Únor 2007

Mluvit s muslimy

Zdeněk Stránský

Všemi pády zmiňovaná Huntingtonova kniha o střetu civilizací, jakkoliv povrchní a nesoustavná, vzbudila obrovský zájem a hojně se cituje. Málokdo však skutečně něco o islámu ví, krom toho, že o něm rád píše. Neuškodí tedy západnímu kontextu připomenout cosi víc než jen, že Blízký východ je rodištěm třech monoteistických náboženství, z nichž je to muslimské nejmladší a ještě se prý má šířit mečem.

Islám je mnohem starší, než se uvádí datací Mohamedova života, odvozuje se od Izmaela, prvorozeného syna Abrahámova, zplozeného s otrokyní Hagar. Abrahám oplodnil Hagar na přímý popud své neplodné manželky Sáry, ale když pak sama zázračně otěhotněla, přiměla manžela, aby otrokyni i se synem vyhnal do pouště. Izmael pak založil jak arabský národ, tak islám. Jedna z významných větví se dodnes nazývá izmaelitská a má nejméně deset milionů stoupenců, vesměs patřících k nejvzdělanějším a nejbohatším muslimům.

Pouštní národ potřeboval teprve proroka Mohameda, který dokázal jednotlivé kmeny sjednotit a pod zelenou vlajkou islámu vyslat do světa, které během jeden a půl století trvající expanze ovládly obrovská území na třech kontinentech. Na západě Evropy byly roku 742 zastaveny Karlem Martellem nedaleko Poittiers, ve středu Evropy byl islám definitivně odražen až Janem Sobieskim u Vídně v roce 1683.

Mohamed, původně úspěšný obchodník, vytvořil jednoduché náboženství, srozumitelné všem a přitažlivé pro všechny společenské vrstvy arabské společnosti. Svojí sociální prostupností navíc umožňovalo schopným stoupencům udělat rychlou kariéru, nebylo na něm nic nesrozumitelného, proto se šířilo rychlostí blesku. Stručně řečeno, Mohamed sliboval svým stoupencům kořist na zemi nebo ráj na nebi. Zjevně to na ně udělalo dojem. Byly zde však již od samého počátku přítomny rozdíly od staršího Kristova učení, kterého si islám také přibral mezi své proroky a tudíž křesťané v očích muslimů požívají jisté vážnosti. Abrahámovým otcovstvím Izmaela se muslimové cítí být příbuznými i s judaismem. Tím však většina podobností končí a následují rozdíly. Jestliže Kristus kázal o rozdělení moci na světskou a duchovní, jak jinak interpretovat jeho výrok „ Co je Boží, nechme Bohu, co je císařovo, císaři“? U Mohameda nic podobného nenajdeme. Kristus se dobrovolně rozhodl pro pohlavní zdrženlivost a celoživotní panictví, zatímco Mohamed si s ženami užíval, až mu to jeho stoupenci vyčítali. Zakladatel křesťanství prokazatelně konal zázraky, Mohamedovi je museli jeho věrní věřit.

Po roce 800 se muslimská expanze zastavila a stabilizovala, v té době padl do jejich rukou Jeruzalém, na druhé straně začaly první kontakty se Západem. Karel Veliký udržoval styky s Harun Ar Rašídem, bagdádským chálifem známým z Tisíce a jedné noci, obdržel od něj slona, kterého pak choval ve své oblíbené cášské Falci.

