Únor 2007

Proč se politici tak rychle hroutí

Erik Tabery

Tak trochu to připomíná legendární scénu z filmu Rocky, kde se dva boxeři v závěrečném patnáctém kole sotva drží na nohou a nemotorně máchají kolem sebe. Není moc jasné, kdo vlastně vítězí, a kdyby nebyl rozdíl v barvě pleti, asi by od sebe zápasníky nikdo ani nerozeznal – jejich opuchlé tváře vypadají jako pomalované brambory. Čeští politici dnes už také jen máchají kolem sebe jakoby naslepo a bez většího rozmyslu. A stejně jako boxeři se dají dříve či později zaměnit, protože se u nich téměř vždy vynoří stejný rys – jakési zhroucení, doprovázené podrážděným a nevrlým chováním.

Zas a zas

„Paroubek se ze dne na den zklidnil, začal naslouchat kritickým slovům s chladnou hlavou (i když jsou samozřejmě i výjimky)… Politiku posouvá tam, kde má být – tedy do normální debaty, kde své politiky nemusíte milovat či nenávidět, ale chcete s nimi diskutovat.“ Ne, nejde o provokaci, ale citát z komentáře z loňského července, za který by se dnes měl člověk téměř chuť omlouvat. Ale v době nástupu Paroubka do funkce to bylo na místě. Jeho proměna do jednoho z nejarogantnějších politiků posledních let, který zpochybňuje regulérnost voleb, vyžaduje cenzurní zásahy a rozhazuje žaloby, je věc jiná.

Paroubkův vývoj vedl komentátora k jisté opatrnosti při ocenění jeho nástupce Mirka Topolánka, který měl rozjezd ještě působivější. „Racionálně přistupuje k partnerům, opozici i médiím. Žádné dogma a prvoplánová nevraživost. Jenže zkušenost učí, že je třeba být s chválením politiků velmi opatrný,“ psali jsme letos na konci června a opatrnost se ukázala jako více než oprávněná.

Topolánkova mrzutost už nezasahuje jen novináře, kteří jsou v první linii, ale doslova tryská skrze obrazovku. Odmítá odpovídat na relevantní otázky, vyhrožuje odchodem z televizního studia, a dokonce rukou odstrčil redaktorku nastavující mikrofon.

Oba příklady ale už vedou k důležité otázce: Jak je možné, že se čeští politici tak rychle zhroutí? Že jsou na první pohled vyčerpaní, přestávají komunikovat a naopak vidí všude jen lidi, kteří jim chtějí škodit? A to hovoříme o čerstvých příkladech na nejvyšších postech, exemplářů je samozřejmě mnohem více. Kdysi se do tohoto stadia úspěšně propracoval i šéf ODA Michael Žantovský, který před odchodem z politiky mnohdy hystericky křičel na novináře, co si to dovolují zajímat se o finanční trable jeho strany.

Zapadnout by neměl ani spor uvnitř KDU-ČSL, který s tématem zdánlivě nesouvisí, kdy hejtman Jihomoravského kraje Juránek veřejně prezentoval obavu, že jeho kolegové (lidovci si dokonce říkají bratře a sestro) Jan Kasal a Ladislav Šustr plánovali jeho vraždu. Pak se omluvil, že komusi nalétl. Jak ale mohl vůbec uvěřit?

Stále úsměv

Důvodů těchto pocitů a chování je, zdá se, hned několik: nezkušenost, vyčerpání, neschopnost odpočívat, pocit permanentního ohrožení, špatně zvolené týmy poradců.

Vezměme to popořadě. Pokud jde o pány Paroubka a Topolánka, oba měli velkou nevýhodu, že se do premiérské funkce dostali bez delší zkušenosti s exekutivou, tedy vládní funkcí. Paroubek byl sice krátký čas ministrem pro místní rozvoj, ale ne natolik dlouho, aby si na tlak zvykl.

A ten je skutečně enormní a jen těžko se srovnává s jiným povoláním. Premiérův den začíná časně ráno debatou s mluvčím či vedoucím úřadu, věnováním se korespondenci a jiné byrokracii, pak už následuje smršť schůzek s domácími či zahraničními představiteli veřejného světa, mnohdy jednání ve sněmovně, s opozicí či koaličními partnery, kontakt s médii, setkání s poradci či ministry. Často se do toho ještě připlete zahraniční cesta či účast na nějaké společenské akci. A to nemluvě o odpovědnosti, která jej permanentně svazuje. Bývalí i dnešní poradci či kolegové premiérů říkají, že den jen málokdy končí před půlnocí a něco jako víkendy téměř neexistuje.

Jak je ale možné, že Tony Blair či George Bush, kteří mají nesrovnatelně více úkolů a větší odpovědnost, stále vypadají svěží a září úsměvem? Jedním z rozdílů je, že oproti Česku není trapné ohlásit, že si jdou odpočinout na dva či více dní.

Zdejší řeči, že si politici nezaslouží plat, protože nic nedělají, jsou naprostý nesmysl. O Ronaldu Reaganovi se tradovalo, že je více doma než v úřadě. Také si z toho dělal legraci: „Usilovná práce sice ještě nikoho nezabila, ale já si říkám, proč pokoušet osud?“ Vtip je v rozdělení odpovědnosti a úkolů na více lidí. Západní politici mají rovněž asistenty, kteří se jim starají o zdravou výživu, cvičení a čas na spánek.

