátoři, tuneláři, ale i gangsteři unikali vazbě, vyšetřování, natož aby se vůbec dočkali soudu. Speciální soud řeší žaloby dodané speciální prokuraturou a ta má zase k dispozici dvě policejní elitní jednotky – pro boj s korupcí a organizovaným zločinem. Odvolat se proti rozsudku lze jen k Nejvyššímu soudu. Vliv regionů je naprosto zničen.

Bez váhání

Příběh vzniku slovenského Speciálního soudu dokazuje, jak významnou roli hraje v boji proti korupci politická vůle tento zločin potlačit. Když v roce 1998 ztratil moc Mečiar a nastoupila vláda Vladimíra Dzurindy, řešili její členové opravdu nepěkné dědictví. Podezřelé privatizace podniků do rukou přátel bývalého premiéra a jeho politických souputníků. Podezření, že ekonomická moc se kupovala úplatky. Od ovládnutí košických železáren přes ropný průmysl až po malé okresní firmičky. Trvalo pět let, než Dzurindova vláda našla recept, jeho hlavním tvůrcem byl tehdejší ministr spravedlnosti Daniel Lipšic.

Slovensko vlastně neudělalo nic jiného, než že se inspirovalo úmluvami o boji proti korupci schválenými OSN, Radou Evropy nebo evropskými komisaři. Lipšic, absolvent amerického Harvardu, do systému boje proti korupci navíc vnesl zkušenosti FBI s nastrčenými policejními agenty a utajenými korunními svědky. Od prvního nápadu po skutečný vznik soudu uběhly dva roky. Byly problémy s prověrkami soudců, se sídlem instituce. Ale pak se to rozjelo.

Předseda Speciálního soudu Igor Králik je na první pohled silnou osobností. Mluví otevřeně, přímo a svá slova dokládá tabulkami a analýzami. „Když mě přede dvěma lety oslovil ministr spravedlnosti Lipšic, zda bych to místo vzal, neváhal jsem ani okamžik. Věděl jsem, že je nutné s korupcí něco udělat, a celý projekt mi připadal skvělý,“ vzpomíná. O své práci mluví se zřetelnou hrdostí a nadšením. Za rok a půl existence odsoudili za korupci skoro dvě stě lidí a rozdali tresty v minimální výši kolem pěti let (pro srovnání: u všech českých soudů byla za stejnou dobu odsouzena pro korupci zhruba polovina tohoto počtu – většinou k podmíněným trestům, protože šlo o výhradně o menší případy, třeba přednostní získání bytu nebo vydání řidičáku a podobně).

„Byla tu politická vůle bojovat proti korupci. Policisté i žalobci věděli, že stát má zájem likvidovat mafie i úplatkáře. Osvědčilo se nám jak nasazování odposlechů, tak velký počet nasazení tajných policejních agentů do zločineckého prostředí, jejich informace jsou nenahraditelné,“ říká Králik.

Systém začal fungovat

Jen krátce na ukázku. Speciální soud odsoudil osmičlenný gang, který tuneloval Devín banku přes nastrčené bílé koně, které potom vraždil. Mezi rozsudky najdeme dva doživotní tresty. Kauza z přelomu tisíciletí se předtím pohybovala po krajských soudech a teprve Speciální soud dokázal vynést rozsudek (těžko srovnávat s Českem, tady podobný případ tunelování spojený s vraždami nemáme, asi dvacítka rozsudků spojená s tunelovanými bankami se pohybuje ve výši pěti až sedmi let, ale na Slovensku šlo o zásadní průlom a vlastně první rozsudek za tunelování bank).

Práci soudu nelze posuzovat jen jednotlivými rozsudky, nebo tím, že schválil v posledních dvou letech nasazení více než stovky tajných agentů, ale tím, že systém začal fungovat. Slovensko se v žebříčku vnímání korupce posunulo kousek výš – Česko zatím ale nepředstihlo. Chlácholit se tím by však bylo hodně smutné: na Slovensku byl stav korupce v době vzniku Speciálního soudu opravdu špatný. Pro českého pozorovatele by mělo být spíš alarmující, jak se rychle situace v obou zemích začala přibližovat.