Vyrovnané vztahy s muslimskými státy byly dlouhodobě udržitelné, protože pro šíření víry ztratili Arabové nadšení už v osmém století. Západ sám nemohl na expanzi ani pomýšlet a úloha zadržovat islám připadla Byzanci, nejmocnější a nejvyspělejší křesťanské mocnosti těch časů. Jednota islámu byla od samého počátku narušena konfliktem mezi šíity a sunnity, kdy se po Mohamedově smrti jeho dědicové neshodli a prohlásili sami sebe za jediné a pravé, přičemž se navzájem prokleli. Až do konce 11. století se Západ ve vztahu k islámu nijak výrazně neprojevoval, dokud nebyl skončen spor o investituru a nad celým západním křesťanstvem a jeho panovníky se nevztyčila postava římského papeže. V téže době se Byzanc octla v ohrožení seldžuckými Turky, její vyslanci se objevili v západní Evropě a dojemně líčili utrpení, kterému jsou vystaveni křesťané pod jhem islámu. Očití svědci později tvrdili, že slova vyslanců vehnala slzy do očí všem přítomným a vzbudila touhu osvobodit Jeruzalém, chápaný tehdy jako střed světa. Pranic jim nevadilo, že v rukou nevěřících byl Jeruzalém už dobrých 300 let. Papež neprodleně vyhlásil křížovou výpravu, která se poměrně rychle vydala po souši i po moři do Svaté země. Dobytí Jeruzaléma v roce 1099 završilo tažení a přítomnost křižáků ve Svaté zemi trvala dvě stě let.

Konfrontační vztahy mezi Západem a světem islámu v té době nevystihují správně celou dobu, na druhé straně mnohdy šlo vztahy spojenecké a vzájemně výhodné, které zprostředkovaly transfer technologií, zboží, osob, vědomostí. Opakovaně se sešly teologické konference hlavních vyznání a Západ nezastupoval nikdo menší než svatý František.

Západ nakonec odešel ze Svaté země poražen a Jeruzalém byl od té doby nepřetržitě v rukou vyznavačů islámu až do Šestidenní války. Porážka, utrpěná ve 13. století, měla na Západě mimořádný modernizační vliv. Objevila se nová státní forma, národní stát, který ihned změřil síly s papežstvím a místo sakrálního státu nabídl konfesní. V sociální oblasti se změnil do té doby převládající názor, že sice život se ženou je dobrý, ale celibát lepší, v dominanci rodiny v soukromé sféře a dělbě práce uvnitř této základní společenské jednotky. Žena je od té doby považována za kompetentní ve vedení domácnosti a zodpovědnou za výchovu dětí. Obnovení významu peněžního hospodářství se projevilo v radikální změně názorů církve na půjčování peněz. Před kruciátami byl lichvář rovnou hoden jen věčného zatracení a nezřídka mu jeho osud z kazatelen přáli rovnou hned a na ulici, za dvě století křížových výprav jsou finančníci osobami, držícími prst na tepu hospodářství a vzestup měst v Itálii je spojen obchodem, výrobou a půjčováním peněz. Rozvoj měst a užívání práva k řešení sporů, jsou také dědictvím pozoruhodné éry kruciát.

Muslimové naopak z vítězství vyvodili svoji převahu a jeho teologové výslovně odmítli, podobně jako ortodoxní, princip tvrzení-důkaz. Tím pro islámský svět spolehlivě zajistili, že se nevyvíjela věda, pro niž je kritické myšlení je základní pracovní metodou. Podobně na přelomu osmého a devátého století ve sporu mezi ikonoklasty a ikonoduly, se Východ přiklonil k obrazoborectví, vlivem čemuž se v ortodoxním světě nerozvíjelo výtvarné umění.

Sociální prostupnost muslimské společnosti byla mimořádnou výhodou, která ještě v následujících stoletích zajišťovala vojenskou převahu a administrativní výkonnost, příběh legendárních janičářů naháněl strach celému tehdejšímu známému světu. Druhorození synové z křesťanských rodin měli v janičářském vojsku všechny možnosti ke kariéře. Ve vojenské oblasti se naučili využívat nového vynálezu střelných zbraní a dělostřelectvo bylo hlavní silou Osmanské říše, kterou Turci založili a stali se tak na několik století sjednocujícím národem muslimského světa. Po dobytí Konstantinopole v roce 1453 se jejich říše stala světovou a rozkládala se na třech kontinentech, až do bitvy u Vídně se pravidelně snažili proniknout do středu Evropy. Turci do porážky u Vídně nebrali Západ vážně, na druhé straně často úzce spolupracovali s Francií, která v habsburské monarchii viděla svého protivníka. Uzavírali sice smlouvy s nevěřícími, ale již Mehmetovi II. jeho právníci tvrdili, že podle islámského práva jsou všechny smlouvy s nevěřícími neplatné, což mu umožnilo nedodržet mírové dohody s Byzancí a rozpoutat poslední útok na Konstantinopol.

