Únor 2007

Droga, která léčí

Petr Třešňák

Vztah Západu k omamným látkám se pomalu mění. Po sérii anonymních udání se brazilský Federální úřad pro narkotika rozhodl jednat. V zemi se rychle šíří náboženský kult, jehož stoupenci prý věří v Ježíše Krista, ale na svých setkáních docilují vytržení pitím odvaru z halucinogenní liány. Může jít o nebezpečnou sektu, kult charismatického vůdce, který z oveček tahá peníze, nebo maskované hnízdo narkomanie.

Protidrogoví inspektoři přiřadili liánu na seznam nejnebezpečnějších narkotik a pustili se do vyšetřování. Když ale po dvou letech v terénu nasedali do člunů v hlavním sídle náboženské komunity uprostřed deštného pralesa, loučili se prý s vyznavači „kultu“ jako se starými přáteli. Protidrogová centrála pak vydala souhrnnou zprávu, jakou nikdo nečekal. Církev jménem Santo Daime prý nepřináší žádné nebezpečí, naopak – užívání halucinogenního odvaru má na členy komunity pozitivní vliv. „Svátost“ této církve, odvar amazonskými indiány po staletí nazývaný ayahuasca, bude proto ze seznamu narkotik zase vyškrtnut.

Letošní Vánoce neoslaví s ayahuascou zdaleka jen v Brazílii, ale třeba také lidé v Holandsku, Francii, Belgii, Itálii a dalších zemí Evropské unie. Rozmach Santo Daime na Západě je unikátní fenomén, který dává tušit, že vztah naší společnosti k některým drogám čeká generální oprava.

Královna lesa

„Réva duše“ alias ayahuasca je pradávným botanickým receptem desítek různých indiánských kmenů Amazonie. Antropologové si dodnes lámou hlavu, jak na ni pralesní domorodci vlastně přišli: z osmdesáti tisíc rostlin, které v džungli rostou, vybrali dvě, jež jsou samostatně neúčinné; pokud je ale společně řadu hodin vaříme, vznikne čaj, který dokáže vyvolávat divoké halucinace a vize. Tahle posvátná medicína byla (a mnohde dodnes je) středobodem života indiánů: užívala se pro léčení nemocí, kolektivní kmenové rituály i individuální výpravy šamanů do jiných světů. Křesťanští misionáři ji ovšem po staletí považovali za vynález ďáblův.

Před sto lety se věci začaly měnit. V etnicky rozmanité zemi, kde nikdy neexistovala tak silná represe vůči domorodým náboženstvím jako v USA, se spirituální vlivy přirozeně mísily, vznikaly desítky nových věrouk a kultů. Vnuk černošských otroků Raimondu Irineu Serra (1892–1971) dostal do vínku nejen dvoumetrovou výšku, kterou o hlavu přečníval ostatní sběrače kaučuku. Dostal také mimořádné mystické vlohy, a když mu jednou pralesní indiáni nabídli ayahuascu, prožil sérii uhrančivých vizí. Spatřil ženu, jež sama sebe nazývala Královnou lesa a ukázala mu cestu k nové věrouce. Až mnohem později akademici jeho církev, pojmenovanou Santo Daime, analyzovali a označili ji za směs lidového katolicismu, indiánského šamanismu, afrického kultu Ifa a evropského spiritismu 19. století.

Nové náboženství nespoutal jeho tvůrce žádnými striktními nároky a dogmaty: obřady, při nichž se zpívají písně k poctě Panny Marie i duchů lesa, tančí se, medituje a pije ayahuasca, mají sice pevná formální pravidla, ale jinak Santo Daime svým vyznavačům ponechává velkou osobní svobodu.

Hlavními pilíři věrouky jsou křesťanská láska k bližnímu a láska k pralesu. Právě tenhle ekologický aspekt pomohl Santo Daime k popularitě. Původní náboženství chudých venkovanů a mesticů postupně prosáklo městskými slumy a přilákalo i bílou střední třídu. Počátkem 80. let se velká část komunity Santo Daime přestěhovala do nitra džungle, kde na principech ekonomické soběstačnosti a respektování ekologie pralesa vybudovala obec Ceu de Mapia. Dnes v ní žije sedm set lidí a každoročně sem jezdí z celého světa spousty spirituálních hledačů i expertů na trvale udržitelný rozvoj z akademických kruhů.

Stvrzením postavení Santo Daime se stal známý globální Summit Země v Rio de Janeiru v roce 1992. Církev tu měla svůj stánek a k údivu mnoha zahraničních hostů v něm k obřadu pití ayahuascy usedl osobně šéf brazilské protidrogovky. Aktivní halucinogenní látka DMT obsažená v nápoji přitom ve většině západních zemí dělá společnost heroinu a kokainu na špici seznamu nebezpečných narkotik. „Změněné stavy vědomí nemusí být nutně škodlivé,“ prozradil však šéf protidrogové rady státu novinářům po skončení rituálu. V rodné zemi bylo dobojováno. Ayahuasca si pomalu balila kufry na cestu přes oceán.