Králik připouští, že se na lavice soudu zatím nepodařilo dostat žádné politiky, vysoké státní úředníky nebo třeba zkorumpované policisty. „Ale jsme tu příliš krátce, a soudíme hodně staré případy,“ vysvětluje. Navíc soud mohl v klidu pracovat pouze rok a půl. Po nástupu vlády Roberta Fica stojí soud před zrušením anebo degradací a Králik dnes většinu času věnuje elaborátům, které před vládou obhajují existenci a práci soudu.

Zdá se, že marně. Nový ministr spravedlnosti Štefan Harabín navrhl před čtrnácti dny zrušení soudu a jeho rozhodnutí podpořila i nejvýznamnější justiční instituce – soudní rada. A taky prezident Ivan Gašparovič. Politikům soud vadí. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Slova, slova, slova

Slovensko dával Česku za vzor v rozhovoru pro Respekt ještě před osmi měsíci Peter Ainsworth, hlava odboru ministerstva spravedlnosti USA, který řídí vyšetřování těch nejzávažnějších případů korupce. „Úplatkáři musí mít strach,“ tvrdí Ainsworth. Aby ho dostali, stačí podle něj politická vůle se s problémem vyrovnat a pár právních nástrojů umožňujících policii, žalobcům a soudcům jednat efektivně. A samozřejmě dostatek financí. Ainsworth je právníkem, který stál před soudem jako žalobce i jako obhájce, a už před lety se specializoval na mor jménem úplatkářství. V boji proti němu propaguje – zjednodušeně řečeno – systém založený na tajných agentech, odposleších a spolupráci s dopadenými korupčníky, kteří za slib nižšího trestu pomáhají odhalit další pavouky v korupční síti – třeba i na těch nejvyšších místech.

Je to samozřejmě úmorná práce a běh na dlouhou trať. V USA se stal jednou z vnitropolitických priorit během aféry Watergate. Tamní exekutiva od té doby dodává do právního systému instituty jmenované Ainsworthem, který připouští, že ani ony nejsou samospasitelné. O tajných agentech a jejich možném zneužití (což je hlavní argument jejich tuzemských dosud vítězných odpůrců) se tam ostatně diskutuje už třicet let. „Ale veřejnost i politici si uvědomují závažnost korupce a je zájem ji co nejefektivněji potírat,“ dodává Ainsworth.

V Česku se o boji proti korupci mluví od půlky devadesátých let – ale jen mluví. V indexu vnímání korupce sestavované Transparency International jsme se od té doby postupně propadli z 31. na 54. místo. Je pravda, že loni se to o něco málo zlepšilo, země se přestala propadat a dokonce vystoupala na 46. příčku, ale na úlevný jásot to zatím nevypadá. V nedávno zveřejněném průzkumu Gallupova ústavu (provedeném v šedesáti zemích) jsme dopadli dost katastrofálně. Například 17 % Čechů uvedlo, že v minulém roce dalo úplatek (v Unii je průměr dvě procenta, třeba v Rusku přiznalo úplatek osm procent obyvatel, v Polsku pět). Tři čtvrtiny tuzemců si myslí, že vláda s korupcí bojuje neúčinně nebo vůbec, a každý třetí z nich, že vláda korupci podporuje. Jsme na tom bídně i ve srovnání se státy jako Pákistán.

Miloš Zeman vyhrál před osmi lety volby heslem boje proti „špinavým rukám“. Sliboval rázné zametení s tuneláři, podvodníky i korupcí. Ale jeho vláda, jištěná opoziční smlouvou a tím pádem vlastně nulovou opozicí, dělala opak. O akci čisté ruce se sice formálně halasilo, v praxi však vláda dávala občanům lekce korupčního chování ve velkém. Ministři prosadili řadu podezřelých miliardových zakázek, které páchly na sto honů (dálnice D 47, nákup gripenů, Internet do škol, prodej ruského dluhu atd.).