Porážka u Vídně měla zásadní dopad. Velmi brzy se rakouská říše ujala strategické iniciativy, její mimořádně schopný vojevůdce princ Evžen během dvaceti let zatlačil Turky od Vídně až k Bělehradu a slavil celou řadu slavných vítězství, které petrifikoval významnými smlouvami, k jejichž plnění Turky donutil. Počínající úpadek říše nepřijímali Osmané pouze trpně. Koncem 18. století proběhl významný modernizační pokus, především ve vojenské oblasti. Porážky, které utrpěli ve válkách s Rakouskem a později Ruskem, vedly k angažování vojenských odborníků ze Západu, vnějším dokladem modernizace se stal zákaz nošení turbanů a výměna pokrývky hlavy za fez. Turecké poselstvo vyslané do Vídně koncem 17. století doslova žaslo, když s otevřenými ústy sledovali úctu, kterou císař Leopold I. prokazoval ženám.

Modernizační pokus se však nezdařil. Turecká a tedy muslimská společnost neměly pro rozvoj kapitalismu vhodné instituce, neexistovala vrstva pozemkových vlastníků v podobě šlechty, půda byla jen propůjčována a odebírána sultánem, nedědila se. Soukromé vlastnictví podobné západnímu institutu neexistovalo, věda se nerozvíjela, nepřenášely se poznatky. V celé říši byly zakázány noviny, první v muslimské světě vyšly až v polovině 19. století v Istanbulu a ještě k tomu v angličtině. V turečtině až ve dvacátém století.

Po vídeňské porážce vznikla tzv. východní otázka, která ovládala světovou politiku více než dvě století. Rozpad obrovské říše s množstvím obyvatel vyvolal napětí i v sousedních státech, které navíc hodlaly slábnoucí impérium obrat o území. Po Rakousku se rychle probudilo i Rusko a po Sedmileté válce zahájilo svůj pochod na jih. Za panování Kateřiny Veliké Rusko na Turcích získalo Krym a vysloveně se zamilovalo do černomořských úžin, které chtělo ovládnout. Myšlenka se mu zamlouvala o to víc, že po pádu Konstantinopole se právě Moskva pasovala na hlavu ortodoxní církve a „osvobození“ původního Říma, za který se Byzanc považovala, mohlo ještě více opodstatnit velmocenské nároky Ruska. V té době se již mluvilo o starém nemocnému muži na Bosporu, západní mocnosti Francie a Británie však nemínily nechat Rusy proniknout do Středomoří.

Definitivní řešení východní otázky přinesla I. světová válka. V ní zmizela řada impérií a dynastií, nejnápadnější změnou na mapě světa byl rozpad osmanské a habsburské říše. Muslimský svět se octl se v rukou vítězných mocností, které si ho rozdělily podle vlastního gusta a narýsovaly neexistující hranice. Přispěly k probuzení arabského nacionalismu, který od dob Mohamedových spal hlubokým spánkem. Samotné Turecko zmenšilo své území a z porážky vytěžilo další modernizační pokus mladoturků vedených Mustafou Kemalem. Mladoturecká revoluce fez vyměnila za klobouk, arabské písmo za latinku, oddělila náboženství od státu a zemi pozápadnila. Dnes se dá říci, že velmi úspěšně, byť při jejím prosazování nepohrdla tradičními postupy hodnými janičárů. Sedmdesát let po revoluci turecké vládě předsedala žena, zatímco ještě v padesátých letech bylo manželství s Evropankou vážnou překážkou v kariéře.

