Únor 2007

Temelín a Rakousko

Marek Švehla

Žaloba na Temelín je šikovný nápad a nikdo by z něj neměl být nervózní – pokud je kolem reaktoru všechno v pořádku.

Každý stát má svoji osobitou agendu. Chudáci Kazaši by teď hrozně rádi celému světu dokázali, že nejsou chorobní antisemité, nejedí sýr z kobylí moči, všechny ženy u nich nejsou prostitutky a že vůbec ten poťouchlý britský komik Borat nemá v ničem pravdu. Češi zase chtějí všechny přesvědčit, že mají právo provozovat svou slavnou jadernou elektrárnu. Tu elektrárnu, kterou si ještě v čase komunistické bezstarostnosti naplánovali, za Klause pak překřtili na nejsložitější technický projekt světa, za Zemana ji pasovali na svůj národní zájem, a po dvaceti letech stavebního vypětí ji přece jen dokázali dokončit, nějak zkolaudovat a uvést do provozu.

Teď stojí před další fází svého velkého úkolu: odrazit odpor sousedního státu, který má z tohoto českého národního zájmu takový strach, že se chce bránit u soudu. A Češi teď mají před sebou dvě možnosti: buď se jako dosud ujišťovat, že je nějaké strachy těch druhých nezajímají, nebo velkého zájmu Rakouska o sporný projekt využít k svému vlastnímu prospěchu.

Pro jistotu to zdůrazněme ještě jednou: proud je sice důležitý pomocník lidí, Temelín ale není nic jiného než elektrárna. Není žádnou zvláštní, ojedinělou hodnotou, není přírodní atrakcí či důkazem národního umu, vzhledem k okolnostem vzniku spíš naopak. Je nevyzkoušenou kombinací ruské a americké technologie, v několika ohledech nesplňuje nejvyšší možné standardy (což by u „moderní“ jaderné elektrárny uprostřed přelidněné Evropy člověk opravdu čekal) a provází ji velké podezření z fušeřiny. Greenpeace třeba dokázala najít svědky mezi svářeči a experty jaderného dozoru, podle kterých se nedovoleně přeřezávaly a pak i kamuflovaly důležité sváry na vysokotlakém potrubí. Ostatně soupis závad v Temelíně se už dávno do jednoho novinového článku nevejde.

Nad tím vším pak bdí dozorový úřad, který – mezi námi – nijak valnou pověstí neoplývá. Místo přísných a rezervovaných státních úředníků tady máme lidi, kteří se objímali a líbali s politiky v nadšení nad tím, že se v reaktoru konečně rozbíhá jaderné štěpení. Věta „nebyla ohrožena jaderná bezpečnost“, kterou šéfka SÚJB Dana Drábová komentuje každý problém v Temelíně, nevzbuzuje mnoho důvěry minimálně poté, co stejně reagovala na nedávný objev amerických reportérů z New York Times, kteří zjistili, jak snadno se lze při troše šikovnosti dostat k jadernému odpadu odloženému ve skladech laboratoří pražské ČVUT.

A konečně tu je nedávná skandální kolaudace: nad ní krajský úřad i pod tlakem mocného ČEZ několik let váhal, pak ale ustoupil, odsunul slabá místa jaderného provozu, které kolaudaci komplikovaly, a atomovou elektrárnu schválil jako stavbu nějaké chaty.

Pokud tedy právníci vyřeší procesní těžkosti, žaloba Rakouska na bezpečnost Temelína může být docela praktická věc. A to pro každého, kdo nežije ve stoprocentním přesvědčení, že kombinace ruského reaktoru, starého amerického řídicího systému a českého „lidského faktoru“ je opravdu bezpečná.

Rakouskou pozici lze navíc při troše snahy pochopit. Sami s jadernou energetikou po referendu skoncovali a investovali miliardy do nejaderné cesty. Po roce 1990 doufali, že nová česká demokratická reprezentace bude uvažovat racionálně a stavbu zastaví ještě v čase, kdy to i ekonomicky nebylo nevýhodné. Místo toho narazili na politiky papouškující argumenty energetických bossů, kteří měli v rozestavěném Temelíně milionové prémie. Rakousko má zkrátka v Praze za partnera vlády, které nejsou nestranné a v zájmu jedné mocné firmy zásobují své vlastní občany lživými informacemi. Důkazů je pro to celá řada a nemá smysl je znovu opakovat.

Snaha dát spornou věc k soudu není vyhlášení války, není ani blokádou hranic. Je to normální postup v normálních zemích a nikdo by z toho neměl být nějak nervózní. Nejmíň ze všech pak politici, kteří musí jednat především v zájmu téhle země, a ty se zcela bezpečně nerovnají zájmům ČEZ. Určitě ne v éře, kdy se proud nakupuje na trhu podobně jako traktory. Lze pochopit, pokud se nad protesty Rakouska pohoršuje ministr průmyslu. Jaký má však najednou smysl, když ministr zahraničí vyhrožuje, že v případě žaloby odstřihneme sousedy od všech bezpečnostních informací? Proč se do služeb polosoukromé firmy dávají i šéf zdejší diplomacie a velvyslanec ve Vídni, kteří mají konflikty tlumit a ne je stupňovat? O prezidentovi aktivistovi ani nemluvě.

Žalobu proti českému postupu v Temelíně interpretují česká média jako schválnost, která nemá šanci na úspěch. Ale kdo ví. Nervózní reakce tuzemských politiků může souviset i s nevalnými výsledky, které český stát zatím v mezinárodních sporech má. A přitom pokaždé se nám zdálo, že se to nedá prohrát.

(Respekt, www.respekt.cz)