Zemanův nástupce Vladimír Špidla měl vůli proti korupci bojovat – materiál jeho vlády o úplatcích byl velmi kvalitní. Upozorňoval na propojení různých poradenských a konzultačních firem na politiku a vysoké odměny za jejich práci, které mohly být kamuflovanými úplatky, zabýval se stavem v regionech. Ale Špidla byl u vesla krátce a Stanislav Gross pak vrátil vše do starých kolejí (podezřelé zakázky jako Unipetrol, biolíh, nákup vojenských transportérů atd.). Pak přišel Jiří Paroubek – opět s plánem, že s korupcí zamete. Ale zdědil po předchůdci tolik korupčních smluv, že se nakonec rozhodl raději nic nerozviřovat a bránit štít své strany. Nová Topolánkova vláda schválila před měsícem dokument o boji proti korupci silně inspirovaný právě Slovenskem. Počítá se zřízením speciálního soudu i institutu korunního svědka (tedy člověka, který výměnou za nižší trest nebo beztrestnost svědčí proti důležitějším korupčníkům). Ale i tento materiál je zatím jen cárem papíru – ministři k němu zatím nepřidali konkrétní činy, třeba rychlé prosazení nového trestního řádu, který je připraven ještě z minulého volebního období, nebo zásadnější změny na vedoucích místech v policii nebo státním zastupitelství. Přitom právě slovenský příklad říká, že odvážní policisté a prokurátoři jsou pro „antikorupční reformu“ klíčoví.

Evropo, dej nám pokoj

Zůstaňme ještě chvíli u dokumentů. Je to opravdu důležité. Rada Evropy schválila před sedmi lety materiál nazvaný Trestněprávní úmluva. Zjednodušeně řečeno, snažila se pojmenovat, co to korupce je. Nejde o nějaký teoretický rozbor. Úmluva vznikla proto, aby státy Evropské unie sjednotily své zákony a korupce byla jako trestný čin všude pojmenována stejně. Zemanova vláda ale v roce 2000 úmluvu nepodepsala. S tím, že naše zákony na potírání úplatků zatím stačí a normy sjednotí až nový trestní řád. Na kterém ovšem její experti nepracovali. V dobovém tisku nenajdeme o odmítnutí podpisu žádné politické vyjádření, pouze článek ve věstníku Úřadu vlády, který říká, že úmluva je dobrý plán. Jaké byly skutečné výhrady vlády? Třeba měla strach, že by nové zákony mohly dosáhnout až na politiky. Nebo si uvědomovala, že zákony opravdu určují morálku – pro úplatkáře je lepší se vymlouvat, že jsme zpackanou a korupční soutěží neporušili zákon, než podezřelou soutěž vysvětlovat s hrozbou paragrafu v zádech a vraty vězení v mysli. Tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl vzpomíná, že hlavní překážkou pro vládu před sedmi lety bylo, že Evropa doporučuje, aby v právním řádu byl zaveden agent provokatér. „To připomínalo praktiky StB,“ vzpomíná Motejl.

Od té doby žádá pravidelně vláda (naposled Paroubkova letos v květnu) o jakousi výjimku, která prozatím umožňuje nerespektovat zákony Unie. Bruselu nezbývá než s výhrůžně vztyčeným prstem výjimku schvalovat. Nový trestní řád sociálnědemokratická vláda nakonec předložila, ale neprošel minulou sněmovnou – na ostudném jednání, kterému byla přítomna polovina poslanců.

A tak jedeme pořád postaru. Jinak – a opět zjednodušeně – řečeno: u nás lze korupci stále postihnout pouze tehdy, když jedna osoba uplatí druhou a prokáže se to. Západní Evropa je – aspoň v psaných zákonech – mnohem dál. Třeba korupcí není jen finanční úplatek, ale také nepeněžité výhody. V dokumentu se to jmenuje obchodování s vlivem a směřuje proti politikům a hlavně státním úředníkům, kteří nemusí nutně dostat za korupční jednání peníze, ale například vlivný post. Jen pro příklad, podle tohoto zákona by musel být souzen bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. Soud by musel rozhodnout, zda Kavanův generální sekretář Karel Srba nedostal své významné místo jen proto, že šel panu ministrovi v řadě věcí na ruku (třeba ve slavném případu Český dům v Moskvě, kdy smlouvu o velmi nevýhodném pronájmu pro stát připravil Srba), a zda se ministr jeho povyšováním choval či nechoval jako korupčník. Nebo čerstvě současný šéf financí Vlastimil Tlustý: coby muž svázaný už čtrnáct let s firmou Nomura prosadil svým dnešním vládním vlivem schválení pochybného smíru, dohody, jejíž součástí byla i žádost o milost pro manažery Nomury, stíhané za miliardový podvod. To je obchodování s vlivem, o kterém mluví Evropská unie jako o zásadním projevu korupce, a které Česko jako trestný čin zatím ignoruje.