Ve státech vzniklých na teritoriu bývalé osmanské říše proběhl odlišný proces. Většina území byla nejdříve kolonializována a po druhé světové válce získala samostatnost. Typickým rysem dvacátého století na území bývalého impéria byl růst arabského nacionalismu, který vrcholil v druhé polovině minulého století řadou pokusů o panarabskou federaci. Společným jmenovatelem těchto snah je sekulární charakter státních útvarů, které ve skutečnosti neodpovídají teritoriálně ničemu jinému, než škrtům tužky bývalých kolonialistů. Sekulární podoba je navíc v přímém rozporu s islámskou tradicí, která nerozlišuje světskou a duchovní moc, postrádá běžně srozumitelné mechanismy výběru vůdců, je cizí hlubokým dějinným proudům muslimské společnosti. Úpadek sekulárních států provází od konce dvacátého století vzestup islámského fundamentalismu, který reaguje na mocenské a ideové vakuum po zániku osmanské říše. Muslimský svět na blízkovýchodním jevišti frustruje existence státu Izrael, jehož kontrola Jeruzaléma jen zvýšila odhodlání vyřídit židovský stát jednou provždy. Od osmého století se totiž v muslimském světě nestalo nic podstatného, duchovní život se obrací ke zdrojů islámu, které svého času z nové konfese učinily světovládné náboženství a zároveň po porážce Západu a vyhnání křižáků ze Svaté země ustrnulo.

Druhou možností muslimů je modernizace, jak ji představují muslimové typu Salmana Rushdieho, podrobující islám kritickému zkoumání, ne nepodobní západním liberálům v 19. století, usilujícím o svobodu vyznání v souladu s konceptem všeobecných lidských práv.

Základní změnou, kterou lze navodit modernizační pohyb v muslimské společnosti, je postavení žen. Tak jako na Západě během křížových výprav došlo k růstu významu postavení žen a dynamizaci vývoje, rovnoprávnost žen v muslimském světě může být tím potřebným modernizačním impulsem. Íránská právnička – nositelka Nobelovy ceny míru a íránská podnikatelka-astronautka vyznávající islám, jsou signálem pro íránskou společnost za šáha uvyklou na emancipované ženy, že se nemají nechat zotročovat teokratickým režimem, jehož stoupenci pod rouškou víry organizují obchod se ženami a prostituci. Íránská společnost dostala jiné ženské vzory, než byly svého času císařovny Soraya a Farah Diba, fascinující především Západ.

V islámském světě rozněcují city podněty a symboly, které Západ přestaly vzrušovat před staletími. Skutečnost, že židé ovládají Jeruzalém, nikoho v Evropě nezvedá ze židle. Liberální stát privatizoval víru a zároveň se stal jejím ochráncem, ať už je jakákoliv. Muslimy něco podobného teprve čeká, v Evropě si tento proces vyžádal téměř 650 let, které uběhly od okamžiku, kdy francouzský král Filip Sličný útokem na řád tzv. templářů zpochybnil autoritu papeže, než se od sakrálního státu dospělo k laickému a církev se ztotožnila s liberálním státem a konceptem individuálních lidských práv. Nakonec Kristus zřejmě měl na mysli totéž, když podle sv. Matouše řekl: „Co je císařovo, nechme císaři, co je Boží, nechme Bohu“. Sakrální stát, který vzal v Evropě za své s koncem nešťastných templářů, je stále jedinou státní formou, kterou muslimové znají a opakují. Evropa se z této státní formy začala vymaňovat, když v hloubi západní společnosti došlo k zásadnímu posunu v sociální stratifikaci a změně významu rodiny. Do kruciát totiž církev celibát považovala v souladu s učením sv. Augustina za lepší a život se ženou neodsuzovala, nicméně v jejích očích nepožívala instituce manželství ani vzdáleně tutéž úctu. Tedy ani ženy ne. Pokud tedy má muslimský svět zažít podobný vývoj, nelze mu jednoduše aplikovat instituce liberálního státu a očekávat děkovné dopisy, ale musí dojít k zásadním sociálním a kulturním změnám, na jejichž základě se muslimská společnost vydá směrem k modernizaci.

