Únor 2007

Tato vláda znamená vítězství sociální demokracie

Rozhovor s Jiřím Pehe.

V úterý byla jmenována nová vláda, jaké jí dáváte šance?

Myslím si, že tato vláda znamená de facto vítězství sociální demokracie v tom celém sedmiměsíčním procesu. Pokud získá náhodou důvěru díky nějakému přeběhlíkovi, tak bude závislá na jednom nebo dvou naprosto nevypočitatelných zemanovcích. Zároveň to bude vláda, která bude pod neustálými tlaky, zevnitř, z části ODS, která je nespokojená, ze strany prezidenta, který ji vlastně nechce a navíc bude velmi silně oslabená tím, že předseda vlády je de facto v rámci své strany dnes odepsaný muž a navíc člověk stíhaný velkými osobními problémy. Když to vše shrneme, tak to je vláda, která nutně spěje k nějakému karambolu. Sociální demokracie ani nemusí praktikovat "nulovou toleranci", může si dovolit ten luxus, být jakoby konstruktivní. Podle mého názoru se tato vláda nerozloží pod tlakem sociální demokracie, ale pod svým vnitřním tlakem. Pokud vláda důvěru nezíská, je to pro sociální demokracii jen vítězství jiného druhu. V takovém případě bude třetí pokus a v něm si Paroubek může dovolit hrát roli jakéhosi konsensuálního politika, který už nechce vytvářet za každou cenu menšinovou vládu založenou na podpoře komunistů. Může říci: "Ano, třetí pokus sice náleží mně, ale já ho předávám Pavlu Bémovi nebo někomu z ODS a uděláme velkou koalici. Uděláme to, co jsme mohli udělat už dávno s Mirkem Topolánkem." Osud vlády je dokladem toho, jak se dá promarnit poměrně slušné volební vítězství tím, že ODS měla velmi špatnou vyjednávací taktiku a zároveň velmi nerealistické cíle. Nepochopila, že v rámci poměrného volebního systému je nakonec vždy nutné pracovat s uměním možného. Nikdy jsem sice nebyl příznivcem opoziční smlouvy a velkých koalic, ale jediným logickým krokem po nastalém volebním patu bylo, v okamžiku, kdy sociální demokracie řekla, že nepřipustí předčasné volby, a měla s komunisty dost hlasů, aby je společně zablokovaly, skutečně se pokusit o nějakou formu velké koalice, jako jsou v Rakousku nebo v Německu. Není to ideální řešení, ale nakonec program, který se vynořil po jednání dvou největších stran, vypadal nadějně. Byl to program, který kdyby se splnil, by znamenal velký pokrok pro Českou republiku, třeba jen v oblasti penzijní reformy a zdravotnictví. Je škoda, že strany nebyly schopné říci: "My víme, že to není v zájmu našich voličů, víme že nebude česká veřejnost pravděpodobně příliš souhlasit, ale jediná alternativa je velká koalice."

Vidíte tedy chybu spíše na straně Mirka Topolánka?

Chyby se staly na straně všech hlavních aktérů (prezidenta republiky, Paroubka i Topolánka), ale přeci jen, člověk, který sestavoval více než sedm měsíců dvě vlády se jmenuje Mirek Topolánek. Jakkoliv se budeme snažit ho ospravedlňovat, tak skutečností je, že po sedmi měsících a dvou pokusech vyjednal už podruhé vládu, která, pokud se nestane zázrak, jde do Poslanecké sněmovny na popravu. A to prostě nesvědčí o velkých politických schopnostech. Samozřejmě, není to jen jeho vina. Rozhodně i Paroubek se choval v první fázi velmi konfrontačně, když řekl, že sociální demokracie jednat nebude, že chce druhý pokus, v němž utvoří menšinovou vládu s komunisty. To samozřejmě situaci radikalizovalo. Teprve od podzimu, kdy přešel Jiří Paroubek do konsensuální fáze a velmi poctivě tuto roli hraje, se situace trochu změnila.

Nebyla chyba už dávno, už při jmenování Mirka Topolánka šéfem ODS? Média ho často kritizují za průměrnost a nízké charisma.

Já se přiznám, že Mirek Topolánek nikdy nebyl můj politický favorit. ODS jako první česká strana vybudovala kvalitní regionální organizaci. Uspěla mnohem lépe než ČSSD a lépe než kterákoliv jiná strana v regionální politice. Začala už před několika lety generovat velmi talentované a schopné politiky na regionální úrovni. Mirek Topolánek sice přišel z Moravy, tedy z regionální úrovně, ale nebyl to regionální politik v pravém slova smyslu, politik, který by vyšel ze školy místní politiky, přešel na regionální úroveň a potom, pokud by se osvědčil, by šel do centrální politiky. Už před třemi roky bylo jasné, že mezi hejtmany krajů a mezi starosty velkých měst je vidět velké politické talenty, například Jiří Schneberger z Plzně. Tyto osobnosti, kdyby byly před několika lety katapultovány místo Topolánka do vedení strany, vládla by dnes ODS s pohodlnou většinou. Moc často se zdůrazňuje, že Mirek Topolánek vyhrával jedny volby za druhými, ale ono není s čím srovnávat. A já mám pocit, že mu skutečně chybí určité charisma a sofistikovanost. Dokonce prohrává v tomto souboji i s Jiřím Paroubkem, kterého mnozí považují za politického burana. Přitom v souboji o politickou sofistikovanost a chápání různých nuancí politiky Topolánek s Paroubkem beznadějně prohrává.

Nebylo by tedy za této situace lepší, než vytvářet jakousi variantu velké koalice, směřovat vše k předčasným volbám? Zdá se vám vůbec možné, že by se naše největší strany se zásadně odlišnými programy byly schopny dohodnout třeba jen na penzijní reformě?