Je pravda, že obchodování s vlivem se špatně dokazuje a Respektu se nepodařilo zjistit nějaký rozsudek vynesený na západ od českých hranic. Dokazování úmyslu korumpovat je složité, ale zákon má odstrašující a výchovnou funkci. Už to by byl v Česku – kde úředníci i policie vysvětlují konec práce na případu argumentem, že chování těchto a podobných mocných nebylo „proti zákonu“ – obrovský pokrok.

V Ugandě recept zabral

Evropská unie nám už několik let dost tvrdě vytýká, že neexistuje žádná korupční odpovědnost právnických osob. Tedy firem. Nejde jen o to, že by někdo z nějaké firmy někoho uplatil a prokázalo se mu to. Stačí prokázat, že firma dostala zakázku za okolností, které naznačují korupci (třeba bez soutěže, nebo slibem láce, která se pak po vítězství ukáže dodatečným „zvýšením nákladů“ jako lež), a společnost je podrobena sankcím – třeba ztratí možnost ucházet se o další veřejné zakázky. Česko nemá ani protikorupční paragraf, který by řešil mezinárodní uplácení, jinými slovy nemůže stíhat tuzemského korupčníka, který uplácel třeba v Gruzii, protože se to stalo mimo naše území. To vše je už v Evropě víceméně běžné.

A nakonec informace. Evropa prosazuje co nejvyšší otevřenost veřejných zakázek, zatímco v Česku se většina informací schová pod nálepku obchodního tajemství. Světová banka přišla před šesti lety se zásadním odhalením. Vycházela ze zkušenosti svého financování vzdělávacího programu v Ugandě. Pět let mizela většina peněz z programu (až devadesát procent) někde jinde než ve školách. Teprve v roce 1999 se trend prudce obrátil – osmdesát procent peněz skončilo opravdu ve školství. Důvod? Světové bance se podařilo v ugandských médiích prosadit zveřejnění výše dotací i způsobu, jak s nimi bylo nakládáno, a vláda si netroufla peníze ztopit. V Česku sice platí zákon o svobodném přístupu k informacím, ale státní či obecní instituce stále zveřejňují o různých soutěžích a zakázkách jen minimum informací.

„Stále neplatí nový trestní řád, nemůžeme se k dohodě připojit,“ stojí i ve zdůvodnění Paroubkovy vlády, proč žádala v květnu Unii o povolení měkčího postihování korupce. Teď je u moci kabinet Mirka Topolánka, který slibuje tvrdé zametení s úplatky. Ale jak je možné, že ve všech těch slovech neslyšíme ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který by měl prosadit nový už hotový trestní řád do programu sněmovny? „Mám to v plánu po Novém roce, pokud budu stále ministrem, teď v době jednání o vládě si nejsem jistý, zda by to prošlo,“ říká Pospíšil.

My si to jen myslíme

Český boj proti korupci, nejen vládní, ale jak jej vedou odpovědné úřady, policie či justice, je plný alibismu. Například policie v létě odložila vyšetřování možné korupce v projektu Internet do škol s tím, že se nenašly důkazy, které by prokázaly, že byl spáchán trestný čin. Ale v rozhodnutí také stojí, že „soutěž nebyla průhledná a má řadu podivných indicií, svědčících o zákulisních dohodách“. Kvůli ilustraci českého boje proti korupci je dobré si případ Internetu do škol připomenout.

Před šesti lety přišlo ministerstvo školství vedené Eduardem Zemanem s projektem neoficiálně zvaným Internet do škol (později Indoš). A už od počátku bylo na něm hodně podezřelého. Jen pro připomenutí z dobového tisku: o sedmimiliardovou soutěž na vybavení škol počítači a internetem se ucházelo šest firem. Pět bylo vyřazeno z formálních důvodů. Třeba jedna z nich nedala předepsané firemní razítko na dno krabice, ve které projekt dodala. Aniž bychom šli do podrobností, je možné konstatovat, že vítězná zakázka byla i pro laika viditelně předražená a pro stát nevýhodná. Projekt prověřoval v roce 2003 i Nejvyšší kontrolní úřad – konstatoval, že skoro miliarda byla státem vynaložena nezákonně. Navíc učitelé si stěžovali, že počítačové programy dodané vítěznou firmou AutoCont jsou problémové a jsou s nimi potíže. Pětiletý program, který měl vybavit školy komplet počítačovým vybavením a spojením, loni skončil. Podle jarního rozhodnutí ministerstva školství neúspěšně – na počítačové vybavení škol se bude muset ještě několik let vydávat ročně miliarda korun.