Je tématem pro teology, proč se Západ dokázal tak rychle vyvíjet, přestože zažil v dějinném střetu o Svatou zemi porážku. Nevystačíme s pouhým vysvětlením o modernizačním impulsu. Na to byl celý proces kruciát příliš komplexní záležitostí, kde vojenská stránka byla jen jednou z mnoha. Dialogu, který se během dvou století snah o ovládnutí Svaté země vedl, se účastnily ze Západu, Byzance a světa islámu nejlepší mozky té doby. Z těch západních je nutné uvést alespoň sv. Františka. Přestože se neshodli, vedli přední teologové třech vyznání spolu dlouhé a plodné diskuse, v nichž ortodoxní a muslimští teologové nepřistoupili na západní požadavek, že ke každému tvrzení je nezbytný důkaz. Skutečnost, že křesťanská ortodoxie i muslimský svět odmítly základ vědeckého myšlení, přispěly k tomu, že se v těchto civilizačních okruzích nevyvíjela věda a pokud tehdy Latinové, jak Byzantinci souhrnně Zápaďany nazývaly, stáli v úžasu nad některými technickými vymoženostmi, samotnými Řeky byly vnímány jen jako hračky pro pobavení. Věda a technika sama neměla sloužit žádným praktickým účelům. Západ, který tehdy znovu objevil antiku, převzal římské dědictví beze zbytku v jeho naprosté pragmatičnosti. Římané bez obalu přijímali všechny užitečné poznatky a posuzovali je z hlediska praxe, což jim nakonec nečinilo obtíže ani při vztyčování cizích božstev na Foru, implementace římské pragmatičnosti do myšlenkového světa Západu odstranila ideologické překážky a od té doby se šíření poznatků zrychlilo.

Na Západě se poznatky předávaly prostřednictvím sítě klášterů, kde se mnozí řeholníci věnovali přírodním vědám, agrotechnice, chovatelství. Vedle nich již existovaly univerzity jako světské vzdělávací a badatelské instituce a jejich etablování jako vrcholné autority v oblasti výkladu práva bylo dokončeno za panování Fridricha Barbarossy. V muslimském světě se univerzity nedomohly stejného postavení, řeholní řády v něm neexistují. Za rozdíl v pojímání vděčí islám proroku Mohamedovi a jeho vřelému vztahu k ženám. Jestliže Kristus volil celoživotní panictví a církev se chápe jako jeho tělo, tudíž i klérus a řeholníci volí cudnost, Mohamed si s ženami užíval. Díky tomu se islám od samého kořene od křesťanství zcela zásadně liší. Podobně je to se zázraky. Poměrně přesné a věrné vylíčení Kristova života nám zanechal sv. Matouš a protože se opírá o líčení očitých svědků, jde zde důkaz, že Ježíš skutečně konal zázraky. Mohamed svým stoupencům o nich vyprávěl a oni mu je museli věřit. Zde také spočívá očividná slabost muslimů ve vědeckém světě, tam, kde díky latinskému křesťanství vysloveně vždy vyžadujeme důkaz, se křesťanská ortodoxie a islám se spokojují s vírou.

Ve 13. století si experimentální věda našla cestu až k vládnoucí elitě, Barbarossův vnuk Fridrich II. Sicilský, nazývaný současníky Stupor mundi, a o němž mnozí pochybovali, že věří v Boha, osobně prováděl vědecké experimenty. Některé dnes sice připomínají metody používané v Osvětimi doktorem Mengele, ale v krutém třináctém století, kdy všudypřítomné násilí bylo nedílnou součástí života, se nad výzkumem novorozenců odňatých matkám, aby císař zjistil, kdy se děti naučí mluvit, nikdo vůbec nepozastavoval.