Pastor ve vězení

„Když vám řeknu, že policie vtrhla do kostela během bohoslužby; že zatkla pastora v jeho obřadním oděvu; že ho vsadila do vězení – budete si asi myslet, že mluvím o Číně,“ řečnil ke stovce shromážděných demonstrantů jistý rozzlobený řečník. Hovořil však o událostech, které se odehrály v Holandsku. Policie několika evropských států měla vyznavače nové církve v hledáčku už delší dobu a na podzim roku 1999 vnikla do kostelů Santo Daime nejen v zemi tulipánů, ale i ve Francii a Německu. Zabavila nádoby s ayahuascou, pozatýkala vůdce a obvinila je z pašování a distribuce látek, registrovaných v nejtěžší kategorii seznamu narkotik.

Brzy po razii ovšem začaly holandské úřady ztrácet půdu pod nohama. Právníci Santo Diame se opřeli o zákony zaručující náboženskou svobodu. Odborníci navíc vážně zpochybnili společenskou nebezpečnost ayahuascy. „Nikdo mi nevysvětlí, proč jsou tyhle látky na seznamu v kategorii 1,“ prohlásil profesor toxikologie z Leidenské univerzitní nemocnice F. A. De Wolff, „mění sice lidské vědomí, ale nemají vedlejší účinky, nevzniká na ně závislost a jsou méně toxické než marihuana.“ Znejistělá policie nabídla církvi, že stíhání zastaví. Zakladatelka holandské buňky ale důrazně odmítla – Santo Daime nestojí o remízu, ale jasný verdikt do budoucna. Amsterodamský soud nakonec přiznal církvi právo užívat a dovážet ayahuascu jako „svátost“, se vší právní ochranou a celními výhodami, které z toho plynou.

Sice méně jednoznačně, ale podobným směrem se ubírají i procesy ve Francii a Itálii a letošní rok přinesl přelomový rozsudek ve Spojených státech (v tomto případě se jednalo o obdobnou církev Unio de vegetal). Proti původnímu verdiktu, vynesenému po létech soudních pří, se sice Bushova vláda ohradila, nejvyšší odvolací soud však církvi ayahuascu letos v únoru nakonec přece jen povolil. Usnadnila mu to i skutečnost, že v USA existuje zákonný precedens tzv. Native American Church, církve, která indiánským věřícím dovoluje užívat jinak zakázaný halucinogenní kaktus peyotl.

Uvolnit blokádu

Nezačne tedy západní civilizaci ohrožovat příchod exotických drog? Zatím to tak nevypadá. Pilíře protidrogových principů většiny západních zemí vycházejí z politiky americké vlády v 60. letech, kdy v USA vrcholila květinová éra provázená masovým a nezodpovědným užíváním psychedelik v čele s LSD. Úřady reagovaly rázným zákazem řady látek měnících lidské vědomí – naházely je do stejného pytle jako nejtěžší jedy typu heroinu. Jenže s vaničkou se vylilo i dítě: na látky rostlinného původu jako psylocibin, mescalin nebo DMT, které ještě o pár let dříve patřily k největším nadějím psychiatrického a farmakologického výzkumu, uvalily úřady embargo a dvacet let se jich žádný seriózní badatel ani nedotkl. Jeden extrém – obecnou dostupnost – jen vystřídal druhý.

Co na tom, že se toxicita, společenská nebezpečnost i návykovost těchto látek se blíží nule, a že je přírodní kultury po tisíce let považovaly za mocné a léčivé – Západ si dopřával malý paradox: zatímco 74 % všech léků, které mají rostlinný základ, vyvinul jeho farmakologický průmysl na základě tradičních receptur přírodních národů, rostliny, které domorodci považují za vůbec nejléčivější, se ocitly na indexu.

Církve jako Santo Daime teď postupně prorážejí dveře zkostnatělé protidrogové legislativy a vědci jsou jim v patách. Tyto náboženské rituály mají totiž nejen spirituální, ale i velmi silný terapeutický potenciál. Zjistila to třeba skupina amerických, brazilských a finských expertů, která v roce 1993 zkoumala v Brazílii skupinu dlouhodobých uživatelů ayahuascy: bere-li se droga bezpečně a pod odborným vedením, má schopnost podněcovat osobnostní růst, uvolňuje fyzické a psychické blokády způsobené traumaty z minulosti a zbavuje člověka závislostí. Vzhledem k dlouhému embargu není zatím relevantních vědeckých studií moc, ale ty existující neukazují na žádná vážná nebezpečí.

Zatím kouzelný odvar někteří jihoameričtí lékaři využívají při psychoterapii a francouzská vláda spolu s Evropskou unií financuje v Peru úspěšné odvykací centrum pro drogově závislé. Naděje, vkládané trochu naivně v 60. letech do chemicky připraveného LSD, se naplňují v látce s tisíciletou tradicí. Protože, jak říkají jihoameričtí indiánští šamani: „Tahle rostlina ví, co dělá.“

(Respekt, www.respekt.cz)