Celá akce prostě zaváněla korupcí. Protikorupční policejní jednotka ji taky kvůli tomu začala v roce 2003 prošetřovat. I na základě nálezu NKÚ. Věc prověřoval i Úřad pro hospodářskou soutěž. Výsledek? Nic se vlastně nestalo. Policie dva roky odmítala o vyšetřování případu jakkoli informovat se známým odkazem na to, že „vyšetřování probíhá a informování by je mohlo poškodit“. Ozvala se teprve před rokem, na tiskovce si postěžovala, že ministerstvo odmítá dodat důležité dokumenty. Listiny vzápětí dostala. Pak bylo zase ticho a letos v červenci oznámila policie, že vyšetřování odkládá. „Nenašlo se dost důkazů, abychom proti někomu mohli zahájit trestní stíhání,“ uvedla tisková mluvčí jednotky Alena Vokráčová. Víc nechce říci ani dnes. „Ano, byly tam podezřelé indicie, ale nevedly k žádnému obvinění,“ opakuje.

Indoš byla soutěž, která nesla všechny znaky korupce. Zřejmě zmanipulovaný výběr vítěze. Předražený projekt s řadou pro stát nevýhodných smluv. Firmy, které se realizace zakázky účastnily, pak investovaly do politiků. (Například Vydavatelství Dům dostalo od vlády dva miliony korun, aby sledovalo, jak se o projektu píše v médiích, a pak rozdělilo články na kladné a záporné. Konkurence by to zvládla za desetinu ceny; Vydavatelství pak sponzorovalo kampaň sociálně demokratických politiků, nebo kuchařskou knihu jednoho z ministrů).

Jak by s případem naložili ve staré Unii nebo třeba na Slovensku? Byly by nasazeny odposlechy, využiti tajní agenti. Zákony by pravděpodobně přinesly podezření na všechny zúčastněné strany, že se dopustily korupce. Stačily by pouze důkazy, že se spousta věcí dala pořídit levněji. Zkoumaly by se kontakty politiků s firmami, které jim zaplatily kampaň nebo vydání knihy. Možná by byl verdikt nakonec stejný, ale jak říká místopředseda Nejvyššího soudu Tomáš Kučera: „Určitě by to mělo výchovný účinek. Když vám vážně hrozí trestní stíhání, dáte si příště pozor.“

Nemohla by si vzít Internet do škol jako varovný příklad neúspěšného boje s korupcí současná vláda? Neměla by prozkoumat, proč byl neúspěšný? „Nemohu nikomu zadávat, co má vyšetřit,“ odpovídá ministr spravedlnosti Pospíšil. (Mimochodem, jeho stranický šéf Mirek Topolánek založil sdružení Becario, které podporuje studenty technického zaměření. Jedním ze sponzorů sdružení byl vítěz Indoše – firma AutoCont.) „Státní zastupitelství nepracuje na zakázku,“ dodává Pospíšil. Nejde ale o přímý rozkaz, ten je skutečně nepřijatelný. Ani na Slovensku nedělá Speciální soud věci na politickou zakázku, ale na základě politické vůle. O to přece jde. Vytvořit podmínky, aby policie nemusela případy odkládat a ve zdůvodnění naznačovat, že sice nějakou korupci v konkrétním případu tuší, ale je bezmocná ji stíhat. „Jo tak to myslíte. Přece jsme vytvořili vládní materiál pro boj s korupcí,“ říká Pospíšil. Kolečko se uzavírá.

Jako na dlani

Peter Ainsworth má zcela jistě pravdu, když říká, že dobré zákony a dobře cílená represe mohou v boji proti korupci vítězit. Ale pouze v případě, že je to vůle politické moci. Všechny zákonné atributy, které dával pan Ainsworth za vzor před několika měsíci, jsou vlastně bezmocné proti tomu, co chtějí politikové. Ti mohou sice formálně deklarovat zájem na zničení úplatkářů, ale pokud nevytvoří prostředí, ve kterém to jde, mohou mluvit donekonečna.

Slovensko má dnes Speciální soud, speciální prokuraturu, tajné agenty i chráněné korunní svědky. Také speciální policejní jednotky, které se korupcí a organizovaným zločinem zabývají. Pouhý rok a půl jejich práce ukázal, že to funguje. Ale bez posvěcení politiků to prostě nejde.