Západ do důsledků přejal vztah zakladatele křesťanství k ženám a rozvinul ho. Kristus nepochybně vnímal ženy jako rovnocenné bytosti a choval k nim zvýšenou úctu, jeho vztah k Maří Magdaleně a Panně Marii je dostatečně navádějící, chápal ho jako komplementaritu funkcí nikoliv coby triviální rovnoprávnost. Naproti tomu Mohamed ženám přisoudil podřízenou roli od samého počátku, kdy mají sloužit toliko k obsluze mužů a jejich uspokojování, což je zcela zásadní rozdíl oproti křesťanství, který se však Prorokovým stoupencům musel mimořádně zalíbit. Evropa tedy jen během kruciát vykročila po cestě již dávno vytýčené Ježíšem, zatímco islám nedokázal v této oblasti vykázat žádný pružnější postoj. Dělba práce uvnitř základní společenské jednotky na Západě zvýšila produktivitu a „uvolnila“muže pro zámořské výboje. S účastí žen ve veřejném životě, se zcela emancipovanými osobnostmi, které si samy vybírají partnery, se setkáváme od kruciát stále častěji, až se staly normou. Za všechny slavné ženy se sluší připomenout Eleonoru Akvitánskou, manželku a matku několika panovníků, která s jednou křížovou výpravou dorazila až do Jeruzaléma. Její osobnost fascinuje dodnes, jedna kapitola jejího pestrého života se dostala na plátna kin v dodnes oblíbeném filmu Lev v zimě. To je něco nemožného v islámském světě, z této oblasti nepadá žádné jméno, které by mělo jakýkoliv formálně uskutečňovaný vliv. Jen z doslechu víme o krvavých zákulisních bojích mezi konkubínami v sultánově serailu.

Evropané, říkalo se jim tehdy také Frankové nebo Latinci, se na Blízkém východě stali objektem i subjektem sporů mezi jednotlivými proudy v islámu, jeden čas dokonce sekta assassínů nebyla vzdálená od konverze ke křesťanství. S podobnou myšlenou si ve třináctém století pohrávali i mongolští vládcové, aby se nakonec rozhodli pro islám. K tomu je nepochybně vedla praktická úvaha spojená s vyvrácením posledních křesťanských státečků ve Svaté zemi. Evropané se naučili mezi muslimy rozlišovat, často s nimi vyjednávali, obchodovali, uzavírali četná a proměnlivá spojenectví, jak bývalo tehdy zvykem. K této nekřesťanské činnosti se propůjčovali nejen světští vládcové, ale nakonec i řády mnichů-válečníků. V obžalobě vůči tzv. templářům ze spolčování s muslimy objevilo mezi hlavními body. Muslimové sami na svých teritoriích nevyžadovali přijetí Mohamedovy víry, křesťané či židé mohli svobodně vyznávat svoji víru bez toto, aby byli jakkoliv rušeni. Islám, mající kořeny podobné jako starší monoteistická náboženství z Blízkého východu, je v této věci poměrně tolerantní, ale přesně sociálně separuje muslimy a jinověrce. Přístup ke kariéře mají jenom muslimové. Ti ze všeho nejvíc ale pohrdají bezvěrci, sekulární stát západního typu se tedy vůbec nehodí pro blízkovýchodní poměry, dokud v islámském světě nedojde ke stejné sociální revoluci, jakou Západ zaznamenal před staletími, kdy křesťany nadchla myšlenka osvobodit Jeruzalém.

S muslimy je potřeba mluvit. Aby si obě strany rozuměly, musí užívat srozumitelných symbolů a slov, to liberální stát nesvede. Dialog nemohou ani vést ani protestantské církve, jsou svázané s národním státem, který naopak v muslimském světě chybí. Za Západ může hovořit jediná instituce - katolická církev. Její struktura je jen napohled homogenní a zdánlivě neslučitelná s islámem postrádajícím formalizovanou strukturu v podobě církve. Katolická církev je ve skutečnosti dosti heterogenním organismem se značným vlivem národních „afilací“, tím se do jisté míry blíží poměrům v muslimském světě. Polští katolíci jsou zcela zásadně jiní než jejich souvěrci třeba v Zambii, podobně jako se liší muslimové v Británii od těch z Filipín.

Jedině katolická církev je schopna muslimům vysvětlit složitost cesty od sakrálního státu k liberálnímu a zbavit je obav z modernity.