V Česku je také špatně nastavené zázemí premiéra, ale vlastně i ministrů. Získat vyjádření nejvyšších představitelů země je na Západě ojedinělým okamžikem, většinu sdělení přinášejí jejich mluvčí, kteří jsou ale silnou politickou postavou. Ve zdejších končinách se k tomu směřovalo na začátku devadesátých let, kdy byli mluvčími zkušení lidé jako Petr Příhoda či Vladimír Železný.

Časem se ale trend obrátil k tomu, že za ministerstva mluví sice mladí a krásní lidé, ale bez větší znalosti věci. Odvažují se tak říkat jen minimum informací a novináři jsou nuceni stále vyhledávat ministry. V tomto ohledu je napřed pouze prezident Václav Klaus, za kterého mluví politik Hájek.

Podobně je tomu s poradci. Zde spíše pracují jako lobbisté či informátoři typu Miroslava Šloufa či Marka Dalíka, takže nefungují obrazně řečeno jako rozšířená paměť premiéra, nýbrž jako jacísi poskoci. O to více ale pak leží tíha rozhodování na jejich šéfovi.

Za mlhou, která se dá krájet

Možná nejhůře se ale na stavu zdejších politiků podepisuje atmosféra, která v jejich světě panuje. Nejpříměji to nedávno vyjádřil Jan Kasal, který na sjezdu KDU-ČSL prohlásil, že „lidovec lidovci není bratrem, ale většinou vlkem“.

Zdejší političtí reprezentanti uvěřili, že všude číhá někdo, kdo je chce odpravit. Při pátrání, kde tento pocit vznikl, mnozí po delším přemýšlení odkazují do éry Miroslava Šloufa, který coby poradce Miloše Zemana sháněl informace na kdekoho. Což se nejlépe projevilo během odhalení, že v jeho týmu vznikal smyšlený pamflet proti Petře Buzkové Olovo. Taková akce zanechá v paměti politiků silnou brázdu.

Toto podezřívání pak má za následek, že se politici obávají byť jen na chvíli zmizet ze scény, aby něco nezmeškali, či nedali prostor k nějakému útoku. A zároveň to vede ke snaze nalézt něco podobně šťavnatého na konkurenci. Není třeba přílišné fantazie, abychom odhadli, jak potom politici rozhodují – unáhleně či emotivně.

Důsledky výše popsaných jevů pocítil i Mirek Topolánek. Ačkoli měl na své straně většinu zdejších médií i stranických kolegů, vstoupil do světa únavy, stihomamu a rozmrzelosti. Díky tomu zažil minulý týden (od 11. 12. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) vážnou prohru uvnitř své strany. Komentátor Hospodářských novin Jan Macháček sice napsal, že „Topolánkovo odmítnutí spolupráce s ČSSD bylo zjevně předem naplánováno“ a prý jde o arogantní podtrh. Situace se ale měla podle všeho úplně jinak. Topolánek prostě ve výkonné radě ODS (tu tvoří někteří hejtmani, primátorové, evropští poslanci či šéfové poslaneckého a senátorského klubu) se svou vizí velké koalice okořeněné lidovci prohrál.

A podle všeho nebyla za odporem k této vládě ani tak automatická bariéra, ale prostě fakt, že Topolánek přestal s kolegy pořádně komunikovat, a tak její smysl nedokázal obhájit a vysvětlit. Potvrdila se stále zřejmější emancipace regionů, které se nechtějí nechat vláčet událostmi a ve spojení s ČSSD viděly hrozbu pro krajské volby za dva roky. To je cesta, jak zlepšit ovzduší v české politice – tedy že předsedové stran budou muset podstoupit souboj argumentů.

Naopak nápad Jiřího Paroubka, kterého rozlítil další odchod poslance z jeho klubu a chce si poslance zajistit psychotesty, aby se ten, kdo jimi neprojde, „nedostal na kandidátku“, je naprosto nesmyslný. Nehledě na to, že by se mohl obrátit proti samotnému Paroubkovi, který sám pod tlakem několikrát selhal. Psychotesty nic nevyřeší.

300krát a dost

Jakou vládu a premiéra si vlastně, i vzhledem k tomu, co bylo napsáno, přát? Chtělo by se napsat, že reformní, ale toto slovo už vyvolává kopřivku stejně zaručeně jako pohled na politické předáky. Jen od pondělí do pátku minulého týdne bylo v médiích použito v téměř třech stovkách článků či reportáží. Je to prázdná slupka, pod kterou každý vidí něco jiného.

Tato země evidentně stále potřebuje předčasné volby, a to co nejdříve, protože i kdyby nově plánovaná koalice ODS, KDU-ČSL a SZ získala podporu díky dvěma odpadlým poslancům ČSSD, nic dobrého by to nepřineslo. Jsou to jedni z nejlevicovějších zákonodárců, kteří se jen rozkmotřili se svým uzurpátorským šéfem. Nic moc pravicového by tedy nepodpořili a přešlapování by se protahovalo.

Ideální by tedy bylo využít jejich hlasů jen k tomu, aby se rychle vypsaly předčasné volby.

(Respekt, www.respekt.cz)