Nový slovenský ministr spravedlnosti Harabín (člověk Vladimíra Mečiara) prosazuje, aby byl Speciální soud zrušen, anebo jeho pravomoc snížena na úroveň okresního soudu – odsouzení by se zase mohli odvolávat k regionálním soudům, k těm, kvůli kterým byl Speciální soud vytvořen, aby se přetrhaly místní vazby. To je jasná cesta zpět. Minulý týden se premiér Robert Fico přiklonil k druhé variantě – jako politický vůdce parlamentní většiny, která bude o změně statutu soudu rozhodovat, a prestiži soudu zvoní hrana. Stane se nevýznamnou institucí maximálně krajského formátu.

To je poučení pro tuzemské politiky. Mají to jako na dlani. Dobře vědí, že bojovat s korupcí bez jejich podpory prostě nejde. Většina občanů si ale myslí, že naši politici proti korupci nebojují, část tuzemských obyvatel dokonce, že ji podporují. Už léta se nám vrací fatální otázka: Proč nechtějí? Co jim v tom brání? Sami politici tyto otázky už léta odmítají a přesvědčují nás, že boj s korupcí myslí vážně. Tak proč nejsou viditelné výsledky? Tady už najdeme jen stranické kličky. „Osm let byla u vlády sociální demokracie, tam se musíte ptát,“ odpovídají politici z ODS. „Jaká korupce, všichni o ní mluvíte, ale ukažte důkazy,“ odpovídají protivníci z ČSSD. Ty odpovědi jsou důkazem jediného – nedostatku ochoty zdejší politické elity udělat s korupcí něco zásadního. Viník je tedy zcela jasně znám. Stejně tak 17 procent přiznaných úplatkářů ze zmíněného Gallupova průzkumu dosvědčuje, že nemalá část občanů se této strategii svých elit přizpůsobila. Přesto stále ještě žije v téhle zemi většina, která neuplácí. Je na jejích členech, jak srozumitelně a pádně se jim odpor ke korupci podaří dostat na program jako společenskou objednávku.

Bílí tygři na jahodách

Celostátní média té policejní zprávě věnovala jen pár slov. Majitel liberecké stavební firmy Syner Petr Syrovátko byl obviněn z předání třistatisícového úplatku představiteli firmy Tender Group Radovanu Sitařovi. Ve skutečnosti jde o další krok v jednom z největších korupčních skandálů této země a zároveň nejúspěšnější tuzemskou akci policie a justice namířenou proti úplatkářům.

Policejní operace se rozjela už v roce 2002. Detektivové provedli razii v příbramské radnici. Zabavili stovky dokumentů a v nich našli potvrzení pro své informace, že úředníci radnice jsou upláceni. Především Lubomírem Kašákem, majitelem firmy IDOS, která ve městě získávala většinu stavebních zakázek, zadávaných radními. Krátce poté byl Kašák zastřelen svým kolegou z firmy a ten vzápětí spáchal sebevraždu. Ale akce byla rozjeta a policejní vyšetřování se rozeběhlo do řady českých měst.

Příbramská radnice si totiž jako poradce pro soutěže o městské zakázky vybrala zmíněnou společnost Tender Group. Během roku se prokázalo, že firma dostala od Kašáka několik úplatků v celkové výši milion korun za to, že IDOS prosadila jako vítěze řady soutěží o stavební zakázky. Šéf firmy Sitař putoval do vazby a průběhu dalších tří let obvinila policie z korupce osmnáct lidí v řadě českých měst – všude platila radnice za rady firmě Tender Group, policie prokázala úplatky ve výši čtrnáct milionů korun. Celé operaci velela příbramská státní zástupkyně Jana Jahodová. Z Příbrami vedlo pátrání do Plzně, Rokycan, Bruntálu a nakonec do Liberce. Mimochodem Tender Group byla dceřinou firmou společnosti Certos, jejíž zástupci byli před čtyřmi lety obviněni z korupce při zadávání zakázek ministerstvem zahraničí za dob známého sekretáře – a později usvědčeného plánovače vraždy – Karla Srby (soud nedávno zástupce firmy Certos osvobodil pro nedostatek důkazů).