K tomu bych řekl dvě věci. Předčasné volby nejsou nic strašného, ale mluvit by se o nich mělo začít, až když politici poctivě vyčerpají všechny možnosti. U nás se o předčasných volbách začalo mluvit okamžitě po volbách minulých. Jako kdyby si politici řekli, že se jim výsledky nelíbí, že s nimi nedokáží pracovat, tak si udělají další volby. To není příliš demokratický přístup. Takový postup by se dal pochopit při rychlém vyčerpání tří pokusů sestavit vládu, když by se ukázalo, že politická vůle dohodnout se není možná. Musela by k tomu být ale splněna druhá podmínka, že předčasné volby chtějí všichni velcí aktéři. V roce 1998 byly předčasné volby možné, protože je chtěla jak ODS, tak ČSSD, tak i menší strany. Tyto podmínky nebyly tentokrát splněny, tím pádem mělo být politikům jasné, že vzhledem k rigidnosti české ústavy, se k předčasným volbám nelze normálním způsobem dostat a že existuje celá škála možností pro sociální demokracii a komunisty, jak volby zablokovat. Bylo tedy rozumnější se dohodnout navzdory programovým rozdílům na nějaké formě velké koalice třeba jen na dva roky. Pokud jde o reformy, tak já tady ne úplně souhlasím. Nemyslím, že mají programy tak strašně rozdílné. Velké programové rozdíly jsou v oblasti daní, ale dohoda o nějaké formě snížení daní by se najít dala. Pokud jde o penzijní reformu, tak už jistá dohoda byla a myslím si, že to, co dohodli Topolánek s Paroubkem předtím než celý pokus ztroskotal kvůli výkonné radě ODS, byl na české poměry slušný reformní program. Kdyby velká koalice bývala vznikla, nebo pokud ještě ve třetím pokusu vznikne a pokud by měla tento program, byli bychom možná překvapeni, o kolik by se byla republika schopna posunout kupředu. Také se zdálo, že obě velké strany jsou schopny dohodnout se na nějaké formě fiskální reformy. Obě si uvědomují, že český státní rozpočet nemůže generovat tak obrovské dluhy a že k tomu je potřeba nějakým způsobem restrukturalizovat rozpočet a mandatorní výdaje. Velká koalice má korumpující vliv na politiku, ale na druhé straně to má taky jednu výhodu, když to ovšem netrvá příliš dlouho. Velké strany se mohou schovávat jedna za druhou. ČSSD se může tvářit, že normálně by takové reformy nepřijala, ODS může říkat, že normálně by byla daleko radikálnější.

Zdá se vám, že prezident se chová tak, jak by měl? Nemáte pocit, že se snaží lehce rozšiřovat své pravomoce, že by se měl angažovat méně?

Záleží, jak v čem. Zdá se mi, že svou povolební roli prezident nezvládl. Myslím si, že v tomto případě se angažoval málo. V počáteční fázi úplně vzdal svou roli moderátora povolebních jednání. Měl plné právo říci, jaká je jeho představa. Každý věděl, že chce velkou koalici, ale on se to jakoby bál říci otevřeně a hrál takovou zvláštní hru. V tomto nevystupoval dostatečně razantně. V jiných oblastech on samozřejmě neustále, to už je v jeho nátuře, testuje, kam až se dá natahovat ústava, především ve vztahu k ostatním ústavním institucím. On neustále testuje, kam až je možné zajít, ve vztahu s nejvyšším soudem, s ústavním soudem nebo s vládou v zahraniční politice. To je ale už nátura Václava Klause. Sice nesouhlasím s jeho výkladem ústavy v mnoha bodech, na druhé straně ale on svým způsobem dělá v podobě ústavních precedentů užitečnou práci pro budoucí prezidenty. Česká ústava je totiž napsána velmi "gumově" a tady je dobré vytvořit mantinely.

Ještě poslední otázka - fenomén Strana zelených. Asi nikdo před dvěma roky nečekal, že by se tato malá strana mohla dostat tak vysoko. Čím to bylo způsobeno?

Tam hraje roli více faktorů. Strana zelených u nás není typická zelená strana. Ona polapila značnou část voličů, kteří dříve volili menší liberální strany a kterým byla tato strana schopná nabídnout liberální program. Druhým důvodem byla velká nespokojenost s politikou, která panovala před volbami. Najednou se tady vytvořila strana, která se prodávala veřejnosti jako strana, která není součástí systému. To, že se pak stala součástí systému, to už je jiná věc. Bylo tady hodně lidí, kteří říkali, že nemají koho volit. Najednou viděli stranu, která je zaběhnutá ve všech západních demokraciích, nebyl to žádný subjekt, který by přiletěl z Měsíce, jako naše ostatní malé strany, jako například Česká pravice. Jde o zaběhnutý evropský subjekt, který reprezentuje solidní proud evropské politiky. Třetím důvodem byla chytrá politika Martina Bursíka, který byl schopen oslovit různé skupiny voličů a všechny nějakým způsobem spojit dohromady.

Strana se chovala jako strana mnoha tváří, kde si každý mohl najít tu svou...

Ano, ale otázka je, která z těch tváří nakonec převáží. V současnosti její preference, vzhledem k marasmu společnosti, příliš neklesají, ale tato strana si trochu zahrává. Voliči, kteří jí volili kvůli tomu, že není součástí systému, najednou začínají vnímat, jak rychle se stala právě součástí systému a jak hodně byla schopna obětovat jenom proto, aby byla ve vládě. Strana zelených byla nucena udělat spoustu ústupků a úkroků doprava. Musím tady souhlasit s bývalým členem Jakubem Patočkou, který říká, že strana už není zelená, nýbrž tyrkysová - tedy zelenomodrá.

(www.pehe.cz)