Popis všech korupčních akcí by byl příliš dlouhý, zůstaňme u té poslední liberecké. Syrovátko měl Sitařovi podle policie zaplatit už před sedmi lety. Za 315 000 dostala firma Syner zakázku za dvě stě milionů – opravu liberecké nemocnice. Jenže tím celý liberecký příběh jen začíná. Během posledních šesti let dostala firma Syner od liberecké radnice skoro čtyřicet procent všech městských stavebních zakázek. Největší byla stavba místní multifunkční haly, kterou dnes používají především prvoligoví hokejisté Bílí Tygři Liberec. Majitelem klubu je opět firma Syner a město bude splácet stavbu ještě deset let. Další významnou zakázkou, kterou Syner získal, je stavba místní průmyslové zóny – v soutěži, v níž nabídla nejvyšší cenu. A tak by šlo pokračovat dlouho, celkem jde o zakázky ve výši dvou miliard korun. Liberec je místními přezdíván Synerov. Současný primátor Jiří Kittner (ODS) byl před nástupem do funkce ekonomickým ředitelem společnosti Syner. Dlouholetý člen městského zastupitelstva Jaroslav Mejstřík (ODS) stojí v čele jedné dceřiné firmy Syneru. Šéf sociálních demokratů Ivo Palouš byl zase předsedou představenstva firmy Imstav, která se se Synerem na některých zakázkách podílela. Bývalý hejtman Pavel Pavlík (ODS) zase z funkce odešel do další firmy Syneru. A zase bychom mohli pokračovat. Třeba až k dlouholetému členovi ODS Petru Syrovátkovi.

Že média nemusí – pokud jde o zmíněná města – o korupci mluvit jen v náznacích, je především zásluha státní zástupkyně Jahodové. Odvážné ženy, která se nespokojila jen s výsledky týkajícími se „jejího“ příbramského okresu, a která už čtyři roky rozšiřuje mnohatisícové stránky spisu o další obvinění. Státní zástupkyně je milým důkazem, že pokud jsou k dispozici osobnosti, proti korupci se dá bojovat.

Americký návod

Když před sedmdesáti lety dostalo pár neúplatných policistů do vězení chicagského gangsterského bosse Al Capona, jejich podmínky k práci – možná trochu přeháníme – velmi připomínaly postavení neúplatných policistů v současném Česku. Obklopeni zkorumpovanými politiky a kolegy nakonec dosáhli aspoň částečného vítězství. Král chicagského podsvětí byl odsouzen na jedenáct let za daňové úniky.

Od té doby si americká exekutiva i právníci lámali hlavy, jak boj s korupcí a organizovaným zločinem zefektivnit. Tak třeba policejní agenti, nasazovaní už skoro čtyřicet let do podsvětí, jsou vlastně jen sofistikovaně nahrazení práskači z řad zločinců. S těmi policie pracuje všude, ale jejich informace jsou často neúplné nebo zavádějící. Proto je v podsvětí nahradili „undercovered“, přestrojení policisté, kteří mají situaci pod kontrolou, snaží se dodávat přesné zprávy nebo dokonce připravují operace, kdy navnadí zločince, aby se pokusil zločin spáchat. Třeba úředníka či politika, o němž má FBI řadu indicií, že bere úplatky, usvědčí nakonec agent, který vyvolá situaci, kdy podezřelý úplatek skutečně vezme.

Korunní svědek je ještě starší institut. Americké právo funguje často na dohodě obžaloby s obhajobou – žalobce má třeba podezření na vraždu, ale málo důkazů, a obviněný přistoupí na přiznání za zabití a dostane nižší trest (žalobce se zbaví tíhy, že podezřelý bude za vraždu osvobozen a dostane se na svobodu). Koncem padesátých let začala americká exekutiva využívat korunního svědka. Dopadený zločinec, který se přiznal a výměnou za nižší trest nebo beztrestnost usvědčil společníky z ještě závažnějších zločinů, má nárok na snížení trestu nebo beztrestnost a novou identitu. Je to vlastně hlubší dohoda obžaloby a obhajoby. Soudce sice nemusí souhlasit, ale je málo případů, kdy podobnou dohodu odmítl.

Celý systém by nefungoval, kdyby tak usvědčení zločinci, včetně korupčníků a zkorumpovaných, nedostávali vysoké tresty. Zjednodušeně – Američané přistupují na tyto ne zcela běžně metody proto, že zločinci jsou odsuzováni k mnohaletým žalářům a u soudů se ukáže celé pozadí zločinu. Kdo za kým stál, co udělal. Nakonec nejde jen o konkrétní zločin, ale justici i exekutivě to ukazuje chyby celého společenského systému a cestu k poučení a nápravě.

(Respekt, www.respekt.cz)